Amazoňan modročelý – Amazona aestiva (Linnaeus, 1758)

Ještě relativně v nedávné době, když vám někdo řekl, že má doma amazoňana, nemuseli jste se dále vyptávat jakého, protože téměř s jistotou to byl amazoňan modročelý. Teprve snad někdy od sedmdesátých let to pak byli i kubánští. Všichni další již byli považováni za vzácné. Nebo snad lépe řečeno nebyli tak běžní. Existuje však ještě jedna možnost, proč byl modročelý považován za nejběžnějšího, totiž že mohl být často zaměňován za jiný druh. Nikdo si s tím hlavu příliš nelámal. Může tedy být amazoňan modročelý zaměněn za jiný druh?

Samozřejmě, že může. A může existovat kříženec? Samozřejmě, může. Jestliže v dnešních časech existují mutačně zbarvení amazoňané modročelí, samozřejmě odchovaní v klecích, existují i kříženci. V době komunistického blahobytu se k nám v podstatě žádní ptáci nedováželi, přesto lidé nějaké amazoňany doma měli. Amazoňani byli považováni za ptáky k ochočení, nikoliv však k chovu. Jak šel čas, šel s ním i vývoj. Dnes je u nás povícero chovatelů, kteří mají vybudované vzorové chovy amazoňanů a drží celé kolekce i těch vzácnějších druhů. Jsou to specialisté, kterým ve znalostech nemohu konkurovat. Ani nechci. Chci se třeba ptát na věci, které tvrdí odborná literatura. Tedy takzvaná odborná literatura, za kterou je považovaná literatura pro chovatele. A v ní je většina věcí prostě dokola opisována, přičemž některé důležité věci mohou být zapomínány. Ale prý je tomu tak i v jiných oborech, dokonce i v medicíně, jak jsem byl mnohokrát poučen.

Jaké ptáky dnes považujeme za amazoňany? Rodové pojmenování amazoňan se v současnosti vztahuje jen na tři rody ptáků, přičemž dva rody zahrnují jen jeden druh. V první řadě jde o rod Amazona s 32 druhy a rody Deroptyus a Triclaria, které jsou, jak již bylo řečeno, monotypické. Nás dnes zajímá jen rod Amazona, do kterého patří i amazoňan modročelý.

Rozšíření
Položím-li si otázku, který z amazoňanů se vyskytuje v přírodě nejhojněji, zdálo by se, že odpověď by byla jednoduchá. Ovšemže není. Jestliže v evropských chovech je asi opravdu nejrozšířenější amazoňan modročelý, neznamená to, že automaticky bude nejhojnějším i v přírodě. Jen tři druhy amazoňanů se vyskytují opravdu na velkém území Jižní Ameriky. Amazoňan oranžovokřídlý, Amazoňan pomoučený a amazoňan modročelý. První dva druhy jsou rozšířeny na větším území než amazoňan modročelý. Samozřejmě, že rozloha areálu neříká nic o početnosti druhu, přesto je to poněkud zarážející, když oba druhy jsou v Evropě mnohem méně zastoupeny. Co tedy skutečně způsobilo, že v Evropě byl nejhojnějším a nejznámějším právě amazoňan modročelý. K této otázce by možná mohli říci více historikové než ornitologové. Jde totiž o to, jakým způsobem se vlastně tito papoušci dostávali do Evropy, a potažmo i o to, jak se vlastně dostávali do zajetí? Chytit hejno třiceti stehlíků není totéž jako chytit třicet amazoňanů. Milan Vašíček sice napsal, že jejich hejna napadají v určitou dobu polní plantáže, třeba kukuřici nebo plantáže pomerančů, avšak je to jediná zmínka o hejnech amazoňanů. Navíc i tento zkrácený popis odpovídá subtropické krajině, ne tropické krajině Brazílie. I hora P. d. Azucar, kde se mají slétat velká hejna těchto amazoňanů, je v Argentině, ne v Brazílii, srdci výskytu amazoňanů modročelých. V několika cestopisech jsem se dočetl, že arové se vyskytují ve skupinách, ale o zelených papoušcích amazonských podávají cestovatelé zprávy, že jsou vídáni vždy v párech. Třeba náš známý herpetolog Vogel, který vedl americkou studijní skupinu do ústí Orinoka v období dešťů, se takto vyjadřuje. V dnešní době se může turistických zájezdů do těchto tropických oblastí zúčastnit každý, kdo to dokáže zaplatit. Pak vidí situaci na místě na vlastní oči. Jenže to bývá zatraceně zkreslené. Místní ubytovatelé dobře vědí, že turisté chtějí vidět papoušky, a tak jim to potěšení poskytují. Není nic jednoduššího než udržet v okolí hotelu několik polokrotkých amazoňanů a můžete je krmit právě tak jako holuby v Benátkách. Můžete krmit amazoňany modročelé v místech, kde se před sto léty vůbec nevyskytovali. Dnešní oblast výskytu, tak jak je obecně zakreslována do mapek, zahrnuje převážně území Brazílie. Pokud přesahuje výskyt hranice Brazílie, jde o území vnitrozemská. Lze předpokládat, že odtud se ptáci dostávali do Evropy až mnohem později než právě z Brazílie. Můžeme tedy říci, že i výskyt těchto ptáků v Evropě má přímý vztah k dějinám Brazílie.

Historie
Dějiny Brazílie začínají pro civilizovaný svět rokem 1500, kdy u jejích břehů přistál portugalský admirál Pedro Alvares Cabral. O počátku portugalské kolonizace se mluví ve spojení s rokem 1532. Španělská kolonizace zemí na jih od Brazílie, tedy Argentiny nebo Uruguaye, začala až o něco později, píše se o roce 1580, a navíc byla zpočátku méně úspěšná. Třeba Buenos Aires bylo dobyto domorodci a muselo být znovu založeno a místokrálovství bylo ustanoveno v roce 1776. Avšak v té době byl již amazoňan modročelý v Evropě znám. Linné jej totiž popsal v roce 1758. S největší pravděpodobností jej popsal podle neživého vzorku. Kdo jej zaslal do Evropy a kdy se k nám dostal první živý pták? Protože se zakreslení výskytu nikde nedotýká pobřeží Atlantiku, je nad slunce jasnější, že se znalosti o amazoňanech dotýkají historie kolonizace Brazílie. Dopídit se jakékoliv zprávy o těchto ptácích, kde byli prvně pozorováni, kdy chyceni, kdy dodáni do Evropy, by značně rozšířilo naše vědomosti. Prvním centrem kolonizace a hlavním městem Brazílie bylo Salvador del Bahía (1549–1763), odkud byly podnikány první výboje do vnitrozemí. První kolonizátoři se setkávali s papoušky sedícími na ramenou domorodců. O tři sta let později bylo i v Evropě dobře známo, že domorodci vybírají mláďata z hnízd, která pak uměle dokrmují. Stačila k tomu kukuřičná kaše. Je pravděpodobné, že většina amazoňanů, a to všech druhů, se dostávala do Evropy v podobě uměle dokrmených mláďat. Nedovedu si dost dobře představit, jak by se chytali dospělí ptáci v korunách stromů. Oni dolů v podstatě vůbec nemusí, a to ani pro vodu. Nahoře je to hojně porostlé epifytními rostlinami, které ve svých kornoutech drží dost vody pro napití, které nakonec amazoňani, živící se ovocem a výhonky rostlin, ani tolik nepotřebují. Pokud se tedy tito ptáci dostanou do rukou člověka, pak jako mláďata vyžadující umělé dokrmování. A nejsnadnějším způsobem, jak se k mláďatům dostat, je prohlédnout dutiny právě pokáceného stromu. Nakonec je to z poslední doby i fotograficky zdokumentováno.

Klasifikace – systematika
V okamžiku, kdy tohle píši, je pohled klasifikace na amazoňany modročelé takový, že je to jeden druh, členěný na dvě zeměpisné formy. Druh Amazona aestiva (Linnaeus, 1758). Zeměpisné formy pak jsou Amazona aestiva aestiva, neboli forma nominátní, podle které Linné druh popsal. Ta je v češtině pojmenována jako Amazoňan modročelý severní. Potom existuje další forma Amazona aestiva xanthopteryx (Berleps, 1896), česky amazoňan modročelý jižní. Obě formy byly dříve považovány za samostatné druhy a vůbec není vyloučeno, že zase někdy jimi i budou. Liší se hlavně zbarvením na ohbí křídla. To zbarvení bývá velmi amatérsky popsáno. Křídlo na svém ohbí má totiž horní a spodní stranu. Já tedy nemám žádného tohoto amazoňana zrovna po ruce, ale vypadá to tak, že obě formy mají spodní křídelní krovky červené, ale horní malé krovky křídelní má na malé ploše nominátní forma červené, zatímco jižní forma žluté a na větší ploše. Dobře se ví, že zbarvení na hlavě, zvláště pak to modré, je hodně variabilní. Co tuto variabilitu ovlivňuje, se však neví. Musíme si však uvědomit, že se díváme na evropské ptáky, přičemž nevíme bezpečně, jak vlastně vypadají dospělí ptáci v přírodě. Možná dokonce že u nich tak výrazná variabilita ani neexistuje. U evropských ptáků to s velkou pravděpodobností je ovlivněno umělou výživou v mládí. Další okolností je, že vůbec nevíme a možná si ani neuvědomujeme, kolik může existovat kříženců mezi oběma formami? Vlastně ani nevíme, jak by asi takoví kříženci vypadali? A co jejich plodnost? To jsou všechno záležitosti, jejichž řešení se někdy nastolit musí. Že to s těmito amazoňany nebude zase tak jednoduché, naznačuje i Milan Vašíček, když cituje W. Lantermanna a jeho článek v Die Voliere č. 10/87, potažmo článek v časopise Exota z roku 1997. Dále cituje Howarda Vorena, který se rovněž domnívá, že by dělení do subspecií mělo doznat změn. Zdá se, že uznávané systematiky to nijak nezaujalo. Systém použitý pro takzvané nové české názvosloví se stále drží jednoho druhu a dvou poddruhů.

Co se týká klasifikace neboli systematiky, dělí se papoušci historicky podle toho, kdy kam byli řazeni do vyššího taxonu. Kdysi bývali řazeni jako podřád kukaček, aby se posléze stali samostatným řádem. Spojoval je v podstatě jen tvar jejich nohy, ale další je zatraceně odlišné, včetně vnějších znaků, kde nejmarkantnějším je zobák i s jazykem.

V systémech dřívějších, kde papoušci bývali řazeni jako podřád kukaček, bývali dále členěni do dvou čeledí, a to čeledi papoušků vlastních a čeledi štětcojazyčných (loriů). Čeledi byly dále členěny na podčeledi. U papoušků vlastních na podčeledi papoušků pravých, kakaduů a papoušků sovích. Čeleď štětcojazyčných pak měla ještě podčeleď okrouhlozobých. Dělila se na lorie a nestory. Nejvíce papoušků bylo řazeno do čeledi vlastních papoušků, podčeledi papoušků pravých. Tak bylo více než dvě třetiny všech papoušků řazeno do jedné podčeledi, která měla asi 450 druhů. Proto byla tato podčeleď rozdělena na skupiny, což ovšem není dost čisté vzhledem k zásadám systému. Byly to skupiny klínoocasých, tupoocasých, ušlechtilých, ploskoocasých a datlích. I když v mnoha případech je nám toto dělení dobrým vodítkem dodnes, a zachovalo se proto v povědomí, jindy nevyhovovalo.

V modernější době, kdy papoušci povýšili na samostatný řád, je další dělení jiné. Řád se dělí na tři čeledi, a to loriovité, kakaduovité a papouškovité. Čeleď loriovitých na podčeledi dělena není, čeleď kakaduovitých je dělena na podčeledi kakaduů a korely a čeleď papouškovitých na podčeledi nestorů, papoušínků, kakapů a papoušky. Nejvíce druhů zůstalo tak jako dříve v podčeledi papoušků. I když s touto změnou šly ruku v ruce změny v názorech na to, co u papoušků druh je nebo není a počet druhů se zmenšil asi na polovinu, stále je tato podčeleď tak početná, že to při jejich třídění dělá potíže. Navíc se nám nejspíše počet druhů začne opět rozrůstat, jak nasvědčuje třeba nový názor na papoušky žako, kde dva poddruhy byly povýšeny na samostatné druhy. To sice nemusí být všemi akceptováno a názory nějaké organizace nemusí být brány v potaz, notabene organizace svým charakterem ochranářské. Systém se buď ujme, nebo neujme, ale nikdy není nařizován nebo schvalován. Není to záležitost politická. V literatuře chovatelské se autoři, alespoň ti u nás, drželi spíše dosažitelné literatury než prací systematických a citují asi nejznámější knihu o papoušcích od J. Forshawa. Mně osobně se asi nejvíce po chuti jeví dělení profesora Wolterse, který řád dělí na 11 čeledí a některé z nich na další podčeledi. Nejobsáhlejší čeleď Psittacidae pak dále na osm podčeledí, svým pojetím blízké na dřívější dělení na skupiny. V naší literatuře ta práce moc známa není, u nás se v současnosti orientujeme spíše na angličtinu, kde jsou však některé systémy zcela nepřijatelné.

Amazoňan modročelý u nás
Amazoňan modročelý byl v našich klecích znám od začátků historie chovu exotického ptactva. Ta historie sice není zas až tak stará, začíná písemnými doklady, které se vztahují na první výstavy okolo roku 1880. Na druhé výstavě v roce 1878 jej vystavovali dva chovatelé. Nechyběl ani na první výstavě KPEP v botanické zahradě v roce 1931. Ten pták žil v pražské zoologické zahradě až do roku 1971. Tito amazoňané jsou dlouhověcí ptáci, kteří se skutečně mohou dožít úctyhodného věku. To ovšem neznamená, že nemohou spadnout z bidla třeba zítra, číhá na ně právě tolik různých neduhů jako na každého smrtelného. Ovšem při poklidném způsobu života se podle D. Aldertona dožívají v průměru čtyřiceti let. První evropský odchov byl hlášen z Francie v roce 1886, u nás to bylo mnohem později. Prvního odchovu dosáhl J. Král z Jihlavy začátkem šedesátých let minulého století. On rád své amazoňany i vystavoval a jeho voliéru jste snadno poznali. Ptáci rádi okusovali tvrdé vánočky, které jim neopomněl zavěsit do voliéry i na výstavách v Olomouci. V současnosti odchovává amazoňany, a to všelijakých druhů, hodně našich chovatelů. Základ je v rozpoznání pohlaví. Zatímco dříve museli chovatelé čekat celá léta, než se ptáci dostali do toku a jejich chovatelé tak mohli usuzovat na pohlaví, dnes si dáte udělat rozbor DNA a znáte pohlaví již u mláďat. U velkých papoušků to funguje s vysokou mírou spolehlivosti. Ví se, že v přírodě hnízdí amazoňané od října do března. To, že ptáci přicházejí do toku u nás někdy příliš brzy na jaře, řeší mnozí chovatelé vybudováním chovných zařízení s možností temperování, a rozhodně se to vyplatí.

Současnost
Jestliže jsme dříve vídali amazoňany modročelé spíše na poutích tahat losy štěstíčka nebo v televizi, kde si mnohokrát zahrál Honza Jaroslava Pláničky, v dnešních časech si můžeme pravidelně číst nabídku mláďat ve Fauně. To znamená, že jejich odchovy jsou pravidelné a docela početné. Ale to také znamená, že se bude muset řešit jejich skutečná čistokrevnost. V předešlých řádcích jsem naznačil, že pro ornitologii není tento druh dostatečně zdokumentován, a i to se bude muset řešit. Tak jako všude, ukazuje se, že i tady je práce dost a neustálé opisování nikam nevede. Takže, vzhůru do světa, fotit a zapisovat. A samozřejmě, nenechávat si to pro sebe, ale publikovat.