Současné české holubářství (10) Moravský pštros – I. část
Dnes je plemenem vysoké estetické hodnoty procházející dalším zušlechtěním typu, které by mělo přispět ke sblížení rozšířených i vzácných rázů z hlediska velikostního i tvarového, včetně pozic hlavy, a mělo by postupně eliminovat chov holubů příliš těžkých i drobných. Stanovený hmotnostní ideál 700 až 750 gramů zajišťuje dostatečnou majestátnost, možnost kulinářského využití holoubat i dobrou plodnost. Šlechtitelská práce nečeká pštrosa jen ve sbližování barevných rázů, ale také ve tvarech hlavy (vysoké a široké čelo, krátké záhlaví, široký zobák), držení těla, postoje a postavy tak, abychom měli před očima hrdého elegána a nikoliv ležatého jedince. Dlouhou dobu i toto naše plemeno provázely názory vycházející z hlubokých mezer v neznalosti holubí genetiky. Bohužel některé z nich přetrvávají dosud. I těmto tématům se budu v tomto pojednání věnovat.
Historie vzniku
Moravský pštros patří k nejstarším známým domácím plemenům s centrem chovu na jižní a střední Moravě. Nejznámějšími základnami jeho rozšíření byly Mikulovsko a Olomoucko, ale původní areál byl mnohem širší. MVDr. Harnach uvádí, že tato oblast sahala od západu Brna a Ivančic k jihu po Mikulov a Kyjov, na východě k Uherskému Hradišti, Kroměříži až k Přerovu a na severu do Olomouce a Nákla přes Boskovice a Kunštát se spádem zase k Brnu. Vyšlechtěn a ustálen byl s největší pravděpodobností nejpozději počátkem 19. století. Bohužel naše vědění z této doby se neopírá o žádný český rukopis a ani později vzniklá česká díla z konce 19. a počátku 20. století nám odpovědi nepřinášejí. Teorie jeho vzniku předložené do první poloviny 20. století jsou dnešními znalostmi převážně neakceptovatelné. Jediným pomocníkem, ze kterého můžeme vydedukovat alespoň nějaké informace, je jeho barevnost. Není pochyb o tom, že vznikl z plemene v gazzi barevnohroté kresbě. Tímto holubem nemusel být slepičák, jak se zpravidla uvádí. Mohl být klidně i rousný, neboť dodnes se vzácně u mláďat pštrosů objevuje několik pírek na prstech či běhácích. Původní pštrosi byli velmi letově nadaní, ostražití a samostatní, což by potomci slepičáků byli jen stěží. Důležitou informaci nám poskytuje skutečnost, že jedním z prvních rázů byli černí šupinatí, a to nejen u pštrosa, ale také u hanáckého voláče. Modifikace pencil, která šupinatost vyvolává, do českého holubářství přišla s tureckým holubem, o kterém víme, že měl červené oči a dosahoval hmotnosti až 1 kg. I přesto byl poměrně letově nadaný a mohl se využívat ke kratšímu přenášení zpráv. Jestliže tedy křížením tureckého holuba, který byl ve střední Evropě hojně chován, s předkem v pštrosí kresbě vznikl dostatečně osvalený, letově dovedný a přitom polařící holub uvedeného barevného rázu, asi těžko mohl být tímto předkem nějaký těžší slepičák. Mohl to být zástupce úplně jiné plemenné skupiny.
Již Petr Bublák uvádí ve své monografii Pštros moravský z roku 1918, že šupinatí pštrosi jsou delší než modří. Zdá se, že v jeho časech vliv tureckého holuba stále dozníval. O původních moravských pštrosech tento autor dále uvedl: „Je radost procházeti vísky a města moravská a pozorovat ještě ty původní, nezkažené chovy pštrosů, mezi nimiž mnoho našel bys jedinců přímo ideálních; sytě leskle červených i černých, bez náprsenky, bez kalhotek, s kříži; na základní bílé barvě ani pírka barevného.“ Z konce 19. století a počátku 20. století máme první informace o tom, že do chovu pštrosů byli nakřížení slepičáci. Hlavní období „modernizace typu“ mělo trvat mezi lety 1910 až 1920. Nejvíce se hovoří o florentýnovi, který tak získal „nálepku“ původního plemene užitého k vyšlechtění pštrosa. Vznik moravských pštrosů na Moravě jako produkt křížení florentinů s polními domácími holuby připouští německý autor Robert Eder žijící v Novém Městě u Frýdlantu v Čechách ve své knize Povídání o plemenech holubů podle starších děl a statí, vydané v Liberci v roce 1889. Dále byli použiti vídeňští slepičáci (např. u některých červených pštrosů se dodnes objevuje lyska, bývaly i bílé letky) a hovoří se i o modenovi. Zmíněná křížení přinesla, kromě některých vylepšení, do chovu pštrosů negativní vliv na jejich letové dovednosti, strukturu opeření, útlum rozmnožovacích schopností, což dle slov MVDr. Harnacha zaznamenaných v knize České holubářství z roku 1940 vedlo k eliminaci takových kříženců většího tělesného rámce z další plemenitby. Moravští i čeští chovatelé se rozhodli pro středního užitkového holuba ladných tvarů a krásné barvy a lesku.
Když Petr Bublák vydává roku 1918 svoji monografii, hned v jejím úvodu přiznává, že toto jeho dílo je vůbec první česky psanou písemností o tomto plemeni. Za nejstaršího známého pěstitele označil J. Volného, faráře v Nákle, který na místní faře již kolem roku 1840 choval 100 párů moravských pštrosů ve více barvách. Scholz z Vídně pak roku 1850 popisuje moravské pštrosy v Mikulově. Lekárník František Valášek je choval v Kelči a pak i v Rakousku, v Tovačově vynikl Válek, ve Valašském Meziříčí Pagáč, v Holasicích u Rajhradu Kirš, ve Zdounkách šlechtitel bělopruhých v barvě žluté, červené a černé St. Hradil, na Kunštátsku J. Bumba, v Čechách pak později chovatel červených Antonín Král ze Smíchova. Dle Bubláka měl být nejznámějším chovatelem pštrosů v 19. století Jan Vaculík. Původ názvu plemene hledají autoři v německém označení ulice „Strasse“ (říkalo se, hodí se do polí i do ulic …) nebo přímo u některého zástupce čeledi pštrosovitých, ke kterým mohl být náš krásný holub v té době přirovnáván pro svůj ušlechtilý vzhled daný kontrastní kresbou, větší postavou i pěknou barevností. Této verzi, ke které se přikláním, neodporuje ani německé označení pro pštrosa Strauss, odtud snad současné zavádějící Strasser.
Speciální klub
V srpnu 1920 byl uveřejněn v časopise Zvířena „vzorový popis“ moravského pštrosa a cesta k založení jeho speciálního klubu byla otevřena. Na Velikonoční pondělí 17. dubna 1922 nadšení chovatelé moravských pštrosů v Brně uspořádali „veřejnou anketu ke stanovení, respektive upřesnění vzorníku moravského pštrosa“. V letech před a po světové válce zažil moravský pštros proměnu typu, jejímž cílem byl velký, mohutný a těžký ušlechtilý holub tvaru. Byli to především chovatelé z Brněnska a okolí, za významné podpory redaktora Zvířeny Antonína Krále, kteří vystoupili s kritikou pštrosích obrů a s obhajobou původního, lehčího, létavého, tradičního typu pštrosa. Tento směr rozhodným způsobem zvítězil, takže jejím výsledkem bylo nejen rozhodnutí o založení speciálního klubu, ale zveřejnění moderního standardu moravského pštrosa. V neděli 27. května 1923 uspořádal speciální klub ve známé brněnské restauraci „U Cajplů“ na Kozí ulici ustavující valnou hromadu. Již od samotného vzniku měl velmi početnou členskou základu s počtem více než 130 členů a od roku 1925 pořádal speciální výstavy, na kterých bývalo k vidění mezi 200 až 450 jedinci. Členové klubu propagovali moravského pštrosa i na výstavách zahraničních, např. na mezinárodní výstavě v Budapešti v roce 1928, v roce 1930 v Londýně a na světové výstavě v Lipsku v roce 1936. Postupně byly do vzorníku zařazovány další barevné rázy moravského pštrosa, jako kapratí a běloocasí. Od počátku klub eliminoval pštrosy chocholaté, kteří se v té době ještě sporadicky vyskytovali, a tygry, které uváděl německý vzorník, stejně jako lysé a bělohroté. Největší rozmach činnosti klubu nastal po druhé světové válce, kdy se počty vystavených holubů na speciálce v roce 1973 na brněnském výstavišti dostaly k cifře 952 holubů. Od roku 1950 klub pořádal přehlídku výletků v rozsahu 200 až 300 vystavených jedinců. Dlouhou dobu na speciálních výstavách probíhaly memoriály pro jednotlivé barvy či skupiny dle význačných chovatelů, až tyto krásné soutěže nahradila soutěž o Mistra klubu, pořádaná od roku 1989. Členská základna v první polovině 80. let sahala téměř ke čtyřem stovkám chovatelů a tento rozmach vyvolal vznik poboček, které sdružují chovatelé moravských pštrosů v jednotlivých regionech. V roce 1977 vznikla východočeská pobočka v Hradci Králové, o rok později jihočeská pobočka v Č. Budějovicích a v následujícím roce slovenská pobočka v Topolčanech, která po rozdělení ČR spadá pod Slovenský svaz chovatelů. V roce 1989 se počet poboček rozšířil o středočeskou v Praze a konečně v roce 1995 vznikla i východomoravská pobočka v Uherském Hradišti. Od roku 1979 vydává klub periodikum „Zpravodajství“. V současné době má 250 členů z celé České republiky. V čerstvé paměti máme 1. evropskou výstavu moravského pštrosa, kterou klub uspořádal ve dnech 4. až 6. listopadu 2010 ve Slavkově. Společnými silami českých, německých a slovenských chovatelů se podařilo do Slavkova dodat rekordních 959 pštrosů ve 27 barevně kresebných rázech. Internetové stránky klubu naleznete na www.moravskypstros.cz.
Kresbu, barvu, lesk, svit i plemenný typ pštrosa blíže probereme v příštím čísle Fauny. V tomto pojednání o jeho historii a klubové činnosti se rozloučím téměř sto let starými slovy Petra Bubláka:
„A s jakou radostí prochází holubář některá města česká, jejichžto ulice i náměstí hemží se pštrosy i jinými holuby! Jak zajiskří a jak upjatě sleduje oko jeho krásného lesklého černého nebo intenzivně sytě červeného pštrosa na zemi i v povětří!“
