O přístupu
Kůň je zvíře považované za symbol moci a vznešenosti, zvíře pro rytíře. Být rytířem ovšem znamená výsadu, kterou lze ztratit nevhodným chováním. Naopak stát se „rytířem“ vyžaduje určitou vlastní námahu a práci na sobě samém. Dnešní doba tomuto trendu nepřeje, trenéři mění koně, aby jejich jezdec nemusel příliš pracovat na sobě. Kůň je nucen se podrobit neumělým pokusům jezdce jej ovládat, je trestán když nerozumí, když je „lámán“, když přestane mít chuť rozumět. Není neobvyklé, když kůň „funguje“ a září jednu dvě sportovní sezóny, aby byl pak prodán s tím, že již není pro jezdce vhodný (protože z nějakého důvodu – zdravotního, psychického, výcvikového … přestal být dobrým sportovním nářadím). Na výkony koní se spěchá, vysokou výkonnost vyžadujeme u stále mladších jedinců, na soutěžích startují hříbata, aby ukázala svůj talent a chovnou hodnotu. Peníze a prestiž jdou na úkor koní i koňáctví. Stáváme se tak paradoxně svědky toho, že na soutěžích vítězí lidé, o nichž upřímně jiní majitelé koní říkají, že by jim nesvěřili zvíře, protože se jim nelíbí, jak se „mistr“ ke koni chová, od tvrdého ježdění přes výcvikové metody až po způsob, jakým dostává koně do vozíku, aby se vůbec na soutěže dostal. Ideál zdravého a šťastného zvířete však není jen formulkou v pravidlech, ale získává si podporu řady milovníků koní, kteří se snaží vytvářet pro koně vhodné prostředí, vzdělávají se, aby svým koním nevědomostí neškodili, a přitom se nechávají koňmi utvářet tak, aby bylo jejich vzájemné soužití pro obě strany přínosné. Jezdci, kteří se nebrání vlastnímu rozvoji a práci na sobě, zjišťují, že jsou některé vlastnosti, které se koňákům vyplatí rozvíjet.
O odvaze
Jednou z důležitých vlastností pro každého, kdo pracuje s koňmi, je statečnost. Pro většinu úkonů, které člověk kolem koní provádí, je potřeba určité odvahy. Pro koňáky je běžné přijít ke koni, dotýkat se jej, pohybovat se v jeho blízkosti. Oproti tomu jsou lidé, kterým se koně líbí, ale je pro ně zážitkem si koně opatrně pohladit, když jej někdo drží, nebo se k tomu ani neodhodlají. Pro někoho může být ohromným pokrokem na budování vlastní statečnosti, když neucukne s rukou, v níž koni podává mrkev. Kůň otevírá svou hrozitánskou hubu plnou zubů, natahuje svou obrovskou hlavu k člověku … Pro člověka pohybujícího se kolem koní naprostá samozřejmost, pro řadu městských lidí výjev z hororu. Pak se člověk odhodlá na to zvíře vylézt. V očích někoho to může být stejné jako pokus o drastickou sebevraždu, i když u hlavy zvířete stojí jeho majitel, v ruce má vodítko a koně hlídá, aby se nepohnul. A pak se pohne …
Míra statečnosti je jedním z limitů jezdce, její rozvíjení je naopak něčím, co koňáka posouvá dál. S každou překonanou obavou se jezdecký svět otvírá do nových dimenzí jezdectví. To, co se na začátku cesty ke koním může zdát bláznovstvím, se s přibývajícími zkušenostmi a sebepřemáháním stává zábavou nebo běžnou součástí života.
O důvěře
Odvaha má u koní velmi blízko k důvěře. Jezdec si nemůže troufnout po koni žádat například překonání náročné překážky, aniž by věřil, že je kůň schopen s ním překážku překonat. Jezdec, který věří svému trenérovi, že je schopen pod jeho vedením zvládnout i komplikovanou sérii cviků, je schopen tuto úlohu časem zdolat.
Koně jsou pro člověka výborným soudcem. Poznají, kdy člověk odvahu předstírá a kdy je sám vnitřně pevný, dokážou odhalit slabiny jezdce, vycítí a umí potrestat situaci, v níž jde o zbytečný risk nebo přehnané sebevědomí.
Život mezi koňmi a koňáky se podepisuje i na morální statečnosti. Je mnoho těch, kteří vidí špatné chování některých lidí ke koním, ale jen ten, kdo se naučí mít koně opravdu rád, dokáže jít proti obecnému názoru a snažit se koní zastat, a to i proti lidem, kteří mají veřejné sympatie. I zde samozřejmě platí, že nikdo nemá patent na rozum, rozhodně fanatismus a sebestřednost nejsou tou ctností, kterou by se měl člověk snažit pro zlepšení soužití s koňmi rozvíjet.
Samotná statečnost nestačí člověku k tomu, aby byl dobrým koňákem, avšak je jednou z vlastností, jejichž míra koňáky definuje.