Bojí se neobvyklých (ale i obvyklých) věcí
Co je to za bubáka!?
Chtěla bych Vám popsat náš problém se psem a poprosit o radu, co s tím. Ron je pitbul, starý čtyři roky. Máme jej od štěněte. Nepoužíváme na něj tvrdé fyzické tresty, při kterých by měl trpět nějakými depresemi. Já (panička) se starám o jeho výchovu, aby měl pevný řád a disciplínu. Manžel si s ním spíše hraje a bere ho jako mazla. Odmalička je na mě silně vázaný. Když jsem nemocná, je neklidný, když jsem byla těhotná, byl velice opatrný a dával na mě velký pozor. Naši dcerku Veroniku přijal velmi dobře, chrání ji a nosí jí hračky.
Můj problém spočívá v tom, že pokaždé, když si dám na hlavu ručník po umytí vlasů, nebo si na ně dám barvu nebo zábal či cokoli jiného kromě čepice nebo šátku, chová se Ron velmi podivně. Začne se strašně klepat, kňučet a nechce ke mně vůbec jít. Trvá to do doby, než onu věc z hlavy sundám. Jeho podivné chování se stupňuje měsíc od měsíce a nyní je to už podle mne závažný problém. Nikdy se nechoval agresivně, nikdy na nás nezavrčel, ani se nepokusil nikoho napadnout, ale tyhle stavy mě velice trápí, a už si s nimi nevím rady. Co jsem ve výchově zanedbala, nebo co dělám špatně?
To není chyba ve výchově. Prostě Ron jen nedokáže pochopit, jak to, že se panička najednou změní, s prominutím, ve strašidlo. Ještě že ho to nedohání k přehnané obranné reakci, ale pouze k nervozitě.
Nejjednodušší by bylo prostě si obarvit a zabalit hlavu v koupelně a nechodit Ronovi při těchto úkonech vůbec na oči. Není-li to možné, pak bude bezpečnější Rona předem zavřít v jiné místnosti a vypustit jej, až když bude úprava vlasů dokončena.
Určitě by však stálo za to zkusit desenzitizaci. Rona bych dala do místnosti oddělené mříží. Jednak pro bezpečí paničky a dcerky, kdyby Ron naznal, že bubáka je přece jen třeba zahnat, ale také pro větší pocit bezpečí samotného Rona – bubák se přece za mříž nedostane. A může začít hra s ručníkem. Zprvu je ručník na stole, na židli, v paniččině ruce, na jejích ramenou, cípkem na hlavě, z poloviny na hlavě, a pak se otáčí kolem hlavy … Jen tak pomalu, aby Ron nezačal být nervózní. Při barvení vlasů nebo při aplikaci pleťové masky bych postup maličko upravila – panička by se měla takto „vylepšená“ vždy jen mihnout kolem Ronovy mříže a zase odejít. Podle reakce psa se pak dá přítomnost paničky v jeho zorném poli pomalu prodlužovat. Ale vše bez oslovení a jakékoli komunikace. Zvyknout si na přítomnost bubáka bude pro Rona asi mnohem jednodušší než přijmout fakt, že tím bubákem je milovaná panička.
Já chci talířek, jako má panička!
Už si vůbec nevím rady s mým psem Benem. Je to dvouletý Zlatý retrívr, který má problém s přijímáním potravy. Začalo to zhruba před půl rokem, kdy jsem přešla ze štěněčího krmiva na granule pro dospělé psy. Toto krmení již vůbec nepozřel. Vyzkoušela jsem několik různých značek, ale výsledek byl nulový. Jakmile Ben vidí, že připravuji jídlo, schovává se a krčí, jako by se jídla bál. Navštívila jsem veterinární kliniku, jestli nemá něco v krku. Nic nenašli a začali mu píchat vitamin B12, s tím, že po aplikaci pěti injekcí se určitě rozežere. Bohužel se nerozežral. Od známých pejskařů jsem dostala další tipy na rozežrání. Nechyběla mezi nimi ani krupicová kaše, sladká rýže a pribináčky. Marné. Na další rady jsem začala Benovi vařit hovězí maso s přísadami a vývarem. Výsledek je opět nulový. Maso mu musím strkat do tlamy, aby se vůbec nažral. Takto ho krmím 2× denně, vždy asi dvacet minut. Na cvičišti mi poradili nechat ho bez jídla, dokud o ně sám neprojeví zájem. Čtyři dny mu jídlo vůbec nechybělo. Následující den jsem to již nevydržela a Bena opět nakrmila.
Dostává enzymy, probiotika, pangamin. Odčervuji ho dvakrát ročně. Nechala jsem udělat kompletní vyšetření krve – vše dopadlo dobře. Pes je veselý, společenský, nevidím na něm žádné známky nějaké nemoci. Věřte mi, že dělám vše pro to, aby začal žrát. Je to někdy opravdu o nervy. Pohybu má denně dostatek – dlouhé procházky a plavání. Už vážně nevím, na koho se mám s mým problémem obrátit. Za každou radu budu nesmírně vděčna.
Tenhle příběh měl zajímavý vývoj, a tak jsem se rozhodla zpracovat jej tak, aby byla zachována jeho jedinečnost a napínavost až do konce:
Přiznám se, že mne jako první příčina Benova nechutenství napadl nějaký vážný zdravotní problém. Vždyť takovéto chování je pro zlatého retrívra naprosto netypické. Bývají to přímo vysavači všeho, co se dá sníst. Ale kolegové veterináři zdravotní příčinu vyloučili … Co tedy Ben svým hladověním sleduje, o co mu jde? Z toho, jak úporně se panička snaží Bena přimět k jídlu, jsem pojala podezření, že může jít o určitou formu nátlakového chování, kterým si Ben říká o paniččinu pozornost. V odborné literatuře jsem našla podobný případ feny Německého ovčáka v USA, u které se toto podezření potvrdilo.
Abychom ověřili, zda u Bena nejde o tentýž problém, doporučila jsem majitelce nechat Bena jeden dva dny u někoho z příbuzných nebo známých. Ať mu předloží normálně jídlo do misky a jdou od něho pryč. Uvidíme, jak se zachová. Pokud se sám nají, je pravděpodobné, že jeho odmítání potravy souvisí s osobou majitelky. Tu je výsledek pokusu:
Včera jsme absolvovali Vámi doporučenou zkoušku. Ráno jsem dala Bena ke známým, co mají také psa, pitbula. Vše probíhalo výborně. Beník byl veselý, hrál si a odpoledne už asi i dostal hlad a žebral o jídlo, což doma nikdy nedělá. Známá mu ale nic nedala a čekala na večer, až mu dá jeho misku se žrádlem. Jak Ben uviděl misku, nastalo to, co se děje doma každý den. Pejsek se přikrčil, sklopil uši a bylo po legraci. Známá misku položila na zem a šla od něj. Beník k misce ani nečuchnul. Tak ho zkoušela k misce nalákat, ale všechno marné. On snad má fobii z misek! V nestřežené chvilce se vetřel do kuchyně kamarád pitbul a miska se žrádlem v něm zmizela. S Beníkem to ani nehnulo. Takže jsme se vrátili k obvyklému způsobu krmení. Já ho asi budu cpát, jako husu až do konce života!
To je ono – fobie z misek! I když to zní úplně bláznivě, vypadá to jako jediné možné vysvětlení Beníčkova odmítání jídla i v době, kdy má hlad a o jídlo by docela stál. A tak jsem paničce poradila zkusit Benovi prostřít na mělký talíř, nejprve na „psí“, vyčleněný jen pro psa, a kdyby to nepomohlo, pak přímo na ten paniččin, ze kterého sama předtím jedla. Jen maličkou porci, jako na dojedení toho, co panička nechala, a pak tam po malých dávkách přidávat. Jestli má Ben skutečně strach z misek, pak talíř, ze kterého právě pojedla panička, by mu měl připadat bezpečný.
A takhle to dopadlo:
Paní Žertová, musím Vás informovat a zároveň Vám mockrát poděkovat za rady a čas, který jste mi věnovala. Mělký talíř sklidil veliký úspěch! Včera Ben bez přemlouvání a s náramnou chutí snědl všechno žrádlo, které jsem mu předložila …
Kupte mi jiné auto!
Máme osmiměsíčního křížence dobrmana s německým ovčákem, jmenuje se Ringo. Náš problém se týká jízdy v autě. Než se Ringo ve svých dvou měsících dostal k nám, převáželi ho „chovatelé“ neustále v autě ve snaze ho prodat. Od prvního dne, co je u nás, v autě zvrací. Převozu se bohužel nevyhneme, jsem kadeřnice a on se mnou jezdí téměř denně do práce. Pracuji na směny, takže by musel být velmi dlouho sám doma. Cesta není delší než 10 km, ale i tak je to pro nás pro oba utrpení. Na radu veterináře Ringa před jízdou nekrmíme, zkoušeli jsme i léky proti kinetóze. Ty sice zaberou, takže pes nezvrací, ale úpornému slinění se stejně nevyhneme. Je to však krajní řešení a necháváme ho na delší jízdy. Bojím se, že každodenní používání léků by mohlo mít negativní dopad na Ringovo zdraví.
Nejdříve jezdil v kufru auta s naším starším psem. Potom jsme koupili přepravku a naučili jsme Ringa používat ji nejprve v bytě jako pelíšek. Když si na ni zvykl tak, že tam chodil sám, dali jsme ji do auta. Bez úspěchu. Nejdřív provazy slin a potom zvracel šťávy, a to i v nenastartovaném autě a otevřeném kufru. Zkusila jsem ho vozit na klíně. To funguje, ale při jeho současné váze 23 kg je to nemožné. Taky seděl na místě spolujezdce. Nejenže je to nebezpečné, ale po čase to bylo taky neúčinné. Dokonce jsem zkusila jet s ním v kufru auta. To bylo trochu lepší, ale chvěl se strachem, a po chvíli i slintal. Jako jediné řešení zatím vidím nevšímat si toho. Dát psa do přepravky a doufat, že to jednou samo odezní.
Zajímavé je, že na naše auto reaguje negativně i na parkovišti, když ho vidí zaparkované mezi jinými auty. Na vodítku se stáhne a je vidět, že se bojí. Pokud jedu s kolegyní jejím autem a Ringa mám pod nohama vpředu, neslintá a ani se nebojí.
Pokud Vás napadne něco, co bychom mohli ještě vyzkoušet, napište mi, prosím.
Ringova panička je zřejmě citlivá a zkušená pejskařka, a všechny postupy, kterými se snažila problém řešit, plně schvaluji. A proč má Ringo strach a prožívá vrcholně nepříjemné stavy jen v jednom konkrétním autě, to je i pro mne záhadou. Co je na něm jiného? Zažil v něm něco zlého?
Nabízí se „jednoduché“ řešení: koupit jiné auto. Takové, které bude mít Ringo rád a ve kterém se nebude bát. Ale chápu, že to, co by bylo z pohledu psa nejjednodušší, nemusí být tak snadné pro majitele. Rozhodně bych zkusila domluvit se s kamarádkou a po dobu několika týdnů vozit Ringa pouze jejím autem. Jednak bude možné otestovat, zda je problém opravdu v konkrétním autu, a také Ringo nebude vystavován dalšímu trápení, které jeho stav zhoršuje.
Vedle toho se dá zkusit velice pomalá desenzitizace na vlastní auto. To znamená od teď psa vůbec do tohoto auta nedávat, ale jen si s ním hrát a cvičit v jeho blízkosti. V takové vzdálenosti, aby vůbec nepojal podezření, že se někam pojede. Silně motivující pamlsek nebo hračku nepoužívat nikde jinde než právě při hře u auta, a postupně se k němu přesouvat stále blíž. Nesmí tam však být sebemenší Ringovo zaváhání, jinak je nutné se vrátit o krok zpět, aby se podezření rozplynulo. Nakonec by to mělo vypadat tak, že při vytažení hračky nebo toho ohromně dobrého a vzácného pamlsku Ringo bude sám pospíchat k autu, protože nikde jinde se mu těchto požitků nedostane. Teprve potom je možné zkusit nechat otevřené dveře auta, pak si do něj sednout a dávat povely a pamlsky z auta, pak autem prolézt skrz a k témuž úkonu vyzvat Ringa. Zkusila bych na zadní sedadla prostřít a za přední i zadní opěrky hlavy připevnit závěsnou plachtu, která brání spadnutí psa ze sedačky v případě prudkého zabrzdění, a cvičit naskakování na zadní sedadla. Tam odtud má pes přehled jak po celém autě, tak také rozhled ven, což může jeho kinetózu zmírnit, protože jeho zájem se soustředí na dění venku (vycházím z toho, že při jízdě na paniččině klíně byl Ringo nejklidnější). V plachtě jsou otvory k provlečení bezpečnostních pásů, takže pes na cestovním postroji se dá snadno upoutat a je v bezpečí jak on, tak posádka. Pak se dá cvičit v nastartovaném autu a po týdnech cvičení bez známek strachu a slintání je možné se zkusit pomalu rozjet. Ale cesta by se měla přerušit vždy dříve, než Ringo projeví nervozitu nebo než začne slinit. Po vystoupení a úplném uklidnění psa se může zase kousek pokračovat.
Před každou cestou doporučuji Ringovi podat homeopatický lék proti kinetóze, který je běžně k dostání v lékárnách a nemá žádné vedlejší účinky. Přidala bych doplněk stravy s obsahem tryptofanu. Ten napomůže k uvolnění a k pocitu klidu a bezpečí.
Ale když zvážím pracnost a délku takovéhoto postupu, snad bych přece jen uvažovala o tom prvním „jednoduchém“ řešení …
Útok shůry
Prosím o radu, jak zbavit našeho psa Brita strachu z balónů a letadel. Je to Bernský salašnický pes, tři roky starý. Žije venku na zahradě a vždycky tam byl moc spokojený. Jenže nedávno, když jsme právě nebyli doma a Brit byl sám, prolétala podle líčení sousedů nad naším domem velká skupina balónů, asi šlo o nějaký závod. Jeden z balónů letěl velmi nízko, a když byl přímo nad Britem, zapnul se hořák a velmi hlasitě to zahučelo. Brit se strašně polekal, začal pobíhat po zahradě, zkoušel se dostat do domu a nakonec přelezl plot a utekl.
Hledali jsme ho dva dny, než jsme ho objevili schovaného na kraji lesa v hustém mlází celého obaleného listím a hlínou. Byl rád, že jsme ho našli, a šel radostně domů, ale od té doby se bojí být sám na zahradě. Stále kouká nahoru, jestli je nebe čisté. Jakmile se tam objeví balón, ale třeba i letadlo, které ani není slyšet, hned se jde do domu schovat a opatrně vykukuje, jestli už zas může ven. Když jsme doma, tak nám to nevadí, ale když jsme v práci, škrábe na dveře i na okna a už se pokoušel zase utéct ze zahrady pryč. Má sice svou boudu, do které by se mohl schovat, ale vůbec tam nechodí, radši leží na terase na dřevěné podložce, i v zimě. Dá se s tím něco dělat?
Brit musel být pořádně vyděšený, když se rozhodl utéct ze své zahrady docela pryč. A stres z pobytu v lese mu na klidu nepřidal. Věřím však, že se stav poměrně brzy upraví. Balónů létajících nízko nad zahradami není tolik, aby se jeho strach rozvinul ve fobii, a vysoko létající letadla vlastně sama slouží jako cvičební pomůcka – neděsí jej tolik, aby utíkal, ale opatrně je pozoruje a vyhodnocuje míru ohrožení.
Pro začátek bych mu dopřála především pocit bezpečí – buď mu umožnit prolézt do zádveří domu i v případě, že jsou všichni pryč, nebo zbudovat jednoduchý úkryt (plachtu, celtu) na terase, popřípadě na zahradě mezi keři. Je-li někdo ze sousedů trvale doma, bude dobré požádat jej o dohled nad Britem pro případ, že by letěly balóny. Pokud by měl snahu útěk ze zahrady zopakovat, nezbude než jej zajistit kotcem nebo úvazem. Riziko, že se na útěku zraní nebo způsobí nějakou nepříjemnost či dokonce nehodu, je velké.
Kdykoli se objeví něco na obloze, je třeba cvičit! Brit se může zprvu jen dívat, ale všichni ostatní by měli vyběhnout ven, smát se, házet si míčem, diskem nebo Britovým přetahovačem, a dávat najevo naprostou bezstarostnost. Postupně mohou zkusit Brita přivolat, ale ne přímo, jen tak během hry křiknout jeho jméno a vyhodit hračku do výšky. Chce to především čas a trpělivost, léky tu nejsou potřeba. Jen by nemělo dojít k opětovnému velkému vyděšení, takže při eventuálním závodu nebo hromadném přeletu balónů bude lepší Brita zavřít doma a zatáhnout žaluzie.
(Z knížky MVDr. Hany Žertové Babo raď! – Když se pes třese strachy.)
