O endurance Povídání s vítězkami mistrovství ČR 2011
Sláva vítězům, čest zúčastněným, poražení nebyli. Zajímavější než strohý výčet jmen a čísel, které lze snadno nalézt včetně podrobností na www.vytrvalost.com, je exkluzivní rozhovor s letošními šampionkami Barborou Pflugovou a juniorkou Karolínou Pflugovou o jejich pohledu na sport a koně.
Čím vás oslovila a stále přitahuje právě vytrvalost na rozdíl od jiných koňských sportů, disciplína, v níž jste se letos staly mistryněmi republiky?
Kája: Líbí se mi právě ten obrovský rozdíl. Když jezdíte endurance, tak adrenalin stoupá a stoupá několik hodin. Nemám v oblibě disciplíny na pár minut a dost, s Čučíkem (Karsen) zbožňujeme právě ten čas a co spolu prožijeme. Endurance máme jak v rodině, tak i v srdci našich úžasných koníků. My se projíždíme krajinou a je to parádní pocit, jen my dva. Když trénujete v hale s upraveným povrchem a s klimatizací, tak v tom nevidím žádné potěšení. My milujeme vítr a slunce, sranda je i v dešti či v zasněžené krajině. To žádná jízdárna nemá. Venku nevidíte konec, na jízdárně ano. Je to způsob našeho života.
Baruš: Vytrvalost je na rozdíl od jiných disciplín právě o kontaktu a času stráveném s koníkem. Možnost s ním trávit několik hodin denně v jeho přirozeném prostředí, venku pod širým nebem, jezdit krajinou, kochat se okolím, to je to, co je na vytrvalosti to úžasné. Projedete si na koni místa, která jsou jak z pohádky, a navíc jako dva rovnocenní partneři zdoláváte kilometry pro svou radost, protože to nás oba dva velmi naplňuje. Letět krajinou jen tak bez omezení, prostě jen letět podle chuti.
Co to vlastně vůbec obnáší být dobrým závodníkem a dokonce šampionem republiky?
Baruš: Abych mohla být dobrým závodníkem a šampionem, jak to nazýváte, potřebuji mít dobrého koně, protože bez něj by to nešlo. Je to z velké části jeho zásluha, to on má srdce vyhrávat, a když jej požádám, udělá cokoli, jen aby mi vyhověl. Jsme tým, jeden bez druhého bychom těchto výsledků nedocílili. Pro mě je práce s koněm hlavně o pokoře. On není motorka, ani křeček. Musím se k němu v každé chvíli chovat jako ke svému partnerovi, protože jen on nás může převézt přes tu spoustu kilometrů, a kdybych ho brala jen jako každého jiného, jeho „ego“ by to hodně špatně neslo. Naše společná práce nás oba baví, ať v tréninku jedem 30 km v tempu nebo na nás přijde lenošení a místo práce si na dvě hodinky lehneme na louku a Medy se pase. To všechno z něj dělá toho koně, který byl v tomhle dostihu na prvním místě a dostal i cenu kondice.
S Medym mi trvalo čtyři roky, než se z koníka, který jen lítal na pastvinách po kopcích, stal vrcholový sportovec, který ve zdraví ujede 90 km rychlostí okolo 20 km / hod., a to ještě nekončíme. Naopak právě teď si myslím, že se teprve stává opravdovým vytrvalostním koníkem, chceme se dostat výš, na delší soutěže. Když nám bude přáno a Medy je zvládne ve zdraví, bude to úžasný.
Kája: Myslím, že ještě nejsem na úrovni, abych se nechala nazývat „dobrým závodníkem“. Je to hlavně souhra s mým dokonalým přítelem Čučíkem a hlavně, nebýt lidí, co okolo nás skáčou, tak bychom se nedostali nikam. Obrovská část našich úspěchů je založená na kamarádech. To oni nás inspirují a vedou k trpělivosti, k samostatnosti a ke všemu, co nás posouvá dál. A co je nejdůležitější, že jsme tým, bez skvělého týmu by nebylo nic.
Ve výsledcích velice často můžeme narazit na stejná příjmení, jak si to vysvětlujete?
Baruš: No jednoduše, asi máme dobrý genetický materiál. Můj táta má svou stáj, která se rovněž věnuje vytrvalosti, jezdí on, jeho žena a ještě má sestřička, která letos na Mistrovství ČR juniorů se svým koníkem taky vyhrála. Asi jsme bojovníci a navíc nás práce s koníky naplňuje a baví.
Kája: Naše rodina žije koňmi. Já, táta, Pavlínka či moje sestřička. Vysvětluji si to tak – dobrý genetický potenciál.
Na letošním mistrovství medailové příčky obsadili mladí závodníci, respektive mladé závodnice, je to tedy sport pro mladé ženy a dívky? Co muži nebo závodníci nad čtyřicet?
Baruš: To tak vypadá letos po dlouhé době. Protože juniorky a junioři, kteří díky podpoře svých rodin patří ke světové elitě, dospívají a věkově se začínají řadit mezi seniory. Každopádně to nebude o věku, ale o zkušenostech. Většina z nás nejezdí vytrvalost méně než 10 let a až na pár výjimek se na mistrovství předvedli právě matadoři, kteří už mají tisíce kilometrů na koni za sebou. A rozhodně to není o tom, jestli jste žena, nebo muž. Holek je jen z nějakého důvodu u koní víc, ale na druhou stranu, vytrvalost je tvrdá disciplína, takže si myslím, že láká i muže v hojné míře. A závodníci nad čtyřicet, těch je přece u nás spousta a jsou to lidé, kterých si vážím a od kterých se moc ráda dovídám spoustu užitečných rad a informací.
Kája: Rozhodně tu nejde o věk, ale o spoustu zkušeností, které získáváme při závodech či jinde v různých stájích. Žena či muž je podle mne jedno. Oba se musí naučit trpělivosti a lásce ke koním. Pokud to zvládnou, tak dokážou s koněm takřka cokoli.
Vy a kůň, trávíte spolu na závodech i v přípravě spoustu času. Jak si s Medym či Karsenem vzájemně vycházíte vstříc a jste někdy ze sebe už unavení?
Baruš: Ano, občas jsou chvíle, kdy jsme spolu skoro pořád. Dopoledne si vezmu knížku a jdu Medyho pár hodin pást a odpoledne jedeme na několikahodinový trénink. Ale snažím se, aby nás to oba bavilo. Hrajeme si, hledáme nové a nové okruhy, cesty, snažím se být kreativní, aby to nebylo stále jen to samé. A samozřejmě bývá i období, kdy si od sebe potřebujeme odpočinout. Nechám ho na pastvinách, zajdu se za ním třeba jen na chvilku podívat z dálky a zase odejdu. On si potřebuje ode mě taky odpočinout a věnovat se stádu. Hrát si s kobylkami a tak, však je to jen chlap …
Kája: My jsme s Čučíkem kamarádi, ti nejlepší kamarádi. Poznám, kdy mě má dost. Čučík je velmi ochotný a charakterní, je to bojovník jako nikdo jiný. A já si toho vážím. Nemáme před sebou žádná tajemství. Je nám spolu fajn.
Vytrvalost jako sport je pro vás individuální nebo týmovou záležitostí?
Baruš: No, to je záludná otázka. Medy a já jsme tým, já bych bez něj rozhodně 90 km nikam po svých neutíkala a mám pocit, že on taky ne. Jsme tým a patříme k sobě. Máme velmi podobnou povahu a občas se kouzelně doplňujeme. Tréninky sice většinou jezdíme jen sami, ale i tak si celou cestu povídáme, zpíváme, takže pro mě je vytrvalost asi spíš týmová záležitost. Navíc na dostizích ve vyšších soutěžích se ani bez týmu lidí neobejdeme, potřebujeme chlazení na trati a pomoc se vším možným, takže náš „lidský“ tým je pro nás taky velmi důležitý. Stejně tak důležité je i kvalitní krmení v průběhu celé sezóny, proto krmíme La Sard.
Kája: Rozhodně týmová. Jak v tréninku, tak i v samotném závodě. Říkáme si, jak jezdíme tréninky, jak krmíme. Nebavíme se jen o závodech, ale i o našem osobním životě a to nás taky velmi spojuje. Nebýt našeho úžasného týmu, nebylo by nic. Jsem moc ráda, že takové lidi mám a že s nimi trávím tolik času, tolik úžasných chvil. Takže Karolíňáci, moc a moc děkuji za to, co pro nás děláte, jste fakt „krutí“. Jen málokdo má kolem sebe tak parádní lidi a tolik dobra.
