Přesto, že je celosvětově oblíben, nikde není chován masivně jako třeba voláč brněnský, i proto je zařazen mezi vzácná plemena se zvláštním statutem Evropského svazu chovatelů (EE). Hanáckého voláče provází celou dobu jeho chovu zavádějící informace o jeho barevnosti a kresbě, které chci tímto pojednáním uvést na pravou míru. Vždyť právě neznalost v základních otázkách může zbytečně odradit další zájemce o tento náš holubí skvost.
Historie
Podle posledních informací, které odkazují na korespondenci mezi nestorem chovu hanáckého voláče Ondřejem Lokůvkou z Prostějova a majitelem časopisu Zvířena Antonínem Králem z 20. let 20. století, lze kořeny vzniku plemene hledat zejména na Prostějovsku, Olomoucku, Přerovsku a Kroměřížsku asi před 160 lety, tedy v polovině 19. století. Tehdy došlo na Hané k náhodnému křížení moravských pštrosů s bílými anglickými a pomořanskými voláči. Výsledek tohoto křížení byl překvapivě zajímavý, a proto se „volatý pštros“ šířil na Hané k dalším chovatelům. Chovatele z 19. století neznáme, ale víme, že počátkem 20. století se plemeni věnovali př. Hýža, Lokůvka, Poláček, Reichel, Sobotka a Zoubek. Rozšířen byl nejvíce v rázu černém šupinatém, který již v té době byl pěkného typu i volatosti, o čemž svědčí dobové fotografie. Po vzniku Československa se stal velkým propagátorem chovu „moravského volatého pštrosa“ Ondřej Lokůvka z Prostějova, kterému sekundoval další prostějovský rodák Jan Poláček. Dne 1. února 1925 se v Nákle na Olomoucku sešli zástupci holubářských spolků z Prostějova a Nákla a spolu s nimi významný funkcionář a holubářský publicista Josef Vrbka. Výsledkem jejich setkání bylo vypracování návrhu standardu hanáckého voláče, který byl publikován ve Zvířeně v červnu 1925. V témže roce byl standard schválen a zanesen do Knihy standardů holubích plemen, která vyšla v roce 1927. Do chovu se zapojili mladí nadšení holubáři Hrabánek, Sadílek, Sláma a bratři Zlámalovi, kteří chov dále rozvíjeli do lepší podoby tvarové a pokusili se ujednotit plemenný typ napříč spektrem různých rázů. V knize knih České holubářství z roku 1940 Jindřich Voráček v pojednání o hanáckém voláči uvádí: „Náš ‘hanák’ je největším z našich voláčů a milovník holubů dovede na něm nalézti několik typicky odlišných a krásných znaků. Kresbu, plodnost, otužilost, odolnost vůči chorobám a zálibu v polaření zdědil po moravském pštrosu. Vztyčená postava, volatost i vysoké nohy jsou dědictvím po angličanech a pomořanech. Bylo třeba všech vlastností zmíněných plemen využíti a spojiti je tak, aby výslednicí byl ladný celek, tj. vytvoření holuba voláče, který by vyhovoval zálibám milovníků holubů volatých, imponoval svéráznými barvami a kresbou, a celek aby současně splňoval krásu a užitkovost.“ Ve druhé polovině 20. století zářila hvězda Hynka Slámy, jehož chov neměl výraznou konkurenci. Přichází další mladí holubáři, mezi nimiž vynikal Leo Lukovský, žijící legenda chovu hanáckého voláče, který se plemeni věnuje přes 60 let a dosud s mimořádnými výstavními úspěchy. Leo Lukovský vzpomíná, že když v 50. letech s hanáckými voláči začínal, tak „žlutí existovali, ovšem takoví, že byste je nechtěli zadarmo. O červených platilo to stejné. Dobří byli černí šupinatí a černí, modří černopruzí měli naprosto rezavé rousy. Samozřejmě kvalita tehdejších holubů se nedá s dnešními srovnávat, ať už jde o zbarvení, čistotu a intenzitu pruhů či další znaky. Hanácký voláč je nyní vysoký a barevný. Dříve se vyskytovala strakatá hlava a zejména holubice byly nevolaté.“ Dalšími výraznými chovateli druhé půle 20. století byli Chren, Kolášek či Plachý. Voláči se tehdy chovali výhradně volně a zdobili dvory svých hrdých chovatelů. Postupně docházelo k dalšímu prohlubování kvality plemene, zvláště pak v rázu černém šupinatém a modrém pruhovém, který je dosud nejsilnějším představitelem plemenné ušlechtilosti. Vznikaly nové rázy, jejichž genetické založení si připomeneme v kapitole „barevnost a kresba“. Bude tam probrán i vleklý problém, který plemeno provázel celá desetiletí, a sice požadavek funkcionářů na bílé rousy. Již v prvním vzorníku bylo totiž deklarováno, že hanácký voláč (HV) má zbarvené rousy, ale v dodatku bylo nešťastně uvedeno, že přednost mají rousy bílé. Bylo to nesprávné rozhodnutí, které vedlo do slepé uličky šlechtění těchto voláčů v dalších desetiletích, dostalo se i do zahraničních publikací a vzorníků a bylo z větší míry opisováno i v dalších českých vzornících. Původně vzniklo proto, že se HV chovali převážně jako černí šupinatí, kteří měli velmi často probělené rousy. Z vady se udělala přednost a i další díla, příkladně Voráčkovo v Českém holubářství, ale dokonce ještě i vzorník z roku 1993, tuto vadu uváděla jako standardní znak. V 50. letech byl znovu vyšlechtěn ráz modrý bělopruhý a Hynek Sláma podstatně vylepšil žluté HV. Na jeho chov poté navázal jeden z nejvýznamnějších českých holubářů v jeho moderním pojetí Josef Svozil, který za svého života vyšlechtil HV andaluské a úspěšně choval právě žluté. Barevnou paletu rozšířil také Leo Lukovský, v jehož chovu křížením s bavorskými voláči vznikly rázy modrý bezpruhý a stříbřitý bezpruhý. Podotýkám, že modří mají mít na obojku zelený lesk a celkově čistou, vyrovnanou, barvu. Hanácké voláče černé bělopruhé šlechtí s velkým nadšením Karl Zausinger z Bavorska, chovatel černých, černých šupinatých a modrých ve všech vzorcích. Při zmínce o tomto chovateli musím konstatovat, že se mu podařilo vyšlechtit na HV výraznou, dobře podvázanou volatost a zejména mimořádně vzpřímený typ s dlouhým krkem. Též jeho černí šupinatí holubi dokazují, že mohou mít přesnou a čistou kresbu, nikoliv nepodobnou s kvalitou výchozího moravského pštrosa. Zásluhou šlechtitele Ervína Labudy se v dobrých počtech chovají žlutě a červeně plaví ve vzorcích pruhovém a kapratém. Při šlechtění těchto rázů použil pomořanského, sedlatého rousného i bavorského voláče. Svého času choval i červené bělopruhé. Vzácně jsou chováni žlutě bělopruzí, šupinatí červení a žlutí, daleko více pak šupinatí modří. Stříbřití jsou známi nejen jako bezpruzí, ale též ve všech ostatních vzorcích, jako má modrý ráz, včetně bělopruhých.
Klub velkých voláčů
Chovatele HV sdružuje od 14. 10. 1956 Klub chovatelů hanáckých, anglických, pomořanských a českých voláčů sedlatých rousných, dnes zkráceně označovaný jako klub velkých voláčů, neboť na jeho krásných speciálkách v Litovli za účasti německých, slovenských a polských kamarádů jsou k vidění i další rousná plemena velkých voláčů. Na internetu můžete tyto holuby zhlédnout na stránkách Jiřího Popelky nebo Romana Kučery. V nakladatelství Václav Tichý vyšla v roce 2005 kniha Naši velcí voláči z pera nakladatele, pojednávající také o českém voláči sedlatém rousném. Ervín Labuda z Doubravice u Moravičan šlechtí hanácké voláče zakrslé. Ke křížení použil brněnské voláče, anglické zakrslé voláče, českou čejku a modenku. Dle mého názoru mělo být křížení prováděno kombinací moravského pštrosa menší postavy (kresba) a zakrslého anglického voláče bílého recesivního (velikost, volatost, rousky a typ). Až později bych do šlechtění přidal rousné plemeno v bílém recesivním rázu, případně velké hanácké voláče, aby byly získány dobré rousy. Jestliže ve šlechtění bude chybět moravský pštros nebo hanácký voláč, jen těžko docílíme typické pštrosí kresby u zakrslé formy. Počet našich chovatelů HV se pohybuje kolem 35 a ani ve světě není vysoká koncentrace jejich chovatelů. Nejvíce se jim daří na Slovensku, kde mají výborné zázemí, pak v Německu, Rakousku, Nizozemsku nebo v zámoří, ale jejich rozšíření je skutečně kosmopolitní.
Plemenný typ
V druhé polovině 20. století dostali HV lepší volatost, plné a dlouhé rousy, odpovídající intenzitu zbarvení, líbivou výšku nohou, avšak postoj zůstal poněkud vodorovnější. V posledních letech se pracovalo zejména na modernizaci typu. Holubi mají vzpřímené držení těla, kterým mi do určité míry připomínají voláče sedlaté rousné. Právě ti byli do křížení vyzkoušeni a výsledek byl nad očekávání povzbudivý. Hanácký voláč se vyznačuje výtečnou volatostí, ve výborné kvalitě přítomné také u holubic, které mohou být poněkud jemnější konstituce. Bohatý talířovitý rous, doplněný supími pery, tvoří až 10 cm dlouhá pera nacházející se na nohou vysokých alespoň 17 cm a vyšších. Elegantní, ale velká a vysoká postava dosahuje délky mezi 44 až 47 cm. Náleží k ní přiměřeně široký, zepředu rovnoběžný postoj s mírným podklesnutím v patních kloubech. Krk žádáme co nejdelší, vole velmi dobře vyvinuté, mírně podvázané a hruškovitého tvaru. Křídla kryjí velmi dobře záda a vzadu se nekříží. Naši chovatelé velmi dbají na ucelenost rýdováků, daří se též odstraňovat volnější strukturu opeření, zejména u červených a žlutých. Na barvu očí nejsou kladeny žádné velké nároky. Je povoleno zbarvení žluté až oranžové, které je líbivější.
Barevnost a kresba hanáckého voláče
Základ zbarvení tvoří bílá barva, která kontrastuje s barevnou hlavou a přilehlou částí krku (zákres tvoří oblouk od spodku horního hrdla přibližně do spodní části týlu), dále jsou barevné kompletní křídelní štíty včetně ručních letek, hřbet i kostřec, přičemž v této oblasti byly v minulosti velké nedostatky, dále ocas včetně obou krovek a také rousy až nad patní kloub, často zčásti i supí pera a barevný nádech někdy vykazuje i opeření za nohama. Tato zajímavá kresba, u které jsou barevné rousy velmi praktickým prostředkem, plně koresponduje s kresbou moravského pštrosa, který je ovšem bezrousý, a tak si chovatelé neuvědomují, že se moravský pštros vyskytuje geneticky s barevnýma nohama. Že tomu skutečně je, napovídají kalhotky, což jsou barevné plochy kolem patních kloubů moravských pštrosů. Popsanou kresbu, která je recesivní, pohlavně nevázaná, označujeme jako pštrosí, mezinárodně termínem gazzi, symbol z. Podobně jako další známé kresby, třebas mniší či sedlatá, má i gazzi několik geneticky variabilních podob. U moravského pštrosa a hanáckého voláče je nejtmavší, neboť geneticky podmiňuje barevné nohy, barevný hřbet, kostřec i letky. U většiny plemen existuje pštrosí kresba bělohrotá (káník, slepičáci), přičemž tato plemena kdyby měla rousy, měla by je bílé, proto nemají barevné kalhotky. Přechodem mezi holuby těchto intenzit je slepičák modena, který nemá barevné kalhotky, přitom má barevné letky. Má ovšem bílý hřbet. Všechny tyto tři nejrozšířenější varianty jsou nedílnou součástí variability pštrosí, čili gazzi, kresby. I u hanáckého voláče můžeme docílit holuba s bílým rousem, bude ale mít nestandardní bílé ruční letky. Podobně nesmyslné je snažit se odstranit kalhotky z chovu moravského pštrosa. Šlechtitelsky využitelné je zjištění amerických genetiků, že pštrosí kresba (z) vytváří alelu s recesivně bílou (zwh) a faktorem pencil (pen). To znamená, že do meziplemenného křížení, kterým chceme například zvýšit délku nohou hanáckého voláče, můžeme s klidem použít bílého anglického voláče a kresba gazzi hanáckého voláče se v odchovu velmi brzy vrátí zpět. Ke křížení se sice nejvíce používá anglický voláč, ale překvapivě dobré výsledky se dostavily též s voláči bavorskými nebo českými voláči sedlatými rousnými. Ustupováno je od příměsi krve pomořanských voláčů, kteří mohou zlepšit volatost a velikost postavy, ale přináší řadu těžko odstranitelných pozůstatků. Křížením s jinými plemeny dosáhneme efektu heteroroze, čímž zvýšíme životaschopnost a plodnost dalších generací u tohoto majestátního holuba, který je dosud velmi plodný a spolehlivý rodič.
Na Slovensku, u nás, i v Německu jsou ve vysoké kvalitě rozšíření černí, kteří by měli mít nejméně na obojku modrozelený lesk. Na jižní Moravě jsou chováni andaluziáni, což jsou geneticky holubi indigo v kombinaci s rozprostřeným faktorem. Ideální odstín je tzv. andaluské modři, projevující se prosvětleným, tedy šedým, základním zbarvením v různé intenzitě, doprovázený černým lemováním každého pera. U andaluziánů můžeme nalézt také pigmentové skvrnky, u samců intenzivní barvy, u holubic rozředěné. Indigo zatím vystavováni nejsou, ale není problém jich docílit. Recesivně červení (na obojku s červeným leskem) a recesivně žlutí (lesk na obojku růžový) by měli mít co nejméně třepenité opeření a pokud možno sytou barvu, ale ocas je u nich tolerován namodralý, stejně jako u stříbřitých, červeně a žlutě plavých, kteří se mohou vyskytovat podobně jako modří ve všech vzorcích, tedy jako bezpruzí, pruhoví a kapratí. Vzácně se setkáváme s bělopruhými voláči v uvedených rázech, kteří jsou téměř bez výjimky vyšlechtěni na faktoru dominantní opál. Vzhledem k tomu, že opál velmi aktivně zesvětluje původní zbarvení a u HV přináší hodně bílého peří do rousů, rozhodl se Karl Zausinger při šlechtění černých bělopruhých využít faktoru toy stencil, který známe u polských rysů nebo českých čejek. Tento faktor je recesivní, složený ze tří genů, z nichž jen jeden je částečně dominantní, a proto je šlechtění velmi náročné. Výsledky se ovšem dostavují, a to takové, že kvalita barvy nebude bělopruhostí téměř ovlivněna. To by při dominantním opálu nešlo. Od počátku oblíbené šupinaté HV, kteří jsou neustále nesprávně označováni jako šupkatí, uznáváme v rázech černý, modrý, stříbřitý, červený recesivní a žlutý recesivní, kdy jsou vytvářeni účinkem recesivního, na pohlaví nevázaného faktoru pencil v jeho čistokrevné (homozygotní) konstituci. Tento faktor u českých plemen doprovází výskyt klínků v očích, který nemá vliv na kvalitu zraku a je v menším zastoupení tolerován. Spolu s ním působí také faktor undergrizzly, který proběluje letky a rýdováky a je dominantně založený. Šedohnědí holubi se vystavují velmi málo, ale pravidelně se objevují HV s bronzovými znaky ve štítech. Nejsou to holubi indigo, ale dle mého názoru pozůstatky předchozího křížení mezi žlutými / červenými s holuby černé / modré řady. Kvalitě zbarvení není přikládána větší důležitost.
Chov
Chov tohoto velkého voláče nepatří k nejjednodušším a potřebuje určitou trpělivost ve svých začátcích, která se ale vždy vyplatí. Zvýšené nároky vyžaduje čistota kresby i kvalita tzv. typu. Pohled na tohoto českého holuba je skutečně impozantní, navíc je to při své mohutnosti a eleganci výborný rodič schopný samostatné péče o mladé a také volného chovu, kde jeho velikost odrazuje menší dravce od útoků. Vyžaduje větší komorový holubník, s prostornými budníky a zvláštními hnízdy, které jsou větší a hlubší než u menších plemen. Holoubátka se kroužkují nad patní kloub a velmi rychle vyspívají, ovšem plné síly dosahuje tento holub až druhým či třetím rokem života. Oblíben je také pro bouřlivé znaky temperamentu, společné celé skupině rousných vysokonohých voláčů.
Své pojednání si dovolím zakončit úryvkem z knihy České holubářství: „Hanácký voláč vším právem zasluhuje, aby byl našimi pěstiteli hojně pěstován a zušlechťován ve všech svých barvách a kresbách. Chov jeho je zkušebním kamenem pro ty, kdo se věnují pěstění holubů volatých, krásně barevných a kreslených současně. Mají zde jedinečnou příležitost prakticky vyzkoušeti způsoby dědičnosti a pozorovati nejrůznější projevy atavismu.“
V příštím díle přineseme informace o prácheňském káníkovi.