Měkkožraví chovanci našich voliér Turakové – spáráci 2
Corythaixoides leucogaster
(spárák bělobřichý)
Obývá výhradně akáciové savany východní a severovýchodní Afriky. Konkrétně SZ, ST a J Somálsko, Etiopii, J Súdán, SV Ugandu (oblasti Karamoja a Teso), S a V Keňu a jižně se pak vyskytuje skrz východní Tanzanskou náhorní plošinu (západně do oblasti Tabora, jižně do Národního parku Ruaha).
Zde se tedy vyskytuje výhradně ve stromových či lesnatých savanách, kde hledá potravu, kterou jsou převážně plody a květy. Často se pohybuje v malých skupinách. Poměrně často však také potravu sbírá ze země. Obývá nadmořskou výšku nad 2 000 m, ale nevyskytuje se výše než 3 000 m.
Záměrně jsem v úvodu uvedl do závorky dva rody, protože tento druh je některými autory vyčleňován do samostatného rodu Criniferoides, který je pak monospecifický - patří do něj jediný druh. Ať už patří do rodu Corythaixoides, nebo do rodu Criniferoides, nevytváří tento druh žádné poddruhy, a je tudíž monotypický.
Celková délka činí dle literatury 51 cm. Popisovat jeho zbarvení opeření je zbytečné, na fotografii je vidět dostatečně, a navíc si jej s ostatními druhy nelze splést. Tento druh je však ve svém zbarvení výjimečný, a to nejen mezi turaky, ale mezi ptáky obecně. Pohlaví se liší barvou zobáku, což není příliš častý jev. Najdeme jej častěji jen u pěvců (především v době toku) a u vrubozobých. U turak má tento znak právě jen spárák bělobřichý. Samec má zobák uhlově černý, samice hráškově zelený. Při rozlišování pohlaví bychom se tedy splést neměli. Kdy se však mladým samcům zobák barví dočerna, to se mi zjistit nepodařilo.
U nás je dle mých informací tento druh chován jen v Zoo Praha. V jiné české zoologické zahradně jej nenajdeme. V Evropě jej chová ještě Zoo Al Wabra v Kataru (ta by však měla mít jen jednu samici), německá Tiergarten Heidelberg (2,1) a poslední je anglická Waddesdon Manor Aviary (1,0). Naše pražská zoo je tak mezi institucemi jedinečná, jelikož jako jediná tento druh úspěšně odchovává a k 15. 5. tohoto roku by zde měli mít celkem jedenáct jedinců tohoto druhu! No a co víc, podle agentury ISIS je dokonce jedinou zoologickou institucí na celém světě, která spáráky bělobřiché rozmnožuje!
O soukromém chovateli, který by jej v naší vlasti měl, bohužel nevím.
Corythaixoides concolor
(spárák šedý)
U tohoto druhu je to už s rozšířením daleko složitější než u předchozího, jelikož vytváří čtyři poddruhy a obývá tak značnou část jižního cípu Afriky. Nominátní poddruh C. c. concolor se vyskytuje v J Malawi a S Mosambiku a odtud jižně po východní část oblasti Transvaal, V Svazijsko a V Zululand (bývalý protektorát na území dnešní JAR). Druhým poddruhem je C. c. bechuanae s oblastí rozšíření zahrnující oblast od J a JV Angoly a SV Namibie přes Botswanu, Pás Caprivi do JZ Zambie, Zimbabwské vrchoviny a S a Z Transvaalu. Třetím poddruhem je C. c. pallidiceps. Ten se vyskytuje od Z Angoly jižně do Namibie, a sezónně se vyskytuje také v Z Botswaně. Posledním poddruhem je C. c. molybdophanes. Ten obývá oblast od SV Angoly přes J Zair, Zambii a S Malawi do J Tanzanie a přilehlé oblasti S Mosambiku. Někteří autoři rozlišují ještě další dva poddruhy – – C. c. chobiensis a C. c. cuanhamae. Ty ale většinou nejsou uznávány jako věrohodné, a jsou tak přidruženy k poddruhu C. c. bechuanae. No, a aby to nebylo s jeho poddruhy příliš jednoduché, tak dokonce poddruh pallidiceps a bechuanae tvoří v Botswaně jakýsi přechodný mezistupeň – kříží se.
Podobně jako předchozí druh obývá především suché lesnaté savany, ale i farmy, parky a zahrady v malých městech, či předměstské. Často vyhledává tyto biotopy poblíž vodního zdroje.
Potrava je prakticky stejná jako u jiných turaků, takže plody (především fíky a různé bobule), květy pupeny a listy, ale požírá i termity a plže (zřejmě v období rozmnožování). Plody požírá taktéž spadlé na zemi a na fotografiích na internetu je dobře rozpoznat, že z květů si rád pochutnává na různých druzích rodu Aloe. Stejně jako spárák bělobřichý, tak i spárák šedý je mezi ostatními turaky výjimečný – jako jediný byl pozorován při požírání jílu. Přesný důvod není znám, ale zřejmě mu pomáhá rušit účinek jedu nějakého plodu nebo z něj spárák získává určité minerály. To se zatím neví. V zahradách také často není vítaný host, protože občas pořádá ničivé nálety na různé plodiny, například na salát hlávkový.
Dorůstá do délky 46 až 51 cm a váhy 202 až 340 gramů.
Mezi turaky je výjimečný ještě další vlastností – jedná se o jediného turaka, který má v opeření pouze jedinou barvu, tou je samozřejmě šedá. Žádnou jinou u něj nenajdeme. Na některých místech je pouze světlejší a na některých tmavší. Pro mnohé chovatele by to tedy mohl být nejméně pěkný turako, ale jistě i on má své kouzlo.
Tím by mohlo být i to, že momentálně u nás není zřejmě žádný jedinec tohoto druhu. O žádném soukromém chovateli, který by jej vlastnil, mi není nic známo a stejné je to i se zoologickými zahradami. Nicméně není prakticky chován ani v žádné jiné evropské instituci, jelikož jedinou zoo, která jej chová, je Al Ain Zoo ze Spojených arabských emirátů, a ta vlastní pouze jednu samici. Doufám tedy, že se u tohoto druhu situace zlepší. V současné době je, jak vidíte, prakticky nulová.
Corythaixoides personatus
(spárák naholící)
Rozšířením se více podobá prvnímu druhu, spáráku bělobřichému. Obývá tedy východní a severovýchodní Afriku. Jsou popsány dva poddruhy. První, nominátní poddruh C. p. personatus najdeme v Etiopské příkopové propadlině od oblasti Dire Dawa a Ankober jižně po jezero Abaya a oblast Yavello (vše v Etiopii). Druhý poddruh C. p. leopoldi obývá J Ugandu, Rwandu, Burundi, JZ Keňu a Tanzanii, a odtud se pak na jih vyskytuje až do S Malawi, SV Zambie a JV Zairu.
Hranice oblastí, na kterých oba poddruhy žijí, se nestýkají, a tak žijí zcela odděleně.
Jeho biotopem jsou nejčastěji otevřené lesnaté oblasti podél říčních toků. V Keni se například vyskytuje okolo řeky Mara.
Dorůstá délky 48 až 50 cm a díky zbarvení se dá od ostatních spáráků také snadno rozpoznat. Na téměř jasně bílé hlavě a krku už zdálky září znak, který má taktéž i on jediný mezi všemi turaky. Od zobáku až za oko se mu táhne lysina, která má stejnou barvu jako zobák, tedy černou. Na jinak bílé hrudi je v různé míře patrný ještě jeden znak, a to olivově zelená skvrna nad místem, kde se střetává hnědé břicho s bílými prsy.
Jeho potrava je stejná jako u ostatních, tedy plody, květy, listy a pupeny. V době rozmnožování pak i drobní bezobratlí.
S jeho chovem je to již lepší než s chovem spáráka šedého. Přesto jej v žádné naší zoologické zahradě nenajdeme. V Evropě jej chová pouze Blackbrook Zoological park v Anglii (1,0), Cologne Zoo v Německu (3,3) a HeverJardin d'Oiseaux Tropicaux ve Francii (0,1). Ty všechny mají poddruh C. p. leopoldi. Na světě jej pak mají jen tři další zoo, ale ty bez určení poddruhu. V západní Evropě jej má určitě i řada soukromých chovatelů a minimálně i jeden český chovatel. Prozrazovat jméno však ze zřejmých důvodů nebudu. Pro případné nenechavce: o majitele ptačího parku se však nejedná.
