Babo raď! Když se pes třese strachy

Neexistuje snad nikdo, kdo by aspoň občas nepocítil strach. Tato silná a nepříjemná emoce je totiž dána všem živočichům, které příroda obdařila mozkem. Tam, v jednom maličkém okrsku mozkového kmenu, je centrum strachu, kde se shromažďují a analyzují informace přicházející ze smyslových orgánů. Jakmile centrum při analýze nazná, že hrozí nebezpečí, vyhlásí v celém organismu poplach. A člověk nebo zvíře pak podvědomě dělají vše pro to, aby se nebezpečí vyhnuli nebo aby mu čelili, a to nejlépe bez úhony. Strach tedy vlastně zachraňuje život tím, že dokáže v těle zmobilizovat všechny síly – zrychlí tepovou a dechovou frekvenci, nažene pořádně prokysličenou krev k srdci a ke svalům, zbystří smysly, pomůže mozku plně se koncentrovat a rychle rozhodovat.

Jsou jedinci, kteří úmyslně vyhledávají nebezpečí, protože jim určitá míra strachu a s ním související prověrka fyzických i psychických schopností dělá dobře. Mezi lidmi jsou to například vyznavači takzvaných adrenalinových sportů, rizikových povolání či hazardních her. Mezi psy zase najdeme spoustu náruživých lovců, nenapravitelných tuláků a chronických rváčů, kteří propadli adrenalinovému opojení a neustále vyhledávají situace, kterým se „normální“ pes raději vyhne.

Někdy se ale stane, že je strachu moc. Příliš velký nebo dlouho trvající strach pak dokáže organismus vyčerpávat a ničit. Jedinci postižení takto velikým strachem jej pociťují jako něco krajně nepříjemného až nesnesitelného, a snaží se proto za každou cenu vyhnout všem okolnostem, které jsou se silným strachem spojeny.

Někdy dojde dokonce k tomu, že se centrum strachu docela splaší a vyhodnotí příchozí informace jako nebezpečné, i když to není vůbec opodstatněné. Pak mohou vzniknout nejrůznější fobie s panickou reakcí v situacích, kdy všichni ostatní zúčastnění jsou v naprostém klidu, nebo úzkostné poruchy, kdy je postižený nešťastník stále ve střehu v očekávání nějaké té hrůzy a pouhý závan větru nebo cvaknutí propisovačky mu málem způsobí kolaps.

Neúměrný nebo nezvládnutý strach velice otravuje život značnému počtu psů a potažmo i nám, jejich páníčkům. Proto jsem se pokusila dát dohromady pár informací o tom, čím může být strach u psů způsoben, jak se mu dá čelit a jak mu předcházet.
Nejprve bychom si měli maličko vyjasnit pojmy, které se v souvislosti se strachem a jeho projevy často používají:

Strach, fobie či panika

Strach je normální reakcí na podnět, který je nebo může být pro psa přímo nebezpečný nebo traumatizující (střelba, veterinární ošetření). Reakce trvá jen po dobu působení takového podnětu, pak dojde rychle k uklidnění a pes se věnuje dále činnosti, ze které byl vyrušen. Opakované opatrné vystavení strachovému podnětu zpravidla vede k tomu, že si pes na podnět zvykne a jeho strach se zmenšuje.

Fobie je chorobný, nepřiměřeně silný, neodůvodnitelný strach z určité situace nebo věci. U psů je například velmi častá agorafobie, tedy strach z veřejných míst nebo velkých prostor. Postižený pes přinucený pohybovat se po rušné ulici nebo vstoupit do velké haly velice trpí a trvá mu velmi dlouho, než se po takovém zážitku uklidní a začne se zase chovat normálně. Pokud psa trpícího fobií vystavíme strašidelné situaci opakovaně, obvykle to jeho stav jen zhorší. Při rozvoji fobie dochází často k senzitizaci, to znamená, že pes je k určitému podnětu stále vnímavější a jeho reakce je intenzivnější, popřípadě stačí jen jeho sebemenší náznak a fobie už se spustí. Dalším doprovodným jevem fobií je generalizace, kdy pes postupně vykazuje strach z podobných podnětů, které se tomu původnímu „bubákovi“ podobají stále méně (fobie z ohňostroje a střelby – cvaknutí propisovací tužky; fobie z bouřky – pohybující se záclony …). Může dokonce dojít až k vytvoření generalizované fobie, kdy se pes bojí vlastně neustále. Fobie bývá navíc zpravidla provázena úzkostí (anxietou). To je stav, kdy pes se strachem očekává obtížnou situaci (každé ráno se roztřese, protože čeká, že bude muset zůstat doma sám).

Velká úzkost nebo fobie mohou vyústit v paniku. To je tak silný záchvat strachu, že pes naprosto nevnímá okolí, chová se nevypočitatelně, jeho oběhový systém i další zburcované mechanismy jedou na doraz a hrozí jejich zhroucení. Takový nešťastník má vytřeštěné oči, frekvence dechů, natož pulzů, je téměř nepočitatelná, z vyplazeného namodralého jazyka mu kapou sliny jako z vodovodu a třese se tak, že cinkají skleničky v kredenci. Pokud se mu podaří protáhnout se dveřmi, přetrhnout vodítko nebo svléknout obojek, bezhlavě prchá bez ohledu na stupeň silničního provozu, vnutí se někomu do auta či do domu, nasouká se do nějaké těžko přístupné skrýše, pokouše hasiče zburcované k jeho záchraně. V každém případě mu už opravdu jde o život.

Obvyklé důvody

Plemenná predispozice
Nedá se říci, že by příslušníci některého plemene byli šmahem všichni agresivní nebo bázliví. Záleží na kvalitě chovných jedinců, na povaze jednotlivých štěňat, na způsobu odchovu, na vlivu prostředí. Přesto mohu z vlastní dlouholeté zkušenosti říci, že některá plemena se v seznamu mých pacientů objevují častěji než jiná. Samozřejmě to souvisí i s jejich oblibou a četností, popřípadě s dostupností plemen u nás. Proto si dovolím jen zhruba nastínit, u kterých plemen jsem se nejčastěji setkala s některou z forem strachu a čemu to přičítám:

Leonberger, bernský a entlebušský salašnický pes, šeltie: Nedůvěra k cizím lidem, agorafobie (jde o plemena vyšlechtěná k práci v klidném přehledném terénu a k ostražitosti vůči „narušitelům“ hranic vlastního území).

Pražský krysařík, jorkšírský teriér, čivava, italský chrtík: Strach z dětí (psi malých plemen si zpravidla udržují větší kritickou vzdálenost než velcí psi, protože se cítí být zranitelnější).

Anglický kokršpaněl, jezevčík, rhodézský ridgeback, trpasličí pudl: Separační úzkost (tito psi patří k nejčastěji chovaným plemenům u nás a dokážou napáchat na bytovém zařízení skutečně neuvěřitelné škody).

Hovawart, rhodézský ridgeback, německý ovčák: Fobie z bouřky (psi velkých plemen bývají často drženi venku, takže s bouřkou a jejími doprovodnými projevy přicházejí do styku zblízka).

Jezevčík, anglický kokršpaněl, Jack Russel teriér: Strach ze střelby a ohňostroje (u prvních dvou jmenovaných mne žádné vysvětlení nenapadá, četnost problémů nejspíše souvisí s oblibou těchto plemen; u malých teriérů bývá častá zvýšená vnímavost k hlasitým zvukům a k rychlému pohybu).

Pražský krysařík, jezevčík, jorkšírský teriér, trpasličí pudl: Strach z jiných psů (většinou nejde o charakteristický rys plemene, ale o následek nesprávné socializace nebo o špatnou zkušenost).

Pitbulteriér, brazilská fila, bordeauxská doga, cane corso, dobrman, leonberger, bernský salašnický pes, rhodézský ridgeback: Panický strach z „normálních“ věcí, jako jsou auta, motorky, jízdní kola, dětské kočárky, schody, mosty, lávky, plovoucí podlahy (týká se to pouze jednotlivců, ale udržet pod kontrolou šedesát kilo paniky dá zabrat).

Vrozená plachost
Protože je známo, že povahové rysy a vlastnosti se dědí, chovatelé psů této zákonitosti odnepaměti využívali k vyšlechtění těch nejodvážnějších, nejpracovitějších, nejostřejších, nejhlasitějších a dalších nej- jedinců. Ovšem také není tajemstvím, že v jednom vrhu se najdou štěňata neohrožená až drzá, a zároveň drobečci méně smělí až bázliví. S přibývajícím věkem se rozdíly v povahách prohlubují, přestože všechna štěňata mají stejné rodiče, vyrůstají ve stejných podmínkách a získávají tytéž zkušenosti. Proto je potřeba, aby noví páníčci byli při výběru toho pravého štěněte opatrní. Nemusí to být zrovna raubíř, s těmi zas bývají jiné problémy, ale třesoucí se hromádka neštěstí přinesená domů jen ze soucitu, hýčkaná a litovaná celou rodinou, může posléze všem pořádně zavařit. Zvlášť když rodina bydlí na rušné ulici, pejsek by měl čekat celý den sám doma, sousedi rekonstruují byt a děti si vodí domů rozdováděné spolužáky.

Tím rozhodně nezavrhuji všechny nesmělé a neprůbojné pejsky. Je ale třeba si uvědomit ten velký rozdíl, když vystavíme stresu jedince silného a vyrovnaného a jedince labilního, přecitlivělého. Vybereme-li si povahově slabšího až bázlivého psíka, musíme být připraveni jej pomaličku a trpělivě učit s jeho strachy žít a překonávat je.

Chyby v socializační fázi
Etologové (vědci zabývající se chováním) vymezují socializační etapu u štěňat na období mezi šestým a osmnáctým, popřípadě dvacátým týdnem. V této době jsou štěňata nejvnímavější k vnějším podnětům a vzorce chování, které si vytvoří, pak používají po celý život. Pokud jsou psi v tomto věku chováni izolovaně od lidí, jiných psů a ostatních zvířat a nezískají zkušenosti s nejrůznějšími situacemi, zvuky a pachy okolí, reagují pak na tyto podněty nedůvěřivě, vystrašeně, agresivně.

Slovo socializace se dnes v souvislosti se správnou výchovou štěňat používá často, ale přesto se stále setkávám se psy, kteří v socializačním období neměli dostatek podnětů, nebo to byly podněty nesprávné. Náprava v pozdějším věku je velice náročná na čas, trpělivost a důslednost. Někdy se už nemusí vůbec podařit, takže pes má z určitých věcí nebo situací strach po celý zbytek života.

Bohužel socializační fáze štěňat se kryje s obdobím, kdy nemají plně vyvinutý imunitní systém, a nejsou tedy dostatečně chráněna před nakažlivými psími chorobami. Ale správná socializace je pro štěně přinejmenším stejně důležitá jako ochrana před nákazami. Proto v dnešní době, kdy je většina psí populace plně proimunizována pravidelnou vakcinací, není třeba držet štěňata v úplné izolaci až do dvanáctého týdne, ale je možné jim dopřát společné procházky a poznávání venkovního světa mnohem dříve. Raději se však vždy poraďte se svým veterinářem, který zná aktuální nákazovou situaci v místě vašeho bydliště a dokáže posoudit míru rizika.

Chyby ve výchově
Většina z nás si dnes pořizuje pejska pro potěšení, jako kamaráda a společníka. Dělíme se s ním o svou snídani, o svou postel, pohovku, auto, dopřáváme mu spoustu pozornosti a péče. Na oplátku nám stačí, když se pejsek naučí pár základních povelů, aby byl jakžtakž ovladatelný a nikoho neobtěžoval, a když nám dává trochu najevo radost z naší společnosti.

Psi s vyrovnanou povahou a bez vůdcovských ambicí jsou s takovým režimem naprosto spokojeni, stejně jako jejich páníčci. Jenže bázlivý pes, ať už ke svému strachu přišel jakýmkoli způsobem, potřebuje pevnou oporu, aby se dokázal se strachem vyrovnat. Tu mu může poskytnout jen neohrožený a nezpochybnitelný vůdce smečky, který si s každým nebezpečím hravě poradí, nedopustí, aby nějaký bubák ohrozil jeho podřízené, a přiměřenými úkoly povzbuzuje sebevědomí a odvahu i těch největších strašpytlů, protože smečka potřebuje každého svého člena.

Tím, že nejistému, bázlivému psíkovi poskytneme privilegia vysoko postaveného jedince (stálý přístup k jídlu a k naší posteli, hru a pomazlení, kdykoli si zamane, na procházce směr, který si vybere, trénink poslušnosti typu „poslechneš nebo ne?“ …), zaděláváme si na veliký problém. Takový pes je pak naprosto rozpolcený. Není ochoten poslechnout a podřídit se – vždyť má vysoké postavení – ale ani se nedokáže vyrovnat se situacemi nahánějícími strach. Neumí zůstat chvíli sám doma, natož před obchodem, hysterickým štěkotem, popřípadě podlým štípáním zezadu zahání všechna domnělá strašidla, při bouřce přehází, roztrhá a uslintá pelíšky všech členů rodiny, aby se nakonec nacpal pod vanu, a nikdo ho nedokáže dva dny dostat ven. Pokud musí k veterináři, ze strachu pokouše veškerý personál i vlastního páníčka, a je-li robustnější, zůstává po jeho svižném odchodu ordinace v troskách. Takže pozor: Bázlivému psu nejvíc prospějí jasná pravidla, denní pilování prvků základní ovladatelnosti a suverénní páníček.

Traumatizující zkušenost
Autonehoda, povodeň, silná bouřka s úderem blesku v nejbližším okolí, petarda hozená pod nohy, opuštění majitelem - to jsou ohromně silné podněty, které mohou mít za následek nefalšovaný posttraumatický šok. Nešťastník se pak nejen třese při sebemenším podnětu, ale odmítá jakoukoli aktivitu, mívá zažívací problémy nebo dlouhodobé nechutenství, má děsivé sny a je mnohem náchylnější k infekcím, ale i k dalším orgánovým či dokonce nádorovým onemocněním. Rychlost a stupeň zotavení pak závisí na mnoha okolnostech, jako například na věku a povaze psa, na jeho motivaci, na prostředí a na přístupu majitele.

Spoustu vyděšených malých psíků, byť předtím vzorně socializovaných, mají na svědomí bezohlední majitelé velkých psů, kteří své miláčky včas nepřivolají a neusměrní. Taková křehká čivava nebo trpasličí jezevčík můžou být sebestatečnější, ale když na ně hňácne rozdováděný třicetikilový nemotora, asi to pořádně zabolí. A což teprve, když se do štěněte nebo malého psa doopravdy zakousne nějaký psí nevychovanec! Pak se nelze pejskovi a nakonec ani paničce divit, když začnou velké psy a všechna místa, kde se na ně dá narazit, s respektem obcházet nebo když po opakované ošklivé zkušenosti raději omezí vycházky.

Strach se může vyvinout i pomalu po sérii negativních zkušeností, jako je časté trestání, kruté zacházení od dětí, opakovaná dlouhá samota, nepříjemné zážitky spojené s určitými zvuky z okolí (střelba, cinkot tramvaje, vrčení vysavače). Takovýto strach se pak s každou další špatnou zkušeností prohlubuje.

Traduje se, že nejcitlivější vůči traumatům a nepříjemným zážitkům jsou osmi- až dvanáctiměsíční puberťáci – podle velikosti a ranosti plemene.

Nesprávná reakce majitele
Často psa v jeho strachu nevědomky utvrzuje majitel, který s ním zachází jako s vystrašeným dítětem a snaží se jej obejmout či pochovat, hladit a chlácholit, nebo rychle od domnělého nebezpečí utéci. Hlazení a utěšování je pejskovi příjemné a přijímá to jako odměnu za své vystrašené chování. Proč by se tedy choval jinak, statečněji, když nejvíc pozornosti a péče vzbudí právě svým třesem a naříkáním? Překotné přebíhání na druhou stranu ulice nebo bleskurychlé popadnutí mazlíka do náruče v okamžiku, kdy se zpoza rohu vynoří jiný pes, znamená jediné: Cizích psů je třeba se bát, vždyť se jich bojí i panička!

Také snaha o co nejrychlejší odbourání chorobného strachu opakovaným vystavováním psa strachovému podnětu může skončit naprostým fiaskem. Jak jsme si řekli v úvodu, fobie se při opakované expozici obvykle jen posiluje. Takže pes, který se třese, krčí a zmítá na vodítku ve chvíli, kdy má projít davem nebo jen skupinkou lidí, se určitě nezbaví svého strachu tím, že jej panička bude denně nutit snášet hlazení a osahávání všech cizích lidí, kteří se zrovna namanou.

Fyzické nebo psychické onemocnění
Někdy začnou psi projevovat strach v souvislosti s nějakou chorobou. Nejčastěji jsou to ortopedická onemocnění, která psům působí velkou bolest. Psi se pak začnou vyhýbat například malým dětem, protože se bojí, že jim nestačí včas ustoupit z cesty a střet bude bolestivý. Jiní psi mají strach z lesklé hladké podlahy, protože se na ní necítí bezpeční, každé uklouznutí je zabolí.

Všichni známe strach psů z čištění bolavých uší, ze stříhání drápků, ošetřování ran. Všechny pomůcky, které k tomu používáme, se mohou na dlouho, ba natrvalo stát pro psa pořádnými strašáky.

Podobně jako u lidí, i u psů se někdy setkáme s vážným psychickým onemocněním - obsedantně kompulzivní poruchou. Obsese znamená nějakou chorobnou představu, kompulze pak nutkavé chování pod vlivem této představy. Takto postižení psi pak mohou vykazovat strach z neexistujících podnětů a ve snaze zahnat nepřítele štěkají a kňučí, chňapou kolem sebe nebo se zakusují do vlastního ocasu nebo tlapky. Stávají se nevyzpytatelní až nebezpeční pro své okolí i sami pro sebe.

Pokročilý věk
Více než 25 % evropských psů jsou senioři. Vlivem příznivějšího životního stylu, kvalitní výživy a veterinární péče žijí dnes psi mnohem déle a jsou v lepší kondici, než před řekněme dvaceti až třiceti lety. Někdy však zapomínáme na to, že během stárnutí dochází k fyziologickým změnám, které vyústí v oslabení nejen fyzických, ale též mentálních sil.

Vědci zjistili, že u některých starých psů se rozvíjí onemocnění charakterizované slábnutím kognitivních schopností (poruchy poznávání a chápání nových věcí, poruchy paměti, poruchy navazování vztahů atd.). Nazvali je Canine Cognitive Dysfunction Syndrome, ve zkratce CCDS nebo jen CDS. Zájem o jeho výzkum významně stoupl poté, co se ukázalo, že má mnoho společného s Alzheimerovou chorobou lidí. Klinicky se může kromě jiného projevovat dezorientací, odmítáním interakcí s lidmi a ostatními psy, sníženou aktivitou, zapomínáním naučených dovedností, ale také výraznější vnímavostí ke stresu a zvýšeným pocitem strachu, zvláště při vystavení psa novým podnětům a situacím.

Z knížky MVDr. Hany Žertové, Babo raď – Když se pes třese strachy.)