Sám sobě trenérem – 26. část

Jsou majitelé koní, kteří s jedním koněm vydrží pracovat nanejvýš rok nebo dva, a pořizují si nového, protože starý již nefunguje podle jejich potřeb, na soutěžích nepodává požadované výkony, nebo začíná být pro běžné využití nepoužitelný pro množství zlozvyků. Pokud není příčinou fyzický problém, nadměrné opotřebení nebo přetížení koně, bývá to důsledkem přístupu ke koni jako k věci, která má určitým způsobem jako by sama od sebe fungovat.

Uvolnění 4
Aby však koník mohl „fungovat“, je v první řadě potřeba, aby věděl, co se od něj požaduje. Jezdec mu zpravidla sděluje své požadavky za pomoci vlastní váhy, sedem, nohama a rukama, případně si pomáhá hlasem. Pro koně je zcela přirozené nechat se vést od jiného jedince, nechat sebou manipulovat a být ovládán, na což lidé rádi hřeší. Koně do sebe nechají od člověka dloubat nohama, nechají se tahat za hlavu a snaží se přitom pochopit, co od nich člověk požaduje. Každá činnost má však své meze a i ten nejtrpělivější kůň může po čase rezignovat i na velmi silné šťouchance, pokud nazná, že jeho snažení je na intenzitě bušení do jeho těla naprosto nezávislé. Kouzlo jízdy na koni nespočívá v tom, že zvíře ovládneme silou, ale v tom, že získáme s koněm společnou řeč, naučíme jej reagovat na naše signály a ubezpečíme jej, že jeho reakce je správná. Toto ubezpečení spočívá v pochvale a povolení tlaku ve chvíli, kdy kůň dává na požadavek správnou odpověď. V momentě, kdy koni odejmeme tlak, má kůň šanci se naučit, že jeho reakce byla správná, a to i tehdy, pokud jsme museli použít silnější tlak, nebo koně napomenout. Mentalita některých jezdců jde však zcela opačným směrem.

Například jezdec chce, aby kůň klusal. Pobídne jej nohama, kůň nakluše … a jezdec v nadšení, že kůň kluše, jej pobízí znova a znova, stále intenzivněji, aby jej udržel v klusu. Pro koně nepřichází úleva za splnění úkolu, naopak je mu klusání znepříjemňováno. Výsledkem bývá, že kůň kluše neochotně a s odporem. Jezdec pak zesiluje pomůcky, pomáhá si ostruhami a mluví o tupém koni. Přitom sám takto koně učí, že klus je něco nepříjemného, spojeného s neustálým impulzem. K uvolnění koně v takovém chodu pak vede dlouhá úmorná cesta.

Opakem je jezdec, který se snaží koně naučit na co nejjemnější pobídku, dá koni jen takový impulz, jakým by chtěl koně do klusu uvést, a když kůň nakluše, již tento impulz dál neopakuje. V případě, že kůň na jemný impulz nenakluše, je na místě koně opravit jiným silnějším impulzem – pro některého koně může být zesílením impulzu hlasová pobídka, u jiného koně třeba klepnutí tušírkou. V každém případě má kůň takto šanci si spojit jemný impulz s naklusáním a dalšího impulzu pak není potřeba k tomu, aby se kůň v klusu udržel.

U koní naježděných na sílu mívají méně zdatní jezdci problém s vlastní kondicí, musejí příliš mnoho energie věnovat udržení koně v požadovaném chodu a směru. Oproti tomu na jemně naježděných koních mívají problém s tím, že kůň citlivě reaguje na každou změnu, takže například může náhle zastavit, když jezdec jen o něco víc našlápne do třmenů. Zatímco na jemně naježděném koni se jezdec může rychle naučit ovládat své tělo, protože kůň jej naučí, v jakých pozicích jezdce reaguje, na silově naježděném koni se jezdec nadře a jezdecký postup je pomalejší.

Je však důležité si uvědomit, že je pro koně uvolnění tlaku odměnou a důvodem zapamatovat si, co uvolnění předcházelo, i v situacích, kdy kůň například odmítá poslušnost, něčeho se leká, uskakuje, nebo jinak dělá to, co po něm nechceme. Když jej jezdec v takové situaci začne konejšit a chválit a zruší všechny tlaky, kterými na koně do té doby působil, vlastně jej tím učí provádět všechny ty nechtěné vzorce chování. Proto je potřeba si dávat v takových situacích pozor, co koni sdělujeme, koni nejprve převést pozornost na jezdce a pak teprve tlak uvolnit jako odměnu.