Babo raď! Když se pes třese strachy Co se dá dělat?
Chci-li naopak psa do bytu, vybírám takové štěně, které je zvyklé na domácí prostředí. Samozřejmě někdy to dodržet nelze, třeba když si vybereme štěňátko v útulku, a o jeho původu nevíme nic víc, než že ho nějaký dobrák odložil do popelnice. Třetí zásadu však považuji za nezbytnou: všechna štěňata, ať jsou jakéhokoliv plemene, a jejichž páníčci z nich chtějí mít špičkové sportovce nebo klidné pecivály, by měla projít štěněčí školičkou.
Pozor – to není cvičák! To je místo (obvykle součást veterinární kliniky a blízké okolí), kde se štěně setkává s dalšími stejně starými pejsky, popřípadě i s nějakým klidným a hodným dospělým psem, s jejich páníčky, s dětmi, s paní veterinářkou nebo panem veterinářem, a učí se pod jejich bedlivým dohledem věci potřebné pro správný psí život: Jak se pozdravit se všemi, jak poznat, že si druhý chce hrát nebo naopak nemá náladu a chce být sám, jak dát najevo, že kamarádovo kousání už není příjemné, a jak ztlumit stisk svých zubů, když majitel ožužlávaného ucha nebo tlapky projeví svou nevoli. Jak poznat mezi všemi lidmi svého páníčka, jak přijmout pohlazení od cizího dítěte, jak si nechat prohmatat bříško a zkontrolovat zoubky od pana doktora. A jak se chodí po schodech, jak se lesknou a kloužou mokré dlaždice, jak zašustí otvíraný deštník, jak hrčí kolečkové brusle a jak se kutálejí kola dětského kočárku … Všichni tito potenciální bubáci se tu předvádějí jako něco naprosto normálního uprostřed hry. A k tomu hraje zvláštní muzika – z přehrávače se tichounce ozývá silvestrovský ohňostroj nebo řinčí tramvaj. A když jsou štěňata plně soustředěna na hru, zvuky zesílí, jen to práská. Až se pak absolvent štěněčího kurzu setká na Silvestra s opravdovým ohňostrojem, na co si při něm asi vzpomene? Pravděpodobně na všechny ty báječné kamarády ze školky a na společné vylomeniny. Tak proč by se měl bát?
Páníčci se tu zase naučí, kdy a jak malého pejska podpořit a pochválit, kdy a jak napomenout nebo odvést jeho pozornost od lumpáren k nějaké bohulibější činnosti, jak ho učit nové věci, a také jak se stát pro svého psa tím nejdůležitějším tvorem na světě, k němuž bude mít vždycky naprostou důvěru. Na takovém základu se pak dá vybudovat úžasný vztah. Jen je třeba nezmeškat tu pravou dobu – štěně je nutné přivést do školičky mezi desátým a čtrnáctým týdnem věku. Nejlepší je přijít se zapsat do kurzu a informovat se o chodu školky, stejně jako o vhodné studijní literatuře, hned po přivezení štěněte od chovatele.
Neprohlubovat strach
Když se pes něčeho trochu poleká, osvědčuje se převést vše v legraci. Prostě se začít smát, poskakovat, vyzvat psa ke hře – vždyť se nic nestalo, svět je krásný, žádný bubák na nás nemá! Pokud při dalším setkání se stejným bubákem už nejeví strach, je všechno v pořádku a není třeba se jím zabývat.
Jestliže ale pes znejistí, když se má opětovně přiblížit k domnělému strašidlu, je lepší se mu pro začátek vyhnout, aby se strach nezvětšoval, a přistupovat k němu dobře připraveni. To znamená se psem zaujatým nějakou hodně zajímavou činností, podobně jak bylo popsáno u štěňat ve školičce. Pro některého psa je nevětším trhákem pamlsek. Takovému lze nabídnout už daleko před bubákem kus sušeného masa, který ovšem držíme v ruce, aby si ukusoval maličké kousky, zatímco prochází kolem „zlé“ popelnice nebo tramvaje. Pro jiného je nade vše míček – pak je ideální takový, co má připevněnou šňůrku, a pes se s námi o něj přetahuje. Pro náruživé lovce je zase vhodná pískací hračka. Já ráda používám plyšové lištičky, mývaly či zajíce bez výplně – jsou to jen kožíšky s pískacím nosem a ocáskem. Dají se smotat do kapsy a ve vhodnou chvíli pejskovi nabídnout. Kdo by odolal? A bubáci nejsou v tu chvíli vůbec důležití.
Stejně je třeba postupovat, když pes projeví mírnou nervozitu nebo strach ze samoty. Neměl by nikdy zůstat sám déle, než umí, a měl by být zaměstnán tak, že si ani nevšimne, že už s ním chvíli nikdo doma není. Snazšímu přivyknutí na samotu také velice prospěje, když nenecháme psa loudit o naši pozornost ani o jídlo, a trváme na tom, aby určitou část dne, a pokud možno celou noc, trávil na svém pelíšku.
Zavrženíhodné je trestat psa za jeho strach. To se týká jak projevů separační úzkosti (pomočení, pokálení, zničení nábytku či dveří), tak strachu z některých úkonů, z lidí, věcí, hluku nebo prostor. Trestem sice ulevíme svému egu přetékajícímu rozhořčením a pobouřením z nemožného chování toho nevděčného hloupého tvora, ale psovi rozhodně nepomůžeme. Stejnou medvědí službu mu prokážeme, když jej budeme litovat a chlácholit. To, co potřebuje a co od nás jako od vůdců očekává, je klid, rozhodnost a trpělivost.
Učit psa se strachem žít
Je-li strach tak velký, že smích, mlsíky ani hračky nemají žádný efekt, čeká nás spousta práce s opravdovou psychologickou léčbou vyděšené psí dušičky. K odstraňování strachu se používají především dvě metody, a to nejčastěji ve vzájemné kombinaci. Je to desenzitizace a kontrapodmiňování.
Pod prvním pojmem se rozumí vystavení psa strachovému podnětu jen v takové míře, aby ho zaregistroval, ale aby se nezačal bát. Příkladem může být přehrávání CD se zvuky ohňostroje jen tak slabě, aby pes pohnul ušima, cože to kde šustí, a dál se věnoval své misce nebo hračce. Každý den se hlasitost o maličko zesílí, ale vždy jen tak, aby pes neznervózněl. Pokud začne mít strach, je třeba se vrátit na začátek.
Druhá metoda má za cíl vytvořit novou odpověď psa na podnět, který původně vyvolával strach. Pracuje se s pamlsky nebo s oblíbenou hračkou. Pokaždé, když se zapíná přehrávač se zvuky ohňostroje (začíná se opět na nejnižším stupni hlasitosti), nabídne se psovi pamlsek nebo hračka. Postupujeme-li opravdu pomalu a trpělivě, nakonec dosáhneme toho, že pes začne spojovat zvuky ohňostroje s mlsáním nebo hračkou, a radostně přibíhá, kdykoli zapneme přehrávač.
Na tomto principu stojí náprava všech psích strachů včetně separační úzkosti, ovšem ne vždy je možné takto přesně dávkovat intenzitu podnětů.
Používat vhodné pomůcky
Při odstraňování strachu by se nikdy neměly používat pomůcky způsobující psovi bolest nebo zvyšující jeho strach. Proto v případech separační úzkosti kategoricky zavrhuji elektrické protištěkací obojky nebo akustické antištěkače, vyluzující nepříjemný vysoký tón. Po takovéto výchovné zkušenosti bývá pes tak vyděšený, že se dostává do generalizované fobie a napravit jeho zoufalý stav je téměř nemožné i s použitím všech dostupných léků. U tohoto asi nejčastějšího psího strachu se mi mnohem více osvědčily plnicí hračky nebo žvýkací kosti, samozřejmě ve spojení s desenzitizací a kontrapodmiňováním.
Při odstraňování strachu ve venkovním prostředí jsou vhodné ohlávky a lehká vodítka. S těmito pomůckami se mnohem lépe docílí správného kontaktu a komunikace se psem, než například prostřednictvím navíjecích vodítek nebo stahovacích obojků. Je-li potřeba psa důkladně zajistit, aby ve strachu neutekl, je možné jej kromě ohlávky opatřit i obojkem nebo postrojem, a druhou karabinu vodítka zapnout tam. Kontakt s hlavou psa je pak jemný a nenásilný.
U strachu z malých dětí, cizích lidí, v některých případech strachu ze samoty, bouřky nebo střelby, se osvědčují klece nebo přepravní boxy. I když to vypadá z našeho pohledu krutě, zavírat psy do klece, vyděšený pes hledá zpravidla místo, kde by se cítil bezpečně a kam za ním nikdo nemůže. Pokud si v klidu zvykne považovat klec (samozřejmě vybavenou měkoučkým pelíškem a po převážnou dobu volně otevřenou) za své doupě, sám tam hledá útočiště ve chvílích nejistoty a strachu.
CD nosiče s nahrávkami hrůzostrašných zvuků již byly zmíněny při prevenci. Existují ve dvou základních verzích. Buď jsou to pomůcky pro chovatele, popřípadě pro majitele docela malých štěňat či pro štěněcí školky, sloužící k přivykání štěňat na běžné zvuky z domácího prostředí, ze zahrady a z ulice, nebo jde o pomůcky pro psy, kteří se již některého zvuku bojí. Tam pak bývá nahrán jen jeden konkrétní zvuk, ale v několika intenzitách (například občasný výstřel, zvuky petard a kapslí, a nakonec ohňostroj v plné síle). Je potřeba postupovat přesně podle přiloženého návodu a nic neuspěchat. Proto se například s terapií strachu z ohňostroje začíná už v létě.
Ve Spojených státech se produkují i CD a DVD s hudebními nahrávkami, popřípadě filmy, které mají uklidnit a zabavit psy v době jejich samoty. Osobně jsem se přesvědčila, že některým pejskům se filmy i hudba náramně líbí a vydrží se dlouho dívat a napjatě poslouchat. Jiní ovšem jako by hudbu ani děj na obrazovce vůbec nevnímali. Zřejmě jsou i mezi psy jedinci esteticky založení a hudebně nadaní, a pak ti, kterým umění mnoho neříká.
Poradit se s odborníkem o vhodném léku
Většina majitelů vyděšených psů se bojí svěřit svému veterináři, protože nechtějí podávat psovi psychofarmaka. To je však až docela poslední opatření, ke kterému veterinář přistoupí, když všechno ostatní selže, nebo když vidí, že případ je velmi pokročilý a jiná léčba by neměla šanci na úspěch. Na našem trhu je totiž v současnosti řada přípravků na přírodní bázi, popřípadě i synteticky vyrobených, ale bez jakýchkoli nežádoucích či škodlivých vedlejších účinků pro organismus psa. Jen je potřeba vybrat ten správný, který odpovídá charakteru a stupni poruchy chování konkrétního jedince. Někdy stačí upravit dietu – zvolit jinou značku nebo jinou kategorii krmiva, přidat některý z účinných krmných doplňků. Nebojte se tedy zeptat, veterinář vám jistě rád s výběrem poradí.
Prvním přirozeným tišícím prostředkem, se kterým se setkají čerstvě narozená štěňátka, je uklidňující feromon, pachová látka, kterou vylučuje jejich matka z drobných kožních žlázek v okolí vemínek. Tahle vůně štěňátku říká: „Jsi u mámy, nemusíš se ničeho bát.“ A protože vzpomínka na tuto libou vůni vyvolává uklidnění, pocit pohody a bezpečí i u dospělých psů, vyrobili vědci tento feromon synteticky, a je k dostání ve formě spreje, odpařovače do zásuvky nebo obojku.
Současně s feromony přicházejí štěňátka do styku s další zklidňující látkou. Tou je alfa-kasozepin, biopeptid obsažený v mléčné bílkovině kaseinu. Ten způsobuje celkové zklidnění, uvolnění a zdravý spánek bez „nočních můr“. Přípravky s alfa–kasozepinem se proto osvědčují při řešení nejrůznějších úzkostných stavů a konkrétních strachů u mladých i dospělých psů.
Strach a z něho pramenící impulzivní agrese jsou ovlivňovány hladinou serotoninu a dopaminu – chemických látek přenášejících impulzy mezi mozkovými buňkami. Přirozeným zdrojem serotoninu (nazývaného také hormon štěstí nebo hormon dobré nálady) je aminokyselina tryptofan. Proto se používá v doplňcích stravy, určených pro zklidnění nervózních, agresivních a bojácných psů. Obvykle se doporučuje současné snížení proteinů v dietě.
Starým psům a jejich už značně opotřebovaným mozkovým buňkám zase velice prospívá dieta obohacená o antioxidanty a další látky, snižující škodlivý efekt volných kyslíkových radikálů. Úpravou diety je možné docílit zpomalení nástupu mentálních poruch spojených s vysokým věkem (dezorientace, úzkost, ztráta paměti).
Prospěšná v léčbě strachu mohou být také homeopatika nebo Bachovy květové esence.
Je však třeba si uvědomit, že neexistuje žádný lék, který by sám o sobě trvale zbavil psa strachu, zvláště pokud se rozvinul ve fobii. Řešení strachu spočívá především ve správném cvičení. Medikamenty a dietetická opatření se používají pouze jako součást celkové léčby.
(Z knížky MVDr. Hany Žertové, Babo raď – Když se pes třese strachy.)
