Současné české holubářství (13) Moravský morák
O vzniku plemene a některých plemenných znacích informuje nestor jeho chovu, pan Vladimír Kelbl ze Žabčic: „Moráci, alespoň pokud je mi známo, byli vyšlechtěni v okolí Velkého Meziříčí a Žďáru nad Sázavou, hovoří se také až o Tišnovsku a okolí Velké Bíteše, kde dostali podobu jedinečného plemene. Podobného slezského voláče modrého bělouše jsme do chovu nikdy nedávali. Do chovu moráků se vzácně používali i jedinci jiných plemen, byli to například hanáčtí voláči nebo angličtí voláči modří.“ Tyto jeho informace doplňují starší autoři našich holubářských děl. Zpravidla uvádějí, že toto svérázné plemeno bylo chováno na západní Moravě v oblasti Českomoravské vysočiny již koncem 19. století. Holub byl oblíben nejen svým zevnějškem, ale také výbornou schopností tzv. polaření, kdy aktivně zalétal za potravou do polí, a také pro vynikající plodnost, kde nebylo výjimkou odchovávat 12 mláďat od páru, která se dala využít ke kulinářským účelům. Informace o tom, že morák vznikl ze slezského bělouše, se objevují, ale nejsou blíže doložené. Z podobných plemen středních voláčů se v naší vlasti chovali v této barevné modifikaci ještě čeští staváci modří mramorovaní (bělouši), starvičtí chocholatí staváci modří bělouši a také slezští voláči modří bělouši, kteří tak získali pro největší podobnost označení původního plemene, ze kterého moravský morák vznikl. Dlužno říci, že typologie moravských moráků se dlouho od slezských běloušů výrazně odlišovala. Vždyť morák byl až 47 cm dlouhý, měl výraznou volatost, silné tělo i delší zadní partii, což slezští voláči neměli. Velikost byla vylepšována ještě křížením s voláči pomořanskými a hesenskými. Plemeno bylo uznáno až 14. května 1950 v Praze. K rozvoji dalšího chovu moráků přispělo založení speciálního klubu v roce 1955 ve Velkém Meziříčí, přičemž počet chovatelů vyšplhal až na magickou hranici 120! Choval je i známý voláčkář a funkcionář př. Hýsek, ale i mnozí další specialisté. V druhé polovině 20. století došlo ke zlepšení šířky a tvaru hlavy, barvy očí a obočnic. Těmito znaky se čeští a moravští voláči výrazně odlišují od většiny ve světě chovaných voláčů, kde není na prošlechtění partií hlavy kladen větší důraz. V důsledku letitého vytýkání charakteristické delší zadní partie a méně vzpřímeného držení těla ze strany našich posuzovatelů, postupně vznikala moderní forma moravského moráka, která je poněkud kratší, dost vzpřímená, s pěkně dlouhým krkem a solidní volatostí, při určitém ústupu zmasilosti postavy. I zbarvení prošlo určitou proměnou a současní nejlépe oceňovaní holubi bývají světlejšího stupně, než tomu bylo v minulosti. Proč je vlastně tento typický voláč nazýván morákem? Je to pro podobnost jeho zbarvení s lokálním rázem stříbrných krůt, kterým se na Moravě říká morky.
Zbarvení
Moravský morák se vyskytuje výhradně jako modrý heterozygotní bělouš v pruhovém vzorku. Faktor grizzle, který probělení způsobuje, je modifikací dominantní a není vázán na pohlaví. Vybělení je nejvíce patrné na štítech křídel, zádech a spodku těla, zatímco vzorky a ocasní pruh jsou intenzivně zbarveny. Základní barva je světleji nebo tmavěji popelavě šedá s namodralým nádechem, pokud možno rovnoměrně rozložená po všech barevných částech těla. Při tmavším odstínu je hlava světleji grošovaná, vole tmavší, křídelní pruhy, vyústění ručních letek a ocasní pruh jsou černošedé. Světlejší odstín má volátko ve stejném tónu jako ostatní opeření. Mramorování je vytvářeno pravidelným světlým (vyběleným) lemováním jednotlivých per, kdy střed je barevný, ideálně po celém opeření těla. U moráka se vzácněji vyskytuje i jiný typ kresby, který má tmavší lem oproti světlejšímu středu. Lesk na voleti je zelený. Spodek těla je zpravidla světlejší a velmi často se setkáváme také se světlými zády. Menší záběly v letkách jsou tolerovány. Vladimír Kelbl páry vytváří tak, aby získal odchov žádaného plemenného typu i zbarvení. Jak je všeobecně známo o bělouších, ti se vyskytují přinejmenším v odstínu tmavém a světlém. Světlý odstín mohou nazývat někteří chovatelé jako moderní, ale pro mne osobně je více typický odstín tmavší, u kterého vidíme tmavší volátko i celkově menší probělení a morák je velmi dobře odlišen od slezského voláče a obdobných plemen. U moráků se zákonitě objevují holubi za přípustnou hranicí, kteří jsou buď hodně světlí a velmi připomínají slezské voláče bělouše modré pruhové, nebo jsou příliš tmaví, bez známek probělení a vizuálně se jeví jako modří pruhoví. Takoví jedinci by do chovu neměli být zařazováni a dají se využít ke kuchyňskému zpracování. Užitkové využití holubího masa jako součásti jídelníčku bylo u našich plemen voláčů dlouhodobě doporučováno, a to vlastně až do posledních let, kdy vlivem moderního pojetí způsobu života nastal obrat v původním využití selských zvířat k pojetí estetickému.
Plemenný typ
Moráci měli dříve kratší nohy a hodně dlouhou postavu, což se odráželo v nepřirozeně protáhlé zadní partii a i držení těla bylo mnohem méně vzpřímené. Dnes máme holuby s dlouhýma nohama, kratším ocasem, vzpřímenějšího držení těla a s dobrým voletem, které by mělo být výrazné a hruškovitého tvaru. Bohužel holubi na přiložených fotografiích nemají zachycenu ideální volatost. Není to dáno tím, že by nebyli do dokonalé volatosti prošlechtěni, ale tím, že z jejich temperamentu nelze vymýtit původní ostražitost, podobně jako u českých voláčů sivých. Tito holubi jsou doma na holubníku nafouklí jako na promenádě, dovedou dobře stát s nadutými volátky ve výstavní kleci, ale při chycení do rukou a manipulaci geneticky vštípená ostražitost získává přednost. V minulosti délka moráka, měřená od špičky zobáku po konec ocasu, dosahovala úctyhodných 47 cm. Rozpětí křídel se pohybovalo mezi 75 až 85 cm, uváděná hmotnost holoubat zasahovala do rozmezí 500–600 g. Dnes nejlépe oceňovaní jedinci mohou mít délku i kolem 45 cm. Mají delší střední nohy, vzpřímenou postavu drženou i pod úhlem větším 45 stupňů, nasazení nohou přibližně v polovině holuba, ale spíše v jeho zadní části. Hlava je přiměřeně velká a vždy dobře zakulacená se širším čelem. Barva očí by se měla pohybovat od oranžové do červena, u zorničky je běžně k vidění světlejší kroužek. Žluté oči jsou vadou stejně jako oči tmavé. Obočnice jsou úzké a šedé. Souhru hlavy dotváří středně dlouhý, široce nasazený a černý zobák. Volatost vynikne pouze na delším a vzpřímeněji drženém krku. Volatost je velmi vyvinutá. Vole hruškovité, což znamená, že má tvar obrácené hrušky, kdy se nahoru rozšiřuje a pod zobákem je dobře přitažené, nad hrudí je jen mírně podvázané, což souvisí se značnou šířkou těla. Dobře složená křídla výborně kryjí hřbet a nekříží se. Ocas je přiměřeně dlouhý, dobře složený a nedotýká se země. Nohy bývají silné, mírně vyšší, běháky vždy neopeřené.
Samotný chov moráků je velmi jednoduchý. Holubi jsou sice statní, ale mají zachovánu až do dnešních časů výbornou plodnost. V podstatě se ani nemusejí kontrolovat vajíčka, zda jsou oplozená. O mláďata se rodiče starají výborně a nijak vážně netrpí ani na svěšená volátka. Tam, kde je to možné, se mohou chovat jak ve voliérovém, tak i ve volném chovu. Na rozdíl od většiny našich ostatních plemen nevyžadují pobyt v prosluněné otevřené voliéře nebo volném chovu z důvodu kvality obočnic a očí, což jim otevírá dveře do současné reality převážně voliérově vedeného holubářství. Po otevření hranic se zvedla morákům ve skupině středních voláčů obrovská konkurence, a tak nemají zrovna na růžích ustláno. Moravský morák je zařazen na listinu uznaných plemen EE pod číslem 312. Dosud si uchovává charakter lokálního plemene, které se přesto rozšířilo do dalších oblastí České republiky i na Slovensko a zájem vyvolává i jinde v zahraničí, například ve Francii.
V příštím díle přineseme pojednání o moravské bagdetě.
