Agapornis růžohrdlý – srdeční záležitost

U mnoha chovatelů projde chovem za jejich chovatelskou činnost mnoho druhů, u některých jenom několik a u někoho pouze jeden. Osobně patřím mezi chovatele, pro které je úžasný a něčím zajímavý snad každý ptačí druh, a zajímám se v informační rovině i o druhy, které zcela jistě nikdy mé voliéry obývat nebudou. Přestože mám v chovu i v menší míře chované druhy či jsem odchoval u nás méně chované agapornise, nejvíce mě okouzlili agapornisové růžohrdlí. Dnes již zcela jistě chov tohoto druhu mohu označit za moji srdeční záležitost. Bez chvilek, jako je pozorování šťastných agapornisů rozebírajících větve vrby či jejich roztomilé cupitání na podlaze voliéry, si můj chov nedokážu představit. Pohled na krásně stavěného a hustě opeřeného agapornise růžohrdlého v přírodním zbarvení či krásné barevné mutaci, je pro mě k nezaplacení.

Hejnový chov

Chov agapornise růžohrdlého není nikterak náročný, avšak pokud chceme dosáhnout dobrých výsledků, musíme respektovat několik základních podmínek chovu tohoto ptáčka. Často je tento druh agapornise doporučován pro začínající chovatele, s čímž víceméně souhlasím, avšak i zde existuje „ale“, se kterým se musí začátečník vypořádat. Jedná se především o agresivitu při hejnovém chovu, která může začátečníka překvapit, a také velmi nesnadné rozpoznání pohlaví ptáků, pro laika zcela nemožné. Velmi často se dohaduje, zda je lepší chovat ptáky jednotlivě po párech či v hejnu. Co se týče cíleného odchovů mutací, zde je volba nejspíše jasná, a to chov párů jednotlivě. Přesto však zastávám názor, že chov v hejnu je pro tohoto papouška přirozenější a zajisté to dělá jejich život bohatší. Při troše snahy se dá uskutečnit i cílený chov mutací v hejnu, pokud jsou do hejna zařazovány páry, které již pravidelně odchovávají spolu. Zde je riziko přepárování či „podvádění partnerů“ opravdu nízké. Riziko ještě zmírníme tím, že v hejnu nenecháváme liché kusy. Chov v hejnu tedy pokládám u těchto skupinových ptáků za vhodnější a mnohdy vhodnější i pro chovatele, který má k dispozici daleko širší paletu informací o zvycích, návycích a chování těchto agapornisů, než kdyby pozoroval jeden samostatný pár.

Odchov

Pokud chceme odchovat tohoto agapornise, vyvěsíme budku, která nemusí být moc velká, klidně stačí krychle o délce strany 20 cm a začneme podávat větve vrby. Zdravé samice ihned začnou olupovat kůru vrby, kterou si začnou zastrkávat do opeření, nejčastěji v oblasti kostrčce, a začnou ji zanášet do hnízda. Oproti agapornisům s bílým okružím oka si nestaví kulaté hnízdo, ale pouze hnízdo miskovitého tvaru, mnohdy částečně navýšeného u vletového otvoru. Samozřejmě můžou být podávány i jiné větve, avšak vrbu pokládám k těmto účelům za zcela ideální. Ptákům se s kůrou velmi dobře manipuluje, dokáže velmi dobře udržovat vlhkost v hnízdě, než zcela vyschne, a ptáci okusem vrby získávají do těla několik prospěšných látek. Po postavení hnízda již většinou samice započnou snášet vejce. Snůška činí pět až osm vajec a dobré páry mají i sedm mláďat v jedné snůšce. Nejlepšími páry se stávají ptáci, kteří se dají dohromady z většího počtu jedinců a vyberou se navzájem. Záměrně jsem nepoužil termín „přirozený výběr“. Opravdu přirozený výběr by mohl proběhnout pouze ve volné přírodě s možností výběru z opravdu velkého množství jedinců. Ptáci, kteří měli možnost u chovatele více tolerantnějšího výběru z více jedinců, mnohdy velmi perfektně odchovávají a mají daleko početnější a „plné“ snůšky. Mohu to potvrdit z mých vlastních zkušeností i zkušeností kamarádů, samozřejmě za předpokladu zcela zdravých ptáků. Při sezení samic na vejcích omezím zcela živočišné bílkoviny a klíčené zrní, abych samce nevyprovokoval opět k dalším pokusům o páření a podobně. Při sezeních na vejcích podávám denně čerstvou vrbu. Samičky občas vyletí z hnízda a doplní několik proužků vrby do hnízda, aby udržely vlhkost, která je u agapornisů zcela rozhodující při klubání mláďat. To, že samičky takto udržují vlhkost, poznáme i tak, že při nepodání čerstvé vrby si namáčí suchou vrbu do misky s vodou, kterou pak nosí do hnízda. Po vyklubání mláďat opět podávám klíčené zrní i vaječnou míchanici každý den. Letos jsem začal do míchanice přidávat novou kombinaci zeleného. Do míchanice přidávám velmi na jemno nakrájený kerblík, petrželku, pažitku a naťovou cibulku. Kupodivu ptáci berou míchanici naprosto bezezbytku, což se mně u jiných kombinací zeleného krmiva v míchanici u těchto agapornisů až tak nedařilo.

Dnes je u těchto agapornisů celá řada krásných a cenově dostupných barevných mutací. Mě nejvíce okouzlila mutace opalín a její kombinace s jinými mutacemi. Například oranžovolící opalín, lutino opalín, pallid opalín a jiné. Přesto, že jsem chovatelem i mutačních ptáků, jelikož genetiku a mutace považuji za zcela přirozenou součást chovatelství obecně, považuji za zcela důležité udržení chovů čistě přírodních agapornisů, kteří by se zbytečně neměli pářit s mutačními, pokud nám nejde cíleně o odchov určitých mutací.

Umělý odchov

U těchto papoušků jsem si vyzkoušel několikrát ruční dokrmení (umělý odchov), které provádím především v létě. Mohu zcela jednoznačně potvrdit, že ručně odchovaní agapornisové jsou zcela vhodní do chovu a nemají problém s odchovem. Mnohdy jsou daleko silnější, více vybarvení a odolnější než přirozeně odchovaní jedinci. Ručně dokrmení agapornisové se mohou stát výtečnými společníky pro milovníky agapornisů, avšak člověk musí brát zřetel na to, že každý druh papoušků má určité rysy chování, které se samozřejmě projevují i u ručně dokrmených jedinců. U agapornisů se jedná především o jejich svéhlavost a neustálou potřebu akce a skotačení. Tito ptáci jako mazlíčci, jsou tedy vhodní spíše pro lidi, kteří chtějí mít doma opravdu akčního a energie plného „lumpíka“, se kterým se člověk téměř nikdy nenudí.

Chov agapornisů růžohrdlých je velmi oblíbený a určitě bude i do budoucna, mnoho chovatelů s nimi začínalo a mnohým zůstali tito agapornisové ve voliérách doposud. Je to možná trošku i tím, že mutace agapornisů růžohrdlých jsou opravdu mutace vzniklé v rámci jednoho druhu a nebyly přenášeny transmutačně. Kříženci agapornise růžohrdlého a některého agapornise ze skupiny „s bílým okružím oka“ jsou nadále neplodní. Na závěr bych všem chovatelům chtěl popřát mnoho úspěchů s těmito africkými fešáky a já už jdu na chvíli pozorovat ty své.