Osel domácí, zapomenutý průvodce člověka
A co vlastně o oslovi víme? Říká se o něm, že je tvrdohlavý a při práci se občas zasekne. Stojí a nikdo s ním nehne. Musí se počkat, až se uráčí sám pokračovat v cestě. Charakteristické jsou pro něj dlouhé uši a známé hýkání. Také bývá nazýván koněm chudých.
Osla známe i z přirovnání a různých přísloví. Jistě si vzpomeneme, že se říká, že je hloupý jako osel, stojí jako osel či dře jako osel.
A kde se u nás v České republice můžeme s oslíky setkat? Z mládí si vzpomeneme na osly vystupující v cirkusech. Pod světly šapitó předváděli naučenou drezuru. Osel je nám známý i z knížek. Asi nejznámější je pohádka Oslíku, otřes se. Mnoho dětí se na oslíkovi svezlo v zoologické zahradě nebo o pouti.
Ve stručnosti můžeme říci, že není mnoho příležitostí se v našem životě s osly setkat. Pokud nebereme v potaz osly mezi námi lidmi. Těch je všude dostatek. My se však budeme obšírněji věnovat chovu a historii oslů čtyřnohých.
A jací jsou předchůdci domestikovaných oslů? Jako hlavní předek se uvádí africký osel divoký (Equus asinus). Jsou popsány tři základní poddruhy (divoký osel somálský, danakilský a núbijský). Poslední dva jmenovaní zástupci však již v původní domovině vyhynuli. Pouze divoký osel somálský přežívá v počtu několika desítek kusů v severní části Sahary. Na vyšlechtění osla domácího se podílel především podruh núbijský. Předpokládá se, že zdomácnění proběhlo ve starověkém Egyptě za vlády faraónů a staveb pyramid. V římské době se používal osel jako soumar. Často se zapřahal do žentouru, který poháněl mlýnské kameny. Pro svoji osobnost se osel objevuje v biblických příbězích a koránu.
A proč je vlastně osel tvrdohlavý a má odlišné chování oproti jiným lichokopytníkům? Blízký příbuzný kůň má zakódované jiné únikové reakce než osel. Při ohrožení se plaší a tryskem uniká z místa nebezpečí. Osel domácí zdědil své instinkty po divokých předcích. Život v malých skupinách v oblastech pouštního charakteru znemožňoval oslům se zachránit útěkem. Při ohrožení se naučil osel vyhodnocovat nebezpečí dopředu a z toho pramení jejich opatrnost. Mezi jeho přednosti patří sluch. Díky svým dlouhým uším dokáže zaznamenat zvuky s vysokou frekvencí a otočit své slechy o 180 stupňů.
Své zvyky a instinkty si uchoval i při domestikaci. V případě, že svému pánovi nedůvěřuje a cesta představuje určité nebezpečí, zastaví se a vyhodnocuje situaci. I když ho budeme tahat nebo dokonce bít, nehne s ním, jak se říká, ani pár volů. Nezbývá než počkat, až se rozhodne dále pokračovat ve své cestě. Chovateli nezbývá nic jiného než si u něj do budoucna získat důvěru. Když člověku věří, je schopný překonat i riskantní úseky společné cesty.
Asi mnoho čtenářů netuší, že existuje mnoho plemen oslů odlišných nejenom velikostí, ale i zbarvením a délkou srsti. Osly lze rozdělit podle kohoutkové výšky na tři skupiny. Do 100 centimetrů řadíme mini (trpasličí) oslíky, do 130 centimetrů standardní a nad 130 centimetrů velké osly. Zvláštní skupinou jsou mezidruhoví kříženci mezi osly a koňmi. Při křížení hřebce osla a klisny koně vzniká mula. Je podobná spíše matce. Je mohutnější a má kratší uši, jistěji chodí v horším terénu a netrpí vysokými teplotami. Při křížení hřebce koně a klisny osla vzniká mezek. Svým exteriérem připomíná spíše osla. Mezek je velice odolný po zdravotní stránce.
Kříženci se používali hlavně v minulosti pro své houževnaté vlastnosti v zemědělství a válečných taženích. Uvádí se, že mezci a muly získali po koních svoji sílu a po oslech svoji skromnost a dlouhověkost. Pro křížení se využívali chladnokrevní koně pro svoji mohutnost, ale i arabští koně pro svoji barvu a rychlost. Kříženci nejsou plodní, protože se jedná o dvě různá plemena. Kromě vzhledu a sociálního chování jsou mezi oběma druhy odlišnosti anatomické. Osel má 5 křížových obratlů, kůň má o jeden navíc. Stejný není ani počet chromozomů. Kůň jich má 32, osel pouze 31. Březost u oslice trvá v průměru 367 dní, u klisny 340 dní. Rozdíl je i v délce života. Osel je oproti koni dlouhověké zvíře. Může se dožít i 30 až 40 let.
Mezi největší plemena oslů na světě se řadí americký mammoth jackstock. Standard plemene uvádí pouze minimální výšku. U hřebců 147 centimetrů a klisen 142 centimetrů. Zvířata v kohoutku běžně dosahují přes 170 cm, přesto si uchovala harmonické utváření těla. Nejčastější zbarvení je černý a červený bělouš. Plemeno bylo vyšlechtěné v USA začátkem devatenáctého století z dovezeného katalánského hřebce se jménem Mammoth. Toto plemeno se řadí mezi největší plemeno oslů chované nejenom na starém kontinentě, ale i na světě. Potomci po zakladateli chovu zdědili především značnou velikost a také svůj název. Jedná se o jediné plemeno osla vyšlechtěné na půdě USA.
Jak jsme se už zmínili, v Evropě patří mezi obří plemena osli katalánští. Zvířata mají mohutnou postavu a dobrou stavbu těla. Chovají se v černé barvě bez úhořího pruhu. Okolo očí, huby a na spodku těla mají bělostříbrnou barvu. V minulosti se choval především v severovýchodním Španělsku, kde se využíval v zemědělství, lesním hospodářství a při chovu mul a mezků. Plemenná kniha vznikla v roce 1880 a v současné době patří mezi málo chovaná plemena ohrožená vyhynutím.
Mezi velká plemena řadíme také andaluského a pyrenejského osla. Prvně uvedený druh má měkkou jemnou srst. Vyskytuje se v bílé barvě přecházející až k různým stupňům prokvetlých běloušů. Andaluský obří osel (asno Cordobés) je pravděpodobně potomkem vymřelého faraonského osla. Je velmi odolný a dobře snáší vysoké teploty, možná díky svému světlému zbarvení.
U pyrenejského osla (ane des Pyrenées) rozlišujeme dvě rasy. Typ gastkon je menší a v kohoutku má 120 až 135 centimetrů, větší catalan je vysoký 135–160 centimetrů. Má krátkou hedvábnou srst s černou, ryzí nebo hnědou barvou s výrazným leskem. Osli většího rázu jsou velice ušlechtilí. Jako samostatné plemeno byli uznáni až v roce 1997. Mezi velké plemena ušatých lichokopytníků můžeme zařadit ještě osla Martina Franca. Na jeho vzniku se v době španělské okupace podílel už zmíněný osel katalánský. Má tmavě hnědou až černou srst. Plemeno pochází z italské Puglie. Používal se především v armádě a v chovu mul a mezků. Od roku 1925 je zařazen do genových rezerv.
V Itálii je chován ještě velký osel amiata. V šedém zbarvení jsou nápadné černé pruhy na nohou, úhoří pruh na hřbetě a kříž na ramenou. Na břiše, okolo očí a na hubě má tradiční světle šedé zbarvení. Povahu má dobromyslnou, mrštnou, ale je velice tvrdohlavý. Chová se v provincii Grosseto na východním pobřeží Itálie.
Mezi střední plemena řadíme osla sardinského. Vyskytuje se v klasické myší barvě s charakteristickým křížem. Je tradičním plemenem na středomořském italském ostrově Sardinii. Pracoval v těžko schůdném terénu při nošení břemen, na poli a ve mlýnech. Dalším menším plemenem chovaným na malém ostrově na sever od Sardinie je osel asinara. Charakteristickým znakem je bílá srst a modré nebo červené oči. V obou případech se jedná o určité formy albinismu. Podobně jako u koní, má citlivá kopyta. Oproti ostatním plemenům má nejistou chůzi. Na ostrově žijí polodivoce a jsou součástí národního parku.
Ve Francii se chová osel provensálský. Je silný a robustní, svou kohoutkovou výškou se řadí mezi střední a velké plemena. Zbarvení je tradiční šedivé. Odstíny barvy srsti se pohybují od světlé až po takzvanou holubičí šeď. Jelikož jsme holubáři, pro neznalé dodáme, že se jedná o tmavší odstín šedi. Plemeno se chovalo již v 15. století. Doprovázelo pastýře při pasení ovcí na úpatí horských luk v Alpách. Je velice jistý v horském terénu, a proto se mu v současnosti přezdívá podle terénních aut pastevecký 4×4. Dalším plemenem v zemi galského kohouta je osel normandský. Srst má kaštanově hnědou a je střední postavy. V minulosti se používal především jako soumar na nošení břemen, především těžkých konví s mlékem. Vyskytuje se v severozápadní části Francie a byl uznán až v roce 1997. Ve střední části země se chová osel berry. Jedná se o velké plemeno černé barvy bez úhořího pruhu. Mimo jiné se používal při práci ve vinicích a díky svému robustnímu tělu tahali osli lodě podél kanálů. Plemenná kniha byla založena pro poslední jedince v oblasti Grand noir du Berry v roce 1994.
Asi nejzajímavějším plemenem pro laiky je osel poitou (baudet du Poitou). Nejnápadnějším znakem těchto mohutných zvířat je žlutohnědá až černohnědá srst. Chlupy jsou neuvěřitelně dlouhé. Často plstnatí do širokých pruhů a plátů, podobně jako u některých psích plemen. Jeho hmotnost často přesahuje 400 kilogramů! Považuje se za nejtěžší plemeno na světě. Je velmi citlivý a zatížený dědičnými chorobami. Přesto se jedná o impozantní zvíře. Plemenná kniha se vede od roku 1884. Dříve se využíval pro produkci mul. Svoji krizi překonal v roce 1977, kdy zbývalo posledních 44 chovných zvířat. Dnes se jeho stavy zvyšují a je chován i v České republice v ZOO Vyškov.
Mezi další zajímavá plemena lze zařadit osla egyptského. Je mohutné postavy, bílé až světle šedé barvy bez jakýchkoli znaků. Je ušlechtilý a působí harmonicky. Dříve byl využíván pro jezdecké účely a podobně jako arabský kůň byl náležitě ceněn. Protože se vyskytuje hlavně v celé severní Africe, slouží dnešním chovatelům především pro těžkou práci a jeho chov a pověstná ušlechtilost upadá.
Barevně je zajímavé plemeno irský domácí osel. Tento spíše menší osel je chován ve strakaté barvě. Tmavé skvrny na bílém podkladě jsou jedno i vícebarevné. Největšího prošlechtění se tito osli nedočkali v zemi svého původu v Irsku, ale v USA. Nad jejich rozvojem za velkou louží dohlíží speciální klub irského domácího osla.
Posledním plemenem je miniaturní (trpasličí) osel. Jeho kohoutková výška nepřesahuje výšku 96 centimetrů. Existuje ještě menší kategorie, kde je uvedena výška pouhých 91 centimetrů. Dolů se výška neomezuje, přesto se z hlediska životaschopnosti nedoporučuje u klisen nižší kohoutková výška než 81 centimetrů. Menší zvířata mají problémy při porodu. Přesto jsou chovy - zvláště ve Francii, kde je průměrná kohoutková výška okolo 60 centimetrů! Vyskytují se v různých atraktivních barvách.
Co mají výše uvedená plemena oslů společného? Svými specifickými vlastnostmi jsou připravena splnit různé požadavky chovatelů těchto krásných a skromných zvířat. Každý nový zájemce by měl při koupi osla zvážit, co od zvířete očekává. Důležitá je především velikost, pohlaví, barva, věk a stupeň výcviku. Přestože jsou osli velice skromná zvířata a pověstně žerou i bodláky, je třeba dodržet určité chovatelské zásady. Pokud splníme požadavky na ustájení, výběh, krmení a zoohygienu chovu, přinese nám chov oslů do života mnoho lidské radosti.
