Jste soutěživí, baví vás sport a zároveň chov zvířat? Zkuste poštovní holubářství
Historie
Poštovnímu holubářství se věnují chovatelé v Evropě již přes sto let. Kolébka tohoto sportu je především v Belgii. Zde došlo k vyšlechtění současného poštovního holuba. Za předky jsou považováni holubi celé řady původních bradavičnatých plemen. Uváděné jsou různé bagdety, kariéři, dragouni, rackové a poslíčci. Soustavným tréninkem a selekcí na požadované znaky se u poštovního holuba rozvinuly orientační a letové schopnosti. Dnešní opeření sportovci dosahují mimořádných výkonů. Vynikající orientační smysl umožňuje holubům se navracet do svých domovských holubníků nebývalou rychlostí i z několikasetkilometrových vzdáleností. Těchto vlastností se využívalo už od nepaměti ve službách válečnictví.
Pro potřeby vojsk se budovaly vojenské mobilní holubníky. Především v 1. a 2. světové válce se používalo poštovních holubů k přenosu zpráv z válečných bojišť a pomocí minikamery, umístěné na holubím těle, pomáhali opeřenci monitorovat nepřátelská ležení. V mnoha případech pomohl statečný holub zachránit obklíčené jednotky nepřítelem. Angličtí poštovní holubi, ve službách válečného vojska, byli dokonce za své zásluhy a zranění při plnění svých úkolů několikrát vyznamenáni. Asi nejznámější opeřený válečný veterán se jmenoval Gustav s označením kroužku NPS. 42. 31066. Tento britský holub sloužil na palubách letadel RAF. V případě nouzového přistání leteckých bitevníků v nepřátelském území nebo na mořské hladině odlétal na Britské ostrovy se zprávou o souřadnicích nenadálé události. Holub Gustav posloužil také při přenosu důležitých informací z invaze spojenců v Normandii 6. června 1944. Přes nepříznivé povětrnostní podmínky mu let přes kanál La Manche trval necelých šest hodin. Za své bojové úspěchy byl 1. září 1944 vyznamenán prestižní cenou Dickin Medal.
V českých zemích si již za Rakouska-Uherska našlo poštovní holubářství své příznivce a holubi se už tenkrát označovali kovovými kroužky. Za první republiky se chov holubů postupně rozšiřoval. Opeření sportovci se vyváželi na vypouštěcí místa pomocí železnice. Zlomem byla pro organizované holubářství 2. světová válka. Poštovní holub představoval strategické zvíře a jeho chov byl značně omezen. Ve dvojjazyčné vyhlášce z roku 1941 protektorátního ústředního orgánu odborné skupiny pro poštovní holubářství a odborné skupiny pro rasově užitečné a výstavní holuby bylo nařízené holuby povinně organizovat a evidovat. Každý chovatel holubů musel být tehdy členem spolku a tím i evidovaný. Jejich chovy byly omezovány. Výše uvedená skutečnost vyplývala z faktu, že holub byl za II. světové války zařazen mezi vojensky využitelná zvířata. Mnoho tehdejších holubářů své chovy zrušilo nebo chovali své opeřence tajně v úkrytech.
Asi největší rozvoj holubího sportu lze zaznamenat po druhé světové válce. Krátce po válečných událostech byli chovatelé poštovních holubů přiřazeni do tehdejšího Svazarmu, ovládaného tehdejším ministerstvem obrany. Později byli poštovní holubáři součástí Českého svazu chovatelů drobných hospodářských zvířat. V roce 2005 vznikla samostatná organizace sdružující poštovní holubářství s názvem Českomoravský svaz chovatelů poštovních holubů (ČMSCHPH), v jehož čele stojí prezident. Současné poštovní holubářství má svoji organizační strukturu. Nejnižší jednotkou jsou základní organizace sdružené do oblastí. Dále se Česká republika dělí na Český a Moravskoslezský svaz poštovních holubů. Náš ČMSCHPH je členem světové holubářské organizace FCI (FEDERATION COLOMBOPHILE INTERNATIONALE) v Halle.
Závody
Nyní se vraťme od historie a organizační struktury našeho poštovního holubářství k vlastnímu holubářskému sportu. Asi největší zajímavostí na poštovním holubářství je schopnost poštovního holuba vracet se z neskutečných vzdáleností do svého domovského holubníku. A co na této zábavě chovatele již po generace nejvíce „rajcuje“? V principu je to pořád stejné. Poštovní holubářství je o soutěžení a každý chce vyhrát. A jaká je nejlepší cesta k úspěchu? Názorů na zvolenou taktiku je asi tolik, co je organizovaných holubářů.
Výsledek závodu ovlivňuje mnoho ukazatelů. Mezi ně patří kvalita a původ závodníků, jejich zdravotní stav, kvalita chovatelského zařízení, způsob chovu, krmení, kondice holuba a mnoho dalších faktorů. V neposlední řadě musíte mít také trochu sportovního štěstí. I když se vám na jedné straně podaří vybalancovat věci, které ovlivňují špičkové výkony, čeká na druhé straně na letícího závodníka během závodů mnoho nástrah. Asi největším nebezpečím jsou přemnožení draví ptáci. Ti mají na svědomí největší procento ztracených závodníků. Mezi další problémy patří chemizace v zemědělství, dráty elektrického napětí, hustá doprava a hovoří se i o elektromagnetickém smogu zhoršujícím orientační schopnosti.
Přesto vlastní závody a hlavně dolet mají obrovské kouzlo. Chovatel v době očekávaného příletu sedí před domovským holubníkem a čeká na své závodníky. S ostatními chovateli telefonicky konzultuje dobu vypuštění a podle vzdálenosti propočítává první přílety. Pak to přijde. Z oblohy se snáší první závodníci a vplouvají do svých holubníků. Nastává zaznamenávání času příletu. Dříve se používaly mechanické konstatovací hodiny, do kterých se vkládaly gumičky umístěné na noze závodníka. V dnešní době dolet holuba zaznamenává elektronika pomocí čipu. Vletový otvor je opatřený snímací anténou, která přes čip umístěný na noze závodníka zaznamená přesný dolet. Je to podobný princip, jako když platíme zboží přes čárkové kódy v supermarketech.
Každý holubář má odlišnou vzdálenost svých souřadnic od místa vypuštění, proto se u závodníka propočítává průměrná rychlost. Ta je uváděná v metrech za minutu. U nejlepších závodníků se průměrná rychlost blíží k 100 kilometrům za hodinu. Ze závodu se do výsledků započítávají pouze holubi, kteří se umístili v prvních 20 procentech. Vyhodnocení soutěží je poměrně složité a provádí ho, za pomoci výpočetní techniky, speciálně vyškolený funkcionář – výpočtář. Soutěží se v mnoha kategoriích. Asi nejznámější je soutěž rozdělená podle délky závodu na krátké, střední a dlouhé tratě. Dále se můžeme setkat se závody holoubat, ročních holubů, holubic a závodů přes noc.
Na jednotlivé závody se většinou používají holubi specialisté.
Chov
V chovu pošťáků se setkáváme s různými krevními liniemi, označovanými zpravidla podle jmen jejich chovatelů, lépe řečeno zakladatelů. Většinou se jedná o chovatelské legendy z Belgie, Nizozemska a Německa. Tyto státy se řadí v poštovním holubářství mezi velmoci. Rodiny některých holubářů se věnují chovu poštovních holubů po generace. Holubi z každého takového mnohaletého chovu pak zákonitě mají své určité znaky ve výkonu (například v rychlosti, tvrdosti nebo vytrvalosti). U některých linií poštovních holubů pozorujeme rozdíly ve velikosti postavy, struktuře ozobí, tvaru a délce hlavy, tvaru křídla, ale často i v barvě opeření.
Barevný ráz u sportovně vedených holubů není cílem plemenářské práce. Hlavním selekčním kritériem jsou závodní výsledky. Přesto je třeba uvést, že u poštovních holubů se nacházejí tradiční barvy a vzorky opeření. Mezi ně patří modrá, dominantně červená, ve vzorcích pruhových, kapratých a tmavých. Častým zbarvením je bělouš (šiml) s charakteristickým žíhaným probělením barevných per. Častá je také kombinace výše uvedených barev s bílou. Bělokosé kresbě se u poštovních holubů říká koncák nebo špic. Červeným pruhovým se říká žamžík. Poštovní holubářství má mnoho specifických krajových názvů často vycházejících z němčiny. Jako zajímavost lze uvést, že se v chovech poštovních holubů vyskytují linie barevně odlišné. U kmene Moulemans se často vyskytují takzvaní „kaštánci“. Jsou to červení, plnobarevní nebo různě strakatí holubi. Někteří jedinci jsou téměř čistě bílí, což je u poštovních holubů vzácné zbarvení. Přesto výjimka potvrzuje pravidlo. V Belgii existují dvě úspěšné chovatelky sportovně vedených bílých pošťáků. Sonia van der Maelen a Karen Vangramberen svými výsledky ze soutěží šlapou na paty konkurentům s převážně modrými holuby.
Z věhlasných zahraničních chovatelů, jejichž holubi dlouhodobě vykazovali či vykazují dobré výsledky, můžeme uvést například jména Janssen, Fabry, Marcel Desmet, Horemans, Moulemans, De Klak (Jos Van Limpt) a Schellens. Navzájem se liší využitelností na různé typy závodů. Někteří vynikají na krátkých a středních tratích, někteří jsou šlechtěni na dlouhé tratě. „Jansseni“ jsou například výborní sprinteři využitelní na krátké (do 300 km) a střední tratě (do 600 km). Převážně z „Janssenů“ vznikli holubi De Klak a Schellens. Již zmiňovaní holubi linie Moulemans vznikli také na bázi „Janssenů“ a „Van de Boschů“. Na dlouhých tratích kralují nizozemští holubi z chovů Van Wanroye, Van der Wegena, Ardena a z někdejších chovů Van der Espta nebo Delbara. Tito holubi jsou úspěšní v závodech na 800 i více kilometrů.
Specialisté
Zvláštní kategorií závodů poštovních holubů jsou závody na dlouhých tratích, kdy se holubi vracejí nejdříve následující den po vypuštění. V případě nepříznivého počasí se letí i více dní. Holubi jsou vypouštěni až odpoledne, aby domů nedolétli ve stejný den. Vzdálenost těchto tratí často přesahuje 1 200 kilometrů. Takové tratě nemohou létat běžní poštovní holubi, ale pouze vybraní a dobře trénovaní specialisté. Tyto závody jsou pro vyznavače opravdového adrenalinu. Do této kategorie patří i holubí maratony, kdy holubi letí i několik tisíc kilometrů.
Hromadné lety
Nezbytnou potřebou pro oblastní sdružení je přepravní kamion na dopravu holubů. Pod plachtou se skrývá konstrukce na přepravní koše s mechanickým otevíráním, klimatizací a zařízením pro napájení a krmení závodníků. Do kamionu se podle velikosti vejde až několik tisíc holubů. Mračno opeřených sportovců zakrouží nad vypouštěcím místem a vlnícím letem se vydá k domovu. Postupně se hejno trhá na menší celky. Do domovského holubníku přilétají sportovci buďto jednotlivě, nebo v malých skupinkách. Při různých memoriálech a mezinárodních soutěžích je vypouštěno několik desítek tisíc holubů z různých středoevropských států. To je pro chovatele svátkem a hromadné lety patří k vrcholným zážitkům. Holub, který dokáže porazit své soupeře v takové konkurenci, je velice ceněný a jeho potomstvo je mezi chovateli vyhledáváno.
Vdovský model
Další velikou alchymií jsou různé způsoby chovu holubů určených pro vlastní sportovní výkony. Hlavní závodní období je od dubna do září. Kromě tradičního způsobu chovu se dnes často používá tzv. vdovský model. Spárovaný holub se vidí s holubicí pouze proto, aby byl lépe motivovaný pro rychlý návrat do holubníku. Po doletu je mu odměnou letmé setkání se svou partnerkou a znovu je ze závodníka vdovec. U klasické metody je využívána jiná motivace. Pokud holub krmí holoubata, po vypuštění se snaží co nejrychleji vrátit se do holubníku, aby mohl nasytit své potomky. Modelů pro získání špičkových výsledků je mnoho a vlastně každý holubář má svoje tajemství, jak docílit nejlepších výsledků.
Když to tak shrneme, chov sportovně vedených poštovních holubů je veliká věda. Shodneme se na tom, že tato zábava je náročná na volný čas, finance a organizační záležitosti. Odměnou jsou příjemné pocity po uvolnění endorfinů při sportovním klání, klubový život a chovatelské zážitky.
