Současné české holubářství (8) Prácheňský káník
Záda vyžadujeme široká a spíše kratší. Postoj je poměrně úzký na nohách střední délky. Jejich zbarvení káníkáři označují jako korálově červené. Drápky u všech rázů žádáme světlé. Velmi důležitým znakem je mírně ve sklonu k zemi v jedné linii nesený ocas se zády. Krk je široce nasazený s dobře vykrojeným hrdlem, přičemž jeho držení směřuje poněkud dopředu. Při chůzi se krk a hlava pohupují výrazně dopředu a vrací vzad, což je výrazným znakem temperamentu našich káníků. Křídla jsou spíše kratší, spočívají na ocase a nikdy se nekříží. Opeření je hladké a přilehlé, nikoli třepenité. Utváření hlavy je charakteristické dobrou zaobleností s výrazným, klenutým čelem. Tento důležitý znak by se přesto měl u některých rázů ještě zlepšit. Zobák je spíše kratší a silněji nasazený, jeho barva je ve vzorníku označena jako narůžovělá, avšak mezi specialisty označována jako jasně mrkvová. Čím je větší prokrvení zobáku, tím je holub cennější. I barva očí a obočnic je velmi intenzivní. U očí vyžadujeme zbarvení oranžovo-červené, jen hnědí mají oči nepravé perlové. Jemné a užší obočnice si přejeme u všech rázů jasně červené. U holubic je tolerován samičí výraz.
Kresba, barva a lesk
Rozvojem barevnosti, lesku i náročnou kresbou bychom mohli káníka přirovnávat k barevným holubům. Kresba káníků je bělokosá pštrosí (gazzi), doplněná lysinkou na čele, s bílými zády. Jedná se o jednu z nejvíce světlých alternativ gazzi kresby, která je u káníků šlechtitelsky nejnáročnější v poměrně malé skupince holubů, kteří se honosí právě pštrosí kresbou a jsou rozšířeni v nám nejznámějších holubářských oblastech. Základem kresby je bílý holub, který má barevnou hlavu a obojek, jehož hloubka vpředu je určena hrotem sklopeného zobáku, v záhlaví se zákres obloukovitě zvedá k týlu. Lysinka tvořená bílými pery je dlouhá 10 až 12 mm a široká 4 až 5 mm. Začíná u kořene zobáku a probíhá přesně středem čela. Barevné jsou štíty křídel, s výjimkou ručních letek. Počet bílých letek se pohybuje mezi sedmi až deseti. Ideální zbarvení mají káníci většinou při počtu bílých krajních letek 10×10. Takoví holubi mívají téměř čistá záda, netrpí na barevná pera na hrudi, břiše, podbřišku či stehnech. Velmi často ovšem nemají zbarvená tzv. křidélka, a proto je vzorník u jejich hodnocení benevolentní. Záda jsou bílá, až na barevná pírka v horním hřbetu, která tvoří tzv. mušku. Přednost má holub bez mušky. Ocas s podocasníkem jsou barevné. Běloocasí mají bílý ocas i podocasník. U všech rázů jsou požadovány přesně ohraničené kontury, zejména lysinky, obojku, štítů a pravidelné vzorky. U káníků jako potomků vídeňských slepičáků je povolena a žádoucí předvýstavní úprava kresby. I tak se pro další chov vybere přibližně jen 10 až 20 procent holoubat, která typem, kresbou, barvou i vzorkem odpovídají vzorníku. Využívá se vyrovnávací párování a spoléhá se na nezbytnou trošku štěstí, kterému napomáhá úžasná plodnost káníků.
Barva opeření je u všech rázů pokud možno sytá a intenzivní. Dokonalosti lesků a sytosti barev moravského pštrosa nedosahuje, ačkoliv v budoucnu lze očekávat těsnější přibližování v těchto pozicích, kterému napomáhá občasné citlivé meziplemenné křížení.
Lesk je u černých na hlavě a obojku modrozelený, na štítech a kostřeci zelený, u modrých je modrozelený, ovšem přítomný jen na obojku. Recesivně červení mají na hlavě a obojku lesk červený, na štítech a kostřeci zelený. Recesivně žlutí mají lesk jen na hlavě a obojku, který je růžový. Hnědí mají lesk růžový až zelený. Lesk u hnědě plavých, červeně plavých a žlutě plavých je méně výrazný.
Káníci jsou uznáni ve všech základních barevných řadách, včetně plnobarevných, také jako červeně a žlutě recesivní. Za zmínku stojí zejména káníci hnědí, kteří vypovídají o tom, že i vzácná barva se dá chovat v tolika podobách na českém plemeni a dokonce v takovém množství líbivých rázů, včetně zesvětlení vyvolaného dominantním opálem. Faktor dominantní opál se často vyskytuje u jiných rázů, kde rovněž vyvolává bělopruhý či šupkatý vzorek a u všech jedinců (včetně bezpruhých) líbivé zesvětlení veškerého zbarvení. Tam, kde to je možné, přináší probělení ocasního pruhu. Vzácně jsou chováni i běloocasí. Jedním z nejobtížnějších rázů je černý bělopruhý, u kterého se nepříliš daří docílit čistých a přesných pruhů na jediné možné platformě faktoru toy stencil. Černí bělopruzí holubi se proto začali objevovat vytvoření faktorem pencil, který v heterozygotním založení vyvolává sice bělopruhý efekt, ale ten je velmi nepřesný. Dominantní opál by u bělopruhých zase způsobil silné zesvětlení černé barvy, proto je toy stencil, který sílu barvy uchová, nezbytný. Z moravských pštrosů získaný faktor pencil v homozygotním založení se dále projevuje u černých šupinatých káníků, ačkoliv vzorník hovoří jen o šupkatých.
Káník láká k rozsáhlým šlechtitelským aktivitám také chovatele v sousedním Německu, kde mě nejvíce zaujaly rázy modifikované bronzovým faktorem na barvách intenzivních i rozředěných, ve vzorku pruhovém, kapratém i tmavém. Další vystavovanou novinkou je andaluská. Bohužel o původu tohoto faktoru jsem se více nedočetl a na některých fotografiích působí jako černý opál, nikoliv jako andaluzián. Jestliže se opravdu jedná o andaluziány, nebude žádný problém získat z takových holubů indigo v různých vzorcích. V Německu se častěji vystavují i rozředění černí, tzv. šedohnědí (dun). Řada dalších rázů v nových modifikacích je u nás, v Německu i jinde ve světě ve šlechtění, při kterém je velkým pomocníkem poměrně menší tělesný rámec káníků a nižší požadavek na intenzitu barvy a lesk než třeba u staváků. Dalším výrazným pomocníkem je přítomnost „smoky“ faktoru, která zabezpečuje, že mají všechny rázy světlý zobák. A tak jsou dnešní variety káníků typově téměř shodné s rázy dříve rozšířenými, což je kupříkladu u moravských pštrosů neuskutečněným snem. Plemeni by mohlo prospět přenesení faktoru milky do genotypu, a to jak u holubů plavých, tak i u plnobarevných milky. Do tohoto křížení doporučuji stříbrné lahore a černé, alternativně modré pruhové, káníky.
Způsob chovu
Vlastnosti dnešních káníků patří mezi ty nejlepší mezi užitkovými holuby. Jsou to holoubci temperamentní, ale přitom důvěřiví až krotcí, s výraznými letovými a výbornými rozmnožovacími schopnostmi. Nezanedbatelná není ani možnost kulinářského využití holoubat. Káníci jsou vhodným plemenem k volnému chovu. Jedinci z některých linií jsou stále schopni polaření, což znamená, že mohou zalétat do polí a tam sbírat semena plevelů, drobné živočichy, kamínky a zelené krmení, čímž ulehčí chovateli náklady na jejich chov a současně jejich holoubata dostávají původní holubí stravu. Protože k volnému chovu dnes máme stále méně vhodné podmínky, držíme je převážně voliérově. Při tomto způsobu chovu necháváme voliéru nezakrytou a holubník spíše menší, aby byli holubi maximální dobu venku. Díky tomuto opatření uchováme dobře prokrvené obočnice, oči i zobák. Bez sluníčka a vlivu počasí by byly obočnice světlé a zobáky „mrtvé“.
Rozšíření ve světě
V Německu byl Klub chovatelů prácheňského káníka a moravského pštrosa (Sonderverein der Mährischer Strasser und Prachener Kanik) založen v roce 1989, ale vzorník káníka byl uznán již v roce 1973, čímž se řádně začlenil mezi čtyřicítku plemen tvaru tam chovaných. Zástupci německého klubu se několikrát se svými holuby účastnili naší speciálky a na oplátku zase Češi přijeli na výstavu do Německa. Přátelské vztahy chovatelů z obou zemí jsou na výborné úrovni. Členů jejich klubu je celkem 150, ale většinu tvoří chovatelé našich pštrosů. Podobným plemenem je v Německu rozšířený Böhmentaube neboli český holub. Oba zástupce barevných holubů odlišují zejména nepřítomnost lysinky u českých holubů a jejich méně dokonalé zbarvení, též menší živost zobáků a obočnic. Ovšem jejich typ je líbivý, a proto jsou vzácně využíváni i v chovech našich káníků. O uznání, vzorník a rozšíření plemene v anglicky hovořících zemích se zasloužil Jaroslav Šindelář, který káníky choval na svém holubníku v kanadském Ontariu. Dnes se věnuje brněnským a hanáckým voláčům a je členem české standardové komise. K oblíbenosti káníků v zahraničí přispívá činnost tamních i našich odborníků. Z českých znalců lze zvláště vyzvednout šlechtitele Ing. Slepičku a M. Petrovského. V minulosti mnohé pro propagaci káníků vykonal oblíbený chovatel a předseda klubu Tomáš Houdek a s ním řada dalších milovníků, z nichž nemohu opomenout Miloslava Pilečka, který je káníkářem tělem i duší a přes svůj požehnaný věk zůstává oblíbeným jihočeským posuzovatelem.
Své pojednání si dovolím ukončit slovy výstavního výboru speciální výstavy roku 2002, v jehož čele stál Josef Vokáč: „Holubářství je ušlechtilá záliba. V dnešní přetechnizované a uspěchané době spojuje člověka s přírodou, poskytuje aktivní odpočinek a uspokojení po celodenní a nakonec i celoživotní práci, dává kromě užitku a zábavy i smysl života.“
V příštím díle přineseme pojednání o slezském voláči.
