Bojí se psů
Co je to za divné tvory?
Jsme nešťastní z chování našeho jorkšírka Bertíka. Nesnáší totiž jiné psy, hrozně se jich bojí. V parku je stále ve střehu, a jakmile se nějaký pes objeví, už stojí na zadních a domáhá se jít do náruče. Před velkými psy ho samozřejmě do náruče vezmu, ale on se bojí i těch malých! Ještě jsem snad nezažila, aby se s nějakým psem očichal. Vůbec ho k sobě nepustí, pobíhá, naříká, skáče na nás. Když se s ním skloníme k nějakému pejskovi a chceme, aby se seznámili, vyjíždí po něm.
Děti chtěly začít chodit s Bertíkem na agility, je čilý a šikovný. Ale na cvičišti Bertík vůbec nechtěl chodit, zalezl pod lavičku a jen koukal, odkud přiběhne nějaký pes. Cvičitelka říkala, že jsme udělali chybu, že jsme s ním nechodili mezi pejsky, když byl maličký. Jenže to bylo v zimě – narodil se v říjnu, a my jsme si ho nadělili pod stromeček. Veterinář nám řekl, že ven nesmí, dokud nebude mít všechna očkování. Pak napadl sníh a ven jsme nemohli. Bertík se hezky naučil čůrat i kakat doma na plínku a s dětmi se pořádně vyběhal i v bytě. No, a zjara, když bylo hezky a vzali jsme ho ven, už se psů bál a chtěl jen nosit. Dá se s tím ještě něco dělat?
Vypadá to, že Bertík byl tak dlouho izolován od všech psů, že je vůbec nepovažuje za svůj vlastní druh. Zameškanou socializaci už dohonit nelze. Ale určitě je možné pracovat na tom, aby se Bertík psů nebál a aby v klidu snášel jejich přítomnost.
První, co je třeba udělat, je nechat Bertíka na zemi, aby se učil komunikovat s ostatními psy sám za sebe. Nejprve by se měl naučit pohybovat se v prostředí, kde je spousta jiných psů, ale bez těsného kontaktu. To znamená: vzít jej na vodítko a procházet se parkem, aby ostatní psy viděl z takové dálky, kdy jej ještě neděsí. Když se k tomu přidá cvičení nebo hra se zajímavou hračkou a neodolatelnými pamlsky, které nikdy jindy než na procházce nedostane, byl by v tom čert, aby se Bertík nezačal na procházky těšit. Pak teprve je možné seznamovat jej se psy zblízka. Samozřejmě bych mu zpočátku vybírala společnost. Měli by to být jen takoví psi, kteří mu nahánějí nejmenší hrůzu – tedy malí a klidní, nejlépe fenečky. Kdyby měl velký strach z těsného kontaktu, může se k němu panička shýbnout, pohladit ho a nechat jej přimáčknout na své nohy. Pokud by druhý pejsek příliš dotíral a Bertíka děsil, může dát ruku mezi ně a požádat majitele, aby si pejska raději odvedl. Každý Bertíkův projev normálního psího chování v takovýchto situacích (zájem očichat si zadní partie a poté i obličej druhého pejska, zavrtění ocáskem, hravé poskočení nebo klidný „odchod středem“) by měla panička klidným hlasem chválit a podporovat, ale nesmí Bertíka ke kontaktu nutit. Až se trochu otrká s malými psy, může se začít seznamovat i s většími. Měli by to však být vždy psi, kteří mu neublíží, ani mu nezpůsobí jakoukoli nepříjemnost, tedy žádní rozverní puberťáci obřích plemen. To by jej hned od dalšího seznamování odradilo.
Až se panička i děti naučí samy se nebát ostatních psů a poskytnout Bertíkovi jen oporu a povzbuzení místo zachraňování v náruči, můžou se směle vypravit i na cvičiště. Cvičitelka určitě ukázní ostatní majitele a jejich psy tak, aby Bertíka neobtěžovali, a ten se může zpočátku držet opodál a jen pozorovat, na co že se to ti pejsci tolik těší. Když bude dobře motivován a práce ho bude bavit, za chvíli přestane ostatní psy vnímat.
Určitý zlom v Bertíkově strachu ze psů by mohl nastat při setkání s háravou fenkou. Pohlavní pud je snad nejsilnější ze všech vrozených pudů, a bývá spojen s odhozením všech zábran. Pak ho možná začnou zajímat značky, ze kterých se dozví, kudy ta roztoužená fenečka šla, a kdo si na ni dělá nárok. Jakmile přidá svoji značku, už o sobě dá vědět, už komunikuje s ostatními.
Je možné, že Bertík už nikdy nebude vyhledávat psí společnost, nebude mít chuť si hrát, ani se očichávat. Rozhodně však má šanci naučit se ostatní psy alespoň beze strachu tolerovat.
Nikomu nevěřím
Jak mám naučit moji fenku zase důvěřovat psům? Je to osmiměsíční štěně Zlatého retrívra Sárinka, dosud pohodová, absolutně důvěřivá ke všem lidem i psům. Před dvěma týdny na ni v našem parku zaútočila fena Německého ovčáka. Právě jsme si hrály s klacíkem, když se v dálce asi třiceti metrů objevila paní s ovčákem na vodítku. Jen jsem letmo zahlédla, jak se fena rozbíhá, a v okamžiku skočila zezadu na Sáru. Nestihla jsem vůbec zareagovat. Sára se strašně lekla, naříkala, ale ta fena ji hrabala pod sebe, kousala ji do hlavy a pak i do bříška, které jí Sárinka ukazovala na znamení kapitulace. Majitelka přišla a chvíli se snažila chytit svou fenu za vodítko, které jí předtím vytrhla z ruky. Když se jí to podařilo, uhodila ji koncem vodítka přes čumák a odvedla si ji beze slova omluvy pryč. Sára stále ležela na zemi obalená listím a krví a naříkala, já jsem brečela, prostě hrůza! Naštěstí se hned našli hodní lidé, kteří mi pomohli donést Sárinku k veterináři. Žádné vážné poranění nenašel, jen prokousnutou tlapku, kůži na krku a na uších a zhmožděniny na bříšku.
Rány se hojí, jen tlapka trochu hnisá. Ale ze Sárinky je docela jiný pes! Od toho napadení se mi nepodařilo vůbec ji dostat do parku. Prostě se zasekne a nejde. Dvakrát už se mi vyvlékla z obojku a chytala jsem ji na ulici. Když má potkat jakéhokoliv psa, třeba i malého, snaží se utéct pryč a celá se třese. Ani na místech, kde žádní psi nejsou, není klidná, a stále se rozhlíží, bojí se i vyčůrat. Je mi z toho do breku. Takové to bylo hodné a hravé štěně! Měly jsme tolik společných plánů! Dá se s tím něco udělat?
V takovémto stavu se nedá nic lámat přes koleno. Musí nejprve odeznít šok. Fenka by měla mít absolutní klid a pocit bezpečí. Takže žádný park! Procházky na vyčůrání směřovat tam, kde určitě žádní psi nebudou (např. na dvoře), nebo na vodítku na místa, kde by případný pes byl už z velké dálky vidět (na přehledné ulici). A každý den proběhat do přírody, ta je pro každého retrívra balzámem na pocuchané nervy. Pro rychlejší návrat k normálu bych Sárince podala homeopatický lék akutních traumat Aconitum společně s tryptofanem k rychlejšímu návratu pohody a dobré nálady. Hned jak odezní fyzická bolest (zhmožděniny na bříšku budou bolet dlouho), je možné začít s hrami a opatrným cvičením, samozřejmě se spoustou dobrých pamlsků.
Až se Sára začne na ulici a v lese chovat docela přirozeně a bude silně motivována pamlsky nebo aportkem, dá se teprve zkusit pomaličku park, po chvilkách pobyt v něm prodlužovat a Sářinu pozornost soustředit na hračky a pamlsky. Při navazování kontaktu se psy je nutné se vyhnout jakémukoli vyděšení, proto by bylo dobré se nejprve domluvit s majiteli opravdu hodných a klidných psů, kteří si Sáry nebudou moc všímat, a zkusit jít společně na procházku do lesa nebo do velkého volného prostoru. Ideální by byla nějaká stálá psí kamarádka, se kterou by pak Sára absolvovala i procházky po parku. Tam doporučuji dlouho Sáru jistit vodítkem nebo dlouhou šňůrou, a v případě jejího neklidu ji okamžitě přivolávat, aby se znovu učila hledat bezpečí u paničky, a nikoli na silnici.
Mám podobnou zkušenost s vlastním štěnětem flat coated retrívra Barunkou, kterou v šesti měsících ošklivě napadla v parku fena Argentinské dogy. Je pravda, že její štěněčí bezstarostnost a bezmezná důvěra v dobrotu všech tvorů kolem vzala trochu za své. Ale po „otřepání“ z utržených ran byl park s potůčkem nadále jejím druhým domovem a společnost psů měla ráda po celý život.
Radši všechny zaženu!
Obracím se na Vás s velkou žádostí o pomoc. Před dvěma týdny jsem si přivezla fenku německého ovčáka starou rok a půl. Jsem už její třetí majitelka. První majitelé ji dali pryč, protože se rozešli a ani jeden fenku nechtěl. Ti další už jednu ovčandu doma měli, přibližně stejně starou. Mysleli, že se holky budou kamarádit. Ale původní fena tu novou strašně terorizovala, nepouštěla ji do boudy, všechno krmení jí sežrala, rvačky byly na denním pořádku. Z toho důvodu se Rita dostala ke mně.
Je se mnou v bytě a je strašně hodná a mazlivá. Žádné problémy s ní nejsou, má jen obrovský strach z větších psů. Vždy se zastaví a nechce jít, schovává se za mne, krčí se, a když se k ní nějaký pes přiblíží, napadá ho. Ani se jí moc nedivím, je totiž samá jizva. Některé jsou dost hluboké, takže ty rvačky s druhou fenou nebyly jen nějaké kočkování. Nikdy jsem ji neviděla si se psy hrát, pravděpodobně to ani nezná.
Dá se tento panický strach ze psů nějakou šetrnou metodou odstranit? Mám jí brát například mezi hrající si psy, aby okoukala jejich chování? Hrozně ráda bych ji nějak naučila hrát si, nebát se psů. Mezi psy se pohybujeme často a nechci, aby ze strachu napadala každého psa, který se k nám přiblíží.
Bohužel zde toho moc nevíme o socializaci fenky a o tom, zda se vůbec někdy dokázala začlenit do psího kolektivu. Je totiž možné, že s původními majiteli nikdy nechodila mezi psy a nenaučila se správné vzorce chování. To mohlo být kromě jiného také příčinou toho, že byla tolik bita od fenky v druhé domácnosti. Nyní je díky zlé zkušenosti přesvědčena, že pro ni bude nejlepší a nejbezpečnější držet se od všech psů co nejdál.
Pokud Rita skutečně nezná správnou „psí řeč“ a neumí se psy komunikovat, pak její bezradnost, bázlivost i přehnané obranné reakce mohou psy provokovat k nevraživému chování, a vzniká tak začarovaný kruh. Jak z něho ven?
Především navázáním pevného důvěrného vztahu s paničkou. Rita musí věřit, že panička si poradí s každým nebezpečím. Ta by o tom měla také denně Ritu přesvědčovat a chodit s ní nejprve na místa, kde psů mnoho není a kde jsou z velké dálky vidět, a potom na místa, kde je sice psů dost, ale jsou pod kontrolou, takže nehrozí náhlé přiblížení cizího psa až k Ritě (například po předchozí dohodě na cvičišti). Rita musí být dobře ovladatelná ústními povely, aby nebylo třeba se s ní přetahovat a cloumat jejím krkem, ale aby stačilo ji při spatření psa v dálce jen přiřadit k noze a zaujmout její pozornost hračkou, pamlskem nebo dalšími povely. Stále komunikovat, chválit, radovat se ze sebemenších dílčích úspěchů. Až když fenka postupně přijde na to, že vedle paničky jí žádné nebezpečí nehrozí a panička se móóóc raduje z toho, že klidně běží u nohy, dá se jít ke psům blíž. Vodítko jí dodá jistotu, že je panička stále nablízku a má vše pod kontrolou, ale také zabrání bezdůvodnému vyjíždění po psech. Chce to klid a důslednost bez trestů a násilí. Každá agrese paničky se odrazí v Ritině agresi ke psům. Takže klidné chování vůči procházejícím psům je třeba chválit a odměňovat pohlazením nebo pamlskem, každý sebemenší náznak agrese rychle okřiknout rázným NE a hned zase fenku usměrnit klidným povelem a říci jí tím, jak se má správně chovat, aby si vysloužila další pochvalu, odměnu a spokojenost paničky. Až začne přijímat setkání se psy v klidu, může panička zkoušet nechat ji vyřešit takovou situaci samotnou.
Ideální by byly pravidelné procházky se starším hodným psem, nejlépe samčího pohlaví, který si Rity nebude moc všímat, ale půjde jí příkladem, jak číst a přepisovat značky, jak pozdravit kamarády a jak navázat kontakt s cizinci.
(Z knížky MVDr. Hany Žertové Babo raď! – Když se pes třese strachy.)
