Neapolský mastin

Velcí dogovití psi byli dobře známí již v době římských válek. Byli používáni jak při válečném tažení, tak v bojích v arénách. Avšak první záznamy o existujících válečných psech typu molosů nepocházejí z Říma, nýbrž z britských ostrovů. Právě zde římští vojáci poprvé tento typ psa uviděli a jeho velikostí a silou byli velice překvapeni. Do té doby Římané a Řekové měli jen psy pastevecké. I když právě v čase válečných nájezdů na britské ostrovy můžeme začít hledat pradávnou historii neapolského mastina, je to stejně tak historie i mnohých jiných, třeba i dnes neexistujících plemen. Je rovněž dost možné, že dnešní neapolský mastin pochází ze dvou základních historických linií, španělské a římské.

Býval psem k boji a ochraně
Dlouho existovalo mnoho typů mastifů a mastinů, válečných psů, kteří jsou známí coby římští molosští psi. Ve své podobě existovali bez větších změn minimálně po dobu 8 století. Pojmenování dostávali zpravidla podle země, kde se vyskytovali.

I když nelze tvrdit, že čistá historie neapolského mastina sahá až do dob Alexandra Velikého, je pravdou, že se v tu dobu vyskytovali psi velice podobní právě neapolovi, jak ho známe i dnes. Dlouho byli využíváni při válečném tažení a také v bojích v arénách, proti otrokům a nejrůznějším zvířatům. S vojskem se tak plynule rozšířil po celé Evropě. Lidé pro něj postupně našli i další činnost, a tak si našel své místo např. u řezníků a statkářů, kde hlídal stavení a někdy i usměrňoval dobytek. Nelze si ale představit, že by před několika staletími existovala plemena jako taková. Psi se pouze formovali k činnosti, kterou měli zastat, a vzájemným křížením se udržoval podobný exteriér. Tím, že ani mastin chovaný v okolí Neapole a úpatí Vesuvu neměl jasně dané zaměstnání, byl chován různými společenskými vrstvami, a jeho chov byl zcela neřiditelný.

Název „Neapolský mastin“ získalo toto plemeno od básníka Dante Alighieriho již ve 13. století. Bylo by tedy možné říci, že zde začíná historie tohoto zajímavého plemene. Ovšem omyl. Neexistují žádné další přesnější záznamy o následném chovu tohoto plemene, které by dokazovaly jeho soustavnou existenci v určitých mantinelech. Tedy nelze hovořit o chovu nebo přímé historii neapolského mastina. Další chaos vznikl rozšířením psů, kterým se říkalo korsický řeznický pes nebo také „Cane Corso“. Mnozí kynologové se domnívali a domnívají, že tento pes byl zároveň neapolským mastinem, jen se mu jinak říkalo. Tento pes, respektive toto označení, je znám od 16. století.

Kolem snad každého plemene existují nejrůznější báje a pověsti. A nejinak je tomu i u neapolského mastina. Nejznámější pochází z roku 1793. Byl to rok, kdy se francouzští vojáci s Napoleonem Bonaparte (italsky Napoleone di Bonaparte) vylodili na Sardinii a chtěli silou obsadit tento krásný a rozlehlý ostrov. Na obranu svého ostrova však přispěchali horalé se svými psy, kterým říkali jednoduše dagos. Obranyschopný a psychologický úder těchto mohutných a velkých psů byl natolik silný, že po dlouhých a urputných bojích se Francouzi dali na ústup. Tak obyvatelé Sardinie se svými mohutnými psy uchránili zemi pro sebe.

Znovuzrození nebo důkladné utajení?
Jedná se o dobu dávnou a dlouhou, a tak samozřejmě následovalo mnohé křížení s jinými i podobnými typy psů a prapředek dnešního neapolského mastina se více či méně stále měnil. Potřeba a obliba těchto psů se však stále zmenšovala, až se na přelomu 19. a 20. století málem nadobro vytratil. Dokonce téměř po celé 19. století a až do první třetiny 20. století o něm neexistuje žádný záznam. Jako by ani neexistoval. Nezmiňuje se o něm žádný kynologický autor, a to se na přelomu 19. a 20. století v rozsahu děl s kynologickou tematikou a popisem psů doslova předháněli. Snad jedinou strohou zmínku nalezneme o „italských mastinech“, přičemž se mělo jednat o neustálené plemeno bez existujícího standardu. Obrazové dokumentování těchto psů v Neapoli a jejím okolí zachycují psy podobné neapolskému mastinovi, ovšem jsou zbarveni jen hnědě, žlutě, červeně či skvrnitě. Šedá neboli modrá barva se až do 30. letech 20. století údajně neobjevila. Podle W. Weisse se modré zbarvení dostalo do neapolské krve následným přikřížením modře zbarvené Německé dogy. A právě takto zbarvení neapolští mastinové začali pomalu vzbuzovat pozornost. Stav takřka absolutního útlumu trval až do zlomového roku 1946. To byl rok, kdy se konala v Castel dell´Oro výstava psů, na které bylo předvedeno osm neapolských mastinů. Jejich rozdílnost však byla značná a podle slov rozhodčího nechvalná. Avšak našel se mezi nimi jeden, který zvedl vlnku zájmu a padl do oka zakladateli tohoto plemene Pierrovi Scanzianimu. Jednalo se o psa jménem Angiolino, který byl vybrán za ideálního představitele plemene. Ale pozor. Na této premiérové výstavě nebyli vystavováni pod názvem „neapolský mastin“, nýbrž „cane corso“. A propos v neapolském nářečí se neapolskému mastinovi doposud někdy říká „canée presa“. To pak však snadno může dojít k záměně s jiným dnes existujícím plemenem „cane corso italiano“. Můžeme ale zaslechnout i úsměv vyvolávající poetické pojmenování „fialový pes z Neapole“.

Podložený chov neapolského mastina
Za průkopníka neapolského mastina je považován zmiňovaný Pierro Scanziani. Původně byl chovatelem německých boxerů, jeho chovatelská stanice se jmenovala Villa-nova a neapolský mastin jej učaroval díky poprvé se na výstavě objevujícím se Angiolinovi. Pak se pustil do hledání a nakupování psů, kteří by odpovídali jeho představám. V roce 1949 získal psa jménem Guaglino. Podle tohoto psa následně vyhotovil standard plemene. Guaglino byl také jako první neapolský mastin zapsán do italské plemenné knihy. Zároveň byl neapolský mastin hned v roce 1949 uznán plemenem FCI.

Základní linií chovu neapola se stal chovný pár pes Guaglino a fena Pacciana. I u tohoto plemene však na začátku byla velmi úzká příbuzenská plemenitba. Zpočátku existovala klubová plemenná kniha, kam byla zapisována všechna štěňata. Ta, která do 18 měsíců věku neodpovídala standardu, byla v knize škrtnuta. Do oficiální italské plemenné knihy LOI pak byli zapsáni až jedinci odpovídající standardu a kteří zároveň měli prokazatelné tři generace předků. Přesto existují v chovu i výjimky, které nesplňují povinnost známosti tří generací předků.

A tak k neapolskému mastinovi přirostla ve 20. století Itálie, která se stala i zemí původu, tedy patronátem tohoto plemene. Vlastní chov, tedy sledovaná historie plemene se datuje až na zmiňovaný rok 1949. Jeho popularita však rostla velice pomalu. Pro svůj vzhled se o neapolského mastina začala zajímat sicilská mafie, a tak se stal ve 20. století psem podsvětí. K výraznějšímu rozmachu plemene došlo až od 70. let 20. století. Vždy se však řadil a řadí mezi málopočetná plemena. Náročnost chovu je velká, což si mnozí uvědomí až po pořízení si prvního psa nebo při prvním vrhu štěňat. Jeho chov vyžaduje značné chovatelské znalosti a finanční prostředky.

Chov a exteriérové nedostatky
Nejvíce je chován v Itálii a Francii. V jiných zemích je jen velmi malý počet chovatelských stanic a tedy i odchovů.
K největším problémům asi patřily i patří vady jako např. neharmonické sladění hlavy a těla, vybočené tlapy, příliš strmé úhlení, silné ektropium s chronicky zanícenou spojivkou a nesprávně utvářený nebo pronesený hřbet.

Je to pes, který cválá spíše jen výjimečně. Nezřídka využívá mimochodu, což není považováno za vadu. Nesmí být přetěžován nadměrným pohybem a už vůbec ne v době růstu. Pes těchto rozměrů roste až do věku tří let.

Mnohé nedostatky v exteriéru i zdraví se bohužel projeví až v dospělosti či v době dospívání. Na roztomilém štěněti mnohé nelze rozpoznat ještě několik měsíců. Proto chov a odchov štěňat i z tohoto hlediska je velice těžký.

I dnes se poměrně výrazně může lišit názor dvou rozhodčích na exteriérovou kvalitu jednoho psa. Také je zřejmý rozdíl v chovech jednotlivých států. Např. v některých zemích je volná kůže po celém těle psa tak markantní, až zasahuje do nelíbivého extrému. Vývoj neapolského mastina se zvrhl v boj o to, čí pes bude mohutnější a bude mít výraznější volnou kůži.

Porovnáme-li psy tohoto plemene z roku 1950 a nyní, budeme překvapeni nad velkým rozdílem ve vývoji k extremismu.
V jednu dobu byla velkým problémem chudozubost. Byli zastánci plnochruposti, ale i zastánci ne zcela striktního vylučování psů z chovu kvůli chybějícím zubům. Pravda byla na obou stranách. Aby měl pes všechny zuby, je opravdu správné, ovšem vylučováním psů, kterým chybí např. P1, z chovu by znamenalo zdecimování chovu. Zůstalo by pak velmi málo chovných jedinců, a to nemluvíme o tom, jaké jiné nedostatky v exteriéru by s sebou nesli. Navíc k této problematice se všechny státy postavily po svém, a tedy zahraniční krytí se stávalo ještě složitější, neboť byly státy, kde se tolerovalo chybění až osmi zubů! Proto bylo na chovatelích, aby se vehementně snažili chudozubost z chovu odstraňovat, avšak ne za předpokladu striktního vyřazování z chovu jinak krásného a zdravého jedince.

Zdraví a nároky
Jeho krátká srst ho nepředurčuje k celoročnímu ubytování venku. Není pro něj vhodná ani příliš velká zima, ale ani ne příliš velké vedro. Je sledovaná dysplazie kyčelních kloubů s tím, že jedinci s dysplazii 4 (D) a více již nemohou být využiti v chovu. Právě dysplazie kyčelních i loketních kloubů, a také ektropium či entropium jsou nejčastějšími zdravotními vadami tohoto plemene. Dále nejsou výjimkou problémy s ekzémy a plísněmi na kůži, zejména na hlavě a především v okolí tlamy. Hlavně díky velkým záhybům, kde se ohrnutím kůže znepřístupní průchod vzduchu, se začne tvořit vlhko, což tyto problémy přivolává a podporuje. Výhodou je krátká srst, která prakticky kromě občasného překartáčování nepotřebuje žádnou péči. Dalšími častými problémy spojenými s jeho velkou hmotností jsou otlaky. Proto jeho místečko musí obsahovat velký a dostatečně měkký prostor k odpočinku. Neapolský mastin není náročný na pohyb, ale na péči.

Neapolský mastin roste velmi rychle, a tak potřebuje v mnohých ohledech velkou opatrnost a zkušenost majitele. Jeho růst je až překotně rychlý a tak klouby a vazy potřebují zvýšenou pozornost a ideálně i preparáty na podporu kloubní výživy. Tělesná schránka mastina v žádném případě nesmí být fyzicky přetěžována. Je to plemeno, které je náročné na množství a kvalitu krmení. Pokud se tento aspekt ošidí, do konce života tohoto psa to může nést nemalé zdravotní problémy. Neapolský mastin patří mezi jedny z nejnáročnějších plemen z hlediska vyváženosti a kvality stravy. Krmivo by mělo být rozdávkováno na dva až tři dávky během dne, a to po celý dospělý život psa, a to i z důvodu předcházení možného problému zvaného torze žaludku. Neapolský mastin také hodně slintá a po napití je voda nejen v misce a v krku psa.

Všechny tyto informace by měl budoucí majitel vstřebat a usoudit, zda zvládne péči o toto impozantní plemeno.

Jaký je neapolský mastin?
Jako mladý si rád hraje a dovádí. Také v tomto věku můžou mít někteří jedinci sklony demolovat věci, pokud se nudí a jsou bez dozoru. V dospělosti je spíše uvážlivý a klidný tvor. Jeho využití je ryze společenské, tedy vžívá se do role rodinného psa, který v případě potřeby ohlídá dům.

Je to bohorovně klidný, tichý, pomalý, rozvážný a přemýšlivý pes. Jeho chování a osobnost se utváří v době dospívání. Velmi mnoho ho ovlivní výchova, celkový přístup a prostředí ve společnosti v jaké žije. Pradávné projevy agresivity jsou za poslední desetiletí maximálně potlačeny a agresivní jedinci důsledně vyřazováni z chovu. Agresivitu však nesmíme zaměňovat se schopností hlídat. Je to pes, který spolehlivě ohlídá majetek bez zbytečného štěkání. Je ostražitý a vnímavý na atmosféru. Cítí-li se v ohrožení, může být vyloženě nebezpečný. Nenechte se oklamat jeho pomalostí a klidem.

Po velmi dlouhou dobu mu byly kupírovány uši na krátko, aby vypadal hrůzostrašněji a odradil případné zloděje. Známé návštěvy vítá, cizí většinou nejdříve pozoruje a vyhodnocuje jejich chování. K cizím lidem je většinou nevšímavý a lhostejný, někdy až zřetelně nedůvěřivý. Přesto nebývá bezdůvodně nepříjemný. Je věrný svému pánovi a nevyhledává problémy.

I když je to rodinný pes, není to plemeno určené vyloženě k dětem. Je k nim hodný, toleruje je, ale chůvu ani hračku jim dělat nebude. Potřebuje a chce žít v rodině a s rodinou. Upíná se většinou na jednoho pána, kterému bezmezně věří. Ke své rodině je přítulný a milý.

Není psem pro každého a už vůbec ne pro úplného začátečníka. Rozhodně není pro toho, kdo si chce zvednout sebevědomí, nebo v něm vidí možnost zbohatnutí na odchovu štěňat. Potřebuje důsledného a rozhodného pána, který jej dokáže srozumitelně vychovávat a nastavit a dodržovat určité hranice dovoleného chování. Zejména psi (samci) bývají vcelku dominantní a sebevědomí. Kdo si příliš nevěří, ať raději volí fenu.

Má velmi dobrou paměť, a proto výchova a základní výcvik nejsou příliš složité. Základní povely je schopen a ochoten se naučit, i následně v případě potřeby vykonávat. Cvik může ignorovat v momentě, kdy jej považuje za nesmyslný. S ohledem na jeho velikost je nutné ho včas naučit netahat na vodítku. I když je někdy uváděn jako „služební plemeno“, rozhodně jím v pravém slova smyslu není. Není vhodný na sportovní výcvik a jakýkoliv druh závodů.

Potřebuje dostatek prostoru kolem sebe a vhodnou činnost. To však může činit s ohledem na jeho váhovou kategorii a volnou kůži problém. Tedy by měly být samozřejmostí časté a přiměřeně dlouhé procházky.

Někteří jedinci jsou nezřídka dominantnější vůči ostatním psům. Feny bývají většinou mírnější a v ohledu k ostatním zvířatům tolerantnější. Přesto se celkově neapolský mastin chová k domácím zvířatům zpravidla dobře, je-li k tomu v mladém věku důsledně veden.

Neobvyklý vzhled dokázal využít režisér ve filmech Harryho Pottera. Zde neapolský mastin ztvárnil psa Tesáka, kterého vlastnil hajný Hagrid z Bradavic.