Bojí se všeho
Já jsem prostě strašpytel
Přinesli jsme rodičům čtyřměsíční štěně Šeltie, fenku. Už od začátku se chovala bojácně. Doufali jsme, že se to brzy spraví, že jen teskní po domovu. Situace se však nezlepšovala, nyní jí je půl roku a neustále se bojí. Nevíme přesně čeho – jestli snad hluku, rychlých pohybů, záblesků světla … Někdy se chová normálně, je přítulná, poslušná, jindy jako by jí něco přeskočilo v hlavě a začne se chovat divně, k nikomu nejde a všeho se bojí. Například ráno se přivítá se členy rodiny, odpoledne před nimi uteče a večer se opět lísá. Když s ní jdou naši na procházku, na vodítku poslouchá hezky, ale když ji pustí, tak ji už nezavolají zpět. Taťku dokonce kousla, když ji chtěl přidržet, aby neutekla. Potom strávila tři dny zalezlá pod prkny na zahradě.
Nevíme si s ní rady, proto vás žádám o pomoc. Těžko se to vysvětluje, ale naši nechtějí mít psa, který se bojí členů rodiny a všeho, co se kde šustne. Zajímalo by mne, jestli nemá nějakou psychickou poruchu a zda se s tím dá něco dělat.
Podivné chování téhle fenky může mít řadu různých příčin. Ať už je to vrozená menší odolnost nervové soustavy, nebo nějaké bolestivé zdravotní problémy, pro které nechce, aby se jí někdo dotýkal, zlá zkušenost s lidmi v raném období nebo otřesný zážitek související například s bouřkou, jízdou autem apod., její strach je zřejmě obrovský. I přes svůj nízký věk je odhodlána kousnout, aby si udržela odstup, a tři dny strávit pod prkny na zahradě, to opravdu není chování normálního štěněte.
Jenže od přivezení štěněte do dotazu uběhly už dva měsíce. Podle dopisu to vypadá, že štěně vybírala pro rodiče pisatelka. Ta by měla vědět, jak se fenka chovala k ostatním psům a lidem v původním domácím prostředí, tedy zda si svůj strach přivezla, nebo vznikl až odloučením od sourozenců a rodiny chovatele. Pokud byla v původním domově bez problémů a najednou se začala bát, měli noví majitelé hned kontaktovat chovatele a spolu s ním se pokusit fenčin strach objasnit, popřípadě se důkladně zeptat na podmínky, ve kterých fenka žila a byla spokojená, aby je mohli napodobit a tím ji uklidnit. Také měli štěně hned zanést k veterináři na prohlídku, která by vyloučila nebo potvrdila bolest (zuby, uši, klouby, močové či zažívací ústrojí, anální váčky atd.), popřípadě nějaké smyslové postižení (slepotu, hluchotu) nebo neurologický problém. Tyto dva kroky rozhodně doporučuji i nyní, i když se zpožděním.
Samozřejmě strach nejde léčit žádnými tresty a nátlakem, pouze trpělivostí a vlídností, vhodnou podporou žádoucího „statečného“ chování. Je-li příčinou bázlivá povaha nebo zlá zkušenost, je třeba s fenkou pomaličku pracovat na zvyšování sebevědomí a důvěry v lidi. Zcela se vyhnout fyzickým trestům, ani nezvyšovat hlas, když fenka projevuje strach. Výchovu a výcvik založit na lákavé odměně za dobře vykonanou práci a jediným trestem by mělo být neposkytnutí odměny a pozornosti, když strach fenky převládá nad její chutí pracovat. Venku není možné ji pouštět z vodítka nebo delší šňůry, dokud nemá opravdu spolehlivě naučené přivolání.
Je možné, že byla už silně fixována na sourozence nebo matku. Proto bych zkusila, jak se chová v přítomnosti jiných psů. Jestli pookřeje a bude šťastná, měla by chodit do psí společnosti denně, eventuálně bych zvážila i nějakého psího kamaráda domů.
K uklidnění a lepší pohodě fenky určitě přispěje i feromonový odpařovač nebo obojek a přípravky s alfa kasozepinem nebo tryptofanem.
Je však třeba si uvědomit, že vychovat z takto bázlivého štěněte dobře ovladatelného psa nebude jednoduché a přehnaně bázlivé reakce na běžné podněty zůstanou fence možná po celý život.
Modelka ze mne asi nebude
Těšili jsme se, že budeme s naší krásnou pudličkou Zitou sbírat trofeje na mezinárodních výstavách. Jenže ona se bojí. Má veliký strach ze všeho neznámého, z hluku, z běžného provozu na ulici. Na výstavách leží v pelíšku a nehýbá se. Největší problém jí dělají haly, asi proto, že se tam zvuky odrážejí. Teď jsou jí dva roky, má za sebou jednu výstavní sezónu s výbornými posudky, ale většinou chodí přikrčená, s krkem nataženým dopředu. Naštěstí to vždy vylepšila bezvadným postojem, který jsme natrénovali. V tomto roce však na dvou výstavách nechtěla ani stát, vždy se přikrčila. Zkoušeli jsme Bachovy kapky, homeopatika, zvykání na hluk v městských ulicích, zvykání na doteky cizích lidí u mne v práci. Ale nevidíme skoro žádný úspěch, spíše máme pocit, že se Zitin stav zhoršuje, alespoň pokud jde o chování na výstavách.
Venku v přírodě se pohybuje uvolněně a radostně, běhá do úmoru. Ale na ulici se bojí a musíme ji mít na vodítku, aby ve strachu neutekla. Když totiž situaci vyhodnotí jako hrozící nebezpečí, nejde se schovat k nám, ale hledá úkryt sama. Na cvičišti agility si dlouho zvykala, drží se dál od psů, nehraje si, běhání má však ráda.
Zita byla bázlivá hned, když jsme si ji ve čtyřech měsících brali. Přičítali jsme to jejímu zdravotnímu handicapu. Jako štěně měla totiž velkou pupeční kýlu a byla držena v kleci odděleně, a to před operací i po ní. Věřili jsme, že všechno časem dohoní. Ale dozvěděli jsme se, že její matka se údajně na výstavách projevovala podobně. Je možné, že jde o zděděnou bázlivost?
U Zity se zřejmě spojilo více negativních faktorů. Jednak vrozená bázlivost, zřejmě zděděná po matce, ale také nedostatečná socializace a v neposlední řadě nereálné ambice majitelů. Držet štěně s bázlivou povahou samostatně v kleci do čtyř měsíců není právě nejlepším startem výstavní kariéry. Proč se majitelé rozhodli právě pro tohle štěně? Vždyť bázlivou povahu i nevhodný způsob chovu zaregistrovali hned při odběru. Seriózní chovatel by měl také sám na tyto skutečnosti upozornit, promítnout je do ceny psa a neživit v zájemcích o štěně falešné naděje na výstavní či sportovní úspěchy.
Ale určitě není nutné docela Zitu odepsat. V přírodě je fenka šťastná a běhá tam uvolněně a vesele. Tak proč jí vnucovat výstavy a agility, když se dá sportovat a dovádět venku jen tak, pro radost z pohybu a ze vzájemné společnosti? Tam se dají zkusit cvičení (třeba frisbee nebo prvky tance se psem), která Zitě „sednou“ a pomohou jí trochu zvednout sebevědomí.
Jakmile bude mít pocit užitečnosti, možná trochu zapomene na svůj věčný strach. Nikdo cizí by však na fenku neměl sahat a neměla by být vystavována velkému hluku a věcem, ze kterých má již fobii. To, že ji majitelé nutili snášet doteky cizích lidí a pobyt v rušném prostředí, nejen prohloubilo Zitin strach, ale také vyvolalo nedůvěru v páníčky. Proto nyní hledá útočiště všude jinde, jen ne za jejich patami. Obnova důvěry může trvat dlouho a další „zrada“ by mohla celou nápravu zhatit.
Na ulici by měla být Zita voděna na ohlávce. Není to jen pomůcka proti nežádoucímu tahání. Zlepšuje a zjemňuje komunikaci se psem prostřednictvím vodítka, takže je možné snáze si udržet jeho pozornost. Zpočátku bych ji vodila na klidnější místo, ale plně soustředěnou na chůzi u nohy a na míček nebo pamlsek v paniččině ruce. S uznalou pochvalou, s neustálým klidným povídáním. Až když se „otrká“ v jedné lokalitě, dá se procházka prodloužit a pomaličku přecházet do rušnějšího prostředí.
Určitě by bylo vhodné podpořit cvičení některým z přípravků tlumících strach. Ale zde jsem záměrně žádný nedoporučila a neodpustím si malé etické zamyšlení: Kdyby se podařilo tuto hromádku nervů přesvědčit, aby na výstavách běhala s hlavou vztyčenou a nechala se osahávat, co by následovalo? Spokojili by se majitelé jen s medailemi a diplomy? Spíše by fenku rychle uchovnili a výborná výstavní ocenění by byla dobrým argumentem pro vysokou cenu štěňat ... Proto u mne nepochodí nikdo, kdo chce předepsat psychofarmaka pro zklidnění psa na výstavě. Tam patří jen vynikající jedinci – jak exteriérově, tak povahově.
Je mi nějak divně …
Nejsme v chovu psů žádní začátečníci, ale s tímto si opravdu nevíme rady. Máme roční fenu Irského setra. Je velmi živá, aktivní a za normálních okolností velice ochotná a poslušná. Trpí však pro nás nevysvětlitelnými stresovými stavy.
Nikdy nevíme, co tento stres odstartuje, situace jsou naprosto rozdílné. Stává se to i v prostředí, které dobře zná a běžně se tam chová úplně v pohodě – například v lese, na procházce známou částí města, kudy chodí každý den, nebo i doma na zahradě, popřípadě v domě. Po odstartování takového stresu má uši vzadu, ocas dole mezi nohama, je celá ztuhlá a přehnaně reaguje na podněty, které jsou pro ni jindy naprosto běžné (projíždějící auto, bouchnutí dveří, zavrzání větve …), a ty její stav jakoby umocňují. Začne být neovladatelná, nejde přivolat, nevnímá nic jiného než svůj stres. Snažíme se to řešit naprostým klidem, chováme se normálně, neuklidňujeme ji. Někdy se nám podaří trochu odvést pozornost udělením nějakého povelu (dej pac, přines balonek). Někdy je stres tak silný, že nevnímá naprosto nic.
Tyto její stavy nelze nijak předvídat. Většinou se chová naprosto normálně, jako by žádný problém neměla. Třeba celý měsíc je v pohodě, a pak je schopna podlehnout stresu i třikrát za den. V žádném případě není nevychovaná, jen není schopna reagovat. Máme ji od čtyř měsíců, nikdy nebyla k ničemu nucena násilím nebo bita. Poprvé jsme u ní takový stav pozorovali na Silvestra, ale od té doby se nám už několikrát stalo, že se střelby nebála. Někdy máme pocit, že si stresory snad vymýšlí sama.
Na takovýto případ jsem krátká, zvláště když fenku nevidím a nemohu její chování posoudit. Domnívám se totiž, že nejde o stres ani o strach, nýbrž o nervové záchvaty podobné epilepsii, popřípadě o epizody velké bolesti, která zesiluje zvukovými podněty.
Doporučuji proto co nejdříve kontaktovat veterinárního lékaře, který o fenku pečuje. Ten provede základní vyšetření, a když neodhalí příčinu, pošle ji na specializované pracoviště. Po stanovení přesné diagnózy budeme moudřejší. Pokud se mé podezření nepotvrdí a půjde skutečně o primární poruchu chování, budu se snažit být s majiteli v kontaktu, abych viděla fenku v době, kdy trpí, a pokusila se přijít věci na kloub.
Radši budu pořád doma
Obracím se na Vás s dotazem ohledně mého pejska, tříleté Čivavy, kterého máme od štěňátka. Když jsme si ho přinesli domů, zdál se být v pohodě. Ale jelikož se narodil v listopadu a nebyl doočkovaný, po konzultaci s veterinářem jsme byli nuceni omezit procházky. Když jsme mohli znovu chodit ven, jeho chování se začalo zhoršovat. V současné době je na tom tak, že se venku bojí všeho (aut, dětí, zvuků, lidí apod.), i když je na vodítku. Po příchodu domů je tak vystresovaný, že mu velmi dlouho trvá, než se uklidní. Chodí po bytě, „heká“ a chrčí, nevydrží na jednom místě.
Svého pejska miluji a snesla bych mu modré z nebe. Nevím, kde se stala chyba.
Chyba se stala na samém začátku. Už u chovatele se mělo štěňátko setkat s cizími lidmi, dětmi, s cestou autem i se zvuky, které patří k běžnému životu dnešního psa. Dokud má štěně před sebou správně reagující matku a kolem zvědavé a hravé brášky a sestřičky, většinou ho vůbec nenapadne se nových věcí a lidí bát. A když pak nový majitel pokračuje v našlápnutém směru a denně zahrnuje štěně přiměřeným množstvím nových podnětů a správně je při tom podpoří, bývá vše v pořádku. I v tomto případě, kdy bylo třeba brát v potaz nedostatečnou imunitu štěněte, se dala trénovat jízda autem v rušném městském prostředí, setkávání s cizími lidmi, přivykání na nejrůznější zvuky s pomocí socializačního CD. A po dokončení očkování hned najít nějakého důvěryhodného psího kamaráda a zkoumání světa absolvovat s ním, popřípadě s plnou kapsou pamlsků nebo s neodolatelnou hračkou, aby štěně bylo vždy zaujato něčím příjemným a radostným a ruch okolního prostředí vnímalo jen jako neškodnou kulisu.
Další chyba se možná skrývá ve větičce „Svého pejska miluji a snesla bych mu modré z nebe“. I k příslušníkovi malého plemene je třeba přistupovat jako ke každému jinému psu, pokud chceme, aby se jako pes choval. Soužití musí mít jasná pravidla a pes by měl respektovat paniččinu vůli. Ta mu za to poskytne bezpečí, podporu a povzbuzení. Ale nemělo by to být utěšování, úkryt v náruči a vyhýbání se všemu, co pejskovi nejde pod fousy.
Nyní jsou pejskovi tři roky, to znamená, že jeho problém už trvá minimálně dva a půl roku. Socializační fázi panička zřejmě docela prošvihla, takže z raného období pes mnoho správných návyků nemá. Teď tedy nezbývá než se vydat po složité cestě pomalé desenzitizace na jednotlivé „bubáky“. Nejpřirozenější možností nápravy je seznámit pejska s nějakou přiměřeně velkou a hodnou psí slečnou, která má chování v rušném prostředí v malíčku, a nechat ho poznávat svět s její podporou. Samozřejmě začít nejprve doma, pak někde na oploceném dvorku, aby se pejsek mohl pohybovat volně a zbavil se tak veliké závislosti na paniččině náruči, ale aby zároveň nemohl utéci a získat tak další negativní zkušenost. Jen velmi pomalinku se dá přecházet na stále rušnější místa.
Přidala bych domácí cvičení s poslechem CD nebo alespoň s otvíráním oken v době, kdy je kolem nich rušno, a zkusila bych, co pejska nejvíce motivuje k pozornosti a ochotě pracovat. S tímto pokladem bych pak začala cvičit přivolání, chůzi u nohy a nějaký „uzemňovací“ povel: stačí „sedni“. Až vzniknou perfektní podmíněné reflexy doma v klidu, dá se cvičení přesouvat na dvorek, na louku a postupně i do parku nebo na ulici. Jen je třeba, aby si i panička osvojila nový způsob chování a namísto chytnutí psa do náruče mu dala ve správnou chvíli správný povel a trvala na jeho splnění. I když pejsek už asi nikdy nebude mít z pobytu venku ten pravý požitek, dokáže čerpat jistotu ze splněného povelu. Vždyť kdykoli si správně sedne u paniččiny nohy, čeká ho mlsík, hračka nebo alespoň uznalá pochvala, a žádný bubák na něj nemůže.
Když se takovýto postup nedaří a pes je stále venku příliš vyděšený, je vhodné mu na začátku podávat léky, které tiší strach, ale neobluzují vědomí. Pak se s novými věcmi seznamuje v klidu a bez bázně a nevytváří si zbytečně další strachy a fobie.
Závěrem
Když jsem vybírala dotazy, ukázalo se docela zřetelně, že těch „od přírody“ bázlivých psů mezi mými pacienty není mnoho. Nejvíc problémů jim způsobíme my svou neopatrností, neznalostí, přehnaným rozmazlováním nebo nesmyslným trestáním. A přesto nás psi oddaně milují a ani ve snu by je nenapadlo nás opustit nebo, jak majitelé často říkají, „dát nás z domu“. Snažme se jim tedy lépe porozumět, být jim oporou a nepřidělávat jim starosti.
(Z knížky MVDr. Hany Žertové Babo raď! – Když se pes třese strachy.)
