Lorikulové
Za život jsem potkal několik druhů, i když tito ptáci nejsou v Evropě příliš běžní. Jednou jsem je měl asi tři neděle doma, když si je u mne schoval jeden, co se živil jako přírodovědec a přivezl si je domů až z Vietnamu. Měl jsem možnost je pozorovat zblízka a také jsem si je vyfotografoval. Časem jsem pořídil ještě fotografie dalších druhů lorikulů, proto mě napadlo napsat k tomu pár řádek textu. Ti ptáci nejsou u nás natolik běžní, aby článek o nich všichni zavrhli jako nezajímavý. Možná, že právě naopak nějaký zájem vzbudí.
Systematika
Pohled na systematické zařazení těchto drobných papoušků je vcelku ustálený, i když to neznamená, že by se v budoucnosti nemohl měnit. Naše literatura počínaje Karáskem tyto papoušky zná a nejspíše je znala již dříve, to jsem ovšem tak dalece nezkoumal. Karásek je podle Gadowa řadí to čeledi papoušků vlastních, dále do podčeledi papoušků pravých a skupiny papoušků ušlechtilých, přičemž popisuje celkem šest druhů. Slabinou dřívějších systémů bylo právě dělení podčeledí na skupiny, přičemž skupina je taxonomická jednotka jen jaksi pomocná, když se autoři systému nedokážou jednoznačně rozhodnout, jak vlastně vyšší jednotku rozdělit. Ještě J. L. Peters – 1937 (Checklist of the Birds of the World 3) používá systém skupin, když 7. podčeleď papoušků pravých dělí na pět skupin a 3. skupinou jsou právě papoušci netopýří – Loriculini. J. M. Forshaw ve své známé a nákladné knize o papoušcích, která se stala jakousi biblí chovatelů, tento systém nepoužívá. Ovšem Forshaw nebyl nikdy systematikem. Milan Vašíček, známý český autor knih o papoušcích, prakticky převzal systém použitý Forshawem. Asi nejzajímavější je dělení dr. Wolterse ze sedmdesátých let minulého století, který řád Psittaciformes dělí na 11 čeledí. První čeleď Micropsittinae dělí pak dále na tři podčeledi a třetí podčeleď tvoří pak právě naši lorikulové – Loriculinae. Z tohoto pohledu nejsou až zase natolik příbuzní rodům Agapornis a Psittacula, jak tvrdí jiné systémy. Nakonec to není zase tolik důležité. Důležitější je, že lorikulové jsou v mnoha ohledech docela výjimeční a řazení do nějaké vlastní, nižší taxonomické jednotky je opodstatněné.
Názvy
V českém názvosloví zapříčinili tito drobní papoušci rovněž mírný zmatek. Karásek je nazývá papoušíky netopýřími, když použil překlad z němčiny, kde se několik druhů jmenuje Fledermauspapagei. Fledermaus je netopýr. Angličtina používá název Hanging Parrakeet. V češtině to nakonec nevyhovovalo, protože převládl názor, že zásady vědeckého pojmenování by měly platit i tady. A protože platí, že druh je popisován jménem podvojným, rodovým jménem a potom jménem druhovým, muselo potrojné pojmenování zmizet. Od sedmdesátých let, kdy bylo vytvořeno péčí svazu chovatelů první kompletní české názvosloví papoušků a astrildovitých, se tito ptáci jmenují lorikulové. Jméno vědecké bylo počeštěno.
Výskyt
Lorikulové jsou typickými ptáky jihovýchodní, tropické Asie. Zoologie a botanika dnes dělí zemskou souš spíše než na kontinenty na zoogeografické oblasti. Asie například je dělena na dvě oblasti. Na oblast Eurasie, kde převládají podnební podmínky, jaké známe od nás, a pak na jihu, kde jsou tropické oblasti, leží oblast orientální. Tato oblast na jihovýchodě Asie má podnebí teplé, ovlivňované pravidelně se střídajícími větry, monzuny, které přinášejí vláhu. Některé části této oblasti patří k nejvlhčím na zemi. Takové části jsou porostlé tropickými deštnými, neopadavými lesy. Právě takové lesy jsou domovem lorikulů. Jsou to ptáci korun stromů hustého lesa. Najít tyto ptáky zrakem v korunách stromů je prakticky nemožné. Jsou všichni v podstatě převážně zelení a nejsou větší jak listy stromů. Ani jejich hlas není natolik silný, aby je člověk dokázal ze země v koruně stromu najít. Jejich velikost a zbarvení jsou důležitými ochrannými prvky. Jsou dále zajímaví tím, že při spánku nebo i denním odpočinku se na větvičkách zavěšují hlavou dolů. Jsem přesvědčen o tom, že je to další způsob jejich ochrany. Většina hadů této tropické oblasti totiž loví v nočních hodinách a ke kořisti je přivádí silně vyvinutý čich. Had se musí nepozorovaně přiblížit ke kořisti po horní části větve. Je-li tedy pták zavěšen na větvi hlavou dolů, má větší šanci uniknout. Prostě se jenom pustí. Navíc, jak potvrzují i někteří chovatelé těchto ptáků, ptáci ve tmě velmi dobře vidí. Je to dobrý způsob chování pro přežití v tropické džungli, která není nijak přátelská.
Zajímavost
Většina teplokrevných živočichů nosí svou hlavu, kde jsou uložena nejdůležitější nervová centra, směrem vzhůru. Souvisí to s tlakem. Pokud budete držet svou hlavu dole, tak jako když si zavazujete boty delší dobu a potom se náhle vztyčíte, můžete ohrozit i svůj život. Změna tlaku může způsobit prasknutí nějaké cévky v mozku, což je mozková příhoda neboli mrtvice. Ti ptáci musí mít nějaký speciální způsob, jak vyrovnávat rychlé změny tlaku v hlavě. Oni a pak netopýři a kaloňové, samozřejmě. Nikdy jsem však neslyšel nic o tom, že by se tomu někdo pokoušel přijít na kloub. Všimněme si na fotografiích, zvláště pak u lorikula korunkatého, že ptáci mají velkou hlavu a také oči. Souvisí to s častějším používáním očí ve tmě. M. Vašíček přímo popisuje zkušenosti chovatele s odchytáváním ptáků ve voliéře. Často chovatelé odchytávají ptáky ve tmě, protože je to mnohem snadnější. U lorikulů to neplatí a chovatel říkal, že musí nejprve ptáky oslnit světlem baterky, aby mu neunikli.
Potrava
Tito drobní ptáci se živí téměř výhradně různými plody, ovocem. Je také známo, že olizují mízu stromů. Pravděpodobně jediným způsobem, jak se k nim v přírodě dostat, je chytat je na místech, kam na mízu létají. Existují zprávy o tom, že létají na kokosové plantáže, kde se z naříznutých stromů chytá šťáva. Tato míza velmi rychle i kvasí a obsahuje určité množství alkoholu. Ptáci jsou, řekněme policejní mluvou, pod vlivem návykové látky neboli přiopilí. Tím snadnější je potom jejich odchyt. Chovatelská literatura mluví o tom, že ptákům jsou, kromě ovoce, předkládána i obvyklá semena. Jestliže ptáci nějaká semena vůbec berou, pak by to měla být semena nějakých stromů, nejspíše asi fíků. Semena předkládaná jiným papouškům jsou semena rostlin jaksi přízemních, rostlin rostoucích tak do dvou metrů od země. Tam lorikulové v podstatě nelétají. Jsou to ovšem zvědaví ptáci, takže nijak nevylučuji, že mohou brát i semena takových rostlin, jako je proso nebo slunečnice, zvláště pak v nezralém stavu. Když si u mne kdysi jejich majitel své lorikuly uskladnil, dodal mně i krmení. Především to byla takzvaná dětská výživa, kaše z ovoce, která se dosud takhle prodává. Tu měli ptáci v mističkách neustále k disposici. Nahoře u bidélka. Na podlahu klece v podstatě ptáci vůbec nešli, s tím musíte počítat. K tomu brali běžně jablka a nějaké hrušky. V dnešní době máte různého tropického ovoce po celý rok na výběr tolik, že je ani nedovedu vyjmenovat. Některé druhy melounů vychází dokonce i hodně lacino, můžete se s ptáky dobře podělit. Berou ochotně i moučné červy a vařená vejce, případně míchanici. Úspěšní chovatelé se shodují, že živočišné bílkoviny jsou důležité pro vyvolání toku. Protože ptáci mají řídký trus, musí s tím chovatelé počítat a poskytovat jim možnost koupání. Na vyšších místech, na zem oni neradi.
Rozšíření v přírodě
Ptáci se vyskytují v orientální oblasti od jihozápadní Indie směrem na východ až po Novou Guineu a Bismarckovo souostroví. V Indonésii tak překračují některé druhy onu slavnou Wallaceovu linii, která odděluje orientální zoogeografickou oblast od oblasti australské. To ovšem není u tvorů, kteří jsou schopni létat, nic výjimečného. Na západě oblasti výskytu žijí pouze dva druhy, a to lorikul modrobradý a lorikul srílanský. Ani nevím, jak je to ze zeměpisného pohledu správně. Onen ostrovní stát se dnes jmenuje Srí Lanka, ostrov býval Ceylon, ale obojí asi není totéž. Nicméně jeden ze dvou druhů, které žijí na západní výspě areálu jejich rozšíření, je uváděn jako lorikul srílanský. Dalším západním druhem je pak lorikul modrobradý, který žije na nejrozsáhlejším území. Směrem na východ potom různých druhů přibývá a nejvíce jich žije v ostrovní části jihovýchodní Asie, respektive orientální oblasti. Systém použitý pro takzvané nové české názvosloví vypočítává celkem 13 druhů lorikulů. Z toho 11 druhů nevytváří žádné zeměpisné formy, ale u jednoho druhu jich však vypočítává 10. Většina druhů jsou tedy ostrovní ptáci pocházející z východní části areálu. Do evropských chovů se postupem času dostala sotva polovina druhů lorikulů. K nám pak bezpečně jen tři druhy. Celý rod není dostatečně prozkoumán, což se projevuje mimo jiné i rozdílným počtem druhů. Zatímco systém českého názvosloví uvádí 13 druhů, Wolters jen 11 druhů a ještě jeden druh s otazníkem, zda není totožný s druhem dalším. Pro pořádek uvedu nakonec zkratkovitě výčet druhů podle „Soustava a české názvosloví ptáků světa“.
1. lorikul modrobradý – Loriculus vernalis (Sparrman, 1787). Monotypický druh s největším rozšířením. Žije v lesích od jižní Indie a ve všech jižních částech států směrem na východ od Indie až po jižní Vietnam. Pohlavní dimorfismus je jen slabě vyvinutý, přesto lze samce od samice odlišit. Samice mají menší bleděmodrou skvrnu na bradě a mají být celkově o něco tmavší. V našich chovech ptáci byli, byli i vystavováni v pražské Botanické zahradě, o odchovech zprávy nejsou.
2. lorikul srílanský (M. Vašíček ještě jako lorikul ceylonský) – Loriculus beryllinus (Forster, 1781). Opět monotypický druh žijící na ostrově Ceylon. Samici lze rozeznat podle menšího rozsahu bledě modré barvy na bradě a menší červené čepičky na čele. V evropských chovech se objevuje minimálně, fotka pochází z Holandska. O zastoupení v našich chovech zprávy nejsou.
3. lorikul filipínský – Loriculus philippensis (Müller, 1776). Ptáci žijí na Filipínách, což je sice jeden stát, ale nepočítaně různých ostrovů. Druh vytváří podle „Soustava“ celkem 10 zeměpisných forem, které žijí na různých ostrovech. Podle M. Vašíčka pak 11 forem. Pohlavní dimorfismus je silně vyvinut, a je tedy snadné samce od samice rozeznat. Ostatně mám přiložené fotografie, ptáci byli vystaveni na výstavě v pražské Botanické zahradě. Nominátní forma žije na hlavním filipínském ostrově Luzon. Pro toho, kdo by snad chtěl začít studovat jednotlivé formy hlouběji, doporučuji M. Vašíčka, který je popisuje v knize „Papoušci Afriky a Asie“.
4. lorikul korunkatý – Loriculus galgulus (Linnaeus, 1758). Monotypický druh pocházející z jižní poloviny Malajského poloostrova, Sumatry, Bornea a menších souostroví ležících v jejich blízkosti. Pohlavní dimorfismus je silně vyvinut. Je to nejčastěji v Evropě chovaný druh. Karásek jej uvádí pod jménem papoušík netopýří modrohlavý. Ptáci byli již mnohokrát odchováni, a to i u nás.
5. lorikul červenočelý – Loriculus stigmatus (S. Müller, 1843). Podle „Soustava“ monotypický druh, Wolters zmiňuje formu quadricolor. Žije na indonéských ostrovech Celebes (Sulawesi), Togian, Muna, Buton. Pohlavní dimorfismus je vyvinut. V Evropě již odchován, o jeho chovu u nás zprávy nejsou. Na fotografiích je představuje M. Smrček.
6. lorikul suluský – Loriculus sclatery (Wallace, 1863). Podle „Soustava“ monotypický druh. Wolters jej jako samostatný druh neuvádí, M. Vašíček jako poddruh lorikula ozdobného. Pohlavní dimorfismus má být vyvinut.
7. lorikul ozdobný – Loriculus amabilis (Wallace, 1862). Situace opět podobná té předchozí. Podle „Soustava“ monotypický druh, podle M. Vašíčka vytváří na různých ostrovech dalších několik forem. M. Vašíček nezískal pro svoji knihu ani jeho fotografii a použil akvarelu J. Lípy. Ptáci žijí na severních Molukách, ostrovech Halmahera, Batjan, Sula a dalších.
8. lorikul sangiheský – Loriculus catamene (Schlegel, 1873). Podle „Soustava“ monotypický druh. Wolters jej jako samostatný druh neuvádí, M. Vašíček jako formu lorikula ozdobného. Práci žijí na ostrovech Sangihe.
9. lorikul žlutočelý – Loriculus aurantifrons (Schlegel, 1873 / 1871). Podle „Soustava“ druh vytváří 3 zeměpisné formy. M. Vašíček uvádí 4 formy. Pohlavní dimorfismus má být vyvinut. Ptáci pocházejí z Nové Guineje a přilehlých ostrovů.
10. lorikul bismarcký – Loriculus tener (Sclater, 1877). Podle „Soustava“ monotypický druh, M. Vašíček jej uvádí jako formu lorikula žlutočelého. Pohlavní dimorfismus má být vyvinut. Ptáci pocházejí z Bismarckova souostroví severovýchodně od Nové Guineje.
11. lorikul červenoskvrnný – Loriculus exilis (Schlegel, 1866). Podle „Soustava“ monotypický druh. Pohlavní dimorfismus má být vyvinut. Na fotografii v knize M. Vašíčka zřejmě není lorikul červenoskvrnný, ale lorikul modrobradý. Jedna samice se měla dostat k nám v zásilce jedné dovozní firmy, ale brzy uhynula.
12. lorikul žlutoprsý – Loriculus pusillus (Gray, 1859). Podle „Soustava“ monotypický druh. M. Vašíček jej uvádí pod českým jménem žlutobradý, což je zavádějící. Ptáci vypadají spíše jako lorikulové modrobradí, bez modré skvrny pod zobákem a na prsou světle žlutozelení až žlutí. Pohlavní dimorfismus téměř není vyvinut. Ptáci pocházejí z ostrova Jáva.
13. lorikul rudohrdlý – Loriculus flosculus (Wallace, 1864). Podle „Soustava“ monotypický druh. Pohlavní dimorfismus je silně vyvinut. Samec má na bradě a krku velkou červenou skvrnu, pod ní pak ještě žlutý pásek, samice jen malou červenou skvrnu. Ptáci pocházejí z ostrova Flores v Malých Sundách.
Pro zkušenější chovatele
Z těchto několika poznámek je zřejmé, že většina druhů lorikulů je v Evropě jen málo známá a i známější druhy můžeme považovat za vzácné ptáky. Jinak jsou to ptáci klidní a zábavní, až zvědaví. Na svou velikost jsou značně důvěřiví. To takový Agapornis šedohlavý, který je svou velikostí s nimi srovnatelný, je až protivně plachý pták. Svým charakterem chovu, hlavně krmení, patří spíše do rukou zkušených chovatelů loriů. Pozor při jejich chytání do ruky. Nekoušou, ale mají zobák ostrý jako jehla. Zatnul mně špičku zobáku hluboko do prstu a hnisalo mi to dobře měsíc. Jsem přesvědčen o tom, že v časech větších dovozů na přelomu století se k nám dostalo i více těchto papouščích skřítků, jenom o tom nemáme více zpráv. Takové zprávy bych tedy rád uvítal.
