Bojí se lidí
Držte se ode mne dál!
Dá se nějak řešit strach z lidí? Máme jedenáctiměsíční fenku Leonbergera Bertičku, hodnou, poslušnou, ale hrozně bázlivou. Když k nám někdo přijde, uteče do zahrady, z dálky ho sleduje a poštěkává. Ani k našim rodičům, kteří k nám jezdí často, nejde hned, ale až tak po půl hodině, když se osmělí. A to ještě spíš k mamce, taťkovi nevěří – bojí se totiž hlavně mužů. Chovala se tak hned, když jsme si ji v sedmi týdnech přivezli domů. Rychle si zvykla na mne a na přítele, ale k nikomu jinému nechtěla jít.
Máme ji trvale venku, má svou boudu a kotec. Ten je ale stále otevřený a Berta běhá volně. Tak dvakrát týdně jdeme na procházku, ale vůbec si to neužívá, stále se rozhlíží, jestli někdo nejde. Pokud máme někoho potkat, Berta se skrčí a táhne mne vší silou pryč, každého obchází velkým obloukem. Jediné místo, kde je šťastná, je les – ovšem zase nesmíme nikoho potkat. Neumím si představit, že by byla nemocná, a museli jsme k veterináři. Při posledním očkování zdemolovala ordinaci …
Kamarádka mne přesvědčila, abych s ní zkusila jít na cvičák. Je zajímavé, že ve společnosti jiných psů se Berta tolik nebála, a lidí, kteří tam byli, si ani moc nevšímala. Tedy jen do chvíle, než o ni projevili zájem, a chtěli ji pohladit, to hned bázlivě uskočila a koukala, kudy utéct. Byly jsme tam zatím jen dvakrát. Cvičitelka nám poradila chodit co nejvíc mezi lidi, do města, na nádraží. Jenže do města musíme dojet autem a Berta nevystoupí, když je kolem rušno. Už na mne i zavrčela, když jsem ji násilím tahala z kufru.
Zkoušíme jí dávat homeopatika a bachovky, ale nezdá se, že by to účinkovalo. Máte nějaký jiný nápad, co s tím?
Pokud je fenečka bázlivá odmalička, nebude z ní asi nikdy žádná hrdinka. Navíc nyní je právě v pubertálním věku, kdy je značně vnímavá ke všem zevním podnětům, a vyhodnocuje je opatrně a s ostražitostí. Proto bych postupovala jen velmi pomalu a nenásilně.
Pokud jde o návštěvy cizích lidí doma, neměli by si Berty vůbec všímat, jako by neexistovala. Ovšem panička by ji měla mít stále na očích, komunikovat s ní a usměrňovat ji. Důležitá je uznalá pochvala žádoucího chování, aby Berta věděla, jak se má správně chovat v přítomnosti lidí, kteří přijdou do domu jako hosté. Až se Berta uvolní natolik, že ocení odměnu v podobě pamlsku, dá se s ní začít cvičit například odložení na určeném místě s příslibem nějaké té dobroty. Nedoporučuji však, aby jí pamlsky podávali přímo návštěvníci. Měla by je brát raději jen z ruky paničky.
Procházky dvakrát týdně s Bertiným strachem mnoho nespraví. Chce to alespoň dvakrát denně vyběhnout ven a vytyčit si pravidelnou krátkou trasu. Až se na tomto úseku bude Berta chovat uvolněně a klidně, je možné procházku pomaličku prodlužovat tak, aby z každého zdolaného metru byl důležitý úkol, a po jeho splnění byla Bertička za hrdinku. Rušnému prostředí města bych se prozatím vyhnula, dokud nebude Berta dobře ovladatelná povely. To ovšem nyní znamená alespoň dvakrát denně na zahradě, popřípadě na klidném úseku cesty, procvičovat především chůzi u nohy a posazení nebo položení. I takhle velký pes je dobře ovladatelný na ohlávce, takže bych ji Bertičce vřele doporučila.
Cvičiště byl dobrý nápad, protože společnost druhých psů je pro takto nejisté jedince balzámem na nervy. Přidala bych cvičení ovladatelnosti i v tomto prostředí. Zde se také dá nejlépe provádět desenzitizace na přiblížení neznámé osoby, nebo na její dotek. Ale podle všech pravidel: to znamená, že fena nesmí znervóznět a vykazovat strach nebo obranné reakce. Měla by se pouze podvolit vůli paničky a vykonat daný povel (například „sedni, zůstaň“), s tím, že veškerou pozornost stále věnuje jen jí a pamlsku nebo hračce v její ruce. Cizí osoba se smí přiblížit jen na takovou vzdálenost, aby panička fenčinu koncentraci udržela. Pak v klidu odejde, což už je samo o sobě pro fenku odměnou, a když jí ještě panička přidá pamlsek a pohlazení, začne se i na takovéto cvičení těšit.
Pak se dají začít nacvičovat procházky do města, nejlépe ve společnosti psů a lidí ze cvičáku. Zase za plného soustředění na chůzi u nohy nebo na jiný požadovaný cvik. Zprvu jen kratičký pobyt ve městě, a pak vydatné proběhnutí s kamarády, a postupně střídat prostředí.
I na veterinární ordinaci se dá vyzrát, když si tam Berta s paničkou budou pravidelně chodit pro krmivo a pamlsky. S dobrou ovladatelností pak nebude problém ani běžné vyšetření nebo očkování.
Z léků bych asi zvolila přípravky s alfa-kasozepinem nebo s tryptofanem k potlačení strachu a vytvoření dobré nálady. S přibývající kuráží fenky se dají léky postupně vysadit.
Nedotýkat se!
Trápí mne strach mého pejska Tima z lidí a s tím související neposlušnost. Je to Pražský krysařík, bylo mu pět měsíců. Dokud na něj nikdo nesahá, je v pohodě. Ale když se bojí, nefunguje přivolání, má tendenci utéct pryč.
Před třemi týdny jsme začali chodit do školky pro štěňata. Na začátku lekce si štěňata hrají – to Timíkovi nevadí, vesele řádí se stejně starými border koliemi. Kromě socializace zde probíhá i seznámení s agility překážkami. První hodina byla v pohodě, ale na druhé hodině chtěla instruktorka přidržet Tima před tunelem. Jenže ten začal hystericky kvičet a utekl. Nedal se přivolat a měli jsme strach, že vyběhne branou ven, tak mi ho všichni pomáhali ulovit. Jedné paní se podařilo zahnat Tima do kouta, ale jak na něho sáhla, počůral se. Od té doby se to jen zhoršuje. Pokud se může držet od lidí na cvičáku trošku dál, tak tam bude klidně aportovat nebo si hrát s pejsky, ale jakmile ho chci přivolat, už ví, že půjde cvičit tunely, a utíká pryč s ocáskem mezi nohama. Když ho tam přinesu, tak cvik sice provede, ale už nepřijde. Nepomůže, ani když od něj odcházím jiným směrem. Sám běží k hlavní bráně a chce pryč. Instruktorka se k němu chová hezky, nabízí mu piškot, chválí, ale nic nepomáhá. Zkusila jsem tedy chodit na cvičák i jiné dny, vždy tam někdo trénuje. A to je Timík v pohodě, nemá problém ani s přivoláním, chodí se zvědavě dívat na pejsky, vyzývá je ke hře a lidí si nevšímá. Sám by ale k nikomu nepřišel a pohlazení nepřipadá v úvahu. Jenže my bychom rádi chodili na výstavy a tam bude rozhodčí …
Tak tohle byl opravdu ošklivý zážitek, ani se Timíkovi nedivím, že si teď drží ode všech odstup. Ale Tim je zřejmě jinak docela statečný psík, takže bych tomu dala čas. Na cvičák může chodit co nejčastěji, ale jen si hrát a cvičit, bez doteků lidí a bez jakéhokoliv jejich zájmu. Hlavně je třeba dbát na to, aby brána byla zavřená a Tim nemohl utéci. Další nahánění by jeho strach jen umocnilo. Tunel bych však vynechala, třeba na měsíc, nic tím nezmešká. Nejprve je třeba obnovit důvěru. Až bude Timík radostně, bez známek strachu a podezření cvičit a přitom zase vesele mlsat nabídnuté dobroty, dá se tunel cvičit společně s druhým psem nebo provádět klasické kontrapodmiňování, to znamená ten nejlepší pamlsek schovávat k tunelu a pomaličku vytvářet novou asociaci: tunel = úžasný gurmánský požitek.
Na doteky rozhodčího na výstavě bude možné Tima připravit zase nejlépe ve společnosti jiných psů a pejskařů. Nejprve na zemi společně s ostatními psy může očichat ruku (navoněnou třeba nějakou úžasnou uzeninkou) jedné z přítomných osob. Pak kolem psa důkladně zajištěného vodítkem a pod plnou paniččinou kontrolou mohou procházet cizí lidé postupně ve stále kratší vzdálenosti. Bez zájmu o Tima a bez oslovení, vždy jen tak, aby Tim nebyl nervózní nebo vystrašený. Až se dokáže plně soustředit na paničku a procházející člověk mu nevadí, může se zastavit těsně vedle něho s odvráceným pohledem. Pak se přidá nabídnutí ruky k očichání a letmý dotek za stálé bedlivé kontroly paničky. Když to jde dobře, dá se začít trénovat i na stole. Je však nutné mít na paměti, že takovéto cvičení je Timovi krajně nepříjemné, a měl by být tedy vždy dobře motivován a podporován paniččinou pochvalou a nesmí být přetížen.
Já té paničce vůbec nerozumím
Fido je německý pinč, budou mu tři roky. Odmalička nemá rád, když mu otíráme tlapky nebo čistíme uši. Vrčí, a někdy se i ohání zuby. Také často vrčí, když po něm chceme něco, co se mu nelíbí. Rozhodla jsem se to řešit s odborníky, a tak posledního půl roku s ním chodím na cvičák. Už zná řadu povelů a dovede cvičit velmi dobře. Jen s přivoláním máme stále problém. Nemůžeme ho pustit z vodítka jinde než na oploceném pozemku, tedy na cvičáku nebo na naší zahradě, kam občas o víkendu jezdíme.
Na cvičáku nám také ukázali, jak jej máme trestat za každý náznak agrese, takže to teď důsledně dělám. Když je to venku, kde má na krku škrticí obojek (jiný teď ani nenosí), vyvěsím ho na něm, dokud klade odpor. Většinou to musím udělat několikrát, protože jakmile popadne dech, zase vrčí. Když je agresivní doma (nejčastěji to bývá při návratu z procházky a sundávání obojku), nasadím mu koš, převalím ho na záda a držím ho, dokud nepovolí. Pak vždycky následuje drezura, aby si uvědomil, že musí poslouchat.
Jenže poslední měsíc se Fido začal doma bát. Pokud jsem v kuchyni, vůbec tam nevkročí, ani pro jídlo - stojí na prahu a třese se. Stejně tak nechce jít do předsíně. Klidný je jen v obývacím pokoji, který je velký a má tam všude rozhled. I tam se ale často schovává za sedačku, když přijdu a něco po něm chci. Od včerejška ho nemohu dostat ani ven na procházku. Schová se, a když ho chci vytáhnout, zle vrčí a útočí mi na ruce. Mám pocit, že se teď bojíme jeden druhého. Já mám strach, že mne Fido kousne, a on zase, že ho potrestám. Jak z toho ven?
Tak tohle je trochu silné kafe! Metody používané a doporučované na tomto cvičišti podle mého úsudku hraničí s trestným činem týrání zvířat. V zákonu č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, se v paragrafu 4 uvádí: Za týrání se považuje: … b) podrobit zvíře výcviku nebo je použít k veřejnému vystoupení či podobným účelům, pokud je pro ně spojeno s bolestí, utrpením nebo poškozením … Mnohokrát opakované vyvěšení na škrticím obojku „dokud klade odpor“ určitě působí Fidovi jak bolest, tak utrpení, a zřejmě i poškození, podle toho, že si nyní nechce nechat na krk vůbec sáhnout. Nechápu, že se dnes ještě najdou majitelé psů, kteří jsou ochotni za takovéto rady a metody platit, a pak je sami používat. Vždyť je tolik dobrých cvičišť se zkušenými a školenými cvičiteli, kteří vycházejí z etologických poznatků a moderních principů učení, a kam se psi ohromně těší. Takže moje první důrazné doporučení zní: Změnit cvičiště!
Na druhou stranu musím připustit, že s Fidem asi odmalička nebylo snadné pořízení. Němečtí pinčové vynikají snahou řešit věci po svém a prosazovat vlastní vůli, a jsou ochotni respektovat jen silnou autoritu. Potřebují proto od začátku pevné vedení, a majitelé se musí naplno a natrvalo vžít do role nezpochybnitelného vůdce. Jen tak je možné pak s dospělým pinčem bez obav manipulovat a docílit toho, že bude dobrovolně plnit i pokyny, které mu tak docela „nejdou pod nos“. Správný vůdce však není tyran. Je to ten, kdo disponuje vším, co pes potřebuje a po čem touží. Když to psovi dá správně najevo hned ve štěněčím věku a vhodně mu to při každé příležitosti připomene, nemá pak problém s přivoláním ani s otřením tlapek. Tudíž druhé doporučení je: Zastavit veškeré fyzické tresty a nátlak a posílit správně paniččinu pozici.
Fido se především potřebuje uklidnit a naučit se paničce důvěřovat. Dala bych mu pelíšek na nějaké klidné místo, nejlépe v obýváku, když se tam cítí nejjistěji. Škrticí obojek bych vyměnila za lehký postroj, aby si jeho bolavý krk odpočinul, a hlavně aby se neprohlubovaly jeho obranné reakce při manipulaci. Postroj může mít nasazený i doma, a k němu se dá připevnit lehká šňůra. V případě, že Fido nemá zájem přijít na zavolání, může panička vzít do ruky konec šňůry a vytáhnout psa, aniž by riskovala pokousání. Ovšem mlčky, s odvrácenou hlavou, aby Fido v jejím jednání nespatřoval hrozbu, ale jen důsledné prosazení autority. Před návratem z procházky by bylo dobré nasadit ještě venku Fidovi koš, aby otření tlapek mohlo proběhnout v klidu, bez násilí, bez křiku a bez trestů. Krmení bych udělala co nejatraktivnější - Fido se musí na jídlo těšit. Větší část krmiva se hodí brát s sebou ven a průběžně Fida krmit z ruky. Paniččina ruka se tak stane symbolem příjemného požitku, a nikoli trestu a násilí.
Teprve až se obnoví vzájemná důvěra, je možné začít s cíleným cvičením. Zde bych doporučovala pracovat s klikrem, který svým cvaknutím vždy přesně označí okamžik, kdy pes dělá cvik nebo dílčí úkol správně. Práce s klikrem zároveň vychová i paničku k používání rychlé pochvaly a odměny v případě žádoucího chování psa, a naučí ji úplně zapomenout na tresty. Jediným trestem při takovémto postupu je, že klikr necvakne a nebude se mlsat.
Jen mne prosím netrestejte!
Před třemi týdny jsem si koupil čtyřměsíční štěně Německého ovčáka s průkazem původu. V chovné stanici, kde jsem ho koupil, bylo kolem třicítky psů. Jack byl v kotci sám. Hned se ke mně tulil, tak jsem nic neřešil, a odvezl jsem si ho. Doma jsem zjistil, že se bojí vstupovat vedle mne do dveří, nebo z nich vycházet. Také kdykoli ho přivolám, přijde, ale čůrá strachy. Jsem na něj mírný, jak to jde. Jednou jsem ho zatahal silněji za kůži, protože mi trhal boty, co našel na zápraží. Půl dne se mě bál a ležel schovaný pod autem. Nemůžu ho nic učit, protože kdykoli po něm něco chci (počkat u žrádla, aby mi to nevylil, přivolat, neničit vše, co najde, nekálet doma), hned čůrá, krčí se strachy a lehá si na záda. Potřeboval jsem psa k ostraze pozemku, ale mám obavy, že z tohoto zvířete nic nebude.
Neházela bych hned flintu do žita. Sice nevíme, zda Jackovu chování nepředcházelo nějaké kruté zacházení ze strany chovatele, ale s takto mladým psem, projevujícím spíše respekt, úctu a podřízenost než obecnou bázlivost, se dá docela dobře pracovat.
V přirozeném psím společenství se takto chovají štěňata v přítomnosti dospělých psů, když chtějí odvrátit nebo zmírnit hrozící agresi. Když se štěně otočí na záda a začne močit před matkou, ta jej začne hned jemně olizovat a čistit. Tuto pečovatelskou reakci však štěňata obvykle spustí i u ostatních dospělých fen i psů, a proto se neváhají přikrčit, otočit se na záda a pustit kapičku moči pokaždé, když mají vůči nadřízeným špatné svědomí po nějakém svém uličnictví nebo porušení pravidel psí etikety. Někteří mladí pejsci se takto chovají ke všem dospělým psům, které potkávají. Říkají tím: „Jsem maličký a bezbranný, prosím, neubližujte mi.“
Jacka je třeba pomalu přesvědčit, že od páníčka mu žádné ubližování nehrozí. Naopak. Kdykoli přijde statečně k páníčkovi, vyplatí se mu to. Protože ten má plné kapsy dobrých granulí, a jakmile se Jack přiblíží, jednu mu hodí. Postupně mu je může nabídnout i z ruky, ale měl by se vyhnout přímému očnímu kontaktu a oslovení. Až bude pejsek přicházet rád, dá se takto nacvičit přivolání i další prvky poslušnosti. Ovšem bez jakékoli korekce rukou, jen pomaličku formovat správnou pejskovu odpověď tím, že pamlsek dostane přesně ve chvíli, kdy se chová správně. Určitě bych vyzkoušela také klikr, s tím by mohlo jít cvičení rychle a bez potíží.
Přiměřeným trestem v případě, že se Jack zmocní nějaké páníčkovy vzácnosti, nebo provádí jinou neplechu, může být například tlesknutí, nebo rázné NE! Hned by však měl následovat povel, který pejsek zná, a který mu řekne, jak se má správně chovat, aby byl páníček spokojený, nebo by okusovaná věc měla být okamžitě v klidu vyměněna za psí hračku.
Při takovémto šetrném postupu je pravděpodobné, že se majitel brzy naučí s Jackem správně komunikovat a bude v něm mít skutečně oddaného kamaráda, kterého může s úspěchem vychovat i k ostraze jejich společného teritoria.
(Z knížky MVDr. Hany Žertové Babo raď! – Když se pes třese strachy.)
