Voliérový chov timálií čínských
Timálie čínská se vyskytuje v Himálaji od Kašmíru přes Tibet, Nepál po Assam, dále na severu Indie, severu a západě Barmy, severu Vietnamu a na jihu Číny. Jsou popsány nejméně čtyři poddruhy (L. l. lutea, L. l. kwangtungensis, L. l. yunnanensis a L. l. calipyga), které se od sebe odlišují kromě lokalit výskytu pouze drobnými rozdíly v sytosti zbarvení (různé odstíny oranžové, žluté, šedé a olivově zelené). Timálie obývají okraje stálezelených lesů, podrosty horských pralesů, křovinatou buš, bambusové háje i čajové plantáže. V období hnízdění žijí v párech, po zbytek roku pak ve skupinách, často v rodinných hejnech. Zbarvení samic a samců se od sebe téměř neliší. Teprve u starších ptáků se prohlubuje rozdíl v sytosti barev samců a samic. Samci mají žlutější nádech na hlavičce, světlejší peří v okolí očí. Samci se již v prvním roce života začínají projevovat zpěvem. Miskovité, pečlivě spletené hnízdo si timálie staví většinou v nízkém hustém porostu. Ve snášce je 3 až 5 vajec, která inkubují střídavě oba rodiče. Inkubace trvá asi 12 až 14 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo po 14 až 16 dnech a další 2 až 3 týdny ještě vyžadují péči rodičů.
Chov v zajetí
Timálie čínská byla do Evropy poprvé přivezena v roce 1866. Její první odchov v zajetí se podařil v roce 1873. Timálie čínská je mezi chovateli oblíbeným druhem pro svůj krásný vzhled, nádherný zpěv a temperament. Není bázlivá, snadno si zvyká na člověka a dožívá se i více než dvaceti let.
Chovatelské zařízení
Timálie čínské chováme celoročně v prostorných venkovních voliérách bez zimovišť, avšak s možností úkrytu v suchém závětří. Voliéry, které jsou obdélníkového nebo šestihranného tvaru o velikosti 15 až 25 m2 a výšce 2,5 m, jsou svrchu zcela nebo z větší části kryty polykarbonátem. Uvnitř voliér a v jejich těsné blízkosti je vysázena hustá vegetace, která prorůstá i pletivem. Jedná se o jehličnany (borovice, cedr, smrk), rododendrony, bobuloviny (černý jeřáb, jeřabina, bobkovišeň), několik druhů bambusů a traviny. Tyto prostorné voliéry neslouží jen k chovu timálií čínských, ty do nich byly původně vypuštěny pouze jako „doplňkoví ptáci“. Naší snahou bylo vytvořit ve voliérách taková společenství ptačích druhů, které žijí v podobném prostředí, navzájem se tolerují, nejsou bázliví, potravně si příliš nekonkurují, nejsou příliš hluční, neničí vegetaci a snášejí naši zimu. Splnění těchto požadavků se zpočátku a zejména po prvních zkušenostech jevilo jako naprostá utopie. Nicméně několikaletým střídáním osazenstva voliér (tetřevi, tetřívci, jeřábci, velekuři, bělokuři, orebice, bažanti, holubi, dudci, skalníci …), jsme se dopracovali k „asijské“ sestavě ptačích druhů, která naše podmínky téměř splňuje. Bezproblémovými spolubydlícími timálií, které nakonec jako jediné „přežily“ kolotoč střídajících se ptačích druhů, se stali satyři (obecný, cabotův), drozdi (sibiřský, východní, černoprsý) a některé druhy sojkovců.
Chov a odchov
V současné době chováme tři páry timálií čínských, které pravidelně hnízdí. S hnízděním začínají již velmi brzy, často již v květnu, kdy jsou u nás ještě pro hnízdění velmi nepříznivé podmínky. Z prvních hnízdění se rodičům mláďata podaří odchovat jen výjimečně. V průběhu léta pak hnízdí všechny tři páry opakovaně, při neúspěšných hnízděních i pětkrát. Problémem nebývá období páření, stavby hnízda, inkubace, ani hnízdní péče o mláďata. Tato období zvládají všechny tři páry většinou „bez totálních ztrát“. Stává se však, že některé z mláďat (holat) z hnízda vypadne nebo jej rodičovský pár vyhodí. Často tak z původně vylíhlých tří i čtyř mláďat zůstane v hnízdě pouze jedno či dvě. Nejkritičtější období pak nastává po vylétnutí z hnízda. Mláďata timálií čínských opouští hnízdo velmi brzy a jsou zcela závislá na rodičích. Neumí létat a v prvních dnech se zdržují na prochladlé zemi. Ráno jsou často podchlazená, apatická a přestávají žadonit o potravu. Rodiče je přestanou krmit a po pár dnech začínají znovu hnízdit. Náhlý pokles teploty, zpomalení metabolismu, následné záněty střev a selhání oběhového systému jsou nejčastějšími příčinami úhynu těchto mláďat. Dle našich zkušeností jsou výkyvy jarního počasí v našich podmínkách největším problémem úspěšného hnízdění. Opakované pitvy, včetně laboratorních vyšetření, neprokazovaly žádnou jinou příčinu úhynu. Mláďata, která se podaří odchovat, ponecháváme u dvou párů s rodiči až do jara příštího roku. Mláďata z předešlých hnízdění nemají většinou na další hnízdění rodičů žádný vliv. U jednoho z páru jsme ponechali mláďata ze tří různých hnízdění po téměř celý rok. Nikdy jsme nepozorovali útoky ostatních obyvatel voliér na vyvedená mláďata. Jako kritické však lze opět označit období těsně po opuštění hnízda, tedy kdy se mláďata zdržují na zemi a kdy jim hrozí nebezpečí od některých satyrů. Jen jednomu páru timálií musíme mláďata včas odebrat, protože samec je na ně při následném hnízdění velmi agresivní. Hnízdní materiál (mech, seno, kokosová vlákna, větvičky) ponecháváme ve voliérách celoročně. Všechny tři páry timálií ke stavbě hnízd bohužel používají výhradně kokosová vlákna. Nikdy nevyužívají ani připravené podklady pro hnízda. Toto bývá dalším úskalím úspěšného hnízdění. Pokud jsou v hnízdě 3 až 4 mláďata, hnízdo z kokosových vláken někdy neunese jejich přibývající váhu a propadne se. Různé zpevňování a jiná snaha chovatele o „pomoc“ hnízdícímu páru vedou často k opuštění hnízda. Některé páry si při každém hnízdění staví hnízdo nové, jiné i třikrát opakují snášku do téhož. Ačkoliv všechny tři páry v sezóně opakovaně hnízdí, počet mláďat, která se podaří odstavit, je nízký. Jedná se o jedno až tři mláďata od každého páru za celou hnízdní sezónu. Jak jsem již uvedl, mláďata ponecháváme s rodiči (nyní s výjimkou jednoho páru) ve společných voliérách až do jara. V březnu je umístíme do společné voliéry, kde je možné je pozorovat a určit pohlaví. Někteří samci již začínají zpívat. I v tomto období je rozlišení pohlaví u timálií někdy problematické. Zbarvení samečků je dosud nevýrazné a i z nezpívající samičky může být druhým rokem zpívající sameček.
Krmení
Krmení hmyzožravých a plodožravých ptáků v současné době není žádným problémem. Všem našim ptákům podáváme pouze komerčně vyráběné směsi a granule, ovoce, zeleninu a v určitém období hmyz. Nemícháme žádné speciální směsi ani žíry, nepřidáváme žádné minerální doplňky ani vitamíny. Samozřejmostí je dostatek stále čisté pitné vody a grit. Jediným, avšak řešitelným problémem ve společných voliérách je vhodné podávání hmyzích směsí a hmyzu. Při nabízení hmyzu se i z „vegetariánů“ stávají náruživí masožravci. Tomu je nutno zabránit ze dvou důvodů. Kromě ekonomického je to i důvod zdravotní. Nadměrná živočišná složka v potravě zrnožravých a plodožravých ptáků je škodlivá. Pouze v období hnízdění je nedílnou složkou potravy všech obyvatel našich voliér, včetně satyrů. Tento problém jsme vyřešili vybudováním různě velkých ohrazení v okolí krmných misek. V průběhu krmení mláďat na hnízdě je velmi důležité rozdělit podávání hmyzu do několika dávek v průběhu dne.
Závěr
Timálie čínské jsou nádherní, společenští, houževnatí, krásně se projevující pěvci. Jejich krása a povaha nevynikne v kleci, ale v prostorné zarostlé voliéře, kde se mohou cítit jako ve volné přírodě a chovat se přirozeně. Pozorovat tyto stále aktivní, nebázlivé ptáky při slunečním svitu, koupeli v dešti či na zasněžených listech bambusů je chovateli tou největší odměnou.
