Děti mrazu – část 13 Severští psi – mýty a realita

Dánský etnograf a polární badatel Knud Rasmussen (1879–1933) zasvětil celý svůj život Inuitům (Eskymákům), jejich životu, jejich náboženství a jejich mýtům. V inuitských bájích velmi často narazil na postavy psů, jak by také ne, vždyť k jejich životu nedílně a dennodenně patřili. Pro Rasmussena to pochopitelně nebylo překvapením, vždyť sám urazil se psími spřeženími za život více jak 20 000 kilometrů …

„Sever je tam, kde má člověk prostor ke snění.“
(Úsloví domorodců z Athabasky)


„Když bylo lidí hodně, chtěli mít psy. Jeden muž vzal do ruky psí postroj, začal dupat do země a křičet: ,Hok! Hok! Hok!' Z kopců a vršků vyskákali psi. Pořádně se otřepali, protože byli plní písku. Tak lidé získali psy. – Vyprávěla Arnaaluk.“ (Knud Rasmussen: „Grónské mýty a pověsti)

Podle inuitské pověsti vznikli běloši a indiáni takto: jedna inuitská dívka odmítala muže. Její otec se na ni rozzlobil a přikázal jí, aby si vzala psa. Pes pojal dívku za manželku a té se narodilo deset dětí – dva obyčejní psi, dva psi s lidskou hlavou, dva Inuité, dva Kablunové (běloši) a dva indiáni. Bělochy položila matka do kamiku (boty) a vypustila je na moře. Dopluli daleko do země bílých mužů. I indiány položila do kamiku. Ten však uchvátil pobřežní proud, takže přistáli mnohem blíže a stali se nepřáteli Inuitů.

Nemilosrdná cesta
Přestože Inuité a indiáni obývající sever amerického kontinentu byli na svých psech v zimě přímo existenčně závislí, víme z písemného svědectví cestovatelů a některých traperů, že s péčí o psy to u domorodců většinou příliš růžové nebylo. Psi, kteří onemocněli nebo špatně táhli, bývali ponecháni svému osudu na stezce. Neposlušným psům byl prý často na místě uťat ocas (upřímně přiznávám, že tento „trest“ se mi nezdá příliš věrohodný, neboť ocas severského psa je jednou ze základních podmínek přežití v drsných klimatických podmínkách). Inuitské a indiánské kmeny používaly biče dlouhého 18 až 24 stop. Takto dlouhý bič bez problémů „dosáhl“ i na vůdčího psa spřežení.

Psi, kteří kousali svůj postroj, bývali zavěšeni za krk, dokud neztratili vědomí. Pak jim byly uraženy zadní stoličky, takže už nemohli popruhy žvýkat. Některé kmeny měly ve zvyku vytrhávat svým psům zuby, aby nemohli rozkousat potravu. Zmrzlé větší kusy masa polknuté do žaludku jim pak prý dodávaly déle energii.

Byli Malemiutové výjimkou?
Jiné severské kmeny se však staraly o své psy pečlivěji. Zejména o inuitském kmeni Malemiutů (kteří chovali předky dnešních aljašských malamutů) se v literatuře tvrdí, že se velmi dobře a laskavě chovali ke svým psům. Do jaké míry je tato informace pravdivá, či zda jde o romantickou líbivou legendu, dnes těžko objektivně posoudíme. Malemiutové prý stavěli pro psy přístřešky proti nepřízni počasí a při ztrátě kojné feny odkojily štěňata ženy.

Sibiřští Něnci (dříve se užívalo označení Samojedové, které dalo jméno i jejich psům) brávali čtyřnohé kamarády do svých čumů (příbytků), kde žili družně s rodinou. Každý člen domácnosti spal v zimě s jedním psem a využíval jej jako živý termofór.

Roztomilé nesmysly
V „Malém Brehmovi“, plném až roztomilých nepřesností a mylných fakt, autor uvádí: „Na Kamčatce mladí psi, jakmile prohlédnou, zavírají se do temné jizby nebo sluje. Tam zůstávají tak dlouho zavřeni, až dospějí k pokusům v tahání saní. Pak zapřáhnou se s jinými, již vycvičenými psy do saní, kteréž ubohá zvířata táhnou vší silou, poněvadž neobvyklým světlem a množstvím neznámých předmětů, které najednou spatří, jsou téměř oslněni a omámeni. Po tomto prvém, krátkém pokuse opět uzavírají se do svého temného vězení a od té doby toto cvičení opakuje se tak dlouho, až nabudou dostatečné způsobilosti k tahání a obeznámí se s povely vozkovými.“

A trocha skutečnosti
V dalších pasážích Alfred Brehm popisuje vynikající vlastnosti tažných psů asijských a amerických domorodých kmenů. O chování Eskymáků ke svým psům praví: „A přece Eskymáci nepociťují k nim (ke psům) pražádné lásky, nýbrž pokládají je nanejvýše za živé stroje, jež pouze k tomu byly stvořeny, aby jim konaly službu. Z té příčiny jsou též nejkrutějšími pány, kteří přímo ze zvyku ubohá zvířata bez milosti trýzní, o hladu a žízni jich nechávají, je mrskají, kopají a do jejich otrlosti domýšlejí se věcí, které by trpělivosti andělské byly přes příliš. Samo sebou se rozumí, že psi nemohou za to jeviti zvláštní přítulnosti ke svým tyranům.“

Zkušenost Rogera Frisona–Roche
Že to však většinou nebylo s chováním ke psům u domorodců příliš slavné, svědčí i nedávná svědectví. Známý francouzský cestovatel a dobrodruh Roger Frison–Roche projel v šedesátých letech dvacátého století s fotografem Pierrem Tairrazem obrovský kus cesty arktické Kanady na saních se psím spřežením s členy indiánského kmene Čipewajanů a s Inuity. O svém putování napsal zajímavou knihu Kočovníci Arktidy, která v některých pasážích hovoří i o přístupu domorodců k tažným pomocníkům: „Jdi, Nancy, ča, ča, jdi, jdi! – povzbuzuje Napoleon psa v čele. Miluje své psy, bije je jen velmi zřídka a ještě s citem. Trestá je krátkým bičíkem; nikdy jsem ho neviděl bít psy topůrkem sekyry až do krve, jak jsem si toho všiml u Henryho nebo Joa.“ Na jiném místě knihy čteme: „Psi Čipewajanů – to znamená psi ze střední části kanadské Arktidy - nedosahují ani síly, ani velikosti eskymáckého psa, zvaného Husky. Jsou útlejší a svou protáhlou hlavou se často podobají lišce. Mají srst všemožných barev: od bílé k nejčernější černé, od nejsvětlejší plavé ke všem odstínům šedé a hnědé. Jsou na pohled velmi krásní, člověk má chuť je pohladit. Ale ouvej! Pokoušou každého, kdo se k neznámé smečce jen trochu neopatrně přiblíží. Vím to z vlastní zkušenosti. Indiáni zacházejí se svými psy s krutostí u primitivů obvyklou. Jsou samozřejmě výjimky; jednou z nich je Napoleon. Jinak byli všichni psi během celé naší cesty tak brutálně biti, že by to pohnulo členy Spolku pro ochranu zvířat k slzám. Psi jsou tak zvyklí na rány, že kousnou každého, kdo k nim jen natáhne ruku – třeba k pohlazení. Po několika dnech jsme s Petrem byli nuceni dělat to, co ostatní – nejdříve pohrozit pěstí nebo klackem a pak teprve zvíře zkrotlé strachem pohladit. Není to dobrá metoda a také jsme nikdy neměli to potěšení si s našimi psy pohrát. Přesto jsou svým pánům věrní! Pes, kterého pán do krvava zbil, mu za chvíli líže při krmení ruku. Obzvlášť nebezpeční jsou tito tahouni večer, kdy se denní část cesty chýlí ke konci. Utrmácení a hladoví klesají do sněhu a nechtějí nic, než odpočívat! Je třeba přecházet kolem nich velmi opatrně. Ale přivykli nám rychle. Po několika dnech jsme byli nasáklí stejným pachem jako jejich páni a psi nás přijali za své. U mne dvě kousnutí utržená v prvních dnech mírnila návaly něžnosti, kterou jsem k těmto věrným společníkům člověka pociťoval. Žili tu po celá tisíciletí volně, než si je člověk podrobil a ochočil.“ Ani v dalších řádcích obdivem k malým indiánským seveřanům Roger Frison–Roche nešetří: „Jedeme přímo proti větru; z kapucí nám visí ledové třásně zmrzlého dechu. Psi táhnou obdivuhodně. Kde berou tu sílu? Celý den se probíjeli cestou necestou, utržili nejedno zranění při zdolávání zmrzlých peřejí, brodili se hlubokým sněhem, že to vypadalo, jako by v něm plavali! Nevěřím, že by kterékoli jiné domácí zvíře dokázalo podat takový výkon a vydržet tak dlouho.“

Ledové psí hřbitovy
Jinou kapitolou psího strádání je historie dobývání legendárního Tigi – šu (Velkého hřebíku), jak severní pól nazývají Inuité. Z nesčetných výprav polárníků slavných a zvučných jmen vyberme alespoň výpravy Američana Roberta Edwina Pearyho, muže, který se na imaginární bod naší planety dostal (patrně) jako první (6. dubna 1909), a který v arktických oblastech tvrdohlavě a nezdolně působil rovných třiadvacet let. Robert Edwin Peary je postava značně problematická. Byl to muž krajně despotický, až chorobně ctižádostivý a žárlivý (na úspěchy druhých), který v historii dobývání Arktidy u odborníků (nikoliv u veřejnosti) mnoho sympatií nezískal. Dobrým pramenem poznání nám může být kniha Farleyho Mowata Polární vášeň: „Na jaře roku 1894 se Peary vydal k ,zálivu' Nezávislosti, podporován pěti Eskymáky a osmdesáti psy a doprovázen sedmi členy expedice. Ve své nedočkavosti zahájil cestu příliš brzy na jaře. Vražedné počasí způsobilo, že skupina urazila pouze něco málo přes dvě stě kilometrů a vrátila se jen s pětadvaceti psy; ostatní zahynuli …“ Na jiném místě čteme: „V dubnu 1895 se Peary, Henson, Lee a šest Eskymáků se šedesáti psy opět vypravil směrem na severovýchod. Tentokrát se Peary snažil prorazit za každou cenu a nedal se odradit ani ztrátou většího počtu životně důležitých zásobáren, které přes zimu zmizely pod sněhem. Vedlo to k tomu, že on i celá skupina jen o vlas unikla smrti. Pearymu se podařilo znovu dosáhnout nejzazšího cípu ‘zálivu’ Nezávislosti, ale neopravil ani jeden ze svých zeměpisných omylů z roku 1892. Se svými druhy se málem po čtyřech plazil zpátky přes ledovcový štít a do základního tábora se vrátili víc mrtví než živí (z psů to přežil pouze jediný); za tři roky úsilí nedokázal tedy vůbec nic. Došel však k přesvědčení, že severovýchodní trasa přes led opravdu není schůdnou cestou k pólu.“

Samozřejmě, že i na pozdějších polárních expedicích, v Arktidě i Antarktidě, psi umírali, nebo končili jako potrava svých šťastnějších druhů či hladových lidí. Psi umírali v expedicích norského cestovatele a nositele Nobelovy ceny Dr. Fridtjofa Nansena (na jednu výpravu si Nansen objednal čtyřicet samojedů), umírali i na expedicích norského hrdiny obou světových pólů Roalda Amundsena (oba dva napsali o svých psech mnoho nádherných a pochvalných slov) a umírali i na výpravách dalších. Ukvapené soudy, vyřčené často v dobře vytopeném pokoji a se spíží přetékající potravinami, nejsou na místě. Horliví soudci by raději neměli litovat času k prostudování bohaté „arktické a antarktické“ literatury. Strohá fakta situací a podmínek, v nichž se polární badatelé nacházeli, často nepoučené soudy tvrdě umlčí … A ve světle reality mohou působit více jak pošetile …

Misionář mezi psy
Nesmírně zajímavou, donedávna u nás naprosto neznámou, knihou je dílko Francouze Rogera Buliarda – INUK znamená ČLOVĚK (s podtitulem Deset let misionářem mezi Eskymáky). Roger Buliard (1909–1978) působil v kanadské Arktidě jako misionář (Obláti Panny Marie neposkvrněné) a za svými „ovečkami“ putoval drsným severem se svým psím spřežením. Na své čtyřnohé kamarády R. Buliard ve své knize rozhodně nezapomíná: „Naši psi – moji psi jsou neúnavnými dříči, věrnými hlídači, skvělými lovci, milujícími a milovanými společníky! Eskymáci jim dávají jména po svých zemřelých příbuzných a odmítají utratit osiřelé, po nich zbylé věrné pomocníky. Pro vyjádření svého smýšlení o psech mají výstižné rčení: ,Okrayuimatta kisemik!' (Jejich jedinou chybou je, že nedovedou mluvit!), jako by byl tento ,nedostatek' opravdu jediným rozdílem mezi nimi a psy. I když je jim člověk samozřejmě nesmírně nadřazen tím, že má duši a schopnost řeči a rozumného uvažování, nemá na druhé straně jejich bezvýhradnou oddanost a odvahu, kterou nezlomí sebevětší únava nebo protivenství, nemá ani jejich tělesnou zdatnost, nezávislou na mrazu a hladu, jejich pohotovou ochotu k promíjení utrpěných křivd a jejich obětavost i za cenu vlastního života.“

Oběti zlým mocnostem
Pokud snad některý ze čtenářů nabyl dojmu, že se obsah této kapitolky poněkud vymyká našemu námětu, nechť má na paměti, že čtyřnozí seveřané byli zrozeni v Arktidě a Subarktidě, a že do našeho civilizovaného světa, se vším jeho pohodlím, ústředním topením a civilizačním zchoulostivěním a degenerací, byli (v podstatě „násilně“) implantováni – naším obdivem a naším sňatkem z rozumu i z lásky. Pokud si Čech vezme za ženu Arabku, měl by jistě znát co nejvíce o arabském světě. Protože „znát“ může pomoci „pochopit“! Inuitské animistické náboženství, inuitské legendy i jejich pohádky většinou „se špatným koncem“ nemají s evropským chápáním světa pranic společného. Inuité většinou přinášeli oběti zlým mocnostem, zlým duchům, kteří mohli měnit počasí, přinášet sněhové a mořské bouře, převracet kajaky a zničit psí spřežení atd., protože jim byli životně nebezpeční, způsobovali hlad, smrt a přinášeli neštěstí a nemoci. Se „ZLEM“ bylo třeba býti za dobře. „DOBRO“ bylo prostě dobré a vlídné, a když existovalo, nevyžadovalo žádné oběti. Tvrdý život v neuvěřitelně drsných přírodních podmínkách vyžadoval i neuvěřitelně odolné lidi a neuvěřitelně odolné psy. Jen takoví byli schopni přežít!

Dovětek dobrodružného misionáře
Rozlučme se s naší dnešní kapitolou slovy Rogera Buliarda: „Každý rok některý z našich psů uhyne, buď následkem nemoci, může se také snadno poranit, nebo umrznutím. Neodejde však nadobro, protože pak ještě dlouho žije v našich vzpomínkách. Kromě toho brzy přejde jeho jméno na některého mladého psa, který je však stejně rychle ztratí, jestliže se ukáže, že svými vlastnostmi není hoden jména svého předchůdce. Mrtví psi se často vracejí a oživují naše večerní rozprávky. Jako by se ty jejich chundelaté, mně tak drahé hlavy v tom šeru zase zvedaly a hledaly mou ruku. Cítím, jak mi jejich růžový drsný jazyk olizuje prsty, které jsem jim bezděčně nastavil, a když předstírám, že se o ně nezajímám, něžně mě koušou svými ostrými zuby do ruky. Vidím je ve své fantazii … jak ve spřežení běží jeden za druhým, každý na svém místě, jak se při tom jejich postroje natřásají a jejich rolničky zvoní, jako tomu bylo kdysi …“