Norik
Historie
V dobách, kdy ještě oblast rakouských a bavorských Alp byla nazývána Noricum a ovládali ji Římané, bylo zde několik chovných oblastí s chovnými rázy. Protože tudy vedly solné stezky, potřebovali Římané silné koně, kteří by unesli těžký náklad (norici byli skutečně využíváni jako soumaři) a byli zároveň obratní, aby bez potíží překonávali těžko schůdné alpské průsmyky. Předky norika byli pravděpodobně příbuzní těžkých válečných koní, kteří se chovali v Juvavu (poblíž Salzburku). Ve středověku pokračovali v chovu mniši, zasloužil se o něj mimo jiné i arcibiskup ze Salzburku, z jehož podnětu byl v roce 1565 zřízen hřebčín. Chov tedy řídila arcibiskupská správa Solnohrad prostřednictvím hřebčína Riess, cílem byli karosieři španělsko-italského původu. Ti však vůbec nevyhovovali alpským zemědělcům, a proto nelegálně připouštěli na klisny hřebce domácího chovu. Jejich potomci byli méně ušlechtilí, ale daleko lépe si poradili s náročnými horskými podmínkami. V 16. století probíhala další křížení s cílem zmohutnit rázy alpských koní, a to koňmi clydesdalskými, holštýnskými, normanskými a belgickými. To se však ukázalo jako nevhodné a příliv cizí krve byl zastaven. V roce 1803 se stát zasadil o péči a rozvoj chovu, nechal zřídit připouštěcí stanice a podporoval chovatelské svazy. Tehdy ještě bylo rozlišováno několik rázů – pincgavský, štýrský, korutanský a dolnobavorský, které však měly mnoho nedostatků. Společnou předností rázů byla skromnost a vytrvalost. Plemenná kniha norika byla založena roku 1903, kdy bylo registrováno 450 hřebců a 1 000 klisen. Dnes rozlišujeme dva rázy noriků: oberlandského (bavorského norika) a rakouského. V Rakousku dnes žije asi 8 000 noriků a v Bavorsku 1 000.
Popis a využití
Norik je poměrně mohutný tažný kůň středního až většího obdélníkového rámce, KVH je 155 až 167 cm. Hlava je těžší, mohutná, s výrazným okem, krk středně dlouhý, středně vysoko nasazený s méně výrazným kohoutkem, prostorný, středně hluboký, delší a oválný hrudník, záď je mírně štěpená a svažitá. Fundament je silný, kostnatý, suchý, s menším výskytem rousů, kopyta pevná, pružná, dobře utvářená. Dospívá v pěti letech. Barvy, které převládají - hnědáci, ryzáci, vraníci, oblíbení a cenění jsou skvrnití bělouši. Norici jsou konstitučně tvrdí, pracovití a dobře ovladatelní koně přiměřeného temperamentu, dobrého charakteru, dobře živitelní, pohybliví, se středně prostornými chody. Dnes jsou využíváni zejména pro práci v lesnictví, dříve to bylo i v zemědělství. Protože mají klidnou povahu, jsou oblíbenými a cennými pomocníky v hiporehabilitaci a jezdecké turistice, kde mohou spolehlivě nosit do terénu i těžší jezdce.
Slezský norik
Na území Moravy a Slezska vznikl zvláštní typ těchto koní – slezský norik. Základem byli norici, kteří se na naše území dostali jako koně formanů ze solných stezek. První plemeníci byli do českých zemí přiděleni ze Salzburku již v roce 1868, norici se pak rozšířili zejména v jižních Čechách a na severní Moravě. Ve Slezsku vedla jejich selekce i jiné podmínky chovu ke vzniku rázu slezského norika. Klisny chované na Opavsku byly zušlechťovány nejprve norfolkskými plemeníky, později byli využiti noričtí plemeníci, kteří produkovali koně lépe využitelné pro těžký tah. V období 1900 až 1920 působilo ve Slezsku přibližně 85 norických hřebců. Chovatelé tak získali mohutné, konstitučně tvrdé koně, kteří se uplatnili ve všech hospodářských činnostech. Do roku 1970 byl slezský norik veden jako samostatné plemeno, v letech 1970 až 1990 byl spolu s českomoravským belgickým koněm označován jako chladnokrevný kůň, od roku 1990 jsou chladnokrevníci rozčleněni do tří populací, českomoravského belgického koně (ČMB), norika (N) a slezského norika (SN). Plemenná kniha slezského norika byla zřízena v roce 1995 a vede ji Asociace chovatelů koní, v tomto roce získal slezský norik statut plemene a genetické rezervy. Aktuální genealogické linie: 2934 Hubert Nero IX, 419 Bravo, 2262 Gothenscherz, 2526 Hollriegel, 1747 Neuwirth Diamant IX, 1350 Streiter Vulkan, 1542 Nero Diamant VI, 2500 Ritz Vulkan VIII, Randolf. V roce 2004 zde bylo v ČR 360 chovných jedinců.
Popis a využití
Je to poměrně ušlechtilý, méně harmonický chladnokrevný tažný kůň s prostornou mechanikou pohybu. KVH je 152 až 157 cm, je konstitučně tvrdý, dobrý tahoun, nejčastěji jsou to hnědáci nebo ryzáci, vzácně vraníci. Hlava je velká, suchá, typická je oválná očnice. Krk je u slezského norika vysoko nasazený, střední až dlouhý, poměrně častý je mírně výrazný kohoutek. Lopatka je dobře úhlovaná, až strmá, což umožňuje široký a prostorný chod. Hrudník je středně hluboký, široký, bedra jsou dobře vázaná a pevná. Záď je mohutná, oválná a mírně svažitá a štěpená. Fundament je suchý, kostnatý, klouby a šlachy jsou výrazné. Spěnka je u slezského norika krátká až středně dlouhá. Kopyta jsou pevná a pružná. Využití je stejné jako u norika.
