Současné české holubářství (8) Prácheňský káník
Slepičáci v těch dobách, ač o poznání nižší a méně prošlechtění než dnes, zaujali také jihočeské chovatele a byli dováženi zejména z Lince, který byl významným obchodním centrem a dávným spojením Čech s Rakouskem i Německem. V našich podmínkách se ukázalo, že tito sice tvarově zajímaví, ale poněkud těžcí a nepříliš letově dovední jedinci nemohou ve své typické formě přinášet odpovídající užitek. Byli tedy kříženi s našimi letově zdatnými, polařícími holuby, kteří byli schopni téměř samostatné existence a výborné produkce dostatečně zmasilých holoubat. Vznikal tak holub polařící, lehčího typu, krásné kresby a teprve později prošlechtěných znaků hlavy, lesku i svitu, obdivovaný dnes po celém světě.
Původní holubi byli na Prácheňsku označováni jako linečáci podle rakouského města Lince. Hlavně na Budějovicku se vžilo označení bangr, odvozené buď z německého slova „Bankert“, překládaného jako kříženec, nebo z výrazu bangen, který znamenal ostražitý, což tehdejší kříženci být bezesporu museli, aby odolali pernatým predátorům a sehnali dostatek potravy pro sebe i svá mláďata. O bangrech a linečácích se zmiňuje i několik našich děl z 19. a počátku 20. století, ale s největší pravděpodobností tak byli v těchto publikacích ještě nazýváni z Rakouska dovážení slepičáci. Teprve později tyto názvy přešly na káníka a mezi chovateli byly tak zažité, že se používaly ještě poměrně nedávno. Prácheňský káník vznikal pozvolným křížením užitkových lehčích holubů polního typu s vídeňskými a florentskými slepičáky. U jeho zrodu stála v některých chovech také česká čejka, jejíž pozůstatek v podobě chocholky se v chovech káníků vzácně vyskytuje dosud. Cílevědomější tvorba plemene je datována do druhé půle 19. století, ale bližší ujasnění šlechtitelského cíle vyčkalo až do první třetiny 20. století. Cílem těchto aktivit byl vitální, aktivně polařící a dostatečně zmasilý holub polního typu, který od vídeňských slepičáků získal do vínku charakteristickou lysinku, pěkně vyvinuté, karmínově červené obočnice, „smoky“ faktor přinášející světlý zobák u všech barevných rázů, a z florentýnů základ své charakteristické pštrosí kresby i část ze své barevnosti. Přívlastek prácheňský v názvu plemene je geografického původu a poukazuje na jedno z hlavních míst jeho vyšlechtění Prácheňsko. Název této oblasti kolem Horažďovic dal prastarý, kdysi velmi rozlehlý hrad Prácheň, mající přemyslovskou tradici, řadící se k hradům kastelového typu. Dodnes můžeme nad údolím řeky Otavy navštívit jeho zříceninu. Originální název káník byl odvozen od dřívějšího označení racků chechtavých káňata, se kterými mají tito holoubci podobnou kresbu.
Uznání plemene
Jedním z výborných počinů, které pomohly k uznání plemene, byl článek J. Fibigera otištěný v Československém holubáři v roce 1934 pod názvem „Oblíbený jihočeský holub“. Miroslav Petrovský ve své zdařilé monografii Prácheňský káník z roku 1996 z tohoto článku vybral tuto pasáž: „Říkají mu bangr. Těší se oblibě od Šumavy k Plzni, na druhé straně až k Táboru. Je oblíben po našem venkově, na statcích a samotách, tak často na našem jihu rozhozených. Na prosincové výstavě v Českých Budějovicích bylo vystaveno 6 párů těchto holubů. A to mě přinutilo k tomu, abych naši velikou holubářskou obec na existenci tohoto holuba upozornil. … Naši staří zdejší pěstitelé, jako poštmistr Pudil a jiní, říkali těmto holubům ‘potužáci’ jindy ‘kaníci’. … Bangr podobá se florentinu na nižších nohách. Rozdíl je v tom, že bangři mají pěknou, od kořene zobáku počínající lysku, že zobák ve všech barvách a ‘kresbách’ musí být vždy čistý. Holub bez lysky a čistého zobu je bezcenným. Oko je ohnivě červené, lemované červenou obočnicí. Nejlepší vyskytují se modří s pruhy anebo bělopruzí. Vyskytují se ojediněle i černí se vzácným leskem.“
Aktivita Fibigera a několika dalších chovatelů vyvrcholila svoláním speciální komise Holubářského svazu v čele s J. Voráčkem dne 30. 11. 1941, kde po předvedení 25 holubů schválila komise plemeni název jihočeský káník a do půl roku byl schválen i vzorník publikovaný v roce 1942. V tomto standardu byl již uveden současný název prácheňský káník na žádost spolku „Prácheň“ z Horažďovic. Standard káníka byl následně pod číslem 54 uveřejněn v knize „Vzorníky holubů v ČSR nejvíce rozšířených“, od autora V. K. Krycnara, která byla vydaná v březnu 1953. Ve všech podstatných znacích již odpovídá současnému pojetí plemenných znaků, přičemž kladl větší důraz na odlišující znaky od slepičáků, které v té době byly stále aktuální. Vzorník uvádí mimo jiné barvu plavou, kaštanovou, kávovou i myšovou. Jeho zvláštností je kapitola terminologická část, která je dvojjazyčná - česká a slovenská.
Chovatelský klub
Strakoničtí chovatelé dne 19. 2. 1944 ustanovili Odbor chovatelů prácheňských káníků. Druhá skupina chovatelů se soustředila v Českých Budějovicích, kde 3. 3. 1955 v hostinci U kapra založila speciální klub, který se v roce 1972 natrvalo přesídlil do Strakonic. Činnost klubu je díky vynikajícímu zázemí ve Strakonicích a dobré partě chovatelů na velmi dobré úrovni. Počty holubů na speciálních výstavách se z původních dvou set zvedly na cifru kolem pěti stovek, kde se dlouhodobě drží. Několik let speciálky probíhaly společně s vídeňskými slepičáky, které později v několika případech nahradili moravští pštrosi z jihočeské pobočky klubu.
Klub chovatelů holubů prácheňských káníků sdružuje kolem padesátky členů a deset čestných členů, mezi nimiž nechybí chovatelé z Německa a zasloužilí chovatelé z ČR. Předsedou klubu je Karel Mráz, špičkový chovatel černých. Jednatelem je Ivan Křešnička, který vede redakční radu klubového zpravodaje Káník, vycházejícího dvakrát ročně. Klubové stránky naleznete na www.prachenskykanik.estranky.cz, k dobru přidávám i pěkné německé stránky www.Prachener-Kanik.de. Klub při svých speciálkách vyhlašuje celou řadu soutěží - o nejlepšího holuba, holubici a výletka v jednotlivých barvách i kresbách, dále dva memoriály (Františka Čížka pro nejlepší černé a Václava Paťky pro nejlepší červené) a především soutěž kolekcí, pětičlenných u rozšířených rázů a tříčlenných u méně chovaných rázů, soutěže S-chov a Mistr klubu.
Vývoj plemene
Počátkem 20. století se na Prácheňsku, Strakonicku a Českobudějovicku hovořilo o neušlechtilé formě s výraznými znaky slepičáků. Postupně docházelo ke zmenšování postav. Starý typ, charakteristický silnější a dlouhou postavou, se udržoval zejména u tzv. variet. Pozůstatkem po holubech polního typu a florentýnovi byly nežádoucí tmavé zobáky u tmavých rázů, které ovšem měly být u všech rázů světlé. Na tomto znaku se pracovalo až do 50. let 20. století, kdy se faktor „smoky“, podmiňující světlý zobák u všech rázů, podařilo ustálit. V postavách se holubi zkrátili až k současnému poměru mezi délkou těla, měřenému od počátku hrudi do konce rýdováků, a šířkou hrudi, který činí 2:1. Povedlo se odstranit černé spodní čelisti zobáků, dále klínky v očích, které úzce souvisí s kresbou obojku. Vyrovnala se barva hlavy a obojku se zbarvením křídelních štítů a ocasu, u opálů byl odstraněn rez ze vzorků. Káník se stal plemenem s co nejširší hrudí, kratších letek, kratšího dobře složeného ocasu a středně vysokých nohou. Velký kus práce byl odveden na znacích hlavy, která se podařila prošlechtit v zakulacený tvar, včetně záhlaví, bez plošinky na temeni, s plným a nesraženým čelem, poměrně silně nasazeným, středně dlouhým a dobře prokrveným zobákem, s výraznýma rybízovýma očima a prokrvenou obočnicí jemnější struktury. Pokrok je znát také v přesnosti kresby, kvalitě lesku a v čistotě barvy. Výrazně se zvedl počet chovaných barevných rázů, a to nejen u nás, ale i jinde ve světě.
(Dokončení příště.)
