Strakatá plemena králíků u nás I. Úvod do tématu

Tento seriál o strakatých plemenech králíků plynule navazuje na předešlé povídání o zakrslých králících a nových a šlechtěných plemenech. V dalších číslech na stránkách Fauny bych chtěl představit vždy určitou skupinu plemen králíků, která bude mít společný jeden hlavní znak. První seriál bude zaměřen na plemena králíků se strakatostí.

U všech druhů hospodářských i „pet“ zvířat vždy nalezneme několik plemen, která jsou vysoce atraktivní a přitažlivá pro návštěvníky výstav a která se těší jejich největšímu zájmu. V rámci plemen králíků jsou to bezpochyby plemena, která jsou „vícebarevná“ – minimálně pak dvoubarevná a která tak vynikají nad jednobarevnými plemeny. U králíků těchto plemen jich existuje hned několik. U každého plemene v krátkosti zmíním jeho vznik a historii, většinu stati zabere detailní popis plemene (zejména jeho zbarvení) a na závěr bude popsáno jeho rozšíření a uvedeny kontakty. Věřím, že toto povídání přispěje k propagaci těchto plemen a že tato plemena mohou nalézt nové příznivce, kteří by se cíleně zabývali jejich chovem.

Z hradů a zámků …
Jisté je, že tak či tak strakatí králíci se na evropském venkově nacházeli již velmi dlouhou dobu. Určitým dobovým měřítkem mohou být obrazy. Sám jsem při návštěvě některých starých hradů a zámků viděl obrazy (většinou s loveckým nebo vesnickým motivem), na kterých byli vymalováni i strakatí králíci. Dle území původu obrazu to pak byli králíci s náznaky anglické anebo holandské strakatosti. U nás se o nějakém racionálním králíkářství dá hovořit asi od druhé poloviny 19. století a již tehdy se u nás ve stájích „pod dobytkem“ chovali různobarevní králíci a mezi nimi i dalecí předchůdci dnešních pravidelně kreslených plemen.

Dvě strakatosti
Všechna strakatá plemena se dají rozčlenit do dvou skupin dle typu strakatosti. Všeobecně jsou dva – strakatost anglická a strakatost holandská. Asi těžko říci, která z nich je starší, resp. která z nich byla dříve popsána. V každém případě jsou hlavními exteriérovými rysy natolik odlišné, že tvoří dvě skupiny strakatého zbarvení a každá je jinak geneticky podložena – příslušné alely se nacházejí na jiných lokusech. Tabulka č. 1. je stručným přehledem dělení a hlavních charakteristik strakatostí.

Anglická strakatost – čtyři v jednom
Asi známější z výše uvedené dvojice strakatostí je strakatost anglická. Jejím typickým projevem je, u drtivé většiny daných plemen, skvrnitost, tj. přítomnost různě velkých skvrn – a to zejména na trupu zvířete. Stejně tak na hlavě je tendence k výskytu jednotlivých kresebných celků. Z didaktického, ale i praktického hlediska se dá rozdělit následovně na čtyři fenotypové více či méně rozdílné „podtypy“. Literatura však udává, že všechna tato různost je ale podložena na stejném lokusu, a to na lokusu K. U prvních tří podtypů je požadována maximální pravidelnost a symetrie, o kterou se chovatelé daných plemen a rázů snaží, zatímco u poslední podskupiny se chovatelé snaží o pravý opak.

a)    kresba „klasických“ strakáčů
b)    kresba anglického strakáče
c)    kresba pláštová
d)    kresba nepravidelná

Z toho vyplývá i další společný znak. „Výstavní“ jedinci (s kresbou, kterou si v dalších dílech popíšeme) jsou z genetického hlediska heterozygoty na daném lokusu – jsou tedy Kk (jedna alela od matky, druhá od otce). Při připáření takovýchto dvou „relativně standardně“ zbarvených králíků se ve vrhu následně zbarvení štěpí na 3 varianty. Tabulka č. 2 to přehledně ukazuje. Vyskytují se pak tzv. mlynáři (velmi slabě kreslení) – dominantní homozygoti KK, dále pak opět heterozygoti Kk, kteří jsou zbarveni podobným stylem jako rodiče, a konečně tzv. kominíci (zcela jednobarevní králíci – dle barevného rázu strakáče), kteří jsou recesivními homozygoty kk. Teoretický poměr těchto zbarvení je 1 : 2 : 1, ale v praxi ve vrhu je to samozřejmě věcí náhody, protože je zcela náhodné, které alely se spolu spojí (jestli alela K s alelou K, nebo alela K s alelou k, anebo jestli se spojí dvě alely k). Proto ve vrhu nacházíme vždy jiný barevný „rozpočet“ u mláďat. Mlynáři se do chovu nevyužívají, někdy je u nich popisována větší vnímavost k onemocněním, ale v praxi tomu vždy tak být nemusí. Kominíci jsou v chovu využíváni. No a z toho „relativně standardního“ zbytku vrhu pak chovatel vybírá pro výstavy nejzdatnější jedince, a to zejména v kresbě.

V příštím díle bude rozebrán první podtyp – kresba „klasických“ strakáčů, její charakteristika a popis jejich zástupců mezi plemeny králíků, tj. německého obrovitého strakáče, tříbarevného strakáče, českého strakáče a zakrslého strakáče.

Tabulka č. 1: Rozdělení a základní charakteristika strakatostí králíků
Strakatost	„Výstavní podtypy“	Hlavní rysy
ANGLICKÁ	kresba „klasických“ strakáčů	většinová pravidelná skvrnitost
kresba anglického strakáče	podobná předchozí, ale navíc s řetězovou kresbou
kresba plášťová	většinová pigmentace trupu i hlavy
kresba nepravidelná	absolutní skvrnitost s nepravidelností
HOLANDSKÁ	nejsou známy	většinová pigmentace na 3 tělesných celcích

Tabulka č. 2: Příklad připáření dvou „relativně standardních“ strakáčů Kk
Alely od: otce	K	k
matky
K	KK mlynář	Kk
k	Kk	kk kominík