Bojí se samoty
Všechny použité dotazy klientů byly redakčně pozměněny a zjednodušeny a mé odpovědi jsou velmi obecné, protože jsem pacienty nemohla předem vyšetřit a většinou ani sledovat průběh nápravy. Proto je, prosím, berte pouze jako inspiraci. Každý případ je jedinečný a vyžaduje trochu jiný postup a léčbu.
Já z té hrůzy zkolabuju!
Žila jsem rok ve společném podnájmu s kamarádkou. Spolu jsme si pořídily fenečku Mopse Lucinku. Byla maličká, a tak jsme ji braly všude s sebou – na přednášky i na nákupy, byla s námi dokonce i v kině. Byla vždy mírná a klidná. Jen když jsem opouštěla byt v době, kdy byla zvyklá mít mne doma, skákala na dveře a chtěla jít za mnou. Kamarádce se ji vždy za chvíli podařilo uklidnit. Nevyváděla, ani když jsem byla několik dnů mimo domov, a chodili ji venčit úplně cizí lidé.
Před půl rokem jsem dostudovala, vrátila jsem se do rodného města a bydlím s Lucinkou sama v garsonce. Zpočátku, když jsem odcházela do práce, nijak svůj nesouhlas nedávala najevo, ale pomočovala se po celém bytě a kálela v předsíni, kam jsem jí vždy prostřela noviny. Za pomočení dostávala jen vyhubováno, jsem nepřítelem tělesných trestů. Nyní, poslední dva měsíce, je Lucinka po mém návratu z práce (devět hodin) dýchavičná, kňučí, třese se a skáče na mne, drží se mne jako klíště. Bývá to hlavně po delším pobytu s ní doma – víkendy, dovolená, nemoc. Zklidní se až po vyvenčení a omytí vlažnou vodou, hlavně na hlavičce a za krkem. Tato situace se opakuje i o víkendu, když jdu nakoupit bez ní, nebo když někam potřebuji odejít, byť i na krátkou dobu. Měla jsem už dva psy, ale s podobným chováním jsem se ještě nesetkala. Mám strach, aby Lucinka nezkolabovala, někdy taktak lapá po dechu a má velice zoufalý výraz v očích. Mohu pro ni něco udělat?
Tohle je typická situace, kdy téměř pravidelně u psa vznikne strach a úzkost ze samoty. Lucinka od štěňátka měla stále společnost, a najednou musí zůstávat sama devět hodin. To opravdu málokterý pes dokáže jen tak, bez učení.
Podle prvotního močení a kálení doma to vypadá, že zpočátku byla Lucinka jen nervózní a vyvedená z míry novým denním režimem. Ale trvalý silný stres vyvolal takovou úzkost, že by se mohla podepsat na jejím zdraví. Proto doporučuji zavést Lucinku k veterináři prověřit, zda má zdravé srdíčko i další důležité orgány.
Prvním předpokladem úspěchu je sehnat nějakou dobrou duši, která bude Lucince dělat společnost po celou dobu, než se naučí být pár hodin sama. Každý pobyt o samotě totiž prohlubuje její strach, a jakýkoli náznak odchodu paničky vyvolá paniku. Je potřeba fence nejprve dodat jistotu, že nezůstane opuštěna, a pak teprve může panička začít s tréninkem.
Lucinka je mladá fenečka, a tak by přivykání na samotu mohlo jít celkem rychle. V první řadě musí panička upravit vzájemné postavení a jasně vymezit kompetence. Lucinka byla vždy brána jako společnice a kamarádka. Zdá se, že na tom není nic špatného, jenže tenhle téměř rovnocenný vztah je nyní velkou překážkou. Lucinka není ochotna respektovat, že nemá stejná práva jako panička. Mezi výsostná práva vysoko postaveného člena psí smečky patří totiž i volba, zda chce být sám, nebo ve společnosti druhých, či možnost kdykoli kamkoli odejít. Proto bude třeba Lucince srozumitelně, nenásilně, ale důsledně vysvětlit, že k jejímu postavení skoro žádná privilegia nepatří.
Nejrychlejší cestou k vyjasnění vzájemných pozic je oddělit paniččina a Lucinčina místa k odpočinku. Lucinka musí mít vlastní pohodlné místečko, naučit se na něm ležet a na povel tam odejít. Aby tam chodila ráda, a nikoli za trest, bude to od nynějška centrální bod veškeré komunikace s ní: tam ji bude panička chválit, tam dostane hračku, kostičku, mlsík, vodítko před procházkou, tam ji půjde hledat, když přijde domů, tam se s ní přivítá. Křesla, pohovka a postel (nejlépe celá ložnice, ovšem to v garsonce realizovat nelze) patří od této chvíle jen paničce a měla by si je před Lucinkou pečlivě střežit. To neznamená Lucinku shodit pokaždé, když si tam vyskočí. Panička musí zareagovat dříve, než se Lucinka ke skoku odhodlá, popřípadě přesně v okamžiku skoku. Například tím, že rychle škubne přehozem, takže Lucinka nedoskočí a sveze se i s přehozem na zem. Nebo udeří stočeným časopisem vedle sebe do sedačky, přesně do toho místa, které si Lucinka vyhlédla ke skoku. Později bude stačit jen odmítavé gesto a odhodlaný výraz: „Opovaž se jen pomyslet na moji sedačku!“ Zdá se to podlé, ale bez určitého vzájemného odstupu není náprava možná. Utrpení, které teď Lucinka o samotě prožívá, je daleko horší než chvilkový pocit nejistoty a křivdy. Lucinka bude asi pár dnů zaražená, ale když jí panička dopřeje dostatek jiných radostných aktivit, brzy se smíří s tím, že prostě na paniččiny pelíšky nesmí. Ale na vlastním pelíšku jí žádné nebezpečí nehrozí a panička vždy uznalou pochvalou ocení, když si tam Lucinka zaleze.
Také venku bude nutné se trochu prosadit a zařídit to tak, aby panička určovala směr, rychlost a délku procházky, aby byla Lucinka stále pod paniččinou kontrolou a aby pořádně „pracovala“ (nejdůležitější je soustředění na to, co panička právě od fenky žádá). Procházky nemusejí být dlouhé, ale časté a vydatné. Pak fenka přijde domů unavená a vděčně sebou plácne na své místečko.
Další důležitou věcí je zajímavá hračka; nejlépe taková, do které se dá schovat Lucinčino oblíbené jídlo. Tahle hračka musí být Lucince vzácná. Dostane ji jen na chvilku, když přijde unavená z procházky. Jakmile se s ní naučí správně zacházet, může se panička pustit do postupného nácviku samoty:
Po opravdu vydatné procházce dá fence hračku na její místečko, a od té chvíle „žádného psa nemá“. Chodí po bytě a dělá svou práci, sedne si k televizi, k počítači nebo knížce a na Lucinku se ani nepodívá. Když fenka náhodou přijde a lehne si jí na nohy, vstane a jde si beze slova sednout jinam. Po několika minutách schová hračku a cvičení skončí. Příště bude o pár minut delší, až se Lucinka vydrží sama zabavit nebo klidně ležet alespoň dvacet minut. Pak se cvičení ztíží tím, že panička odejde do vedlejší místnosti a do dveří dá nějakou zábranu, nejlépe mříž (sušák na prádlo). Cvičení postupuje jen tak rychle, aby byla fenka stále naprosto klidná. Když toleruje mříž, mohou se zkusit zavírat dveře. A panička si začne také „hrát“. Obleče si bundu a zase ji svlékne. Obuje boty a prochází se v nich po bytě. Sundá z věšáku klíče a položí je na stůl. Vezme si kabelku a sedne si s ní do kuchyně. Hezky se navoní a nalíčí a jde žehlit. To by v tom byl čert, aby za nějaký čas tyhle symboly dlouhé paniččiny nepřítomnosti fence nezevšedněly! Pak teprve mohou začít velmi krátké, několikavteřinové, odchody za domovní dveře. Bez loučení, bez vítání. Lucinka má svou hračku a svůj vymezený čas ke hře, a stejně tak si hraje panička. Při jakémkoli náznaku nervozity je třeba vrátit se o krůček zpět.
Když se podaří naučit Lucinku tolerovat půlhodinovou až hodinovou samotu, mělo by být vyhráno. Ale devět hodin v kuse je příliš dlouhá doba. Doporučuji i nadále někoho blízkého na výpomoc, kdo by vzal Lucinku v poledne ven, popřípadě s ní počkal posledních pár hodin na paničku.
Také bych nasadila několik přírodních léků, které Lucinku dostanou do lepší pohody. Z homeopatik bych vybrala Pulsatillu, lék přílišné citové závislosti, a Argentum nitricum, lék úzkosti a strachu. Užitečný bude odpařovač nebo obojek s psími uklidňujícími feromony, léky s alfa-kasozepinem k potlačení strachu, popřípadě tabletky nebo kapky s tryptofanem pro vytvoření dobré nálady.
Hodil by se nějaký kamarád
Prosím, poraďte, co máme dělat s naší Čikinkou. Je to sedmiletá fenka maltézského pinče a je na nás velice závislá. Kdekoliv jsme, tak se od nás ani nehne, neustále nás pozoruje, jestli někdo neodchází. Nejhorší je, že pokud je Čikina sama doma, celou dobu hlasitě naříká. Bydlíme v panelovém domě a už jsme dostali pár stížností od sousedů. Začalo to hned, když byla štěně. Ani venku před obchodem se nikdy nenaučila v klidu počkat, vždycky štěká vysokým naříkavým hláskem. Dosud jsme se snažili brát ji všude s sebou, ale nyní máme s manželem oba práci a syn je na studiích mimo domov, takže Čikina musí být sama doma skoro sedm hodin. Občas poprosíme o hlídání známé nebo příbuzné, ale Čikina se cizích lidí hrozně bojí. Je nedůvěřivá i k těm, které už sice zná, ale nesetkává se s nimi tak často. Takže někdy naříká i u opatrovníků. Zkoušeli jsme jí koupit elektrický antištěkač, ale vůbec nezabírá. Sousedé ji prý slyší celou dobu, co je sama doma. Je tak nešťastná, že se celý den ani nenapije, ani nic nesní. Dohání to až po našem příchodu. Ale pokud je s ní občas doma pes naší dcery, také Maltézáček, jsou oba v klidu a neštěkají.
Neschopnost být chvilku sama, strach z cizích lidí, štěkání před obchodem – to jsou věci, které se měly řešit hned u malého štěněte. Je smutné, že Čikinčina velká závislost majitelům celých sedm let nevadila natolik, aby na správné výchově fenečky důsledně zapracovali, a najednou potřebují tak rychlou nápravu, že neváhali použít ani elektrické výboje.
U sedmileté fenky už nebude snadné odstranit všechny chybné návyky a zavést nový režim. Přesto bych se o to pokusila podobně jako u předchozího případu mladé Lucinky. Přidala bych cvičení před obchodem – ne proto, aby se s Čikinou dalo chodit nakupovat (malí pejsci uvázaní před obchody mi připadají příliš zranitelní), ale aby se naučila snést chvilku samoty kdekoliv. Při nácviku se postupuje velmi pomaličku. Pejsek se uváže, dostane povel „čekej“ nebo „zůstaň“ a udělá se pár kroků směrem k obchodu a hned zase zpátky. Následuje malá odměna a odvázání. Příště o krok více, ale vždy jen tak, aby pes zůstal naprosto klidný. Nakonec je možné vstoupit do dveří obchodu, ale hned zas rychle zpátky. Pes musí nabýt přesvědčení, že páníčci jdou do obchodu jen proto, že mu tam chtějí opatřit tu úžasnou mňamku, kterou pak dostane. Nejenže pak trpělivě čeká, ale také nechce s nikým jiným odejít, aby o dobrůtku nepřišel. Takovéto cvičení by mohlo Čikince pomoci od přílišné závislosti na páníčcích, samozřejmě ve spojení se správným zařazením do rodinné smečky a s dalšími cviky zaměřenými na (zpočátku alespoň krátkodobé) odložení.
V tomto případě se nerozpakuji doporučit místo jakýchkoli léků pořízení druhého psa jako fenčina společníka. Ideální by bylo, kdyby to mohl být dceřin pejsek, se kterým se Čikinka zná a je jí s ním dobře. Pokud to bude nový pes, musí jít o klidného jedince schopného snášet samotu, jinak budou sousedům drásat nervy místo jednoho psa dva.
Co kdyby zas něco spadlo?!
Na doporučení svého veterinárního lékaře žádám o radu ohledně problémového chování našeho psa. Je to americký stafordšírský teriér Zak, nyní šestiletý. Máme ho od jeho dvou let. Pes má policejní výcvik a je velmi dobře ovladatelný. Má svůj pelech v kuchyni a může i do obýváku, který tvoří s kuchyní jeden velký prostor. Dosud tam bez problémů býval, i když jsme byli v práci (asi šest hodin). Když se nedávno utrhla ze zdi jedna skříňka od kuchyňské linky, nějakou dobu se kuchyni vyhýbal. Poslední měsíc se ale chová jako blázen: likviduje nábytek (sedačku, na které sice vždy v době nepřítomnosti spal, ale nikdy ji neničil) a naše věci. Dokonce si je stáhne ze stolu nebo z věšáku. Když jsme doma, vynucuje si pozornost tichým kňučením. Myslíme si, že Zakovo podivné chování souvisí s tím, že manželka je nyní těhotná, a obáváme se jeho reakcí na miminko.
Podle mého úsudku nesouvisí Zakovo podivné chování s těhotenstvím paničky, ale spíše s nedávnou pohromou v kuchyni. Pokud se stane něco tak dramatického, jako je vytržení skříňky ze zdi v době, kdy je pes sám doma, obvykle z toho má dlouhodobé, až trvalé trauma. Všechny zvuky nebo další okolnosti, které by mohly připomínat tuto hrůzostrašnou událost, pak vnímá velmi citlivě a reaguje na ně strachem a stresem. Stačí, když všichni odejdou z domu - už to je pro Zaka signál, že by zase mohlo něco spadnout. Některý pes se ze strachu pomočí, jiný hlasitě naříká, další zalézá do tmavých koutů, aktivnější jedinci zahánějí strach horečnatou činností. Zakovi se zřejmě při „práci“ uleví a nevnímá strach tak tíživě, proto likviduje sedačku a další věci, které v bytě najde.
Nápravu Zakova strachu vidím nadějně při velmi pomalé desenzitizaci. To znamená, že v době nepřítomnosti páníčků by měl být daleko od strašidelné kuchyně, pro jistotu v takové místnosti, kde nenadělá mnoho škody. Neměly by tam být žádné jiné věci než jeho hračky – naplněné pryžové Kongy, PET láhve, plnicí míčky, sušené kosti. Pro pocit bezpečí bych mu tam nechala i nějaké páníčkovo staré propocené tričko. V době, kdy je se Zakem někdo doma, může zkusit nechávat Zaka samotného v kuchyni, a to nejprve za mříží, aby viděl, že není doma sám, a pak za zavřenými dveřmi. Zpočátku jen několik vteřin, pak několik minut, ale vždy jen tak dlouho, aby se Zak nezačal bát. Nejlépe to půjde po vydatné a hodně radostné procházce, s hračkou, puštěným rádiem. Léčbu bych doplnila některým z přírodních léků k potlačení strachu a navození relaxace a dobré pohody. Bude-li se postupovat opravdu pomalu, je možné, že Zak dokáže být znovu několik hodin sám i v kuchyni.
Zvykání Zaka na to, že je na čas oddělen mříží od paničky, bude velice užitečné ještě z jednoho důvodu: aby se nepletl pod nohy a nedělal paničce zbytečné starosti, až se narodí miminko. Panička s ním pak může stále komunikovat a nemusí být ve střehu, zda se Zak nechová k miminku příliš důvěrně. A sám Zak takovou přepážku náramně ocení, až se mrňousek začne pohybovat po zemi a bude chtít Zaka zblízka zkoumat a pokoušet. Mříž pak bude chránit jednoho před druhým.
Už asi stárnu …
Máme středního pudlíka Beníčka. Bylo mu už dvanáct let, ale stále je aktivní a dělá nám radost. Až na jednu věc: v posledních týdnech vyje, když odejdeme z domu. Dělal to i dříve, ale vždycky jen v období, kdy v domě háraly fenky. To naříkal, i když jsme byli doma. Teď začal také v souvislosti s háráním jedné své kamarádky, ale nějak nechce přestat. Přitom je mu úplně jedno, na jak dlouho odcházíme, i v kterou denní dobu. Stačí jít vyzvednout do schránky poštu, a už ho slyšíme naříkat. Pak vypadá jakoby překvapeně, když se vrátíme. Nemusí být nikdy dlouho sám, nejdéle čtyři až pět hodin. Sousedům samozřejmě jeho vytí vadí. Nám je hlavně líto Beníčka a rádi bychom mu nějak pomohli.
Dvanáctiletý pudlík může sice po fyzické stránce vypadat jako mladík, ale přece jen čas už zřejmě nějaké ty škody na organismu napáchal. Náprava Beníčkova chování by proto měla začít důkladným veterinárním vyšetřením. Jelikož jeho vytí začalo v souvislosti s háráním fenky v sousedství a přetrvává i po odeznění tohoto stimulu, bude dobré zkontrolovat varlata a prostatu. Pokud se najde zbytnění, nebo dokonce nějaký novotvar, doporučuji nechat Beníčka vykastrovat. Předejde se tak zhoršování stavu. Dále bych posoudila sluch a zrak. Možná jeho úzkost souvisí právě s tím, že tyto smysly pomalu ochabují, a Beníček se sám doma špatně orientuje.
Neméně důležité bude soustředit se na psychiku. V souvislosti s odúmrtí mozkových buněk dochází u starých psů k postupné ztrátě paměti a naučených dovedností. Kromě toho, že pejsci najednou nedokážou být doma sami, přestože to celý život uměli, dělávají i další podivné věci. Třeba se tlačí do dveří opačnou stranou, nevědí, kudy nastoupit do auta, nevítají členy rodiny, nepoznávají známé lidi, nebo se naopak lísají k cizím, nereagují na povely, vyžadují jídlo nebo procházku v neobvyklou dobu, přestávají být čistotní. Aby jim „zdravý rozum“ vydržel co nejdéle, je třeba o něj pečovat správnou stravou a mentálním cvičením.
Beníčkovi doporučuji podávat dietu určenou pro psí seniory, popřípadě další doplňky stravy s vitamíny a antioxidanty, zpomalujícími stárnutí mozkových buněk a chránícími je před škodlivým vlivem volných kyslíkových radikálů. Nejlepší bude poradit se s veterinářem, který Beníčka a všechny jeho případné neduhy dobře zná.
Cvičení by nemělo být nijak náročné a mělo by být prováděno formou hry a s maličkými pamlsky, aby pejsek cvičil ochotně, a na tuto činnost se těšil. Kromě opakování běžných povelů (přivolání, sedni, místečko) je dobré hrát různé aportovací hry pro zbystření paměti. Například naučit Beníčka přinášet jednu plyšovou nebo gumovou hračku, která se konkrétně pojmenuje (přines ovečku). Když ji spolehlivě přináší, položí se vedle ovečky žabka a dá se stejný povel. Když se bude dařit a pejsek bude přinášet stále ovečku, může se přidat další hračka: nejprve opodál, pak do řady. Nakonec se hračky v řadě pokaždé prohodí, aby byl úkol trochu těžší.
Nebo Beníčka jeden z rodiny přidrží a druhý schová hračku za křeslo. Vrátí se k pejskovi a vyšle ho pro hračku. Pak se cvičení ztíží – poté, co páníček před zraky psa hračku schová, odvede jej na chvilku za dveře. Pak přijdou spolu do místnosti a pán vyšle Beníčka hledat hračku. Když to jde dobře, může se změnit místo, kam se hračka schová, nebo se hračka schová v nepřítomnosti psa, a ten musí soustavně prohledat celý pokoj.
V případě, že pejsek nerad aportuje, můžou se hračky nahradit pamlsky, které musí vyhledat. Podobně se dá cvičit i venku. Jen je třeba pejska nepřetěžovat a jeho výkony náležitě ocenit a pochválit, aby se cítil stále užitečný a šikovný.
Úplně stejně, pomaličku a opatrně, se musí začít trénovat odchody z domu. Nejprve jen otevřít dveře a vyhlédnout ven, pak vyjít a nedovřít dveře, pak zavřít a hned otevřít … Prostě Beníčkovi pomalu připomínat to, co celý život dobře uměl. Kdyby se postup nedařil, dá se podpořit podáním léků – podobných, jaké užívají lidé postižení Alzheimerovou chorobou. Ty však musí předepsat veterinář.
(Z knížky MVDr. Hany Žertové: Babo raď! – Když se pes třese strachy.)
