Bojí se samoty
Podle sousedů začne zhruba hodinu po našem odchodu naříkat, hlasitě kňourá a škrábe na dveře. Když ho však přijdu v poledne vyvenčit, je již zticha. Začne zase po mém odchodu. Při příchodu manžela domů je už opět tichý. Před naším odchodem není ale nijak nervózní nebo nešťastný. Zaleze si do svého pelíšku a spí. Jenže dovede být sám bez kňourání pouze kratší dobu. Jedině když je hodně unavený, třeba po víkendovém několikahodinovém výletu, tak mu nevadí ani delší samota - zřejmě se vůbec neprobudí.
Ozzy se chová jako docela normální štěňátko. Psi mají i po tisíciletích domestikace stále instinkty svých divokých předků, a než se vlastní zkušeností naučí něco jiného, reagují podle nich. Psí máma také odchází od štěňat shánět potravu a malí zalezou do nejtmavšího kouta nory, a tam tiše leží a čekají. Jednak proto, aby vydali co nejméně energie, než přijde další přísun potravy, ale také proto, aby je neobjevil nějaký predátor, slídící po kořisti. Až když je čekání moc dlouhé (mají hlad, nudí se), začnou vylézat a hlasitě se ozývat. I Ozzy jako správné štěně zaleze, když všichni odejdou, a nějaký čas klidně leží a spí. Ale jelikož patří k velice činorodému a pracovitému plemeni, brzy se vzbudí a hledá si práci. Jenže sám se zabavit neumí, a tak zkouší, jestli není na doslech nějaký kamarád. Když se mu nepodaří nikoho přivolat, opět se uloží do pelíšku a spí.
Naštěstí má Ozzy velmi rozumné a zodpovědné páníčky. Tři čtyři hodiny samoty jsou pro půlroční štěně dobře snesitelné, pokud se naučí vystačit si samo. Z toho vyplývá potřeba zaměřit se na dvě věci: Ozzy musí mít doma „po ruce“ něco, čím se dokáže sám příjemně zabavit, a před odchodem by jej páníčci měli vždy pořádně unavit, aby co nejdelší dobu prospal.
Štěně se nejlépe zabaví tím, že něco okusuje a ochutnává. Může to být například velká sušená kost (hovězí nebo telecí) se zbytky šlach. Sice hrozně páchne, zvlášť když se šlachy spojí s psími slinami, ale o to je atraktivnější. Ranní porci granulí doporučuji nedávat do misky, ale do míčku s otvory, ze kterých při otáčení krmivo vypadává. Zajímavou hračkou je i gumová pyramida naplněná pamlsky, která se díky těžítku vrací stále do stejné polohy a pejsek ji musí pracně obracet, aby se k jídlu dostal. Granule, psí suchary, ale i maso, tvaroh a jiné dobroty lze naplnit také do pryžového Kongu nebo obdobné plnicí hračky. Pejskovi dá pořádnou práci dostat tlapkami a jazýčkem co nejvíce dobrot ven. Další možností je schovat vždycky pár granulí pod umělohmotné misky a kbelíky. Všechny tyto atrakce musejí být Ozzymu vzácné a dostane je, jen když má být sám, nejlépe hned po návratu z procházky. To ho nejlépe přesvědčí, že být sám je vlastně fajn, protože tenhle čas se dá využít k něčemu velmi příjemnému, co nikdy jindy dělat nemůže. Pozor však, aby Ozzy neměl v dosahu nic, co kousat nesmí! Štěněti je jedno, jestli kouše svoji hračku, drahé boty nebo dálkový ovladač, hlavně že má co zkoumat.
Ranní a polední procházka nemusí být dlouhá, ale zato pořádně vydatná. Hned po vykonání potřeby by se měl pejsek soustředit na něco zajímavého v paniččině ruce, nejlépe na oblíbenou hračku. Když ji ponese tak, aby ho pořád zajímala, může Ozzíka snadno naučit chodit u nohy a měnit rychlost a směr chůze. Jakmile štěně ztrácí koncentraci, panička mu hračku na chvilku půjčí, potahá se s ním o ni, může pejska honit nebo ho učit hračku přinášet. A zase chvilka pochodu jako na cvičišti, pár obratů – stále udržovat pozornost. Pak ho nechat vyběhat s jinými pejsky, „přečíst“ zajímavé vzkazy, a zas do klidnějšího prostředí a chviličku se soustředit na práci. Samozřejmě všechno, co se Ozzymu povede, je nutno uznale pochválit a odměnit. Nezdary se netrestají – stačí zařadit malou pauzu a zkusit to znovu, pomaleji. Na konci musí být vždy povedený cvik a velká odměna. A také rituální průpovídka: „Jdeme domů, máš tam kostičku (míček …), ta bude dooobrá!“ Ozzy se tak bude domů těšit a poletí přímo ke komoře, kde je schovaný ten poklad. Ani nepostřehne, že je najednou doma sám. Unavený prací venku, pracně vydobytou snídaní a snahou ohlodat z kosti alespoň kousíček šlachy bude spát jako dudek.
Na zahradu? Nikdy!
Přinesli jsme si z útulku asi čtyřměsíčního Křížence, máme ho doma týden. Byl odchycen na ulici a poté strávil tři týdny v útulku, než jsme si ho vzali. V útulku byl zavřený v kotci a údajně tam byl hodný. My teď máme pejska v domě, má pelíšek v obýváku, ale rádi bychom ho naučili, aby byl přes den na zahradě. Zatím tam nevydrží déle než deset minut. Dokonce, i když doma odejdeme jen do vedlejší místnosti, má zřejmě velký strach, že ho opouštíme navždy, a začne hrozně vyvádět. Snažíme se ho přivykat na samotu tím, že mu řekneme „čekej“, necháme ho v pokoji nebo venku na zahradě a odcházíme. Po deseti minutách se vracíme, hodně se přivítáme, říkáme hodný, chválíme … Ale je to stále stejné – vždy pláče, vyje, štěká, škrábe, kouše do dveří. Zatím tedy máme „hlídání“ 24 hodin. Kdy myslíte, že se to naučí?
A jé, tady se stala veliká chyba hned na začátku. Je naivní očekávat, že se pes po týdnu celodenní péče a pozornosti uvnitř domu sám od sebe smíří s tím, že bude několik hodin sám na zahradě. Tam měl být umístěn hned po přinesení z útulku a pohodlíčko obýváku mu mělo být dopřáno pouze jako výjimečný chvilkový požitek. Nyní, kdy každý náznak samoty v něm vyvolává panickou reakci, bude potřeba ho nejprve smířit s tím, že pozornost a péči páníčků nemůže mít stále. Teprve až bude méně závislý na jejich pozornosti, mohou zahájit pomalou desenzitizaci.
Pelíšek bych přesunula z obýváku do předsíně a obývák bych učinila pro psa tabu. Prostě kdokoli vstupuje do pokoje, hlídá si, aby tam pes nevešel s ním, a nepustí ho přes práh. Dveře však zůstanou otevřené, a když tam štěně zkusí vejít, je třeba ho hned velice rozhodně zarazit. Zpočátku to bude náročné na rychlou reakci a na trpělivost, ale bude-li rodina důsledná, štěně rychle pochopí, že obývák není místo pro něj.
Všechny aktivity se psem by se měly přesunout ven – hry, cvičení, mazlení, veškerá pozornost. Doma si psa nikdo postupně ani nevšimne. Účelem je, aby se pejsek těšil ven, aby sám toužil tam pobývat co nejdéle. Pak se přesune pelíšek ven na terasu nebo před domovní dveře a po vydatné hře tam pes dostane nějakou okusovací nebo plnicí hračku. A může začít vlastní desenzitizační cvičení podobné jako u případu Lucinky z prvního příběhu, jen o něco těžší: bude třeba naučit pejska zůstat v klidu, nejen když rodina odchází pryč, ale i když jde do domu.
Pro podporu cvičení se pro mladého psa, který má pobývat převážně venku, hodí obojek napuštěný uklidňujícími feromony, popřípadě alfa–kasozepinové přípravky.
Prosím o nějakou práci!
Podlehli jsme neustálým prosbám našich dcer a pořídili jsme si štěně. Je to fenka maďarského ohaře, teď je jí půl roku. Dosud byla celkem hodná, když byla doma sama. Asi většinu dne prospala na pelíšku v obývacím pokoji, nebo si vylezla na pohovku, ze které vidí ven. Jenže v posledním týdnu nastal nějaký zvrat a fenka v době naší nepřítomnosti (přes den jsme pryč zhruba devět hodin) ničí zařízení bytu. Trhá koberce, sedací soupravu, veškeré tiskoviny, knihy, časopisy a oblečení. Dělá to i v noci, když spíme v ložnici, a ona je sama v obýváku. Trestali jsme ji novinami, vytaháním za kůži za krkem, naplácali jsme jí rukou, pak už i doopravdy nařezali vodítkem, ale všechno bez úspěchu. Pokud nám nepřestane ničit byt, bude muset z domu.
Nevíme si už rady s naším psem Largem. Je to patnáctiměsíční Výmarský ohař. Bydlíme v třípokojovém městském bytě. Largo má své místo v hale, nesmí do obýváku ani do ložnice a respektuje to. Třikrát denně s ním chodíme ven. Je to mimořádně živý a hravý pes, ale velice hodný a opatrný k našim dvěma dětem. Ovšem ve chvíli, kdy odejdeme z domu, mění se v „terminátora“ a příšerně devastuje byt. Dělá to permanentně od útlého věku, vlastně od prvního dne, co jej máme. Nezáleží na délce samoty. Může být vyběhaný, mít spoustu kostí a hraček – prostě se nám vždycky pomstí. Je schopen překonat všechny překážky. Když odcházíme, musíme ho uvázat na řetěz a nasadit mu náhubek. Už se mu několikrát podařilo zničit náhubek a vyvléknout se z řetězu, takže oboje musí mít velmi pevně dotažené. Zkoušeli jsme i různé tresty. Ze začátku jsme jej vždy zbili, ale nepomáhalo to. Tak jsme zkusili ignorování, ale ani to nepomáhá. Jeden čas jsem vstával ráno v pět hodin a chodil jsem s Largem běhat nebo bruslit. Nebylo to nic platné.
Bohužel do práce chodit musíme, takže těch devět deset hodin musí vydržet sám. Jinak se mu ale snažíme co nejvíc věnovat. Začali jsme navštěvovat místní cvičiště a žádali tam o radu, ale nikdo nebyl schopen nám pomoci.
Tyto dva dotazy mají mnoho společného, proto jsem je dala dohromady a odpovídám na oba najednou. V obou případech jde o mladé psy loveckých plemen zavřené po většinu dne v bytě. Oba byli pořízeni především jako kamarádi pro děti. Tohoto úkolu se zhostili svědomitě – lovečtí psi bývají k lidem a k dětem zvlášť velice hodní a přátelští. Jenže se často zapomíná na to, k čemu byli vyšlechtěni, po čem tedy instinktivně touží a co vyhledávají. Je to práce. Neúnavná mnohahodinová soustředěná práce. Tři procházky denně po městě mladému činorodému psovi nemohou stačit. A ruku na srdce - jak je asi dlouhá ta ranní, kdy se spěchá do školy a do zaměstnání, a ta večerní, kdy v televizi běží seriál? I když se majitel Larga snažil chodit s ním ráno běhat či bruslit, dlouho to nevydržel, a pro Larga to určitě nebyla tak velká zátěž, po které by musel deset hodin odpočívat.
Demolování bytu zde však nesouvisí jen s touhou psů pracovat. Jde určitě o těžkou separační úzkost (Largův páníček dokonce přiznává, že tímto problémem pes trpí odmalička). Psi silně pracovně založení řeší zpravidla svoji úzkost tím, že se snaží pracovat. Prostě potřebují nějakou činnost, aby se jim ulevilo od strachu, aby na něj trochu zapomněli. Je to podobné, jako když jste nervózní před zkouškou a nedokážete zůstat chvíli klidně sedět – přecházíte, ťukáte tužkou do stolu, čmáráte si po papíře klikyháky, okusujete nehty … A představte si tu hrůzu, kdyby vás navíc někdo svázal, nebo kdybyste celou dobu věděli, že na závěr desetihodinového trápení vás pravidelně čeká výprask. To musí být opravdu k zbláznění!
Co s tím? Zdánlivě je to jednoduché: dát psům práci a zbavit je úzkosti. Jenže to předpokládá ohromné množství času a trpělivosti. Znamenalo by to zcela překopat zažitý denní režim. Ráno věnovat hodinu cvičení, při kterém se pes musí plně soustředit na to, co se od něho žádá (samozřejmě s přestávkami na uvolnění a vydovádění). Nemusí to být práce v lese, i když ta by tyto psíky bavila asi nejvíc. Stačí naučit je například sledovat našlápnutou stopu páníčka, na jejímž konci najdou nějakou dobrotu nebo hračku. Stopa se postupně prodlužuje, z rovné se přechází na obloučky a ostré lomy, interval od našlápnutí k vypracování stopy se zvětšuje. Nebo se pes učí soustavně prohledat úsek louky či klidného místa v parku, kam předtím panička schovala do trávy a za keře psovy hračky, popřípadě své vlastní předměty (kapesník, klíčenku, peněženku - samozřejmě určené jen k tomuto účelu). To je panečku práce! Navětřit, vyslídit, přinést, pěkně odevzdat, a už se soustředit na další úkol. Po příchodu domů s jazykem „na vestě“ by měla následovat snídaně ukrytá v plnicích hračkách, pod kbelíky a miskami, doplněná o pořádně velké a pořádně páchnoucí okusovací kosti. V poledne alespoň důkladné proběhání s psími kamarády, a odpoledne zas práce – třeba nácvik nějakého pěkného společného tance, trénink nejrůznějších psích sportů proložený běháním za kolem, hrou s míčem nebo házecím diskem. A po dobře vykonané práci plná miska. Večer před spaním důkladné vyvenčení a lehký trénink poslušnosti s důrazem na plné soustředění na povely a na komunikaci s páníčkem, aby se pejskovi ve tmě neztratil.
Mezitím není třeba si psa vůbec všímat, určitě to ani nebude vyžadovat. Vždyť musí nabrat síly pro další náročné úkoly. K odpočinku nepotřebuje celý byt. Stačí mu jedna místnost, ve které ovšem nebude pranic cenného, co by nesměl okusovat, žužlat a dlachnit. Jen věci určené právě k tomuto účelu.
Až když se zavede takovýto režim, dá se začít s postupnou desenzitizací na odchodové rituály a s nácvikem kratičké samoty. Celý postup může zabrat i několik měsíců. Po celou tu dobu by psi neměli zůstat doma sami déle, než jsou schopni a naučeni, jinak se páníčci vracejí stále na začátek. Znamená to střídat se v práci a ostatních povinnostech tak, aby stále jeden člen rodiny byl se psem doma a cvičil s ním. Je možné také vozit psa na celý den do psího hotelu nebo obdobného zařízení, kde nebude sám, nebo sehnat někoho, kdo s ním bude celý den doma, než se naučí snášet samotu. I potom by však samota neměla být dlouhá, maximálně 4–5 hodin. Jinak se může problém zase vrátit.
Většina klientů, kterým sdělím takovýto verdikt, se ohradí tím, že „známí nechávají taky psy deset hodin doma samotné a nevadí jim to“. Inu, to mají tedy štěstí. Pes je společenské zvíře v pravém slova smyslu a dlouhá samota je pro něj nepřirozená. Někteří psi přesto se samotou nemají problém, jiní se nikdy nenaučí být delší dobu sami. Bohužel při výběru štěněte se obvykle nepozná, který psík je vůči samotě odolný, a kterého bude děsit. Proto je dobré hned od začátku zavést režim, který pomůže psovi brát určitou dobu samoty jako něco přirozeného, a nepřetěžovat jej více, než je schopen unést. Ale především se přimlouvám za dobré zvážení koupě psa, zvláště pracovního plemene, když je rodina po celý den v zaměstnání a ve škole. Pro děti k pomazlení by snad byla vhodnější kočka, která není tak náročná na čas a pozornost lidí. I když, jak která … Takže snad nejlépe nějakého pěkného plyšáka.
(Z knížky MVDr. Hany Žertové: Babo raď! – Když se pes třese strachy.)
