Děti mrazu – část 17

„Když jsem byl malý chlapec, snil jsem o křižáckých výpravách a objevitelských cestách, o dobývání nových končin a nedotčených území. Odvážné cestování plné dobrodružných příhod plnilo velmi barvitě mou dětskou představivost a touhu. Nenáležely však křižácké výpravy již nenávratně minulosti…? A zbývalo ve dvacátém století vůbec ještě něco k objevení? A tu mi jednoho dne padla do oka kniha s lákavým a pro mne až oslnivým názvem: Bílá epopej.“ P. Roger Buliard

V našem seriálu jsme se často věnovali zkušenostem se severskými saňovými psy dávných věhlasných polárníků a světových špičkových musherů současnosti. Se saňovými psy však pracovalo, kromě domorodců, množství „bezejmenných“ traperů, zlatokopů a – misionářů, kteří působili v severských oblastech a jejichž vzpomínky se nedochovaly.

Na činnost misionářů v Arktidě existují dva póly protichůdných názorů: od čiré glorifikace po absolutní zatracení. Ponechme etickou stránku jejich činnosti stranou, či lépe na subjektivní úvaze konkrétního čtenáře. Podívejme se raději na praktickou stránku věci.

Dobrodružný misionář
Na misijní práci v Arktidě se podíleli především obláti Panny Marie neposkvrněné. Jedním z nich byl Francouz P. Roger Buliard (1909–1978), který se stal nositelem řádu Čestné legie a členem Francouzské akademie. V nejsevernějších částech arktické Kanady hlásal evangelium mezi inuitskými kmeny celé jedno desetiletí. O své práci a svých zkušenostech ze zapadlých mrazivých koutů světa naštěstí (pro čtenáře) napsal v roce 1948 mimořádnou knihu: Inuk znamená člověk – Deset let misionářem mezi Eskymáky. Toto láskyplné obdivuhodné dílko je živé dodnes, o čemž svědčí stále nová vydání (kromě Francie vyšla knížka v Kanadě, USA, Velké Británii, Belgii, Švýcarsku, Holandsku, Norsku, Dánsku, Itálii, Španělsku, Německu, Lucembursku, Polsku a v roce 2003 i v Česku).

Otec Buliard najezdil se psím spřežením mezi vzdálenými osadami Inuitů a jejich kočovišti tisíce kilometrů. Pozorně si všímal a miloval nejen lidi, ale i severskou přírodu a saňové psy. Ve své knize jim věnoval nemalý prostor.

Čtyřnozí přátelé
„Za půl dne jsem urazil po souši, přes hory a doly, bez jediné zastávky vzdálenost přes 100 km, a to na měkkém sněhu a po velmi strmých srázech. Takové cesty jsem v podobných naléhavých případech dokázal vykonat jen díky psům!“ píše s obdivem o svých čtyřnohých kamarádech Roger Buliard. „Měšťák pohlíží s vděčností na psa, který mu hlídá majetek, lovec obdivuje ohaře, který mu obratně přináší zastřelenou zvěř, pastevec miluje psa, který mu tak rozumně pomáhá opatrovat stádo, osamělý člověk, ať již samotář nebo tulák, hladí laskavou rukou věrného společníka, který je stále po jeho boku, řeholník v Alpách pečuje o spolehlivého pomocníka při zachraňování lidských životů stejně svědomitě jako o své vzácné klášterní rukopisy. Naši eskymáčtí psi nám prokazují všechny zmíněné služby!“

I v mnoha dalších řádcích své knihy je Buliard k severským psům pln obdivu: „Jestliže jsme někdy v iglú ohroženi potulujícím se medvědem, psi nám svým štěkotem včas hlásí hrozící nebezpečí, a zatímco čekají na náš příchod, neváhají sami zahájit útok. Na lovu bývají mnohem náruživější a hlavně mnohem vychytralejší než my. Z jejich očí jako by vyzařovalo pochopení pro naši osamocenost a jejich přítulné nosy využívají každou příležitost k tomu, aby zahřály naši ruku teplem oddaného přátelství. Při misionářské a dobročinné práci nás všude spolehlivě zavedou a troufám si říci, že jsou této činnosti právě tak odevzdáni jako my … Čím více jsme svědky toho, jakou pomoc nám poskytují, tím více je poznáváme a milujeme. Budiž mi dovoleno, abych použil výrazu milujeme k vyjádření naší příchylnosti a vděčnosti vůči těmto neocenitelným zvířatům, která nám zde – více než cokoli jiného – umožňují žít a doslova kočovně apoštolsky pracovat.“

Buliardova charakteristika
„Po tělesné stránce se naši psi navzájem znatelně liší, po stránce povahové jsou však všichni stejní: všichni mají tytéž dobré i špatné vlastnosti, přičemž ale ty dobré vždy převládají,“ píše otec Buliard. „K nám se chovají jako mírní beránci, mezi sebou jsou však zuřiví jako španělští býci. Pro nás mají jen věrnost a přátelství. Dokonce i po důkladném výprasku vám budou lízat ruku. K sobě navzájem jsou však plni zášti jako vlci, kteří se rvou při každé příležitosti pro nic a zanic, třeba až k smrti. A navíc jsou na sebe strašně žárliví. Nadržování některému z nich znamená pro takto vyznamenaného jistý ortel smrti. Jeho sokové se jednoho dne určitě postarají o vykonání rozsudku. Ve svém huňatém kožichu a se svým štíhlým nosem, zahrocenými slechy a chvostnatou oháňkou vypadají opravdu hrdě a důstojně; je-li jich však více pohromadě, pak se z nich stává divoká, rvavá a nezkrotná cháska, před kterou se musí mít cizí člověk na pozoru jako před smečkou vlků … I přes svou nevraživost se však někdy stává, že si některý pes už při prvním setkání vybere přítele. Dejte dohromady dva psy, kteří se neznají; budou se k sobě opatrně blížit, očichávat se a ,ohmatávat‘. A v těchto několika málo vteřinách se rozhodne o jejich přátelství, nebo nenávisti, a to jednou provždy.“ Právě takové nerozlučné psí přátele měl Buliard ve svém spřežení. Byli jimi psi Drak a Sport. Bohužel jednou v létě, kdy Buliard naložil na své psy psí nosiče, Drak při přechodu bouřlivé ledovcové řeky utonul. Sport naříkal jako šílený a po celé dny jej nebylo možno utišit. Nakonec přišel Buliard na spásný nápad: Sporta by snad mohlo utěšit štěně po Drakovi, které se jmenovalo Omikmak. „Bylo sice ještě malé, ale co kdyby,“ píše Roger Buliard. „Přinesl jsem je a položil vedle Sporta. Ten si ho ani nevšiml. Vystrašené mládě se již chtělo spasit útěkem, když Sport náhle vyskočil, jako kdyby do něj vjela elektřina. Trnul jsem hrůzou, že ubohé štěně naráz schlamstne. Převrátil však Omikmaka na záda, tlapou si ho přidržoval na zemi a očichával ho, potom dlouho stál jako omámený, a jako by byl zabrán do hlubokého přemýšlení. Oči ho klamaly, avšak jeho nos přece nemohl lhát: vždyť je to Drak. To bylo pojednou bláznivého ňafání a nespoutané radosti! V tu ránu do něj vjel nový život. A jeho oháňka se poprvé zase radostně rozkývala. Byl to zase jeden důkaz toho, že pes nespoléhá na nevalný zrak, nýbrž na čich, který pokládá za neomylný. Byl to určitě Drakův pach, a tudíž to byl sám Drak! Sport byl zachráněn! A pokud bude on naživu, Omikmak nebude potřebovat jiného ochránce!“

Buliardův oblíbenec
Vůdčí pes Sport byl největším Buliardovým oblíbencem a dožil se – na rozdíl od mnoha jiných psů – požehnaného důchodového věku. „Sport se dožil vysokého věku,“ vzpomíná Buliard. „Byl to jediný pes, u něhož jsem se nikdy neodhodlal k jinak úlevnému kroku – utratit ho pro stáří. Na sklonku svého života, který trávil u otce Delalanda, pokaždé doprovázel projíždějící spřežení asi na kilometr daleko od domu, jako by dohlížel na tu „mládež“; běžel volně po jejím boku. Nakonec, když už byl celý zadýchaný, se velmi důstojně posadil na sníh, aniž by dal na sobě znát nějakou únavu, a čekal tam plný lítosti a vzpomínek, dokud ta bujná smečka nezmizela v dáli. Potom se mírným během vracel k bráně opuštěné misie, kde mu jeho pán vždycky zanechal celého ohromného soba. Věkem zmoudřel a krotil i svou chuť k jídlu. Každý si uhryzl jen nezbytný kus masa. Se zlou se potázal každý psí pobuda, který se – byť jen zpovzdálí – odvážil přičichnout k tomuto ,zakázanému ovoci‘. Sport se na něho vyřítil jako drak a zahnal drzouna, který strachem stáhl oháňku mezi běhy, až na úpatí svahu, na němž stojí misijní budova; opovážlivec se tam ocitl jistě v mnohem kratším čase, než jaký předtím potřeboval k výstupu na návrší. Poté sice udýchaně, avšak vítězoslavně mířil k misii, která mu byla svěřena do opatrování. Za nějakých deset až patnáct dní zvedl nos do výšky, zavětřil a pak náhle vyskočil a zběsilým cvalem se rozběhl na led. Nikdy se nezmýlil. Na dálku poznal, že se otec vrací! Jednoho dne jsme ho našli mrtvého. Snad se střetl s nějakým příliš silným protivníkem, nebo – a to je asi pravděpodobnější – byl již tak unaven životem. Sport zanechal nespočetné potomstvo. Ve všech okolních stanicích slouží misionářům jeho děti a vnoučata. Jsou to vesměs psi právě tak oddaní, statní a odvážní. Bohužel i rvaví, jako byl on.“

Péče o psy na stezce
„Jakmile se vám za pochodu ve sněhové bouři zdá, že psi klopýtají a že je zřejmě něco sužuje, musíte jim – třeba každou hodinu – odstranit přimrzlý sníh na řasách, bolestivě jim totiž slepuje oční víčka,“ vysvětluje Roger Buliard. „Musíte jim také odtrhat z převislých pysků zablácené a zakrvavené rampouchy, především však musíte odstranit led, který se jim vytváří mezi prsty a nemilosrdně je řeže do kůže, takže pak kulhají. Občas je zapotřebí kratší odpočinek, aby si mohli alespoň trochu vydechnout a v klidu se napít, protože jinak to dělají v běhu, a jak chňapají ztvrdlý sníh, zraňují si dásně. Den co den běží zatvrzele a mlčky jako berani; večer, když nastane čas k přenocování, se někteří v okamžiku zastavení, tak jak jsou, ještě v postrojích, vyčerpáním na místě zhroutí. Jako odměnu požadují jen kousek masa nebo zmrzlou rybu. To je každý den jejich jediné jídlo. Spí venku, vystaveni nejhorším severákům. Mají doslova psí život. Po návratu z několika set mil dlouhého pochodu dva až tři psi často odmítnou jakousi potravu, a to kvůli přílišné únavě. Následujícího dne už třeba ani nevstanou, protože jim přes noc mráz vzal poslední zbytky života … Nikdy na vás nezapomenu, Poilu a Perdreau, kteří jste takovým způsobem odešli ze světa, zatímco já klidně spal.“

Vzpomínky plné psů
I když se péče o psy od Buliardových dob radikálně změnila, nemůžeme misionáři upřít lásku a náklonnost, kterou svým tažným psům bezesporu věnoval: „Každý rok některý z našich psů uhyne, buď následkem nemoci, může se také snadno poranit, nebo umrznutím. Neodejde však nadobro, protože pak ještě dlouho žije v našich vzpomínkách. Kromě toho brzy přejde jeho jméno na některého mladého psa, který je však stejně rychle ztratí, jestliže se ukáže, že svými vlastnostmi není hoden jména svého předchůdce. Mrtví se často vracejí a oživují naše večerní rozprávky. Jako by se ty jejich chundelaté, mně tak drahé hlavy v tom šeru zase zvedaly a hledaly mou ruku. Cítím, jak mi jejich růžový drsný jazyk olizuje prsty, které jsem bezděčně nastavil, a když předstírám, že se o ně nezajímám, něžně mě koušou svými ostrými zuby do ruky. Vidím je ve své fantazii …, jak ve spřežení běží jeden za druhým, každý na svém místě, jak se při tom jejich postroje natřásají a jejich rolničky zvoní, jako tomu bylo kdysi … Tambur, Chasseur, Clairon, Spahi, Soldat, Turco, Perdreau, Poilu, Sultán, Olifant, Drak, Sport, Lissete: všichni byli hodni svého jména, všichni zahynuli při plnění svých povinností, všichni byli prvními nositeli svého jména a všichni zůstali buď na některém pobřeží, nebo někde mezi skalami Viktoriina ostrova. Přál bych si být andělem zvěstujícím jejich zmrtvýchvstání, abych je pak přivolal zpět z toho neznáma, do kterého se odebrali k odpočinku, abych je viděl, jak se ke mně po svahu zběsile ženou, jak – opojeni radostí – štěkají, ňafají a spokojeně kňučí, jak mi skáčou na ramena a stahují mi z rukou palčáky tak, jak to dělali vždycky, když jsem se k nim po dlouhé době vracel. Byli by při takovém shledání šťastnější než já? Myslím, že ne! Moji ubozí, drazí, dobří psi!“

Cenné zkušenosti
Současná doba se od dob Rogera Buliarda, kdy působil v severní Kanadě, v mnohém liší. Změnila se výživa psů, jejich chov i práce s nimi. Zkušenosti, úcta i vztah tohoto muže ke čtyřnohým pomocníkům však můžou být v mnohém příkladem. Jeho kniha, vydaná v roce 2003 Karmelitánským nakladatelstvím v Kostelním Vydří, je dodnes milým pramínkem poznání těm, kteří chtějí naslouchat.

Postskriptum
Inuité mají o svých psech velmi výstižné rčení: „Okrayuimatta kisemik“ = jejich jedinou chybou je, že nedovedou mluvit. (Osobně jsem ovšem přesvědčen, že to rozhodně není psím nedostatkem; naopak vnímavý člověk by se měl dokázat „psí řeči“ naučit a pochopit ji.)