Při tom všem využívám práci holubářů, kteří důmyslným křížením a následnou šlechtitelskou činností vytvořili plemeno, které ve volném chovu dokáže být tak úžasně samostatné a dokáže být tak vděčné jako snad žádné jiné. Jistě, je na zvážení, zda se takto chovaným holubům dá říkat holubi poštovní. Ale proč by ne, když mám přímé potomky holubů, kteří závodí?
Jednou z věcí, kterou od svých volně létajících holubů chci, je to, že prostě chci mít pořád něco tzv. na střeše. A to se daří beze zbytku, protože když tam nesedí zrovna holubi, kteří odchovávají mláďata, tak tam sedí lelkující výletci, v zimě celé hejno, nebo tam nesedí nic, to v případě, kdy je harmonie narušena nějakým dravcem, se kterým si zdravé hejno ale celkem hravě poradí, nebo v případě, kdy si holubi letí „zapolařit“. To je další věc, kterou od volně létajících holubů tak nějak očekávám, a jsem moc rád, že tito holubi si polařský instinkt, jako jedni z mála, ještě zachovali. K tomu mají ideální podmínky – okraj vesnice, pole všude okolo a hejno spokojeně, i když ostražitě, pasoucích a sbírajících holubů musí člověka zákonitě uspokojit. Takto žijící holubi mají ke svému životu vše, co potřebují. Moje role v jejich životě je jen taková, že jim dám střechu nad hlavou a neomezený přístup k čisté vodě a potravě ve formě zásobníkového krmítka neobsahujícího nic jiného než jen pšenici. Hejno je tak zdravé a vitální, což mi dokazuje tak, že krmení ze zásobníku v sezóně ubývá jen velmi pomalu (najdou si všude okolo, včetně psích a kočičích granulí, které jsou volně k dispozici přenechány zmlsanými šelmami, a které holubi s vytřeštěnýma očima do sebe jednu za druhou z nepochopitelných důvodů soukají), a vodu – tu nechodí pít ze zdravotně nezávadné a udržované napáječky, ale z mého okrasného rybníčku, kde je spousta ryb, rostlin a planktonu a vůbec všeho možného, což se dá nazývat všelijak, jen ne ideální napájecí voda. Vrchol všeho je pak to, když holubi sedí kolem dokola našeho koupacího bazénu, ve kterém je voda až nepřirozeně modrá, obsahuje vysoké množství chlóru a jiných chemických přísad pro udržení jejího vzhledu – a taková snad chutná holubům nejvíc, jinak si to nedokážu vysvětlit. A jestli mají nějaké zdravotní komplikace? No asi moc ne, když to vše dělají znovu a znovu. A když opravdu nějaký problém je, hejno se přirozenou cestou samo pročistí, zredukuje. „Zmizí“ ti nejslabší, nejméně odolní, zbytek zůstává. Je nasnadě, když ještě řeknu, že takovýto chov žádnou zdravotní prevenci z mé strany nemá. Ono by to prostě stejně nemělo smysl. A víte, co člověka nejvíc štve? Krom toho chovám ještě holuby okrasné, ve voliéře, ale tam jsem rád za každé holoubě, a to chovu dám maximální péči, voliéru, kde ne poletují, ale létají, pestrou stravu, nadstandardní zdravotní péči, vakcinaci atd. I kdybych se rozkrájel, volnému chovu se ale nic nevyrovná.
Dalo by se předpokládat, že takovouto cestou zanedlouho hejno připomíná houf městských holubů nevzhledného tvaru i barev, že bez zásahu chovatele nemůže na nějaké přijatelné, nechci říkat přímo čistokrevné úrovni fungovat, ale do určité míry je opak pravdou. Za posledních pár let můžu na fotkách zdokumentovat, kolik jen „čistých“ pošťáků jsem měl tu čest ve svém chovu mít. Vyčerpaný holub letící ze závodu na dálku vidí hejno, ke kterému se přidá, zjistí, že tu je potravy, co jen hrdlo ráčí, a tak mám tu čest hostit pošťáky nejen české národnosti, ale i z okolních zemí (což poznám, když detailně zvětšuji ty fotografie). Pravdou je, že takovíto holubi jen málokdy zůstávají delší dobu, ale když se vám jich tu zastaví pět, jeden z nich si tu třeba partnera najde a zahnízdí. Stane se i to, že vyvede mláďata a pak zpozoruji, že zmizí. Nejspíš vdovský pud závodního jedince nakonec zvítězí a holub se vydá na cestu ke svému skutečnému domovu. Ale díky za ta mláďata, která tu pochopitelně zůstanou a která oživí krev mého chovu. Jak to, že je něco takového u mého volného chovu možné, si lze celkem snadno vysvětlit. Stačí se vrátit myšlenkami o pár desítek let zpět, kdy v naší obci, stejně jako v jakékoliv jiné, bylo „nespočet“ takovýchto chovů. Skutečně jich pamatuji nepočítaně, byť je mi jen málo přes třicet let. Za posledních dvacet let jsme u nás zbyli dva! Zbytek už buď holuby nemá, nebo má voliérový chov, prostě nelétá tu nic. Takže není divu, že mé hejno poletujících holubů přitahuje leccos, dravci počínaje, bludnými či vyčerpanými holuby konče.
Mít něco tak fantastického, jako je houf volně žijících holubů, je k nezaplacení. Zvlášť když jim do života ani člověk zasahovat nemůže – vždyť já je ani nemůžu chytit, komorový holubník nemám, a když lezu na holubníky umístěné postaru na zdech hospodářských stavení nebo kůlech, vždy stačí pohotově odletět, ať už je den, nebo noc.
Ale mně to nevadí. Já jsem rád za to, jak to je. Nespoutaná volnost, možnost kdykoli odletět, žádný jiný lidmi domestikovaný tvor tohle nemá. Nikdo než na volno žijící holub. Holub z poštovní krve. Můj holub …
(Ukázka ze čtyřdílného souboru knih „Holubi poštovní, domácí a divocí v 21. století“, kterou vydali Emanuel Pangrác, Ing. David Rameš a Pavel Nádvorník.)