Můj život s berňáčkem aneb jak se může otočit životní pouť o 360 stupňů

Naše rodina se sestává ze čtyř dospěláků – dvounožců a jedenácti krásných chlupáčů – osm berňáčků různého věku, dvě appenzellky (matka a její tříměsíční holčička) a jedna hovawartka – dvanáctiletá starší dáma.

Troška historie
A jak k tomu vlastně došlo? Od dětství byl v domě, a hlavně na dvoře, pes. Coby batole byl mým přítelem boxer. Potom jsme nějaký čas psa neměli, a pak rodiče pořídili čistokrevného kokršpaněla – psa. Z čistokrevného štěněte se nakonec „vyklubal“ krásný a sebevědomý kokr–fousek. Pak se u nás zabydleli němečtí ovčáci, tzv. bouďáci. Hlavně na hlídání domu. K nim přibyl Malý knírač. Ještě je potřeba říct, že všichni tito naši dřívější společníci byli bez PP (až na kokr–fouska, ale tomu pak PP sebrali).

Když už nežili moji rodiče, zůstávali u nás dva ovčáci – fena, které táhlo na osmý rok, a jedenáctiletý pes. A ještě malý kníráček po mojí mamince.

Mohla za to encyklopedie
V té době jsme jezdili za obchodem na vánoční trhy do Prahy na Výstaviště. Tenkrát jsem tam, tehdy patnáctileté dceři, velké milovnici zvířat, koupila k Vánocům pod stromeček krásnou knížku – Velkou encyklopedii psů. Listovali jsme v ní už na Výstavišti, a najednou naše oči spočinuly na nádherném tříbarevném štěněti, které vypadalo jako malý medvídek. Obě s dcerou jsme téměř vydechly: „To je nádhera …Toho psa chci.“ Nadpis na stránce – Bernský salašnický pes.

Nikdo z nás tehdy vůbec netušil, jak životně přelomová tato věta a stránka v knížce byla. Postupně jsme se začali shánět po chovatelích tohoto úžasného plemene. Internet nebyl, tak jsme pátrali v kynologických časopisech. Našli jsme několik chovatelských stanic, a do jedné nedaleko Litoměřic jsme se vydali na předem domluvenou návštěvu. Tehdy žádná štěňátka neměli, ale doporučili nám, že jsou plánována první štěňátka od fenky z jejich chovu. Štěňátka se měla narodit pod horou Milešovka v Českém středohoří – v CHS z Milešovské salaše (ano, byla tam velká kozí farma). S chovateli jsme se spojili telefonicky a oni nám slíbili výběr fenečky, až se štěňátka narodí. Naše očekávání bylo nekonečné a velmi netrpělivé.

Jednu, dvě, tři …
Při našich cestách za obchodem jsme šly v té době s dcerou nakupovat do Zverimexu v Třešti. Na dveřích byl inzerát na štěňátka Hovawarta a byla tam fotka otce štěňátek – tehdy nejúspěšnějšího krycího psa v Čechách. Fotečka nás nadchla a řekli jsme si, že bychom se mohly na štěňátka tohoto, tehdy pro nás neznámého plemene, zajet podívat. Slovo dalo slovo, měly jsme to při cestě, a samozřejmě, dopadlo to přesně, jak to dopadnout mělo. Oslovila nás tam jedna fenečka a zamilovaly jsme se do ní. Fenka se jmenovala Alenka (Laky) a CHS – Od hrnčířského kruhu. A tak se stalo, že jsme si domů přivezli malou hovawartí slečnu, a za dva měsíce na to krásnou malou berňačku – Ambrušku z Milešovské salaše.

Mezitím jsme se na věky rozloučili s nádherou ovčáckou dámou, fenou Elsou, která odešla za svými kamarády za „duhový most“, a na jejíž památku jsme pak pojmenovali naší chovatelskou stanici – náš návrh Queen Elsa byl odsouhlasen … Ale to předbíhám událostem – to bylo o pár let později.

Tehdy ještě dcera tak trochu bláznila do hovawartů a na podzim toho památného roku 1999 jsme si přivážely domů ještě jedno štěně, druhou hovawartí slečnu – Adelaide Bohemia Choc.

Výstavy, tábory
A čas běžel, přišla první klubová výstava hovawartů, kam jsme vyrazili s Lakynkou, a ještě malou berňačkou Ambruškou. Netrvalo však dlouho a na výstavy jsme jezdili s oběma psími holkami.

Pak přišly první klubové a mezinárodní výstavy. Když si vzpomenu, že na naši první únorovou výstavu do Brna jsme jeli dva dny … V sobotu jsme přespali u Jihlavy a v neděli ráno pokračovali do Brna, tak se dneska musím ze srdce smát. Dnes jezdíme Bratislavu, Nitru, Kassel, Berlín a další výstavy „na otočku“. Daleko je to pro nás až nad 800 km.

Dalším památným mezníkem v našem počínajícím kynologickém životě byl první letní výcvikový tábor hovawartů v Lounech v roce 2000. Od té doby máme řadu přátel, se kterými se stýkáme a přátelíme do dneška. Tábor byl úžasný. Ještě jsme si tenkrát přidali druhý týden s partou od boxerů.

A od té doby jsme na tábory začali jezdit každé léto, a netrvalo dlouho a právě hlavně pro zájemce z řad majitelů berňáčků jsme začaly s dcerou tábory pořádat. Pravidelně jsme začali docházet na kynologické cvičiště a v následujících letech jsme se pak zúčastňovali i kynologických závodů a snažili se složit nějaké zkoušky.

V roce 2001 na podzim jsme navštívili poprvé krásnou klubovou výstavu na Slovensku, a tam jsem se na fotografii zamilovala do nádherného štěněte berňáčka – kluka. Nakonec jsem se setkala s chovatelkou a ta mi ještě před naším odjezdem prozradila, že je tento pejsek ještě volný. Od toho okamžiku tlouklo moje srdíčko jenom pro něj, prostě jsem ho „musela mít“. Za týden jsme jeli na mezinárodní výstavu do Nitry; na pejska, až na východní Slovensko, jsme se zajeli podívat, a samozřejmě – hned jsme si ho odváželi domů. A tak se naše smečka rozrostla o nádherného berňáckého kluka – na celkem čtyři „kusy“.

Výstav jsme se s ním zúčastňovali jenom do jeho necelých dvou let, protože pak se mu už definitivně hnuly zuby do předkusu a nemohl se výstav účastnit. Když však ještě jezdil, sklízel jedinečné úspěchy. Tam, kde mu „prošly“ zuby, to vždy bylo nádherné 1. místo a titul CAC. Vrhli jsme se spolu na kynologické aktivity, zúčastňovali se závodů v kategorii ZVV1, a následně jsme s nadšením jezdili na výcviky vodních záchranářských prací. Samozřejmě že s námi jezdila i naše berňačka Ambruška (pokud se zrovna nevěnovala mateřským povinnostem).

A to se dostávám do další kapitoly, kdy se náš život postupně více a více měnil – ne na život lidí se psy, ale život psů s lidmi.
U hovawartů jsme postupně odchovali tři vrhy štěňátek, a pak už jsme s chovem tohoto plemene nepokračovali. Přece jenom to naše srdíčko tíhlo více k berňáčkům, a proto jsme se začali plně věnovat chovu tohoto úžasného plemene, včetně snahy o aktivní využití volného času našich chlupatých členů rodiny.

Povaha berňáků
Naprosto nás uchvátila berňácká povaha. Kdysi jsem někde četla vyhodnocení plemen psů podle toho, kterého psa se nemusí bát pošťáci – a vyhráli to berňáci.

Je to plemeno s obrovským srdcem. Tak, jak je velký, tak veliké má srdíčko, a to srdíčko celé tluče pro svého páníčka, pro svoji rodinu. A co je na berňácích naprosto uchvacující, že se stále snaží vám to dát najevo. Jako by říkali: „Kámo, jsem tady, podívej, už si mě pět minut nevšímáš … Halóóó, jsem tady pro Tebe.“ Kdo jednou měl berňáčka, většinou už nikdy jiné plemeno nechce. Jsou to prostě velká chlupatá zlata.

Je fakt, že existují mylné představy, že to je opravdu velký neohrabaný medvěd. Ale většina berňáčků má úžasný temperament. Velmi dobře se učí všechno nové, a výborně se s nimi cvičí – všestrannost, záchranářské práce, obedience. Není výjimkou je vidět i na agility a dalších rychlejších psích sportech. Řada berňáčků se s výbornými výsledky uplatnila v canisterapii.

Largo vynikal ve své kategorii i v obranách, a nejednou se stalo, že na závodech porazil německé i belgické ovčáky. Bernský salašnický pes je i výborný hlídač, přesto se většinou nemusíte bát, že by případnému vetřelci vážně ublížil. Ale jeho impozantní štěkání a jeho pozornost stojí za to. Přesto neštěká zbytečně. Berňáci neutíkají z domova. Pokud se někde nestane nějaká chyba ve vztahu ke smečce – rodině, drží se u domu. Je to vyloženě rodinný pes.

Někteří lidé se mě ptají na jeho zápory. Já opravdu o žádných nevím. Snad že může být pro někoho moc velký, ale existuje řada ještě větších plemen.

Za moji osobu mohu berňáčka jenom doporučit. Jak do rodiny s dětmi, tak jako kamaráda pro páry středního věku. Asi to není pejsek pro starší důchodce, protože by mohl svou velikostí a svými nekonečnými projevy lásky člověka i porazit. To je možná tak jeho jediný zápor.

Krytí
Už na první krytí s naší Ambruškou jsme se v roce 2002 vydali do Německa k tehdy vyhlášenému plemeníkovi. Před těmi devíti lety bylo zahraniční krytí celkem výjimečné. Dnes už je to zcela normální, a téměř třetina chovatelů v ČR možnosti cestování a dovezení tzv. „nové krve“ ze zahraničí do svého chovu využívá.

Hned z našeho prvního vrhu jsme si nechali fenečku do chovu, a potom ještě také z druhého vrhu. Další Ambrušky dcera u nás zůstala z vrhu „E“. Na těchto fenečkách jsme začali rozvíjet náš chov. Tehdy mi jedna dlouholetá chovatelka berňáčků řekla další památnou větu: „Chovej na svých fenách, víš, co tam máš.“ Již mnohokrát jsem jí dala stoprocentně za pravdu. Postupně se naše smečka začala rozrůstat. Při všech našich krytích (až na opravdu malé výjimky) jsme využili možnosti krytí v zahraničí.

Stále v jednom kole
Tradici pořádání našich výcvikových táborů, které dostaly příznačný název tábor „Přátelství“ – míněno tím přátelství člověka a psa, jsme nepřerušili ani jeden rok. Jenom se několikrát změnilo místo konání. K letnímu táboru jsme ještě přidali pořádání jarního a podzimního prodlouženého výcvikového a relaxačního víkendu pro psy a jejich páníčky nebo celé rodiny.

K tomu se přidaly výstavy, nejen u nás, ale i v zahraničí, včetně některých výstav světových.

Plně se věnujeme chovu, pokud se vše podaří, tak máme asi třikrát za rok štěňátka. Takže další čas věnujeme krytí, potom porodům a péči o štěňátka. Od tří týdnů věku štěňátek k nám jezdí návštěvy, potom pravidelně jezdí noví majitelé štěňátek, ještě dříve, než si mohou domů svého nového mazlíčka přivézt. A tak čas letí a najednou je rok pryč.

K svému prvnímu psovi Largovi ze Slovenska jsem si nechala doma berňáckého samce z našeho chovu, kterému letos na začátku července byly tři roky. Také s tímto psem se věnujeme psím aktivitám a pravidelných tréninkům. V současné době má složené tři zkoušky a na letním táboře se budeme připravovat na další.

V loňském roce jsme se k naší velké lítosti museli navěky rozloučit s naší první berňačkou Ambruškou a nejstarší hovawartkou Lakynkou. Tak, jak spolu do naší smečky přišly, tak současně od nás společně, v jedenácti letech odešly.

Když to všechno sečtu a podtrhnu, pro nás by mohl mít rok ne 365 dní, ale jednou tolik, abychom stihli všechno, co stíhat potřebujeme. K tomu ještě přibyla nová média, jako jsou sociální sítě, kde je potřeba komunikovat s chovateli z celého světa, korespondence s majiteli našich odchovů, s kamarády. Podrobná příprava našich akcí a všechno s tím spojené. Úprava webových stránek. A aby toho nebylo málo, věnuji se na našem kynologickém cvičišti psí školce a škole.

Jsem šťastná a s vděčností vzpomínám na ten památný den, kdy jsme namířily s dcerou prst v encyklopedii psů na malého tříbarevného medvídka s popiskem – bernský salašnický pes – štěně.