Dlaskové rodu Mycerobas
Člověk má takovou vlastnost, že si všechno okolo sebe nějak rozdělí, rozškatulkuje, za účelem toho, aby se v tom shonu, který okolo pořád víří, vůbec nějak vyznal. Zeměkouli máme rozdělenou na kontinenty a ty zase na jednotlivé státy, což ovšem je již méně stabilní. Někdy se nějaké dělení úplně nehodí, tak si uděláme jiné, pomocné, aby to zdánlivě lepší klapalo. Může se stát, že se to i docela zašmodrchá, no a pak se v tom vyznáme pramálo. Vezměte si třeba ty kontinenty, které každý zná již od základní školy. Je to lidské dělení, kde to nejhlavnější je, jak se lidé, podle toho kde se narodili, také dokázali udržet. Indové v Indii, černoši v Africe. Ptáci si na něco takového moc nehrají a stěhují se bez ohledu na to, co si o nich lidé myslí. Všimli jsme si toho a rozdělili si zeměkouli na zoogeografické oblasti, což v některých směrech funguje lépe než celé kontinenty. Tak je také největší kontinent, kterým je Asie, rozdělen na dvě odlišné zoogeografické oblasti. Na severu je oblast Palearktická, na jihu Orientální. Obě oblasti zcela jiné. Jiní lidé, jiné rostliny, jiné podnebí, jiná zvířata, jiní ptáci. Hranice sice není zase tak ostře narýsovaná, jako máme hranice mezi státy, nicméně je docela jasná. Nejvýraznějším prvkem tohoto dělení v Asii jsou hory, které se táhnou od západu k východu a ve své střední části jsou také nejvyšší na celé zeměkouli. Jsou tady tak vysoké, že se o ně zarazí teplé jižní větry, monzuny, nesoucí vláhu od jihu. Tato vláha je nejdůležitější příčinou toho, proč jsou obě oblasti tak rozdílné. Hory směrem k severu jsou suché a v samém srdci kontinentu jsou pouště, největší z nich Gobi. Všechno jsou to oblasti velmi málo přístupné, nejsou však bez života. I tady žijí ptáci. Známe je jen málo a jen málo z nich se dostalo do klecí evropských chovatelů. Jsou proto pro nás více než zajímaví.
Některé druhy takových ptáků se k nám dostaly z přilehlých oblastí bývalého Sovětského svazu, dnes jsou to samostatný Kazachstán, Uzbekistán nebo Tádžikistán. Čím více k jihovýchodu, tím více jsou to krajiny jen málo bezpečné. Domnívám se, že třeba takový Afganistan není země nějaké turistice právě zaslíbená. A to i pro takové moderní turistické disciplíny, jako je například mohutně propagovaný, takzvaný birdwatching, neboli organizované pozorování ptáků v přírodě. Takové zírání není až tolik náročné, abyste dokázali pozorované ptáky určit. Víte, kde právě jste a kteří ptáci by tam měli být. Kdežto přijedete-li na takovou burzu do Zwolle a najednou tam vidíte v kleci nějakého ptáka, nevíte vůbec, odkud ten pták je, což je více než důležité. A zjistíte, že dělení takových ptáků, kteří vypadají, jako kdyby si z oka vypadli, je nějaké jen málo srozumitelné. Dokonce pak zjistíte, že i vědátoři se ve svých názorech neshodnou. Což je právě i náš dnešní případ. A pokud vás náhodou svrbí v kapse peněženka, musíte si dát největší pozor na to, abyste její obsah nevyklopili třeba za dva různé ptáky, kteří k sobě ani nepatří. To se může stát, protože asijští horští dlaskové jsou si velice podobní, svým kolegům ze Severní i Jižní Ameriky navíc také. Chci na to upozornit.
Představa dlaska je dostatečně známá. Je to pěvec, spíše kratšího, ale robustního těla, s mohutným zobákem. Náš dlask dokáže rozlousknout pecku třešně nebo louskat bukvice. Takové představě odpovídají všichni tito ptáci a jim příbuzní, i když nenesou rodové pojmenování dlask. Jsou to zrnojedi, kteří se specializují na větší semena, a to spíše stromů než bylin. U nás třeba habrů, javorů, buků, třešní, celkem je popisováno přes padesát druhů rostlin, které jim slouží za potravu. V klecích berou všichni jak slunečnici, tak i semenec. V krmení žádný problém nevidím. Spíše je složité se k takovým ptákům vůbec dostat, a jak jsem již řekl, vědět, co jsou vlastně zač. Nejsou laciní. V klecích jsou sice klidní, ale vzhledem ke své velikosti patří spíše do voliér. Pokud to jsou asijští ptáci, můžete je držet celoročně venku. Jim podobné Američany však nikoliv.
Dlask jalovcový
Mycerobas carnipes
(Hodgson, 1836)
U nás je nejspíš nejznámějším dlask jalovcový. Před třiceti léty se k nám ptáci dostali prostřednictvím chovatelů z Taškentu, jak na výstavu v pražské botanické zahradě, tak i na světový šampionát v Olomouci. Jsou to ptáci velikosti kosa, avšak kratšího těla. Z úcty před jejich mohutným zobákem jsem je raději chytal v rukavici, avšak i přes ni byl stisk jejich zobáku pěkně cítit. Pokud si pamatuji, dostali se tito ptáci do tehdejší stanice mladých přírodovědců na Smíchově, kterou tehdá vedl RNDr. Pavel Pivoňka, a podařil se jim i jejich odchov. Mám za to, že se k nám dostali i další ptáci prostřednictvím tehdá „dočasně“ umístěných vojsk Sovětského svazu, jejichž příslušníci se u nás věnovali různému, vždy čilému obchodu. Od Íránu, od jižních břehů Kaspického moře, směrem k východu, táhnou se tisíce kilometrů vysoké hory až někam do jižní Číny. Někde uprostřed, na hranicích Íránu, Uzbekistánu, Afganistanu a Číny, tvoří horské masivy takový uzel, ze kterého pak horská pásma míří všemi směry, aby obkroužila největší náhorní rovinu světa, Tibet. Horské lesy, vlastně všechny horské porosty těchto končin světa, jsou téměř úplně původní. Horské lesy jsou tady většinou jedlové. Nad nimi je potom další pásmo, již nižších, zakrslých porostů. U nás jsme zvyklí, třeba z Krkonoš nebo Tater, že toto nižší stromové patro je tvořeno zakrslou borovicí, klečí. V asijských horách je borovice nahrazena porosty jalovců, které zná ruština pod jménem arča. Proto se tento dlask jmenuje rusky arčovyj dubonos. Také němčina jej zná pod jménem jalovcový; Wacholderkernbeiser. Angličtina však pod jménem White–Winged Grosbeak. Jsou to tedy vysokohorští ptáci, kteří se většinu roku zdržují v pásmu horských jalovců ve výškách od 2 000 m až do 4 800 metrů. Podle fotografií jsou tyto porosty sice různorodé, ale většinou se podobají chvojkám klášterním. Jejich bobulemi se také tito dlaskové živí především. Bobule nepolykají celé, ale semena loupou. Jejich výskyt je odvislý od úrody semen jalovců. Je to něco podobného jako výskyt našich křivek. Pokud je úroda smrkového semene hojná, potom pozorujeme i celá hejna křivek. Smrky však nerodí každý rok stejně, proto se křivky stěhují. Podobné je to i s úrodou plodů jalovců. I dlaskové jalovcoví se stěhují tam, kde je úroda nejbohatší. Tyto dlasky poznáme docela dobře. Mohutný pták o délce těla 22 až 24 cm, samec na hlavě, horních zádech a prsou černý, samice šedivá. Kostřec a břicho olivově žluté, na křídle malé bílé zrcátko. Jeho žlutozelená barva na mne dělá takový vojenský dojem, je zvláštní. Tento druh obsazuje největší území, když se vyskytuje od hor severního Íránu až po hory severního Sečuánu v jižní Číně. Od Střední Asie směrem k severovýchodu až po Kašgarii. Hodgsonem původně řazen do rodu Coccothraustes jako náš dlask. Názor na počet zeměpisných forem se liší. Ruské prameny uvádějí tři formy. Nominátní forma M. c. carnipes je formou východní, která se vyskytuje od Himálaje směrem na východ až na hranice výskytu. Od hor severního Íránu přes Afganistan až po severní Belúdžistán se vyskytuje forma M. c. speculigerus Brandt. Ve Střední Asii, to je Pamiro–Alaj, Ťan–šan, Tarbagataj a odtud směrem na severovýchod, najdeme formu M. c. centralis Port. Takže na fotografiích je právě forma centralis.
V jižní části Palearktiky se vyskytují ještě další tři druhy dlasků tohoto rodu, které jsou sice k rozeznání od dlasků jalovcových, ale méně mezi sebou navzájem. V jednom případě pak rozeznáte samice, ale samce v podstatě nikoliv. Jsou všichni prakticky stejně velcí jako dlask jalovcový, tedy délky těla 22 cm. Věnujme se tedy jednotlivým druhům.
Dlask žlutočerný
Mycerobas icteroides
(Vigors, 1831)
Výrazně zbarvený pták, samec má hlavu, křídla a ocas sametově černé, zbytek těla jasně žlutý. Samice je šedá, na spodině těla krémová, lehce nažloutlá, ocas má černý. Jak samec, tak i samice nemají žádné světlé znaky ve křídlech. Mladí ptáci připomínají samici. Ze všech druhů tohoto rodu má nejmenší území rozšíření. Vyskytuje se v západní části Himálaje, směrem na východ po Kumaon, možná až Nepál. Žije ve výškách 2 200 až 3 300 metrů. V zimě ptáci sestupují z hor, a mohou se tak vyskytovat v horních částech tropického lesa. Tím vlastně překračují hranice Palearktiky a objevují se v oblasti Orientální. U tohoto druhu nejsou popisovány žádné zeměpisné formy. Pohlaví mladých ptáků rozeznáte podle zbarvení křídel. Mladí samci mají letky již černé, samice jen okrajové letky. Vzhledem k tomu, že v zimě sestupují do pásma tropických lesů, bych ptáky v zimě ve venkovních voliérách u nás nedržel. Jsou příliš vzácní na to, než aby se riskovaly případné ztráty.
Dlask černohlavý
Mycerobas affinis
(Blyth, 1855)
Samec je od dlaska žlutočerného prakticky k nerozeznání. Je stejně velký. Hlavu, křídla a ocas má černé, zbytek těla žlutý. Za krkem je však jeho žlutá barva tmavší s nahnědlým tónem. Černá barva v křídlech a horní části hlavy je s leskem. Samice má hlavu světle šedou, a to v hranicích černé barvy samců, ocas černý, spodinu těla nažloutlou, záda světle šedozelená. Zbarvením těla je snadno rozeznatelná od samců, i mladých samců a také od samic dlasků žlutočerných. Nemá žádné světlé znaky v křídlech. Tento druh je rozšířen po celé jižní části hor Palearktiky, v Himálaji od Kašmíru a severního Pandžábu až po jihovýchodní Tibet. Na východ pak až po hranice Sečuánu a tady směrem na jih až po hory v severní Barmě. Jsou to obyvatelé vysokohorských porostů ve výškách 3 300 až 4 800 metrů. Je to horní část vysokokmenných dubových a jehličnatých lesů, březových porostů, které výše přecházejí v porosty pěnišníků-rododendronů a ještě výše pak opět jalovců. Posledním zástupcem rodu Mycerobas je pak
Dlask skvrnitokřídlý
Mycerobas melanozanthos
(Hodgson, 1836)
Je to opět stejně velký pták, žluto–černě zbarvený. Samec má hlavu, záda, ocas i křídla černé, od volete přes břicho až po spodní krovky ocasní je sytě žloutkově žlutý. V černých křídlech má však světlé znaky, pásku, kterou tvoří žlutavé konce velkých krovek křídelních a skvrny na vnějších praporech ramenních letek. Na žlutých bocích bývají řídce černá pírka. Samice je výrazně odlišná. Na hlavě, prsou, bocích a zádech je skvrnitá. Na základní žluté barvě jsou tmavohnědé až černé skvrny. Mláďata se podobají samici, ale základní žlutá barva je bledší. Tento druh má skoro stejnou oblast výskytu jako dlask černohlavý, tedy v Himálaji asi od Chazaru v úzkém pruhu směrem na východ. Ve východní části území výskytu je rozšířen více na východ a jih. Na jihu až po hory severního Thajska. Je to opět stálý, vysokohorský pták, obývající horní části jehličnatých a březových lesů ve výškách od 2 800 do 4 000 metrů. V zimě však sestupují z království Yetiho a objevují se až v tropických porostech. Proto bych je celoročně ve venkovních voliérách nedržel. Všechny další druhy těchto dlasků, kromě dlasků jalovcových, jsou druhy monotypické. V evropských chovech se vzácně objevují, proto se mohou objevit i u nás.
Naučit se rozeznávat čtyři druhy ptáků, pokud mám o ně nějaký zájem, by nebylo zase až tak obtížné. Budete-li čučet dalekohledem na ptáky někde pod Nanga–Parbat, protože třeba tam nahoře, kam chcete lézt, se čerti právě žení, dokážete je rozeznat. Žádní jiní jim podobní tam být nemohou. Jenže právě jim podobní existují v Americe. Když se potom díváte na toho Američana, jak sedí v kleci na burze ve Zwolle, můžete se jenom tiše ptát: tak, kterejpak vlastně si, synku?
Dlaskovec černoprsý
Pheusticus aureoventris
(d'Orbigny et Lafresnaye, 1837)
Asi nejpodobnějším druhem dlaskům rodu Mycerobas je dlaskovec černoprsý, který má černou hlavu, záda, ocas i křídla, avšak ve křídlech má bohatší světlé znaky. Je stejně veliký, při délce těla 22 cm, má typickou postavu dlasků, ale řazen je mezi strnadovité. Proč? No, to bych také rád věděl, ale dosud jsem na žádné vysvětlení nenatrefil. Byl původně popsán jako dlask, ale později přesunut. Upozorňuji na to jenom proto, že může docházet k omylům při jejich určování. Pochází z Jižní Ameriky, kde žije v masivu And od severu v Kolumbii až po severní Argentinu. Není sám, kdo se asijským dlaskům podobá jako jednovaječná dvojčata. Těmito ptáky se dnes nezabývám, jenom na ně upozorňuji.
Dlaskovec žlutobřichý
Pheusticus chrysogaster
(Lesson, 1832)
Je to zase pták s typickou postavou a zobákem dlasků. Je žlutý, ocas a křídla černá, s četnými bílými znaky. Jenom rod Pheusticus má v některých systémech nejméně šest různých druhů ptáků, kteří jsou asijským druhům hodně podobní. A aby toho snad nebylo málo, i tady se objevují problémy s českým názvoslovím. Například Karásek zná pod pojmenováním dlask černohlavý úplně jiného ptáka, než jakého vám pod tímto jménem dnes představuji já. Ten Karáskův se dnes jmenuje dlaskovec černohlavý a pochází ze západní části USA. Je samozřejmě také podobný dlaskům rodu Mycerobas.
Že je to krapítko zamotaný? No, je! Lepší to už jen těžko bude. S tím se musíte nějak vyrovnat. Takže, jak jsem již řekl. Bude-li vás ve Zwolle náhodou svrbět peněženka, chce to malinko přemýšlet, než vysypete její obsah. A to již nechci být podezíravým jako nějaký detektiv. Čistě teoreticky se mohou objevit i Kříženci, které vám podstrčí jako čisté ptáky podle toho, jaké si zrovna přejete. Nemyslete si, že vykukové se snad rodí jen u nás. Ti se rodí všude a také se i vyvážejí, čehož důkazem je, že už i ve Zwolle se ztrácejí peněženky. Taková pak nesvrbí, jen mrzí.
