Pěnice černohlavá – Sylvia atricapilla (Linnaeus, 1758)
Je menší než vrabec, štíhlejšího těla a je nenápadně šedavě zbarvená. Živí se hmyzem, později v roce i všelijakými bobulemi. Svojí potravu hledá v korunách stromů a keřů. Spíše ji zahlédneme brzy na jaře, když ještě koruny stromů nejsou zahaleny plně vzrostlým listím. Jak bychom potom objevili v koruně stromu ptáka, který není větší než dubový list? Přesto můžeme mít o přítomnosti této pěnice celkem slušný přehled. Ona je totiž dobrým a hlavně hlasitým zpěvákem. Její zpěv je natolik typický a hlasitý, že neunikne ani takovému hluchounovi, jako jsem já sám. Můžete ji slyšet kdekoliv v lese s nějakým podrostem, čím hustší a nekulturní podrost, tím lépe, v parku, zahradách a zahrádkách, hřbitovech, prostě tam, kde je nějaký listnatý strom a pod ním nějaký ten keř. Vyskytují se i v pásmu kosodřeviny v Krkonoších a sám jsem pozoroval dva samce na vrcholu Čerchova, což má být 1 042 metrů.
Protože tato pěnice je skutečně hmyzožravým ptákem, je také tažná. V zimě by se u nás uživila jen stěží. Avšak jihoevropské populace táhnou jen v malé míře. Hodně španělských, i italských pěnic a také ptáků podél jadranského pobřeží až po Řecko zůstává na místě. O hustotě evropského osídlení si můžeme paradoxně udělat lepší představu na zimovištích než na hnízdištích, kde se ptáci více rozptýlí. Jeden z našich kroužkovatelů mně vyprávěl, jak si při zimním výletě v Gambii, v západní Africe, šli na místní lesní říčce zachytat ptáky. Chytali jen samé pěnice černohlavé, a tak je to posléze přestalo bavit. Ty přeci mohou chytat doma. I když kroužkování evropských ptáků na zimovištích je z ornitologického hlediska zajímavější a může přinést i cenné výsledky. Také se v posledních létech docela pilně provozuje. Mohou si to ovšem dovolit jen jaksi lépe zaopatření milovníci této činnosti. Většina populací pěnice černohlavé ze západní Evropy táhne na zimoviště ležící v Africe od Senegalu a Gambie po Horní Voltu a Mali jihozápadním směrem přes Pyrenejský poloostrov. Asi od 10. stupně východní délky táhnou ptáci směrem na jihovýchod přes Turecko a Palestinu do východní Afriky. Tady leží jejich zimoviště od Súdánu na severu až po Njasko na jihu. Na západě jsou zimoviště ohraničena východním Kongem, při východním pobřeží ptáci nezimují. Naši ptáci táhnou většinou směrem na jihovýchod, udává se až 75 %, zbytek pak táhne přes Španělsko. Na jaře se u nás první pěnice černohlavé začínají objevovat v první polovině dubna, některé nedočkavce však zahlédneme i koncem března. Záleží na počasí. Táhnou jednotlivě a samci, kteří se objevují dříve než samice, okamžitě obsazují svoje hnízdní okrsky, které vymezují zpěvem. Je vcelku srozumitelné, že spíše zpívají při slunečném počasí, při nějaké slotě jim zpočátku moc do zpěvu není. Jakmile stromy obrostou listím a ptáci musí více oznamovat svému okolí, kde leží jejich území, dosahuje také jejich zpěv plné intenzity. Jejich zpěv je popisován jako silný, flétnovitý, začínající švitořivě a zakončený zvučným, melodickým, ke konci stoupajícím trylkem. Samci jej přednáší z vyvýšených míst i při prolézání korun stromů a keřů. Na podzim se ptáci začínají postupně vytrácet již od poloviny srpna, hlavní doba odletu spadá do konce září, postupně opadá, poslední opozdilce můžeme zahlédnout ještě začátkem listopadu. V té době se živí ponejvíce bobulemi černého bezu, i jinými plody, tak do velikosti jeřabin. Většinou je polykají vcelku, višně, jak jsem je pozoroval, rozklovávají.
Pěnice černohlavé žijí a hnízdí na většině území Evropy a v severní Africe od Maroka až po Tunis. Na severu Evropy je jejich výskyt zaznamenán až po střední Švédsko a Finsko, na západním, teplejším pobřeží Norska se vyskytuje ještě severněji. Směrem na východ od Evropy osídluje celé Turecko, Libanon, Kavkaz až po jižní pobřeží Kaspiku v Íránu. Od západního pobřeží Kaspiku probíhá hranice výskytu směrem k severu, aby se posléze stáčela na východ k jižní části Uralu. Na severu je omezena asi středním Uralem, na východ jej přesahuje, podle ruské literatury až po východní hranice Kazachstánu. Tady jsou hranice výskytu zakreslovány jinak na našich a jinak zase na ruských mapách. A to i na jižní hranici, kde je výskyt zakreslen v severním Íránu až po Afganistan. Inu, kdo nevěří, ať tam běží. Je to malinko z ruky, tak bych spíše věřil těm ruským pramenům. Nakonec tyhle končiny objevovali pro svět většinou Rusové. Pro pořádek bych uvedl, že rusky se tahle pěnice jmenuje slavka–černogolovka. Protože se tahle pěnice vyskytuje na vcelku rozsáhlém území, není žádným překvapením, že bylo popsáno několik zeměpisných forem. Podle nového českého názvosloví jich má být celkem pět. Většinu území obsazuje nominátní forma pěnice černohlavá evropská – Sylvia atricapilla atricapilla (Linnaeus, 1758). Od východního Krymu přes Kavkaz až po severní Írán žije pěnice černohlavá kavkazská – Sylvia atricapilla dammholzi Stresemann, 1928. Na východ od Uralu se vyskytuje pěnice černohlavá sibiřská – Sylvia atricapilla riphaea Snigirewski, 1931. Další dva poddruhy obývají Madeiru a Baleáry se Sardinií. Tolik podle Fauny ČSR. Poddruhů podle jiných pramenů může být i více. Třeba S. a. atlantis, S. a. gularis, S. a. heineken, S. a. koenigi, S. a. paulucii. Ne všechny jsou všemi uznávány.
Samce od samic lze snadno rozlišit. Zatímco samec má na hlavě čepičku černou, samice ji má rezavě hnědou. Také mláďata mají hlavu hnědou. Samici, která nezpívá, zahlédne lidské oko ještě méně než samce. Ptáci hnízdí většinou jen nízko nad zemí. Hnízda pěnic jsou velmi typická. Jsou tenkostěnná, postavená ze suchých a dlouhých stébel trav. Uvnitř jen řídce vystlaná kořínky, žíněmi nebo srstí. Pěnice je dokáží mistrovsky ukrýt. Spíše najdeme hnízda pěnic až na podzim, když opadá listí a zvadne nejspodnější rostlinné patro, většinou kopřivy. Támhle v Chřenovicích, u cesty směrem k rybníčku, bývalo trnkové roští dlouhé tak patnáct metrů. Bylo dostatečně vzdálené od vesnice, takže moje činnost nevyvolávala večer v hospodě žádné poznámky. Každoročně jsem si bral montérky, vzal rukavice a to roští oblezl pěkně po čtyřech. Pečlivě rozhrnoval a díval se odspodu proti světlu. Nikdy jsem je nenašel, ale když opadalo listí, zjistil jsem, že vždycky tam to hnízdo někde bylo. Nebo o hnízdu, které jsem fotografoval na Cibulkách, mně bylo řečeno: „Je tam cestička a je to hned vedle. Aby tam lidi nechodili, hodili jsme tam suchý větve.“ Jednoduchý. Pochoduji po té cestičce, až jsem došel k těm větvím. To fungovalo. Hnízdo nikde. Asi za půl hodiny teprve přiletěl samec, sedl si na větvičku takhle dole a zase odletěl. Krucipísek, vždyť odletěl bez housenky v zobáku. Až potom jsem to teprve viděl. Hnízdo bylo na jedné suché větvičce bezinky a krylo je shora pár živých listů. Jeho kamufláž byla dokonalá, mláďata byla již dost veliká, ale krmil jenom samec. I když se snažil ze všech sil, nevím, jestli mláďata dokázal sám dokrmit. Samici nejspíš sebral krahujec, ti hnízdili v okolí již tenkrát. I na další hnízdo, které jsem fotografoval, jsem byl naveden a také jsem o tom již psal. Byly tam pro mne tenkrát na stromech připevněné šipky a od té poslední vedl k hnízdu provázek. Bylo sucho v začínajícím létě a kopřivy okolo hodně povadlé. Nebýt toho, tak jsem to možná nenašel ani s těmi značkami. Je zajímavé, že černohlavé pěnice, ačkoliv jejich hnízda byla nalezena prý na jedenácti druzích stromů a osmnácti druzích keřů, přeci jenom dávají některým dřevinám přednost. Nejvíce hnízd bývá nacházeno na černém bezu neboli bezince. První hnízda pak bývají v divokém angreštu, který raší hodně brzy. Nacházel jsem je vcelku pravidelně, ale nikdy z takového hnízda, tedy mnou nalezeného, nebyla vyvedena mláďata. Vždycky přišlo nazmar, někde se v něm ani neobjevila snůška. Také hnízda v keřích, tak do výše dvou metrů, bývají nejčastěji vypleněna sojkami. Sojky volí stejnou metodu jako já. Ze země se dívají vzhůru, tak nejsnáze objeví siluetu hnízda. Nejúspěšnějšími bývají hnízda umístěná tak do výše půl metru, postavená sice na spodních větvích keřů, ale obrostlá kopřivami. Vejce i mláďata bývají snadno k rozeznání. Vajec bývá obvykle pět a jsou výrazně skvrnitá. Žadonící mláďata mají uvnitř zobák a krk tmavě rudý. Hnízdí od konce dubna až do konce června, jednou až dvakrát za rok. Hnízda z konce června můžeme najít s mláďaty i v polovině července. Potom dávají přednost požírání bobulovin a ti, kteří ptáky kroužkují, si stěžují, že nechodí do sklopek na červy.
Pěnice černohlavá je považována za naši nejpočetnější pěnici. Pěnic u nás žije celkem pět druhů, a to pěnice černohlavá, pokřovní, slavíková, hnědokřídlá a vlašská, ty u nás hnízdí a některé další druhy byly zastiženy na našem území. Například pěnice mistrovská. Pěnic rodu Sylvia je velký počet, třeba systém, který používá české názvosloví, jich zná na 24 různých druhů. Většina druhů tohoto rodu žije jižněji než naše pěnice, některé až v Etiopské a Orientální zoogeografické oblasti. Početnost naší hnízdní populace je odhadována na 800 000 až 1 600 000 hnízdících párů. Je to druh mezi výzkumníky, kteří se zajímají o ptačí tahy, populární, protože u něj byla zaznamenána a zdokumentována změna zimoviště a rychlost, s jakou se tato změna udála. Změny se týkají menší části středoevropské populace, z níž část v šedesátých létech začala zimovat na britských ostrovech. Z počátečních nesmělých pokusů bylo během dvaceti let poměrně velké množství, když již v osmdesátých létech zimovalo v Anglii tisíce ptáků. I jeden z našich ptáků, kroužkovaný někdy koncem léta, byl během krátké doby kontrolován ve Skotsku. Bylo o tom informováno na schůzi ČSO a já jsem si učinil poznámku. Kdybych ji dnes hledal, abych se vyjádřil konkrétněji, nemusel by také tento můj článek vyjít nikdy. Tož ji raději nehledám. Do konce roku 2002 bylo u nás kroužkováno na 131 111 ptáků, znovu nalezeno 1 230 našich a 34 cizích, okroužkovaných ptáků. Nejvzdálenějším nálezem u nás kroužkovaného ptáka je nález z Egypta, z počátku sedmdesátých let. Byl kroužkován u Kladna a nalezen v blízkosti kláštera svaté Kateřiny, což je vzdušnou čárou 2 924 km. Nejstarší u nás kroužkovaný pták byl kroužkován ve Valticích a byl tam opět nalezen po třinácti letech a dvaceti dvou dnech. Pěnice černohlavá je považována za druh se silnou vazbou na místo svého narození. Známe to spíše u vlaštovek, ale platí to u mnoha dalších druhů. Vlaštovky jsou nám ovšem spíše na očích.
Pěnice černohlavá byla považována za natolik typicky českého ptáka, že byla zvolena jako symbol České společnosti ornitologické. Původně docela podrobná kresba byla v poslední době zdařile graficky zjednodušena, musím poznamenat, že se mi líbí. Dokonce i sborníky odborných prací, které ČSO pravidelně vydává, jsou pojmenovány Sylvia, což je vědecké rodové jméno těch nejtypičtějších pěnic. Čeleď pěnicovitých, Sylviidae Leach, 1820, je opět taxonomická jednotka značně rozsáhlá, když zahrnuje na 410 různých druhů. Z našich ptáků do ní patří, kromě pěnic, i další rody jako třeba sedmihlásci, rákosníci, budníčci nebo králíčci. Lidové názvosloví zná pěnici černohlavou pod mnoha jmény a dodnes se zkratkovitě používá v mluvené řeči třeba černohlav. Zdeněk Klůz vypočítává tato další jména: Bačálek, Černík, Černohlávek, Černohlávka, Černopleška, Černoslávek, Černoušek, Černuška, Kominíček, Lebkáček, Muchař, Muchaříček, Muchek černohlavý, Pěliza turecká, Pěnice černá, Pěnice černohlávek, Pokřovka černohlávek, Řeháček, Strašák, Trasák, Třešťák.
Populace pěnice černohlavé u nás pravděpodobně silně kolísají. Před několika léty se mezi ornitology mluvilo o tom, jak najednou se mnohým zdá, že je velké množství pěnic černohlavých. Potom ten dojem zase zeslábl, aby v letošním roce zesílil. Slyším je zpívat za otevřeným oknem, a kamkoliv se pohnu, všude je slyším. Vyvezli mne až na vrchol Čerchova, sám bych se tam již nevysápal a hned slyším zpívat dva černohlávky. Neříkejte mi, že najednou lepší slyším! To tedy nikoliv. Já ty ptáky obdivuji, jak jsou životaschopní. Třeba v Praze, kde jsou jejich největší nepřátelé sojky, straky a krahujci tak přemnožení, dokázali se dodnes udržet. To populace vrabců domácích zcela zkolabovala. Ta však byla od krahujců pod nepoměrně vyšším tlakem než pěnice černohlavá. Když někdy před 100 léty Uttendörfer pečlivě vypočítával při rozboru potravy krahujců počty jednotlivých jimi ulovených druhů ptáků, umístil se vrabec na prvním místě. Kupodivu byla pěnice černohlavá nejméně úspěšně lovená mezi pěnicemi a samozřejmě daleko za vrabcem. Zatímco vrabců přišlo za potravu krahujců 4 293 kusů, pěnic černohlavých pouhých 193 kusů. Z toho jasně vychází jako největší nepřítel této pěnice sojka, na druhém místě pak straka, které dokážou vyplenit převážný počet hnízd. Přesto se pěnice černohlavá dokáže s úspěchem držet. V letošním roce jich slyším zpívat dost. Na druhou stranu jsem letos ještě vůbec neslyšel zpívat pěnici pokřovní, která je svým jednoduchým zpěvem také nápadná, a protože rovněž není vázána na nějaké zvláštní prostředí, měla by být všude. Ale není. Možná, že se mýlím, a byl bych tomu jenom rád, možná, že jde jen o místní jev, kdo ví? Každé místní pozorování je cenné a každá taková uveřejněná zpráva ještě cennější. Můžeme si je skládat do různých souvislostí. Proto také píši o černohlavé pěnici. Nějak mi to na dnešek vyšlo takhle.
