Klece a voliéry aneb ožehavá témata I.
Není všechno zlato …
Je téma klecí a voliér opravdu ožehavé? V přeneseném slova smyslu si myslím, že ano. Nejen, že má asi každý chovatel svůj názor na ideální chovatelské zařízení, ale navíc v poslední době zaznamenávám sílící tlak – jen to a ono je v pořádku, vše ostatní je špatně, zastaralé, nepublikovatelné a podobně. Skoro to vypadá, že když nemám hliníkové voliéry se zálety z moderních desek světových značek a k tomu ptačírnu z prvotřídních sestav bednových klecí z lamina, tak nemám nárok být chovatelem ve společnosti ostatních, maximálně tak mohu být v ilegalitě a chodit kanálem. Takže raději mlčím, návštěvy si nezvu a tiše závidím krásná zařízení publikovaná v našich předních exotářských časopisech. Trochu jsem to samozřejmě nadsadil, ale pro pochopení ideální. Vím, že skutečnost u většiny hobby chovatelů je jiná, neznamená to však, že jejich zařízení je špatné jenom proto, že nevoní novotou a na dálku nesignalizuje vysoké konto svého majitele.
Hlavní hledisko chovatelských zařízení přitom není v materiálu, ale v chovateli samotném. Co jsou platné dlouhé řady moderních voliér s moderním vybavením, když chovatel už nestíhá nic jiného než v rychlosti každý den pouze nakrmit, pak padnout do postele a druhý den zase od začátku - to je mi stokrát milejší chlapík s několika dřevěnými voliérami vlastní výroby, který má sice hliněné dno voliéry, ale krásně čisté, ptákům dojde do lesa na okus každý den a ještě mu zbude čas, aby se pokochal nádherou svých svěřenců. Co jsou platné dlažby a kamery ve voliérách, když na každodenní spláchnutí nezbývá čas a záběry kamer vidím tak maximálně v poklusu. Nejsem přesvědčen, že ptáci jsou šťastní, když si chovatel pro jejich stovkové počty nevšimne ani zarostlého kroužku! Znám jednu mladou chovatelku drobných exotů, která sice měla podporu rodičů, ale pouze omezené místo ve vlastním pokoji pro několik klecí, které jí rodiče zakoupili v hobby marketu. Přesto měli ptáci vše potřebné, klece byly nádherně naaranžované umělými, živými i sušenými květinami, pásovníci, astrildi a Amadiny Gouldové odchovávali super potomstvo. Už slyším jednoho našeho předního výrobce bednových klecí, jak kritizuje tyto klece, které byly ale mnohdy větší než jeho slavné bedýnky. Navíc jsem jinde viděl obrovskou sestavu bednových klecí pro tisíce zebřiček a kanárů, kde se pro časové téměř vyčerpání chovatele vršily pyramidy trusu a čmelíci měli ve spárách lamina ten pravý ráj. Samozřejmě, že znám super chovy o stovkách voliér či klecí, ale jejich chovatelé to mají buď jako přímo součást podnikání nebo jim na jejich celodenní přítomnost, kterou chov vyžaduje, vydělává zavedená firma – pak je vše v pořádku a srdečná gratulace na místě. Ale ruku na srdce – kolik takových šťastlivců je mezi námi? Všechny ostatní mega chovy už spíše zavání obchodem s ptáky, kde jsou jediným měřítkem peníze, než hobby chovem!
Méně je někdy více …
V loňském roce se mi naskytla konečně možnost, na kterou jsem čekal – vypadnout z centra Prahy z činžáku a odstěhovat se do čarokrásné krajiny dolního Posázaví. Sice jsem měl už nějaký čas několik zahradních voliér u svých rodičů a k tomu super voliéru v tropickém skleníku Botanické zahrady PřF UK v Praze na Slupi pro velké papoušky, ale nyní byla konečně na stole možnost dalšího zařízení na zahradě a uvnitř opraveného rodinného domku. Při jeho plánování jsem se zařekl, že nepůjdu obrazně řečeno s hlavním proudem, ale budu se řídit pouze vlastním úsudkem a nasbíranými zkušenostmi. Kdo už někdy četl nějaký můj článek s podobným tématem, tak zajisté ví, že preferuji společné voliéry, různé typy a velikosti klecí, které mi umožňují různě míchat a obměňovat můj hodně různorodý chov. Možná to bude znít úplně mimo, ale je mi milejší dřevěná voliéra bez pevných základů s minimálními náklady, která vydrží sice jen pár let, ale mně umožňuje kdykoliv poupravit nebo zcela předělat chovatelské zařízení podle aktuálních potřeb mých svěřenců. Nemám vůbec nic proti krásným řadám hliníkových voliér s dvěma bidélky na přelétávání ptáků, ale vnitřně je považuji pouze za fešácký kriminál – komu z chovatelů by se asi chtělo strávit celý život v místnosti vybavené pouze pohovkou a křeslem a dvěma miskami přidělanými na dveřích.
I ptáci potřebují změny, možnost zábavy, sebeuplatnění a podobně. Ve svém chovu mám minimum celoročních klasických voliér – z hlediska potřeb mých ptáků se mi nevyplatí vytápění a další věci, zahradní voliéry mám pouze letní a na zimu používám klasickou vytápěnou ptačírnu přímo v domě. Zde mám klece nejen rozličných velikostí, ale i z různých materiálů. Klasické kupované klece používám vedle bednových a musím konstatovat, že po jarním vypuštění ptáků do voliér se mi jejich generální úklid dělá o mnoho jednodušeji než u těch bednových – prostě zapnu vysokotlaký proud vody doplněný o dezinfekční přípravek a mám připraveno na další sezónu. A není pravda, že všichni ptáci se v těch bednových cítí bezpečněji, mám ve svém chovu spoustu druhů, které preferují ty otevřené, byť vhodně vybavené větvemi, rákosím a podobně.
Moje zahrada je sice krásně zarostlá a otevřená na JZ, ale poměrně malá a celá na skále, která se objevuje už několik centimetrů pod travním drnem. Ze začátku jsem tato fakta považoval za záporná, ale brzo jsem si uvědomil i jejich kladné stránky. Přes svůj poměrně rozsáhlý chov se stále považuji za hobby chovatele, rozhodně na chovu nevydělávám, malá zahrada mě alespoň hned ze začátku zabrzdila v odvážných a megalomanských snech, což nejvíce uvítali mí svěřenci, potažmo rodina. Stejně tak voliéry zabezpečené proti škodné bez pevných základů, což v dnešní době není vůbec žádný problém, a postavené různě v zahradě z různých materiálů dodaly mé zahradě prvky, které nezničily její osobité kouzlo. Sice se nemůžu nikde chlubit, že mám super moderní voliéry, ale vážení – jsem tomu rád, vyhovuje to mně i mé rodině, ptáci jsou spokojení a odchovávají první mláďata. To je to jediné, na čem mi záleží, vše ostatní jsou malichernosti dnešní šílené doby.
Myslím, že nemá smysl zde důkladně popisovat moje chovatelské zařízení, každý rozumný člověk si to své postaví podle svých možností, zkušeností a záměru v chovu, pár fotografií však dozajisté doplní výše uvedená slova. Na závěr mi dovolte citovat slova jednoho z nestorů českého chovatelství exotických ptáků – pana Waltera Wienera:
„V minulosti, kdy chovatelé ještě neměli možnost stavět si velké a nákladné chovatelské zařízení, museli se spokojit jen s chovem v klecích a přitom nechovali ptáky s menšími úspěchy než dnes. Dokonce v mnoha případech měli úspěchy větší. Jak je to možné? Zcela jednoduše, více si svých svěřenců vážili, více o ně pečovali. Klecí bývá obvykle jen omezený počet, a tím je omezen i počet chovaných ptáků. Podle toho může chovatel svůj volný čas na ně rozdělit, lépe se vžít do jejich potřeb, z každé procházky do přírody jim něco přinést, ať již polozralé semínko, nebo větvičku, zeleň …“
Každý rozumný a soudný chovatel jen tiše smekne a souhlasí …
