České holubářství dnes... a zítra?

Po pádu železné opony se nám otevřela možnost dovézt kvalitní, pro nás dosud téměř neznámá, plemena ze zahraničí. V některých případech je to k užitku pro rozšíření palety u nás chovaných plemen, domnívám se ale, že by se toto rozšiřování nemělo dít na úkor našich domácích plemen, která cítíme jako plemena národní.

Touha se "vytáhnout"?

Kladu si otázku, zda se často za dovozy nových plemen neskrývá jen trochu furiantská touha mít na dvorku, v holubníku, či v králíkárně něco, co doma není běžné, a tak se před ostatními trochu „vytáhnout“, často zaplacená tím, že zapomínáme na plemena, která byla letitě chloubou českého holubářství.

Procházíme-li dnes naše místní, okresní, speciální a národní výstavy a nedávno i výstavu evropskou, stále více se utvrzuji v názoru, že naše česká plemena nezadržitelně mizí, v některých barevných, či kresebných rázech jsou téměř na vyhynutí nebo už dokonce vyhynula. Osobně to považuji za ostudu našeho chovatelství.

18 let zkušeností

Již 18 let se zabývám chovem holubů, z toho 15 let chovám české čejky bezrousé modré černopruhé. O problémy s jejich chovem bych se chtěl s vámi podělit. Když jsem totiž chtěl v roce 1996 doplnit svůj chov, k mému značnému a nemilému překvapení jsem zjistil, že je v klubu chová pouze jediný chovatel. O to větší bylo mé zklamání, když jsem se v zápětí dověděl, že přišel o celý chov. Začal jsem tedy s pomocí přátel z klubu chovatelů čejek pracně shánět poslední zbytky modrých černopruhých bezrousých čejek, které ještě nedávno patřily k běžně chovaným a poměrně početně zastoupeným rázům našich čejek. Jeden kus mi daroval př. Žák z Daskabátu, 4 kusy př. Falada z Tábora a to bylo vše, víc se mě nepodařilo sehnat. Prověřil jsem adresy z katalogů speciálních výstav deset let zpátky, bezvýsledně, všechny dřívější chovy postupně zanikly. Až jednou se na mě přece usmálo štěstí - v podstatě náhodně jsem se na jedné chovatelské burze dověděl adresu př. Všetečky ze Sovětic, který jako poslední u nás choval i čejky černopruhé chocholaté. Od něj jsem pak získal několik velmi kvalitních kusů, které jsou dnes pro mě základem chovu.

Škoda, že u nás české čejky nechová více chovatelů

Při tomto pracném shánění čejek modrých pruhových jsem navštívil i významné holubářské trhy v Rakousku a Německu, ale ani tam jsem neuspěl. Pokud se zde čejky objevily, byly to durynské, které se typem výrazně odlišují od našich (objevily se ostatně i na Evropské výstavě v Brně). Jejich zařazením do chovu lze napáchat víc škody, než nadělat užitku, což jsem si také v praxi vyzkoušel.

Je velká škoda, že u nás české čejky nechová více chovatelů, řada barevných a kresebných rázů těžko hledá své chovatele, např. čejky chocholaté s lasturovitou chocholkou, ale i mnoho dalších rázů bezrousých i rousných čejek u nás v současnosti bohužel spíše jen přežívá díky nadšení a obětavosti několika málo chovatelů - specialistů. O vlaštovácích, kaňkách, rušvanech se dnes můžeme dočíst jen ve starší holubářské literatuře (např. v Turečkově Holubářství z roku 1985) a my mladší je známe již jen z fotografií. Nehrozí při dnešním vývvoji podobný osud i české čejce, českému bublákovi, pražskému rejdiči a dalším našim plemenům?

Výzva chovatelům

Chtěl bych touto cestou vyzvat všechny chovatele, kterým není osud našich národní plemen lhostejný, aby udělali vše pro jejich zachování a jejich další rozvoj.

Nemůže nám být přece lhostejné, že bychom nedokázali udržet dědictví letité práce několika generací českých holubářů a dopustit, aby příští generace, které přijdou po nás, znali česká plemena už jen z fotografií a odborných knih.

Chtěl bych poděkovat všem chovatelům, kteří tento problém cítí podobně jako já a dělají vše pro další rozvoj našich plemen, která jsme si zvykli vnímat jako plemena národní.