Agapornis fischeri
Můj první pár těchto agapornisů byl opravdu výjimečný, nejenom tím, že mně poskytl šanci sledovat první odchov agapornise vůbec u mě v chovu, ale především svojí postavou a vybarveností. Samec i samička byli jednofaktorově tmaví jedinci, s opravdu vysokým leskem peří a výrazně oranžovou a žlutou zařezanou hrudí, kde oranžová i žlutá barva byla velmi pěkně oddělena. Postavou to byli opravdu krásní robustní ptáci s velmi silnými prsními svaly. Poslední tři roky jsem se pokoušel pokukovat po dalších takto vybarvených i robustních jedincích, ale bohužel marně. Pamatuji si, jak jsem absolutně netušil, zda mám opravdu pár. V té době jsem nedokázal pohlaví ptáků ani tipnout. Ptáci po vypuštění do venkovní voliéry začali ihned s hnízděním. Po nekonečné době čekání jsem v hnízdě spatřil mého vůbec prvního vyklubaného agapornise, kterého jsem měl ještě dva roky zpátky v chovu. Jaký je to pocit, jistě ostatním opravdovým chovatelům nemusím popisovat, prakticky tento pocit ani slovy popsat nejde. Pokud bych měl přece jenom specifikovat tuto událost verbálně, jedná se o skloubení radosti, štěstí, úcty k ptákům, vděku a především je to obrovské nakopnutí či dodání chuti rozvíjet nadále chovatelské dovednosti a nabývat nové zkušenosti. Takto to mám i u dalších nebo nových papoušků.
Tohoto agapornise objevil Dr. Fischer, po kterém byl i pojmenován. Nález se uskutečnil v severní Tanzanii v roce 1887. V přirozeném prostředí, což jsou především suché savany, se živí travními semeny. V chovu je tento pták nepříliš náročným strávníkem. Mimo chovnou sezonu se spokojí s kvalitní, ne příliš tučnou směsí semen s občasným podáním ovoce a zeleniny a občasného doplnění živočišných bílkovin. Pokud ptáci přijdou do toku a začnou se zajímat o budku, započnou také se stavbou hnízda, které je, na rozdíl od hnízda Agapornise růžohrdlého, plného kulovitého tvaru s jedním přístupem. Mnohdy je dokonce problém vyjmout mladé na okroužkování, tedy především pro ty, co mají ruce jako lopaty. Nejvhodnějším materiálem je vrbové proutí, které si samička donese v zobáku k otvoru budky a „tančí“ s ním na bidélku do té doby, než si ho správně nachystá, aby s ním mohla vklouznout dovnitř. Hnízdo staví samice, pouze zkušenější samci nosí materiál samici k otvoru budky nebo se mohou pokoušet pomáhat. Rázná samice však mnohdy zakročí štípancem. Pokud si prohlédneme po sezoně hnízdo z blízka, popřípadě ho vyjmeme celé z budky, můžeme být svědky opravdu velmi zajímavé práce těchto malých tvorečků, která je naprosto precizní. Je to další ze zázraků přírody, které se vymykají racionálně smýšlející lidské populaci. Často řešeným problémem je zastlání již nanesené snůšky dalšími větvičkami vrby. Nikdy jsem se s tímto problémem v mém chovu nesetkal, a to i přesto, že čerstvou vrbu doplňuji i během inkubace vajec, aby samice drobnými úlomky vrbové kůry zvyšovaly vlhkost v hnízdě. Domnívám se však, že zastlání vajec může být způsobeno nevhodným a pestrým krmením v době sezení samice na vejcích. Ptáci mohou mít tendenci znovu se pářit a stavět hnízdo pro další snůšku. Krmení by mělo mít tedy podobu pestrosti před snůškou, útlum při snůšce a opětovné zpestření stravy při vyklubání mláďat. Pokud bych měl stanovit vhodný doplněk stravy pro tyto agapornise při době odchovu, poradil bych především kukuřici v mléčném stadiu dozrávání, kdy u mnohých chovatelů probíhá první či druhé letní hnízdění a ptáci jdou po této složce krmiva jako šílení a zcela automaticky. Také velmi rádi přijímají jeřabiny i v ještě ne úplně zralém stadiu. U mě měli ptáci také velmi rádi brokolici a malé kapustičky, ovšem to může být v každém chovu zcela individuální a záleží, na co si papoušky naučíte.
Rozdíly mezi pohlavím u těchto papoušků jsou pro laika nezřetelné. Po několika sezonách chovu se však mohou vrýt dobrému pozorovateli určité rysy rozdílnosti a může někdy velmi dobře tipovat pohlaví. Pokud bereme v potaz, že ptáci jsou sourozenci a pocházejí ze stejného hnízda, samičky jsou obvykle větší, mají robustnější a delší zobák s výraznou špičkou, která odsedá daleko od krku, na kterém je z profilu vidět jasná prohlubeň. Sameček je více zavalitý a menší zobák má spíše zabořený do peří. Rozdíly mohou být však pozorovatelné pouze při správném a vzpřímeném posedu papouška.
Dnes již existuje u tohoto papouška poměrně slušné zastoupení barevných mutací a můžeme se věnovat genetice a sestavování vhodných jedinců. Na druhou stranu při návštěvě jakékoliv burzy můžeme vidět přehlídku papoušků, kteří jsou tak trochu fischeri, tak trochu škraboškoví, tedy mezidruhoví Kříženci. Některé mutace u agapornisů s bílým okružím oka byly přenášeny transmutačně a vznikalo určité množství neustálených jedinců, kteří se nehodili do parametrů vzhledu určitého druhu agapornise. Pokud tedy vlastníte opravdu čistou přírodní linii na nic neštěpitelných jedinců nevykazující znaky křížení s jiným druhem agapornise v předchozích generacích, doporučil bych vám ji udržovat a nadále shánět další přírodní ptáky na dopárování, jelikož jedině tak se mohou udržet v chovech opravdu přírodní agapornisové, kteří budou postupem času a úrovní chovatelství naprostou vzácností.
O úrovni chovu papoušků u nás v zemi nevypovídá pouze to, kolik se na našem území odchová vzácných či finančně zajímavých ptáků, ale o úrovni chovatelství vypovídá i způsob, s jakým přistupujeme k běžnějším druhům, a také snažení se o udržení chovu co nejkvalitnějších jedinců, i když se nemusí jednat o finančně zajímavé či vzácné druhy. Nezáleží tedy na tom, kolik odchováme, ale hlavně co odchováme. Všichni papoušci jsou úžasní tvorové, kteří si zaslouží určitou etiku chovu a především obrovský respekt od lidí, nezapomínejme, že peněžní hodnotu jsme jim přiřadili my a tato umělá hodnota vůbec nevypovídá o opravdové hodnotě života tak krásných tvorů, jakými papoušci jsou. Je proto tedy dobré snažit se zkvalitňovat chovy i těchto u nás běžně dostupných papoušků. Všem opravdovým chovatelům přeji mnoho úspěchů v chovu agapornise fischeri i jiných zajímavých papoušků.
