Nedávno jsem se probíral staršími čísly Fauny, a padl mi do oka článek od MVDr. Dominiky Švehlové. Vyšel v minulém roce (2010) v čísle 14 pod názvem „Zase to seno“. Tu jednu stránku jsem si přečetl velice pečlivě, a až na výjimky jsem tam nenašel nic, s čím bych nesouhlasil. Ono ostatně jde jen o popis toho, jak se dnes seno dělá, a mě jen zarazilo to, že tam není ani zmínka o otavě či otavách. Nechci paní doktorku podezřívat z toho, že by nevěděla, co otava je, ale na druhou stranu znám lidi, co jsou přesvědčeni o tom, že slepičí vejce se vyrábějí ve fabrikách, a ti by to nevěděli zcela jistě. Pro pořádek tedy uvádím, že poseká-li se louka ten rok poprvé - vzniká seno. Následným sekáním, prvním či druhým, produkujeme otavu.
V mém nejbližším okolí (Děčínsko) dotovaní zemědělci otavy nesekají. Hned po pádu komunismu veškeré polnosti zarostly bodláčím, a to nejméně na deset let. Pak se vše začalo jen sekat (v mém okolí), zemědělci poslušní nařízení Unie se do luk a bývalých polí pouští nejdříve v červenci, ale taky třeba až v září. Zda Brusel vyžaduje i sekání otav, to nevím, ale nedělá se to, i tak je sena až nadbytek. Bydlím na vesnici, mám to tedy takříkajíc z první ruky. Balíky, to je záležitost posledních dvaceti let, i když samozřejmě vím, že na západ od nás je ta technologie poněkud staršího data. Posekat louku rotačkou, seno sbalíkovat a odvézt je rychlé a nejspíš lacinější, než když se do trávy pustila řada chlapů s kosami a po nich nastoupily ženské s hráběmi. Jak se to dělalo dřív, vím velice dobře, vyzkoušel jsem si to mnohokrát, na zacházení se senem se nic neměnilo po staletí. Člověk zapomíná rychle, na nepříjemné věci, na těžkou práci velice rád, a tak mne napadlo o tom cosi napsat.
Někdejší zemědělec zdaleka nepotřeboval tolik drahého nářadí, jak se děje dnes. Pro získání sena stačila kosa, hrábě a vidle. Něčím se to seno a otava muselo odvézt, ale v nejhorším se to dalo odnosit v loktuši na zádech. Nejdůležitější z toho nářadí je kosa, ta se dá koupit dodnes. Tedy zatím se to dá, docela dobře se může stát, že kosy zmizí jako naprosto nepotřebné. Vyprávěl mi člověk, co ob rok jezdí za příbuznými do Švédska, jak ho napadlo pořídit si v té zemi vyhlášené svou ocelí – kosu. Po týdnu poptávání zjistil, že nejenom že tam žádné kosy nemají, ale ani nevědí, co to je. Kosit trávu, to se jeden musí naučit, vůbec to neznamená, že se popadne kosa a poseká se hektarová louka. Na druhou stranu se to naučí každej, kdo chce, nebo je k tomu okolnostmi přinucen. Sekání je práce namáhavá, bolí od ní ruce, záda, prostě bolí všechno, než se člověk naučí a zvykne si. Je potřeba vstávat k té práci velice brzo z rána, dokud je rosa, to to jde kose líp než za sucha, kdy to naopak nejde skoro vůbec. Na louky se chodí i z večera, když padá první rosa, ale ať ráno nebo večer jde to pomalu a namáhavě. Každé sekačce to jde líp, jedno, zda jde o malou ruční nebo o velkou rotačku za traktor. Jenže žádná sekačka nedokáže louku tak dokonale zbavit trávy jako kosa. Říká se: louka leží, louka je poražená, louka je jak vyholená brada.
Než se pustím do popisu sušení, měl bych věnovat nějakou tu větu času, kdy se sekávalo. Dřívější zemědělec se staral, aby louky byly výnosné zrovna jako pole. Louky se hnojily, polévaly močůvkou, vždy za pár let oraly. Tráva na nich narůstala veliká a silná, co ji vítr nepoložil. Kdy se bude sekat, to neurčovali páni z Bruselu a ochránci, co jakýmisi podivnými myšlenkovými pochody usoudili, že sekat se musí postupně, aby prý nedošlo k úplnému odtravnění krajiny. Sekávalo se, až byla tráva zralá, což je těsně před květem nebo v počátku kvetení. To má totiž seno nejvíce živin, a to je pro dobytek to nejoptimálnější krmivo. Když se prošvihly agrotechnické lhůty nebo seno několikrát zmoklo – bylo zle. Kravám se muselo dávat sena více nebo i přidávat jádro, což vůbec nebylo běžné. Dneska na tom nesejde, balíků je dost, jenže co takový balík obsahuje? Jít sekat v červenci nebo až koncem léta, nad tím soudný a věci znalý člověk vrtí hlavou. To se totiž nesklízí seno, ale prázdná, všech živin zbavená hmota. Seno tady u nás se sekávalo úplně na konci května až do poloviny června, otava v druhé polovině července. Někdy se sekávala i druhá otava, ale to jen zřídka, počátkem září.
V jakési staré zemědělské knize jsem se dočetl, že největší škůdce sušení trávy je voda a slunce. Vyzkoušel jsem si to a je to pravda, zrovna tak má pravdu MVDr. Švehlová, když pěje chválu na bývalé horkovzdušné seníky. Já si to vyzkoušel v malém, přes seno jsem natáhl plachtu. Vzniklo tak nejnádhernější seno, co jsem kdy viděl, jenže jak zakrýt hektarovou louku? Člověk se prostě musí snažit, aby seno uschlo co nejdříve a s vodou nepřišlo do styku vůbec. Déšť se ovlivnit nedá, ale ona i rosa nadělá hodně škody. Nechat trávu ležet na louce a nic s tím nedělat, to je pěkná zhůvěřilost. I když to nezmokne, tak rosou to seno či otava zrezne a už nikdy nemá žádnou zelenou barvu. Je-li ideální teplota, tj. přes třicet stupňů, schne tráva dva dny. Na noc se ale musí naskládat do kup, aby rosa neškodila. Kupení má i ten význam, že se tráva zapaří, strčíme-li do takové kupky ráno ruku, je uvnitř opravdu horko, o to líp to krmení schne a jeden si může být jistý, že pak v seníku nedojde k samovznícení. Nevypařené seno do seníku nepatří, vypařené a usušené se dá ukládat i v několika metrových vrstvách.
Seno jako takové se sušilo na jaře, kdy teploty nebývají ještě vysoké. Posekaná tráva se z řad rozházela, až když sešla rosa, hodinu – dvě se počkalo a šlo se obracet, i když by se mohlo zdát, že to ještě nemá význam. Jenže ono má, seno usychá na hrábích. Dřív než padne večerní rosa, musí se naschlé seno naskládat do kup, co nesahají ani k pasu. Druhý den se opět počká, až rosa sejde, a nastane ta nejtěžší a nejnepříjemnější práce. Kupky totiž slehnou, zapařená tráva se ze všeho nejvíc podobá žvýkačce. Hrozně špatně se s tím zachází, jenže stačí hodina na slunci a seno začíná šustit. Obrátí se během dne ještě několikrát, večer se opět kupí, tentokrát do velikých hromad. Všechno závisí na počasí, je-li teplo a vítr, nemusí se ty velké kupy třetí den ani rozhazovat. Většinou na jaře tak moc teplo nebývá, seno se zahází do stejnorodé vrstvy, tentokrát snadno, párkrát otočí a může se odvézt.
Otava se suší lépe, tráva bývá nižší, celkově ne tak mohutná, je léto a horko. Otava se uskladňovala na seno nebo za seno a krmilo se jí nejdřív. Seno se nechávalo až na opravdu tuhou zimu, staří říkávali, že je v něm více živin, a tak i dá dobytku více. Někdejší hospodáři se snažili nasušit tolik, aby v případě špatného počasí vydrželi s krmením i příští rok. Počátkem zimy se krmívalo úrodou z minulého roku, vyzkoušel jsem to několikrát k plné spokojenosti našich zvířat. Když paní doktorka ve svém článku uvádí, že na jaře krmí prašnou zelenohnědou hmotou z balíků, rád tomu věřím. Dnešní balík obsahuje někdejší trávu, ale senem bych to nenazýval. Nevěřím ani tomu, že si po sklizni někdo domů vozí balíky, co krásně voní a mají svěží zelenou barvu. Před lety jsme sušili otavy. Bylo horko, krásně to schlo jak nám, tak i zemědělcům na vedlejší louce. Za dva dny jsme úrodu svezli, zemědělci nadělali balíky. Sváželi je až další den, ale ne všechny, jeden se jim zakoulel do trní. Řekli nám, že si ho klidně můžeme vzít, oni ho z křoví dobývat nebudou. Tenkrát na tu otavu nepadla ani kapka, nepršelo snad čtrnáct dní a já byl zvědav, jak naše zvířata budou poprvé v životě pohlížet na balík. Rozbalili jsme ho počátkem listopadu a úspěch to mělo, řekl bych, střídavý. Koně žrali ochotně, kozy si to z žebříku natahaly pod sebe a šly se raději pást na namrzlou podzimní zahradu. Králíci zacouvali co nejhlouběji do rohu a dívali se vyčítavě, co že jsme jim to předložili za pichlavou podivnost. Nechci tím tvrdit, že by si ta naše zvířátka nezvykla.
Paní doktorka tvrdí, že senem se nesmí krmit hned, že je potřeba ho nechat alespoň šest neděl „vypotit“. Řekl bych, že to je pravda, co se předává z úst do úst, z pera do pera. Já už jsem starej a ke všemu značně nedůvěřivej, tomu všeobecnému tvrzení prostě nevěřím. Nikdy mne nenapadlo předkládat koním čerstvé seno. V době, kdy se seno dělá, je dost trávy a seno suším na zimní čas, jenže … Naši koně si seno musí z luk přivézt sami. Každý, kdo to kdy zažil, ví, jak lační jsou koně na pravé doschlé seno. Při svážení se nelze ubránit tomu, aby kůň nežral. Dříve jsem se toho bál, ale dneska? Darmo mluvit. Koně se toho sena na louce nacpou, až mají břicha jak bubny, a bez následků. Nechci to nikomu doporučovat, ale s našimi třemi koňmi to tak prostě je. Králíky nekrmím trávou, ale jen senem, podotýkám, že mnohdy právě tím doschlým a nikdy to nemělo zhoubné následky. Dalo by se namítnout, že ti mí koně i králíci sice žerou čerstvé seno, jenže je vypařené a nemůže se nic stát. Pro ten případ mám jinou námitku. Naše kozy chováme ve velké oplocené zahradě, kde si chodí, kdy a jak chtějí. Ta zahrada je tak veliká, že ji kozy nestačí spást, jen tu trávu sestříhávají. Musíme tam chodit, a tak čas od času někdo popadne kosu a přes zahradu proseká cestu k velkému nadšení koz. Ty tu posekanou trávu mají ve velké oblibě. Přesněji řečeno je to nejprve tráva, pak hodně povadlá tráva, následuje taková zapařená hmota, co pomalu přejde v cosi jako seno. Kozy to sežerou během týdne a kupodivu jim to neškodí.
No a to by bylo o seně a otavách tak všechno. Nechtěl bych, aby si někdo myslel, že přivolávám staré časy, ono mnohé z toho, co bylo, za moc nestálo. Jen by mne potěšilo, kdyby někdo vymyslel jméno pro tu hmotu, co se dnes lisuje do balíků. Se senem to nemá nic společného a věci by se přece měly nazývat pravými jmény.