Měkkožraví chovanci našich voliér Myšáci (Coliiformes)
Jsou to štíhlí ptáci s šedavým nebo hnědým opeřením, které má spíše charakter srsti – jeho paprsky nejsou spojené. Tělo mají dlouhé přibližně 10 cm, ale typickým je pro něj jejich ocas, který je dlouhý až 24 cm. Váha pak činí zhruba 45 až 55 gramů.
Proč se ale v češtině, i v jiných jazycích, nazývají myšáci? Odpověď není až tak složitá. Jsou to stromoví ptáci, kteří při hledání potravy doslova „cupitají“ přes větve a listí jako hlodavci, a když k tomu přičteme jejich barvu, dlouhý ocas a to, že se pohybují ve skupinkách, tak to z dálky dozajista působí, že daným keřem prolézají myši. Jsou tedy velice obratní a potravu dokáží přijímat i hlavou dolů. Všichni mají také vratiprst.
Zajímavý je také způsob, jakým dosedávají a sedí na větvi. Myšáci nehřadují klasicky, ale na větvi jsou „zavěšeni“. Pěkně to popsal ve svém článku o myšácích zde ve Fauně pan Příhoda, který toto zavěšení popisuje jako „cvičence, který se na hrazdě chystá dělat shyby“. V případě chladnějších nocí či denních teplot je takto zavěšených a velice těsně nahloučených na sebe i více jedinců. A pokud je opravdu velká zima, tak ptáci upadají do stavu jakési letargie, kdy dokonce snižují svůj metabolismus.
Potravou jsou bobule, větší plody, listy, květy a pupeny. Příležitostně požírají bezobratlé.
Ve stromech si staví hnízda miskovitého tvaru, která vystýlají travinami, často blízko u země. Do těch snáší 2 až 5 bělavých vajec. Inkubace trvá 2 až 3 týdny. Mláďata jsou pak vzletná relativně brzy (ve věku 4 až 6 týdnů). Samec a samice jsou zbarveni stejně.
Jelikož je Fauna chovatelský časopis, budete mne asi kamenovat, ale uvedu zde i něco z jejich evoluční historie. Mají ji totiž poměrně zajímavou. O myšácích se dá bez nadsázky říct, že jsou živými fosiliemi. Za celou dobu jejich vývoje existovaly minimálně tři čeledi, dodnes přežila pouze jedna. Největší diferenciace dosáhli v pozdním paleogénu a miocénu. Vůbec první „zmínka“ o nich však pochází už z eocénu. V té době už dokonce existovala čeleď Collidae, která přežila do dnešních dnů. No, ale abych to neprotahoval. Zajímavé je hlavně to, že celý řád obsahuje 14 rodů myšáků, z nichž 12 již dnes neexistuje, proto tedy živé fosilie.
Recentní je pouze rod Colius se čtyřmi druhy a rod Urocolius se dvěma druhy.
U nás jsou chováni pouze myšák hnědokřídlý (Colius striatus) a myšák dlouhoocasý (Urocolius macrourus).
Colius striatus
(myšák hnědokřídlý)
Myšák hnědokřídlý vytváří až 19 poddruhů a díky tomu obývá velkou část jihovýchodní Afriky.
C. s. nigricollis – je rozšířen z Ghany (Národní park Mole) a JV Nigérie (východně od řeky Niger a Jos Plateau) východně po JZ Středoafrické republiky a jižně do Z Angoly a JZ Zairu.
C. s. leucophthalmus – tento poddruh najdeme v JV Středoafrické republiky, SV Zairu a JZ Súdánu.
C. s. leucotis – V Súdán (Modrý Nil) a Z Etiopie.
C. s. hilgerti – SV Etiopie, Džibutsko a SZ cíp Somálska.
C. s. erlangeri – JV Súdán a ST a JZ Etiopie.
C. s. jebelensis – J Súdán, SV cíp Zairu a S Uganda.
C. s. kiwuensis – obývá oblast mezi Albertovým jezerem a jezerem Tanganika ve V Zairu, Z Ugandě, dále obývá Rwandu a Burundi.
C. s. ugandensis – J Uganda, Z Keňa a SZ cíp Tanzanie.
C. s. kikuyensis – obývá pohoří střední Keni a přilehlé oblasti S Tanzanie.
C. s. mombassicus – J Somálsko, pobřežní oblasti V Keni a SV Tanzanie.
C. s. congicus – JV Zair (od provincie Kasai Oriental východně po jezero Tanganika), jižně do SV Angoly a SZ Zambie.
C. s. cinerascens – obývá STS, Z a ST Tanzanii.
C. s. affinis – pobřežní oblasti V Tanzanie.
C. s. berlepschi – J Tanzanie, SV Zambie a Malawi.
C. s. simulans – J cíp Malawi a ST Mosambik (podél údolí řeky Zambezi).
C. s. rhodesiae – vrchoviny V Zimbabwe a přiléhající oblasti Mosambiku (Manica a Sofala).
C. s. integralis – JV Zimbabwe, J Mosambik (J do Delagoa Bay) a SV JAR (V Transvaal, SV Zululand).
C. s. minor – V JAR (velká část provincií Transvaal a Natal), Svazijsko a J cíp Mosambiku.
C. s. striatus – J JAR (od kapské provincie východně po řeku Great Kei River).
Jedná se o nejběžnějšího a také největšího ze všech myšáků vůbec. Celkem, i s ocasem, dosahuje asi 35 cm délky a váhy přibližně 57 gramů.
Základní barvou jeho opeření je víceméně jednotná matná šedá až hnědá barva. Hnědá je pak nejvýraznější na zádech, křídlech, hlavě (včetně chocholky) a ocase. Zobák je na horní čelisti zbarven černě, spodní čelist má nádech i do růžova. Nohy jsou růžové. Jako ostatní myšáci je poměrně hlučným ptákem.
Je silně přizpůsobivý a obývá řadu různých biotopů s výjimkou deštných lesů a hodně suchých oblastí. Nejvyhledávanějšími jsou otevřené křovinaté oblasti. Obývá také savany a otevřené lesnaté biotopy. Samozřejmě jej pak najdeme i v zahradách, sadech a plantážích, kde zcela jistě není vítán. Zde pak ptáci často trpí postřiky pesticidy, na které umírají, nebo jsou jednoduše stříleni.
Živí se řadou plodů, semen, pupenů a listů, jako i nektarem. Dokonce byl pozorován i při pojídání odumřelé kůry. Při výběru a navštěvování krmících míst je pak dosti konzervativní.
V jeho potravě byly v přírodě zaznamenány následující položky: plody rostlin z čeledí ochmetovitých (Loranthaceae) a jmelovitých (Viscaceae), listy broskvoní, akácií (Acacia), kustovnic (Lycium) a starčeku (Senecio pleistocephalus), květy, pupeny, mrtvá kůra a nektar Aloe marlothii, aloe stromovité (Aloe arborescens), Aloe ferox a zarděnice Erythrina latissima.
Jakožto správný sociální pták sbírá potravu ve větších skupinách. V hejnkách také provádí očistu. Tou je prachová koupel na zemi, podobně jako u hrabavých. Při ní často polykají i drobné kamínky, které jim pomáhají drtit rostlinnou stravu v žaludku.
Hnízdí během kterékoliv části roku, ale především od července do dubna. Hnízdní doba pak vrcholí od září do ledna. Hnízdo je poměrně neuspořádané a na ptáky této velikosti nepoměrně velké. Dle hnízd viděných v pražské nebo plzeňské zoo se jedná o hnízdo velikosti přibližně straky. Je vystláno rostlinným i živočišným materiálem, v přírodě vystýlají i nalezenými kousky oblečení či papírem. Na stavbě se podílí oba partneři. Snůška může čítat 1 až 7 vajec, ale průměrně 3 až 4. Vylíhlá mláďata krmí nejen pár, ale i tzv. hnízdní pomocníci (2 až 6), což jsou většinou mláďata z předchozího hnízdění. Většinou ale polovina z nich není s párem příbuzná. Krmena jsou směsí rozmělněného rostlinného materiálu. Inkubační doba je asi 14 dní (12 až 15) a mladí poprvé opouští hnízdo ve věku 17 až 18 dní. Poté je ostatní krmí ještě zhruba měsíc.
Jeho nejčastějšími predátory nebývají savci, ale také ptáci. Jsou jimi především sokol stěhovavý (Falco peregrinus), raroh jižní (Falco biarmicus), orel Wahlbergův (Aquilla wahlbergi), jestřábec pochopovitý (Polyboroides typus), Sova pálená (Tyto alba) a volavka africká (Ardea melanocephala). Zabit, ale nesežrán byl také ťuhýkem afrotropickým (Lanius collaris).
Parazitován bývá kukačkou černobílou (Clamator jacobinus). Stejně tak, jak se jedná o nejběžnějšího myšáka v přírodě, jedná se i o nejběžnějšího myšáka v lidské péči. V ČR je chován jak u několika soukromníků, tak i ve třech zoologických zahradách – Zoo Praha, Zoo Plzeň a Zoo Dvůr Králové n. L. Ve všech třech byl již odchován, nebo je do dnešních dnů stále odchováván. O tom, že je tento druh v zoologických zahradách populární, svědčí i počet institucí, které jej v Evropě chovají. Myšáky hnědokřídlé bez určení poddruhu chová v Evropě 32 institucí, z toho v 7 se za posledních 12 měsíců rozmnožili (z našich Zoo Plzeň). Dalších 15 evropských institucí pak chová jakýsi „smíšený“ Colius striatus group. Celkem tedy 47 „zoologických zahrad“! K nám je před léty dovezla plzeňská firma Zoo Import, odkud se pak dostali nejen do zmiňovaných českých zoologických zahrad, ale například i do Polska. Všech 47 institucí (+ mnohé další v USA, Asii atd.) chová myšáky hnědokřídlé bez určení poddruhu, čemuž se při množství poddruhů ani není co divit. Jedinými dvěma zoo, které tak chovají určený poddruh, jsou americké The Living Desert Zoo and Garden a San Diego Zoo. Ty chovají poddruh C. s. affinis, vlastní však dohromady pouze 0,1,2. Šance na udržení tohoto čistého poddruhu v lidské péči je tedy pramalá.
Urocolius macrourus
(myšák dlouhoocasý)
Tento druh patřící do druhého „přeživšího“ rodu je už na první pohled pestřejší. Na jinak šedo–hnědém těle nás zaujmou dva nápadné znaky. Má růžově až červeně zbarvený zobák horní čelisti a (až na špičku, a okraje) a kořen spodní čelisti. Výrazněji červená je pak i lysina, která se táhne od zobáku přes oko. Druhým výrazným znakem je lesklá, modrozelená skvrna na zátylku. Nohy má růžové. Splést bychom si tedy tyto dva druhy neměli.
Vytváří sedm poddruhů a jejich rozšíření je následující.
Nominátní poddruh U. m. macrourus obývá pobřežní oblasti JZ Mauretánie a Senegalu, také byl zaznamenán v Gambii a Guineji–Bissau.
U. m. syntactus – vyskytuje se v Sahelské a Súdánské zóně od Mali, J Nigeru a S Nigérie východně do Súdánu, Eritrey a S Etiopie.
U. m. laeneni – obývá pouze pohoří Air Massif v Nigérii.
U. m. abyssinicus – najdeme jej ve ST a J Etiopii a S Somálsku (na jih od města Beledweyne).
U. m. griseogularis – J Súdán, V Zair, Z Uganda, Rwanda, Burundi a SZ a JZ Tanzanie (pravděpodobně tento poddruh), občas se vyskytuje v JZ Etiopii.
U. m. pulcher – obývá JV cíp Súdánu, V Ugandu, Keňu, J Somálsko a S Tanzanii.
U. m. massaicus – ST a V Tanzanie (východně až po pobřežní město Dar–es–Salaam).
Poddruh syntactus někdy není uznáván, a ptáci tohoto poddruhu bývají řazeni k nominátnímu poddruhu a stejné je to i s poddruhem laeneni. Je to typický druh suchých oblastí.
Jeho potravou jsou především plody, ale doplňuje je listy, květy a pupeny. Tedy stejně jako u předchozího druhu.
Všeobecně je světová populace klesající (hlavně v Nigérii). Zajímavé je, že například v Keni naopak jeho početnost stoupá. Uvádí se, že je to díky introdukci asijských stromů zederachů indických (Azadirachta indica), na jejichž plodech si myšáci dlouhoocasí rádi pochutnávají.
Myšák dlouhoocasý je chován daleko méně než myšák hnědokřídlý. Ze zoologických zahrad u nás jej chová pouze Zoo Plzeň. Z dalších evropských institucí jej pak můžeme zahlédnout v belgickém Parc Paradiso S.A. Cambron, lucemburském Parc Merveilleux, německé Cologne Zoo v Kolíně nad Rýnem, v taktéž německé Wilhelma Zoo ve Stuttgartu a poslední je maďarská Szeged Zoo.
Lepší je pak situace například v USA, kde jej chovají ve 13 zoologických institucích. Zde bylo ke 2. červnu tohoto roku chováno 52 jedinců, v Evropě pak 42. To je, pokud vezmeme poměr, kolik zoologických zahrad jej chová v Evropě, a kolik v USA, pro Evropu velice slušný výsledek. Může za něj především zoo v Kolíně, kde chovají 12.10 myšáků dlouhoocasých a v posledním roce se zde vylíhlo dalších 11 mláďat!
Samozřejmě jsou pak chováni řadou soukromých západoevropských chovatelů a možná i některých soukromníků u nás. O těch se mi však nic zjistit nepodařilo.
