Pes: proč zahrabává kosti

Mňam, mňam, kosti! Čím špinavější, smradlavější a oslizlejší, tím lepší! K tomuto názoru se zjevně přiklání většina psů; sotva z kosti ohlodají maso, už přemýšlejí, kam by ji schovali, aby náležitě „uzrála“, trošku jako se to dělá s kvalitním vínem. Pes je totiž ten největší gurmán, nebo snad nesouhlasíte? Ne? No, tak to se vám moc nedivím. Ve skutečnosti psi zahrabávají kosti (respektive někteří psi, ne všichni), protože za starých časů - ještě než existovaly ledničky a praktické pytle s granulemi a plastová víčka na konzervy… zkrátka než to měli v rukou mazaní dvojnozí kamarádi - to museli psi a vlci zvládat po svém. Někdy měli štěstí a k obědu byl pro všechny celý jelen, jindy byli o hladu, pokud si ovšem neschovali kousek na hubené dny.

Proč psi zahrabávají kosti, a jak si pamatují, kam je zahrabali?

A přesně z toho důvodu i dnes – ačkoli se psi dávno nemusejí strachovat, kdy a kde se příště nažerou – jim jejich hluboce zakořeněný instinkt velí, že by stálo za to zahrabat si tu pěknou kost do země. A když je zahrabaná? Co si takhle schovat ještě něco dalšího, pro jistotu? Co třeba dálkový ovladač k televizi? Nebo ukradený pantofel? Nebo možná … co vy víte, kdy se bude hodit tenisový míček?

Ale zpátky ke kostem. Jejich zahrabávání má jistou logiku, nebo aspoň svého času mělo, vlastně to bývala docela dobrá strategie pro přežití. Kost zahrabaná do hlíny je chráněná proti mouchám a červům. Jsou-li na ní zbytky masa, nemůže k ní sluníčko, a vlastně je v jakési primitivní hliněné ledničce, zvlášť v oblastech s chladnějším podnebím. Zahrabané kosti si navíc nemusejí všimnout další hladová zvířata; ale samozřejmě mohou. Když ovšem takových kostí a zbytků jídla zahrabete víc a na různá místa, bude to nakonec k přežití stačit. Je to tak, ale musíte si pamatovat, kam jste to všechno zahrabali.

A pamatují si to psi? Spíš je to tak, že kosti znovu najdou po čichu, protože paměť není zrovna jejich nejsilnější stránka.

Pokud jde o hrabání, existují více a méně nadaná psí plemena. Asi největšími přeborníky jsou v tomto směru teriéři, a vlastně to mají už ve jménu – slovo teriér má původ u latinského terra, které znamená „země“. Teriéři si své jméno vysloužili díky zálibě v hrabání, protože oni nehrabou v zemi jen proto, aby odtamtud vydolovali myš či zakopanou kost, ale často i proto, že je to zkrátka a dobře baví.

Ke zdatným „kopáčům“ se řadí i příslušníci některých severských plemen – vyhrabávají si díry do sněhu, aby se měli kam schovat před mrazivým větrem, jindy zase do země, aby se ukryli před spalujícím horkem. Kdybyste na sobě vy měli hustý kožich s dlouhým chlupem a nikdy ho nemohli sundat, asi byste sem tam v létě nějakou tu díru také vyhrabali.

Proč se psi při každém setkání očichají?

Tlama, genitálie a řiť jsou místa s nejvyšší koncentrací pachu. Platí to i u lidí, avšak my tyto pachy zpravidla nevyhledáváme. Psi naproti tomu čtou pachové stopy jako encyklopedii – a místa, která jsou nejvíc cítit, se ve světě psů stávají bestsellery. Je naprosto přirozené, že pro zvíře tak silně orientované na čich, jako je pes, je pach moči, výkalů a slin něco jako pro nás Google.

Když se potkají dva psi, dominantní z nich obvykle zahájí očichávání „intimních“ podocasních partií (pro psy však nejsou žádné partie doopravdy intimní), takže čichací ceremoniál slouží mimo jiné i k ujasnění hierarchie.

Očicháním pod ocasem se dále zjišťuje, kdo je kdo. Anální pachové žlázy vylučují velmi intenzivní a pronikavý odér. (V podstatě se jedná o tytéž žlázy, jakými vypouští svůj vražedný puch tchoř.) Pach z těchto žláz je u každého psa jedinečný, jako má každý člověk jiné otisky prstů.

Pro psy je dále velmi zajímavý pach moči. My lidé si prakticky nedokážeme představit, jaké informace může pes vyčíst z jediné její kapky, ale dozví se například, jakého je jiný pes pohlaví (v případě feny jestli hárá), kolik mu je let, jestli zrovna uběhl maraton, jestli je ve stresu apod.

Zkrátka a dobře, psi jdou za nosem. Stačí párkrát přičichnout, a hned víte o tom druhém všechno; tudíž je jasné, proč to chce pes všechno nasát pěkně zatepla.

Proč je tak těžké naučit psa, aby přišel na přivolání?

Předně je třeba říci, že pro psa není žádný příkaz tak důležitý, jako „ke mně!“ (též „pocem!“), protože mu může jednoho dne i zachránit život. Někteří majitelé psů nevěnují nácviku přivolání psa dost času – nebo možná věnují, ale nedotáhnou jej do konce, aby pes uposlechl a přišel k pánovi i v případě, že jej rozptýlí něco zajímavějšího, třeba jiný pes či hejno slepic.

Jindy majitelé psa nechtěně naučí nepřijít, protože ho přivolávají, aby udělal něco, co vysloveně udělat nechce. Třeba jej přivolají, aby mu vynadali nebo mu „vyprášili kožich“, případně jej odvolávají od jeho psích kamarádů. To je nejlepší cesta k tomu, aby se pes naučil, že „ke mně!“ znamená „pojď si pro něco, co určitě nechceš“. Přišli byste snad vy pod takovým příslibem?

Navíc to lidé mnohdy zhoršují tím, že psovi vynadají, když mu přijít trvá moc dlouho, takže si to pes při příštím přivolání tím spíš rozmyslí.

Některá plemena a kříženci projevují větší ochotu se k pánovi na přivolání vrátit, ale pravdou je, že žádný pes není nevychovatelný. Je pouze třeba cvičit ho tím správným způsobem. Zde vám ideálně pomůže zkušený cvičitel.

Než se to zlepší, zkuste pobíhajícího psa místo přivolání aspoň posadit. Řada psů poslouchá mnohem lépe na „sedni!“, než na „ke mně!“. Pokud váš pejsek uteče a vy ho nejste schopni přivolat – ani když si přidřepnete a rozpřáhnete náruč – můžete mu přikázat, aby si sedl, a pak k němu dojít a chytit ho za obojek.

Pokud to nezabere, v žádném případě psa nehoňte. Bude si myslet, že s ním hrajete nějakou prima hru, do které se ochotně zapojí tím, že před vámi začne utíkat. Než abyste psa honili, zkuste se naopak rozběhnout na opačnou stranu, což v něm při troše štěstí vyvolá honicí reflex.

Naučíte-li se tyto triky, můžete svému psovi jednou zachránit život. Pokud se tak stane, raději požádejte o pomoc zkušeného cvičitele, který vám pomůže psa vycvičit, aby příště přišel na zavolání i bez triků.

(Z knihy Pes: proč zahrabává kosti?, kterou vydalo nakladatelství BB art.)