Děti mrazu – část 18

Jan Eskymo Welzl (narozen 15. 8. 1868 v moravském Zábřehu, zemřel 19. září 1948 v kanadském Dawson City) patří bezesporu k našim nejzajímavějším „cestovatelským pábitelům“. Welzl „nadiktoval“ několik knih, jednu sám napsal, a o jeho vzrušující osobnosti napsala knihy řada autorů. Především však Eskymo Welzl prožil bohatý, nádherný, svobodný a dlouhý život. Poněvadž většinu svých životních osudů spojil Welzl s vysokým Severem, potřeboval ke svým cestám severské tažné psy.

„Můj směr byl vždy sever.“
Jan Eskymo Welzl

V knihách, na kterých se Welzl podílel, najdeme řadu zmínek o čtyřnohých pomocnících člověka. Bohužel řada těchto poznámek je poznamenána řadou nepřesností, bajek a – nechť mi pan Welzl ve věčných lovištích promine – i vyslovených nesmyslů. Jedním dechem však dodávám: půvabných a zábavných nesmyslů … Welzl tím jistě nemyslel nic špatného – jen bavil naivní posluchače.

Dobrého psa penězi nezaplatíš
V knize Třicet let na zlatém severu (vznikla na základě Welzlova vyprávění, které literárně zpracovali Edvard Valenta a Bedřich Golombek) čteme v kapitole – Polárním listonošem – sympatický hold severským tažným psům: „Pes v polárních krajinách je nepostradatelné zvíře, které často ani nelze penězi zaplatit. Tak jsem znal třebas na Aljašce slavného psa, jmenoval se Looky. Vozil po mnoho let hlavní poštu. Znal již dokonale tu strašlivou cestu, vedl psí spřežení, ať řádila sebevětší bouře a ať byly cesty vysoko zaváty sněhem, vždycky bez nejmenší chybičky. Jedna Američanka, která cestovala po Aljašce z dlouhé chvíle, chtěla psa koupit a nabízela za něho nevím už kolik, ale peníze i na polární poměry nesmírné. Ale majitel psa řekl: ,Kdyby se celé Spojené státy spojily dohromady se svými penězi, psa nedostanou!‘„

První zkušenosti se psy
První tažné psy dostal Eskymo Welzl darem. Další koupil od Eskymáků. „Koupil jsem několik mladých psů a vychoval si je, dokonce jsem si vychoval i leadera, psa vůdce, který spřežení vede,“ vzpomíná Welzl. „To není snadný úkol. Štěně se musí od mládí učit tahat, ať je jakéhokoli původu. Musí mu zmohutnět a zesílit nohy, a to se může vypěstovat jenom tím, že už malinký pejsánek musí tahat. Ještě to ani pořádně chodit neumí, ještě se to potácí a chodí šourem, a už se mu dělá malinký postrojek z rybích střev. Do toho se oblékne, jako břemeno se mu k postroji přiváže pytel z mrože nebo z tuleně, a štěně jej musí tahat za sebou, ať se hne kamkoli. Na noc se mu postrojek nesundává, leda když polárník vidí, že štěně jej prokusuje. Na takové věci se musí dávat pozor, protože člověk by pak nemohl dělat nic jiného než postrojky pro štěňata.“

V Evropě není cvičné zapřahání malých štěňat tažných psů zvykem; začínají se zatěžovat a trénovat až před dosažením prvního roku, když je jejich vývoj kostry a zejména kloubů dokončen. Někteří američtí musheři však skutečně maličká štěňata cvičí k tahu i dnes. Pejsci ovšem tahají jen minimální zátěž (jeden z musherů používá např. francouzský klíč) a trénink trvá jen několik minut; delší zátěž by pochopitelně mohla být pro klouby a vazy malých pejsků destruktivní.

Vlci jako tažní psi?
Jan Eskymo Welzl tvrdí, že jako tažní psi byli na Severu často užíváni vlci: „Seveřané si opatřují psy všelijak. Často i tak, že zastřelí vlčici a seberou její mladé, které vychovávají, a křížením dostanou silné tahouny. Do tří měsíců jim odřou v horké vodě drápy. Polárníci opilují zpravidla každému svému psu špičáky. Eskymáci to obvykle nedělají, a proto také, když se psi bílých dostanou do rvačky s eskymáckými, vždycky to naši prohrají. Vlkům dokonce bílí polárníci špičáky vytrhají. Každý pes, kterého se používá k tahu a k práci, bývá vykleštěn. Rozumí se samo sebou, že psi z vlčí matky zůstávají dále dravci, třebas zdánlivě ochočenými. Za nebezpečných situací, kdy je taková smečka delší dobu hladová, musí se polárníci chránit, aby se jim nedostali do týla. Pak hned na něho útočí. Tím spíše to provedou, když jejich pán upadne. Psi – vlci se nesmějí dostat k syrovému jídlu. Po celý život dostávají vařenou kukuřičnou mouku a vařené ryby, aby nezdivočeli. Ale přesto se stanou velmi často povážlivé nehody a neštěstí. Tak třebas si vzpomínám, že vlčák, který byl vychován u prsu jedné eskymácké ženy, nezapomněl, jak byl krmen, a když tu ženu jednou viděl, vrhl se na ni a ukousl jí prs. Nešťastnice vykrvácela a zemřela. Tehdy mně Eskymáci vypravovali, že takových neštěstí bylo na severu velmi mnoho. Na druhé straně, na Aljašce, se často stalo, že zkrachovaní zlatokopové se dali najmout jako dělníci, a protože nevěděli, co se psy – vlky, pustili je prostě na svobodu, protože je narychlo nemohli prodat ani pronajmout. A tak se potulovalo třebas po Nome a okolí mnoho psů bez pánů. Hledali zoufale něco k snědku, až nakonec napadli eskymácké dítě, které strašlivě pokousali na tvářích. Takové děti brzy zemřely. Lidé, kteří pustili své smečky a nestarali se o ně, byli ovšem přísně stíháni. Bouřili jsme se všichni proti takovým nesvědomitým darebákům také proto, že naši psi se učili od těchto tuláků všelijakým neplechám.“

Běžné používání vlků k tahu ve spřežení je velmi nepravděpodobné, a to z několika relevantních důvodů. Vlci jsou sice neobyčejně odolní a jejich vytrvalost je nepřekonatelná, ale výcvik v postrojích zcela odporuje jejich přirozenosti. Představa tažných zvířat krmených vařenou kukuřičnou moukou je značně iluzorní: při takovém krmení by těžkou práci určitě dlouho fyzicky nevydržela. Navíc – – ochočení vlci zůstávají velmi plaší, nedůvěřiví a opatrní. Někteří z nich by snad byli teoreticky schopni jakési spolupráce jen při láskyplném, trpělivém a poučeném zacházení. Domestikovaný pes je schopen člověku odpustit (mnohdy to dělá dnes a denně), vlk nikdy. Při drastickém obrušování drápů či trhání tesáků, jak to popisuje Welzl, by imaginární pouto mezi vlkem a člověkem bylo navždy a definitivně zpřetrháno.

Na jiném místě ještě Eskymo Welzl dodává: „Kromě čistých vlků používali jsme často křížených psů, které jsme kupovali od obchodníků se psy. Zvláště dobří tahouni jsou Kříženci Novofundlandského psa s vlkem. Tahají jako koně, ale jsou poměrně drazí.“

Je to pravda?
Ve stejné kapitole se dovídáme: „I jinde jsem poznal, jak na severu dovedou mít lidé tato zvířata (psy – pozn. aut.) rádi. Někdy se stane, že psovi umrzne noha. Tu ho Eskymáci operují a udělají mu protézu. Byla-li noha odňata pod kolenem, je možno takového psa užívat ještě k tahu, ačkoli je to dost nepříjemné, protože se protéza zabořuje do sněhu. Ale umrzne-li celá noha, pes se k tahu nehodí. Eskymáci si ho však nechávají doma pro radost tak dlouho, dokud žije.“ Informace vypadá velmi sympaticky, ale zároveň i dosti nevěrohodně. Inuité se se zraněnými psy nemazlili: zvířata měla cenu, pokud mohla sloužit k práci. (Že by pes s protézou mohl sloužit dále k práci ve spřežení, je zcela nemyslitelné – nemohl by stačit svým druhům ve spřežení a byl by jimi doslova usmýkán.) Bohužel i praktiky se starými psy bývaly krutě pragmatistické: pokud již nemohli sloužit, bývali utraceni. Živit zbytečné krky – nebylo na „hladovém“ Severu zvykem. To ovšem na jiném místě Welzl nepopírá, ale zdůrazňuje, že „běloši“ jsou ve vztahu ke psům bezohlednější než domorodci: „Bílí lidé jsou k těmto tvorům bezohlednější. Jakmile se zvíře vážně zraní nebo omrzne, ihned je zastřelí. Stane-li se, že některý pes se na svého pána oboří, běloch ho potrestá na místě. Je-li některý pes nenapravitelný rváč, který se s nikým nesnese a napadá ostatní psy ve smečce, nezbude pánovi než usmrtit ho. Proti tomu se má pes u polárníka vcelku mnohem lépe než u Eskymáků. Pes bělochů má dobrou stravu a žije v jeskyních za největších bouří a nepohody, kdežto eskymáčtí psi jsou ukryti jenom ve sněhových tunelech, a stalo se často, že za kruté zimy přišli Eskymáci o valnou většinu svých psů. Bylo slyšet dlouho jenom vytí a zvonění řetězů, pořád slabší a slabší – a po náporu mrazů leželo mnoho psů mrtvých. A někdy všichni.“

Fantazie
Jan Eskymo Welzl toho na severu prožil nepopiratelně hodně a se spřežením saňových psů najezdil tisíce kilometrů. Někdy však své skutečné zážitky míchá v šejkru paměti s nadsázkou či naprostou fikcí. „S řádnou smečkou psů jsem podnikl třináct velkých cest po Aljašce jako listonoš a dopravce,“ vzpomíná Welzl. To nepochybně ano. Styl přepravy, jak ji Eskymo popisuje, je však – mírně řečeno – kuriózní. „Podle toho, kolik bylo zboží, tolik saní se za sebou seřadilo, naplnilo zbožím, a k tomu se připojily saně, na nichž byl náklad ryb pro psy, náklad zboží a potravin pro výpravu, saně pro cestující a saně pro posádku. Tak bylo za sebou někdy i čtyřiadvacet saní, každé osm metrů dlouhé, s nákladem po dvou tunách. Podle váhy a délky celého transportu se vidělo, jak veliká musí být přípřež. Při čtyřiadvaceti saních to znamenalo tři sta padesát psů. Bylo je možno snadno sehnat, protože byli polárníci, kteří měli celé stovky psů, jež pronajímali. Začalo se tedy se zapřaháním. Napřed přišel leader, hlavní pes, který vedl poštu a šel v čele. Byl zapřažen, a protože to už znal, popošel, a přišli na řadu dva podřadění leadři. Potom lehcí psi, nejlehčí, jací byli po ruce. To proto, aby až pošta přijede do závějí, tito lehcí psi prošlapali závěje, aby se tak polotěžcí a těžcí psi, kteří byli zapřaženi nejblíže u saní, dostali snadno dále. Každý pes měl svůj očíslovaný postroj s chomoutem se zvonky. Zapřaženi byli vždy dva a dva vedle sebe. Když bylo všechno hotovo, nastoupila třicetičlenná posádka. Patnáct mužů si mohlo lehnout do saní, druhých patnáct mělo službu. Nu, opravdu moc podivnou službu. Po stranách podél spřežení musily vždycky jezdit na lyžích hlídky, tažené sedmičlenným spřežením psů. Tyto hlídky se rychle pohybovaly podél kilometrového spřežení a dbaly jenom, aby byl mezi psy pořádek. Rváče musely uklidnit, a když nebylo jiné pomoci, vytáhnout a odstřelit. Dále musili dbát, aby každého psa, který se zapletl do postraňků, hned osvobodili. Psi se častěji zapletli, když konali v běhu své potřeby. Nebylo možno zastavovat pro každého zvlášť, pošta by se nebyla hnula ani o metr za hodinu. I musela ta zvířata umět dělat v běhu všechno to, při čem psi rádi postojí.“

Co k tomu dodat? Představa stovek psů – navíc posbíraných z různých smeček od mnoha pánů – zapražených za sebou – je iracionální. Kdo jen jednou viděl závody v mushingu, ví, o čem hovořím. Jak už jsme se v našem seriálu zmiňovali, nejpočetnější spřežení se používají v závodě Iditarod na Aljašce; osmnáct – dvacet psů. Samozřejmě dokonale sehraných z jedné smečky. Rvačky, které by musely nastat při zapřahání takového počtu saňových psů, o jakém hovoří Welzl, přesahují představivost i mushera s nejbujnější fantazií. Vypukl by masakr, který by se vymkl jakékoliv kontrole, a který by nezvládla ani bojová jednotka zvláštního nasazení. (Skutečnost, že psi vykonávají potřebu v pohybu během tahu, je běžná a můžeme ji sledovat i na našich mushingových kolbištích.)

Sci–fi
V pasáži o křížení psů se Jan Eskymo Welzl zmiňuje o legendárním Malamute Kidovi. Byl prý vyhlášeným chovatelem psů. Na tuto část knížky je nutno pohlížet jako na pouhou úsměvnou raritku (i když Malamute Kid je skutečnou postavou a psi z jeho kennelu byli vysoce ceněni.) Posuďte sami: Welzl tvrdí, že Kid zkřížil např. klokana s vlčákem. „Ukazoval mi tehdy všelijaká zvířata, která se nepodobala psovi, těm hned dával rozmanitá jména,“ tvrdí Welzl. „Vypravoval také, že za některé z těch velice vzácných zvířat dostal až pět tisíc dolarů. Pošle prý jenom telegram z Nome, a když dostane odpověď, už zvíře posílá do Států.“

P.S.
Přes svá slova kritiky a některé své námitky k vybraným údajům zábřežského polárníka jedním dechem dodávám, že Jana Eskymo Welzla mám nesmírně rád a zcela nekriticky jej obdivuji. Na Severu dobře a statečně přežil. Že ve svých vzpomínkách před zvědavými redaktory popustil uzdu své bujné fantazie, mu nelze vyčítat. „Tak jsem se potuloval se svými psy po celé polární oblasti, procestoval jsem rozsáhlé kraje a pustiny,“ vzpomíná Jan Eskymo Welzl. „Svízele a útrapy to byly ohromné, pro člověka nezvyklého zrovna nezaplatitelné. Ale já jsem již na severu žil a musil jsem se snažit, abych si vydělal na živobytí. O peníze tu vůbec nešlo – vždyť nač bych ve své jeskyni potřeboval peněz? Myslím, že jsem se tak snažil hlavně proto, že jsem miloval nebezpečí i dobrodružství a že jsem byl rád, když jsem věděl, že se stávám na severu osobou stále váženější. A hlavně že v těchto končinách, kde by ze stovky našich lidí devětadevadesát nejpozději do týdne zahynulo, je možno dosáhnout štěstí a úspěchu, má-li člověk dvě pilné ruce, v hlavě všechno v pořádku a k tomu trochu odvahy.“ A odvahy měl Jan Eskymo Welzl skutečně na rozdávání …

O životních osudech Jana Welzla bylo napsáno mnoho knih. Pro mne jsou nejcennější čtyři z nich: Rudy Krejčí: Cesta kolem světa 1893–1898 – Pravda a fikce o životě Jana Welzla (nakl. Ladislav Horáček – Paseka, 1997), Svatava Morávková – Anna Nováková: Čtení o neobyčejných cestách Jana Eskymo Welzla (nakl. Ladislav Horáček – Paseka, 2005), Jaroslav Vecka: Tulák Welzl z pohledu trampa (nakl. MTZ, 2006), Martin Strouhal: Svoboda pod bodem mrazu – Příběhy a záhady, které zanechal největší český polárník Jan Eskymo Welzl (nakl. Pavel Ševčík – Veduta, 2009).