Současné české holubářství (10) Moravský pštros – II. část
Kresba
Moravský pštros je holubem v gazzi kresbě, dosahující ve své variabilitě u moravského pštrosa nejtmavší varianty, zatímco u dalšího našeho plemene káníka patří k nejsvětlejším (bělohrotá, s lyskou a bílými zády). Podobné tmavé gazzi vybarvení mají též rostovští rejdiči „běloprsí“, hanáčtí voláči a štrasseři (pozn.: dále se vyskytuje u některých tureckých, íránských a taky ruských plemen, jako je čeljabinský černokřídlý nebo troická kavka bělokřídlá). Základní zbarvení je bílé s barevnými plochami, mezi nimiž vyžadujeme pravidelnost a ostré ohraničení. Barevné jsou hlava, obojek, celá křídla, záda, kostřec a ocas včetně podocasníku. Hloubka kresby obojku tvoří dvě pětiny vzdálenosti od kořene zobáku po přední výběžek hrudní kosti při nataženém krku, v záhlaví kryje hlavu až do týla. Kresba je nejvíce kolísavá na obojku, kde se různí hloubka zákresu a pak se velmi často vzadu vytváří tzv. cop. U tohoto stupně barevného opeření gazzi kresby se vždy projevuje také barevný rous, který u výše zmíněných plemen mají hanáčtí voláči a rostovští rejdiči. Protože jsou pštrosi a štrasseři hladkonozí, není barevný rous viditelný, ale projevuje se u nich jen geneticky dané barevné opeření kolem patních kloubů, které nazýváme punčošky. U moravského pštrosa je plně tolerujeme, ale nevyžadujeme. U štrassera se vyskytují punčošky méně často, ale zato více trpí na bílý kostřec, případně i záda. Z výše uvedeného důvodu, vyskytne-li se u pštrosa drobné opeření na nohou či běhácích, pak bývá barevné a nikoliv bílé. Punčošky se někdy rozšiřují na nežádoucí kalhotky. Kresba gazzi je recesivní, ale vrací se velmi ochotně. Nejvíce potíží pak dá její ustálení na zádech, kostřeci, v podocasníku a někdy i letkách. Dnes již poměrně vzácně se chovají pštrosi běloocasí, u kterých jsou ocasní pera, spodní i horní krovky bílé. Nebylo tomu ale vždy. Posuzovatel František Král vzpomíná, že v 50. letech 20. století měli běloocasí pštrosi ještě bílá záda. Až vlivem činnosti spolku v Krumvíři se začalo přecházet na barevná záda, což byl velký pokrok. V 70. letech pak na tamních výstavách bývalo k vidění 500 až 600 běloocasých pštrosů. Dědičnost pštrosí kresby probírat není potřeba, neboť meziplemenné křížení přichází v úvahu jen při snaze o zanesení nové barvy či modifikace do genotypu pštrosa a lidé, kteří se tím zabývají, bývají odborně vybaveni.
Barevné rázy
Rozšíření jednotlivých barevných rázů vždy nejvíce záviselo na módních trendech a stupni prošlechtění. V počátcích chovu pštrosa barevné rázy provázela silná regionální obliba. MVDr. Harnach v knize České holubářství z roku 1940 uvádí: „Od let asi 1850 počíná uvědomělé a intensivní pěstění mor. pštrosa, ustaluje se jeho kresba, lepší se zbarvení a pštros se šíří po všech našich vlastech, do Čech proniká ze severní Moravy modrý bělopružák, jižní Morava (Kyjovsko) si libuje v běloocasých, východ spíše v pěstění černých, modrých a šupkáčů, střed Moravy (Brněnsko) zdokonaluje červené, žluté, černé a modráka.“ Současnou paletu otevírají plnobarevní černí, šedohnědí, recesivně červení a recesivně žlutí, ve šlechtění jsou hnědí a hnědožlutí. Pštrosi ve vzorcích bezpruhém, pruhovém a kapratém jsou uznáni jako modří, stříbřití, červeně plaví, žlutě plaví, hnědě plaví a hnědožlutě plaví. U nás se z plavých rázů vystavují převážně jen modří, s červeně, žlutě a stříbřitě plavými se setkáváme běžně jen v Německu, kde je moravský pštros velmi oblíben. Bohužel je tam chován s jinými šlechtitelskými cíly, které v podstatných znacích neodpovídají našemu šlechtění. Zlepšit tuto oblast může pouze bližší mezinárodní dialog. V uvedených vzorcích plavých rázů se vzácně vyskytují i jako bronzoví. Vzorkování žádáme střední intenzity, výrazné, přesně ohraničené a pravidelné. Oblíbeným a velmi starým rázem jsou bělopruzí. V rázech modrém, stříbřitém, červeně recesivním, žlutě recesivní a šedohnědém vyvolává vybělení pruhů faktor dominantní opál, u kterého je barva na všech částech zesvětlená, ocasní pruh a ruční letky probělené. Vyskytují se také bělopruzí na bázi složitějšího faktoru toy stencil, který dovede uchovat původní intenzitu základního zbarvení, a to jako modří, stříbřití, červení recesivní, žlutí recesivní, černí, šedohnědí, hnědí a hnědožlutí bělopruzí. Šupkatí se mohou také vyskytovat, na genetickém pozadí analogicky k bělopruhým, ale jejich rozšíření nemá větší podporu. Dlouho se tvrdilo, že šupinatí pštrosi jsou dominantní opáli. Dnes již nepochybujeme o tom, že šupinatost přináší faktor pencil, který je recesivní, nepohlavně vázaný. Způsobuje, že hlava a obojek jsou plně vybarvené, zatímco každé pero křídelních štítů, zad a kostřece je bílé s barevným lemem, který je stejnoměrný po obvodu pera, letky 1. a 2. řádu a ocas jsou rovnoměrně prožíhány vlivem spolupůsobícího faktoru undergrizzle. Kreslená pera žádáme co nejčistší a nejpřesnějších kontur, bez většího výskytu tzv. pepření. Nejrozšířenější a nejkvalitnější jsou černí šupinatí, vzácně se vyskytují jako šedohnědí, více jako modří, recesivně červení a recesivně žlutí.
Barva, lesk a svit
Barvě je přikládána stejná důležitost jako tělesným tvarům. Všechny barvy musí být syté, hluboké, čisté a rovnoměrně rozložené. Každá barva má svůj typický lesk a svit, které dotváří její vysokou kvalitu. Lesk vzniká rozkladem slunečního světla při průniku, lomu a odrazu v povrchové struktuře peří. Jsou různé druhy lesku, též měnlivé podle úhlu pozorování, kdy pod jedním úhlem vidíme jednu barvu, pod jiným zase jinou a pod dalším barvu původní. Svitem nazýváme odraz slunečního světla, který je čistě bezbarvý. Odraz vzniká na hladkém povrchu, a proto klademe důraz na šířku a ucelenost peří, které pro rozvoj svitu vytvoří ty nejlepší podmínky. Třepenitost a drobný list bychom rádi z chovů pštrosů úplně odstranili. Pudru mají nejvíce modří holubi. U červených a černých, kde je silněji vyvinuta tuková žlázka, je naopak pudru nejméně. Říká se, že pudr oživuje zbarvení, ale já se domnívám, že ho spíše zmatňuje. U plnobarevných rázů jsou barvy stejnoměrně rozložené po všech částech těla, včetně ručních letek a rýdováků. U plavých rázů vítáme snahu o stejnoměrné rozložení barvy, včetně zad a kostřece. Plné barevnosti a lesku dosahují pštrosi až s prvním pelicháním, lesk u mladých je zpravidla obrácený než u dospělých. Černá je sytá a hluboká, stejnoměrná po všech barevných částech. Lesk na hlavě a obojku modrozelený; na křídelních štítech, zádech a podocasníku zelený; nežádoucí je bronzový a růžový lesk. Modrá je ztmavená (faktorem dirty) do temně modré; i při této hloubce barvy zachována čistota a svitnost; hlava, obojek, záda, kostřec a ocas jsou pokud možno ve stejném odstínu, co nejvíce odpovídajícím křídelním štítům, hlava nesmí vyznívat až černě; lesk na hlavě a obojku je modrozelený; konce letek a ocasní pruh vyúsťují černě, krajní rýdováky bez probělení. Červená recesivní je velmi sytá, čistá a hluboká na veškerém barevném opeření, včetně letek a ocasu. Lesk na hlavě a obojku je červený; na křídelních štítech, zádech, kostřeci a podocasníku je lesk na krajích per zelený, na střední části per červený, v krátkém přechodu mezi nimi modrofialový. Nežádoucí je bronzový lesk. Žlutá recesivní je zlatově (dukátově) zářící, sytá, hluboká, stejnoměrně rozložená na veškerém barevném opeření, včetně letek a ocasu. Lesk na hlavě, obojku a podocasníku je růžový, na křídelních štítech bohatý svit. Šedohnědí a stříbřití mají lesk nazelenalý, u ostatních rázů závisí na zbarvení opeření a není blíže standardizován.
Plemenný typ
Moravský pštros je holubem silnějšího polního typu s kratší zádí a vyváženými tělesnými tvary. Hlava je v poměru k tělu přiměřeně velká, s vyšším a širokým čelem, které tvoří s temenem a týlem pravidelný oblouk, přecházející plynule do zátylí. Ještě nedávno měli naši pštrosi dlouhá záhlaví a nízká čela. Vlivem přísnějšího trestání těchto vad, k jejichž hodnocení osobně přistupuji zcela nekompromisně, se podařilo vylepšit tvar hlav, ještě nedávno nevyvážený zejména u modrých a červených. U všech rázů s výjimkou hnědé pigmentace žádáme jasně červené až rybízově červené oči. Měly by být jiskrné a pokud možno bez žlutého okruží kolem zorniček. Rázy s hnědou pigmentací mají nepravé perlové oči. Obočnice jsou jemné, úzké, odpovídající barvě okolního opeření, kromě červených a žlutých recesivních, kde jsou širší a intenzivně červené. Zobák by měl být vždy široce nasazený, kratší, klínovitého tvaru, s mírně sklopenou špičkou, u světlozobých rázů u kořene zřetelně prokrvený, bez tmavých skvrn nebo jehel. Ozobí je žádoucí hladké, bez výrůstků, rýh nebo skvrn. V posledních letech jsme svědky změny postavy. Přerostlí nebo malí holubi „kačeního typu“ dnes nemají na výstavách šanci uspět. Tělo je statnější, klínovité a s kratší zadní partií. Dominantou by měla být široká hruď s dostatečnou hloubkou, přesahující ohbí křídel. Ideální hmotnost dospělých holubů je 700 až 750 g, minimální hmotnost 550 g i u výletků, maximální hmotnost 800 gramů. Krk je široce nasazený a kuželovitě tvarovaný. Důležité je držení těla, které by mělo být majestátní, elegantní a nesené v mírném sklonu nazad. Svalnatá a silná křídla by měla dobře krýt záda, letky spočívat na ocase a nekřížit se. Ocas je krátký a úzce složený, běžně na 1,5 až 2 šířky ocasních per. Nohy jsou středně vysoké a silné, jen mírně podkleslé, vytvářející široký a hrdý postoj. Velký význam má struktura opeření, které by mělo být hladké, pružné, přiměřeně krátké a dobře přilehlé. Přísně trestáme spuštěné převisy nad očima, dále dlouhý krk se znatelným lalůčkem nebo ohryzkem, kolébkovité držení těla, málo vyklenutou hruď; dlouhá, svěšená, křížící se křídla nebo křídla nekryjící záda; také dlouhý, široký, zdvižený či stříškovitý ocas.
Chov moravského pštrosa
V minulosti byl moravský pštros holubem, který odchovával až 20 holoubat ročně, do určité míry vedl na chovateli nezávislý způsob života, za potravou zalétal do polí a v době žní se nemusel vůbec přikrmovat. Jeho letové dovednosti slábly ve druhé polovině 20. století s rostoucími požadavky na tělesné tvary i velikost postavy. Postupně jsme našeho pštrosa zavírali do voliér, a když už byl chován volně, držel se jen na svém holubníku a v jeho nejbližším okolí. Přesto vidět naše pštrosy ve volném proletu, v plné kráse a volnosti je zážitek nezapomenutelný. Naskytl se mi poměrně nedávno a bohužel to bylo v bavorském městečku Oberhatzkofen, kam před 20 lety vyvezl Josef Svozil několik párů červených a žlutých pštrosů pro majitele tamního penzionu. Tito pštrosi si dodnes zachovali všechny typické znaky i mohutnost, a přesto s nebývalou lehkostí létali po střechách obrovského dvora a rozdávali pozorovatelům radost ze života a z Moravy pocházející ušlechtilé krásy. Voliérové chovy nejsou velkým pomocníkem dobré kondice holubů. Kromě těchto potíží mohou přinášet nežádoucí barvu očí u všech rázů, případně obočnic či zobáků u červených a žlutých recesivních. Proto je nutné, jestliže je provozován chov uzavřený, poskytnout holubům maximální možný pobyt ve voliérce na sluníčku, větru i dešti, kde se blíží původním podmínkám chovu a jejich plemenné znaky netrpí nedostatkem pohybu a slunce. František Král upozorňuje, že u červených i černých pštrosů je velmi důležitou a pro úspěch v chovu i na výstavách základní otázkou krmení. V krmné dávce by vedle základních komodit měl být dostatek olejnatin, které se úplně vysadí v počínajícím podzimu až do doby pelichání, neboť by se vytvářel bronzový lesk, zejména v podocasníku. Celoročně je výborná kukuřice, která má výborný vliv na barvu očí a další znaky. Zásadní je zjištění, které se naučil od starých chovatelů pštrosů Bílého, Šťastného a Výrubka, a sice, že všechny zrniny mající vysoký obsah oleje je nutno podávat až druhým rokem. Řepku, slunečnici i kukuřici tedy dává zásadně až roční. Po krmení mladými zrninami, zejména kukuřicí, by velmi rychle nastoupil bronz.
Moravský pštros je dnes rozšířený ve všech významných evropských zemích, kde je oblíben zvláště v červeném a černém šupinatém rázu. Jeho rozšíření zasahuje na severoamerický kontinent, na jihu do Austrálie a na východě do Ruska. Všude je ctěn a opěvován, ale jen chovatelé z České republiky mají pro jeho šlechtění správný cit a nadání a jsou zárukou zachování tohoto našeho odkazu pro další generace.
V příští Fauně přineseme pojednání o českém voláči sedlatém rousném.
