Mérenský kůň
Historie
Mérenský kůň žije již 2 000 let na svazích Pyrenejí a je dost dobře možné, že slavné pravěké nástěnné malby v Niaux zobrazují právě jeho. Hipologové se domnívají, že jsou přímými potomky okcidentálních koní domestikovaných v Pyrenejích. Koně žili v těžko přístupných horských údolích a zdejší lidé zřejmě křížili místní koně s těžkými klisnami Římanů. Vždyť i Julius Caesar ve svých zápiscích Commentarii de bello gallico zmiňuje vraníky, kteří odpovídají právě mérenským koním. Ve zprávě o chovu koní z roku 1718 se hovoří o tom, že koně tohoto regionu jsou neušlechtilí a primitivní. Až do poloviny 19. století žili koně bez velkých zásahů v horách a teprve větším využíváním ve 20. století začalo jejich křížení. Ke zušlechtění plemene byli použiti jak tažní koně, tak i arabové, kteří byli využiti jako zlepšovatelé exteriéru. Křížení s anglonormany nebylo úspěšné. Kvůli potřebě chránit autochtonní plemeno vzniklo Národní středisko chovu mérenského koně, které propaguje chov a realizuje selekci. I dnes můžeme vidět volně se pasoucí stádečka v horských údolích Pyrenejí. Na některých místech ještě stále přetrvává tradiční forma chovu, kdy jsou koně přes léto v horách a na zimu se zahánějí do údolí. (Velmi podobně funguje i odchov haflingů.) Právě proto jsou mérenští koně velmi odolní a skromní, s jistými chody v horském terénu. Hříbata se často rodí přímo na pastvě, majitelé klisny jen zkontrolují, aby nedošlo k nějakým problémům. Plemenná kniha byla založena v roce 1947 s cílem uchovat toto prastaré plemeno, ovšem nebrání se šlechtění. Tito koně jsou chováni i ve francouzském Národním hřebčíně v Tarbes. Ve Francii je však možné se setkat s méreny v malých chovech, kdy si je lidé pořizují pro radost a také jako výbornou sekačku na trávu – tito koně totiž klidně spasou i různé keře, včetně těch trnitých. Postupně se dostávají i do dalších zemí, přičemž chovatelé si cení zejména jejich skromnosti a výborného charakteru.
Standard plemene
Mérenští koně jsou primitivní, méně harmoničtí koně obdélníkového rámce. Požadovaná průměrná výška dospělých jedinců je u hřebců 1,49 m a u klisen 1,45 m. Tam, kde je bohatší pastva, se mohou vyskytnout i větší jedinci. Srst je vždy černá, v létě se mohou objevit červenohnědé odstíny. Hříbata mohou mít po narození tři rozdílné barvy: černou, šedostříbrnou a barvu bílé kávy, tuto barvu hříbata změní po odstavení. Podle legend byla černá barva koní výhodná při pašování. Bílé odznaky jsou neobvyklé. Hříva i ocas jsou husté, bohaté a hrubé, často i zvlněné, a hříva může růst po obou stranách krku (chrání koně v létě před hmyzem a v zimě před mrazy). Žádoucí je ale spíše jednostranná. Hlava je výrazná a ušlechtilá, profil rovný nebo lehce klabonosý. Uši jsou uvnitř výrazně osrstěné. Oči jsou výrazné, s živým výrazem. Krk je středně dlouhý, dobře klenutý, hrudník široký a dostatečně hluboký. Plece jsou středně dlouhé, šikmé, kohoutek vysoký a dlouhý. Hřbet je široký a velmi pevný, záď dlouhá a dobře tvarovaná. Končetiny jsou silné a pevné, s dobrými a tvrdými kopyty s černou rohovinou, která nepotřebuje kování. Jako mnohá horská plemena nemá méren korektní postoj zadních nohou, často mívá sblížená hlezna (tzv. „kravský postoj“), což ale nijak neovlivňuje pracovní schopnosti. Chody by měly být prostorné. Celkově je to kompaktní, robustní kůň. Má velký cit pro pohyb v horském terénu a vynikající orientační smysl. Jsou to skromní koně, kteří mohou žít celoročně venku a netrpí žádnými chorobami.
Povaha a využití
Ve své domovině pracují mérenští koně na statcích při zemědělských pracích, jako soumara už ho však téměř nepotkáte. Spíše se využívá jako jezdecký kůň, dále pro hipoterapii, zápřahy a ve Francii se účastní i vytrvaleckých závodů. Neudělá ostudu ani při parkúrech či drezuře, ale samozřejmě nemůžete očekávat vrcholový sport. Je to soběstačný kůň, který se o sebe „umí postarat“ a občas může nezkušeným majitelům přivodit horké chvilky. Vyhovuje mu spíše horské prostředí než nížiny, kde trpí horkem a sužuje ho hmyz. V Pyrenejích byly hojně vyhledávané i muly, jejichž matkami byly mérenské klisny a otci katalánští osli. U nás se jejich chovem od roku 2002 zabývá Ranč Ixion, který pořádá i letní výcvikové tábory v sedle těchto koní a také méreny chová a prodává.
