Současné české holubářství (14) Moravská bagdeta
Dále se můžeme vzácně setkat s italským plemenem bergamasco, kterého zdobí těsněji přilehlá lasturovitá chocholka s postranními růžicemi a nenápadná hříva. Z hlediska plemenných znaků je bergamasco nejméně vzdálen od původního holuba skalního, má nejnižší nohy i krk, avšak vzhledem k hmotnosti 700 až 750 gramů nejlepší přidružené užitkové využití. Posledním z vybrané trojice majestátných chocholatých bagdet je naše národní plemeno moravská bagdeta, která patří ke zlatému genofondu českého holubářství. Na první pohled ji charakterizuje odlišnost od ostatních bagdet chovaných ve světě, proto je dnes objevována a žádána i v zahraničí (např. Francie, Rakousko, Nizozemsko). V čem tato jedinečnost tkví, si představíme v dalším díle našeho seriálu věnovaného současnému českému holubářství.
Původ
V souvislosti s moravskou bagdetou mne napadá hned několik přirovnání. Krásná, ale opomíjená. Vznešená a majestátná a přitom chovatelsky nepříliš náročná. Na rázy nepříliš bohatá, ale o to více temperamentní a letově dovedná. A analogických komparací se nabízí celá řada. Přes všechna pozitiva plemene ovšem zůstává faktem, že rozšíření moravské bagdety je mnohem menší, než by si zasluhovalo, a nových chovatelů je stále nedostatek. O původu moravské bagdety nemáme hodnověrných zpráv, zejména chybí informace o původních plemenech, která jí poskytla základní sestavu plemenných znaků. Dle pamětníků, kteří stáli u zrodu klubu v roce 1967, je známá již z konce 19. století. Lze se tedy domnívat, že předchůdci moravské bagdety se zabydleli na území jižní Moravy nejpozději ve druhé polovině 19. století. V této době byli různí bradavičnatí holubi v Evropě velmi oblíbení, jejich rozšíření i skladba plemen se v poměrech k jiným tehdejším plemenům zdály velmi silné a v různých částech Evropy vznikaly lokální směry šlechtění, asi nejvíce pestré u kariérů a indiánů. V mnoha oblastech Evropy, včetně jihu Moravy, byl chován tzv. turecký holub, mohutný holub s bradavičnatými znaky, do jehož rejstříku barevných rázů patřili jak plnobarevní, tak i plaví a šupinatí. Turecký holub dal vzniknout velkému množství plemen, která se formovala ve druhé polovině 19. století, a to nejen holubů bradavičnatých, ale vzhledem ke své hmotnosti až 1 kg i užitkových, které dnes nazýváme holubi tvaru. Jeho osud je velmi zajímavý, neboť jen na našem území se podílel na vzniku české a moravské bagdety, pravděpodobně i na vyšlechtění šupinatého rázu moravského pštrosa, v některých dalších oblastech Evropy bylo jeho využití podobně všestranné a přitom jako plemeno takřka zanikl. Dnes se s ním můžeme setkat opravdu vzácně. Moravské bagdetě do vínku vložil červené obočnice, delší a silnější zobák světlé barvy (smoky faktor), s věkem se vyvíjející bradavičnaté ozdoby a velikost. Původní bradavičnatá plemena byla nejen hladkohlavá, ale poměrně často i chocholatá, s lasturovitou nebo špičatou chocholkou. Při uznávacím řízení moravské bagdety v roce 1967 byla většina holubů ještě hladkohlavých, ale snaha o odlišení od české bagdety a podchycení líbivé špičaté chocholky vedla k tomu, že do vzorníku byla navržena jen v chocholaté verzi. Během několika let chovatelé přešli na výhradně chocholaté moravské bagdety. Špičatá chocholka se dědí velmi ochotně, a proto s tímto znakem potíže nebyly. Horší to bylo s ujednocením typu moravské bagdety, který byl v každé oblasti jejího rozšíření, tedy na Brněnsku, Hodonínsku i Uherskohradišťsku, odlišný. Původní vize o holubovi na vyšších středních nohách s delším krkem a dostatečným tělesným rámcem velmi brzy zamířila správným směrem, ale trvalo dlouhá léta, než se naplánovaného pokroku podařilo docílit.
Křížení
Výšku nohou i krku pomohla zlepšit francouzská bagdeta, ale její slabší zobák a úzké čelo se poté velmi nesnadno odbourávaly. Štajnhajmská bagdeta byla zase drobnější a má i kratší krk, což se na křížencích z tohoto spojení dále projevovalo, podobně jako u španělů (španiér). Vůbec se neosvědčila bagdeta česká, která má sice výborné bradavičnaté ozdoby i silnější zobák, ale je drobnější, s krátkýma nohama i krkem. Do křížení se jako nejlepší jeví až do dnešních dnů bagdeta norimberská, která je starým orientálním bradavičnatým plemenem, má výbornou osvalenost a velikost těla, zobák je sice zahnutý, ale v nasazení na širší hlavě, což se výborně projevuje na křížencích. Chovatelé moravských bagdet vyzkoušeli křížení norimberské bagdety s indiánem, kdy se domnívali, že výsledné odchovy budou ideálním produktem do dalšího zušlechtění bagdet moravských, ale potkalo je překvapení v podobě mláďat, která se nijak výrazně neodlišovala od kvalitních českých bagdet. Za účelem zkrácení zadní partie byl použit i německý výstavní holub, ale jedinci z tohoto spojení ztratili na červeném vybarvení obočnic a měli vodorovně drženou postavu, ačkoliv efekt zkrácení zadní partie znát bezpochyby byl. Přes celou tuto anabázi omylů i pokroků nakonec dospěla moravská bagdeta v nádherné a svérázné plemeno, které má vedle exteriérových zvláštností i cenné znaky etologické.
Popis plemene
Je velmi dobrým letcem a tam, kde jsou vhodné podmínky, může být chována i volně. Vyznačuje se mimořádným temperamentem, ale přitom nijak nenapadá jiná plemena holubů, je důvěřivá k chovateli a vděčná. Spokojí se s jakoukoliv krmnou skladbou, ale neměla by v ní chybět kukuřice, zásadně přispívající k červené barvě obočnic i živému zobáku, dále luštěniny, ječmen, pšenice a olejniny. Přilepšit můžeme dalšími drobnějšími i většími zrninami dle možností chovatele. Za poskytnutou péči se nám odvděčí pěkným množstvím odchovu, který má výstavní i přidružené jatečné využití. Moravská bagdeta by měla mít hmotnost přes 600 gramů. Její špičatá chocholka jen málo přesahuje temeno hlavy. Chocholka má dědičnost částečně dominantní, což při meziplemenném křížení znamená, že již v první generaci je naznačená a u další filiální generace kříženců se objevuje asi u poloviny odchovu. Krk je bez lalůčku, se zřetelným ohryzkem, zadní část krku zdobí hříva, dodávající celé oblasti krku a hlavy zvláštního významu. Hlava je podlouhlá, plných tvarů a nízce klenutá. S delším a dostatečně širokým zobákem tvoří plynně navazující oblouk. Oči jsou oranžové až červené, pouze bílí mají oči tmavé. Zbarvení očí u straků souvisí s barvou okolního opeření. Obočnice jsou jasně červené, stejnoměrné, nepřesahují temeno hlavy a nedotýkají se koutků zobáku, který je dlouhý asi 32 mm. U všech rázů by měl být světlý, což je vyvoláno přítomností smoky faktoru, ale u černých a modrých je plně tolerována tmavší jehla na horní čelisti. Ozobí není u výletků příliš vyvinuté, ale je poněkud delší, s přibývajícím věkem poněkud nabývá na síle. Postava je statná a široká, s dopředu vyklenutou hrudí, záda širší a spolu se hřbetem nazad skloněná. Křídla jsou poněkud delší, nekříží se a dobře přiléhají k tělu. Ocas je dobře složený, plynule se snižuje a navazuje na linii hřbetu. Nohy jsou neopeřené, delší a silné, jen mírně podkleslé. Opeření je pevné a dobře přiléhající, snad jen s výjimkou hřívy a chocholky. Celkový vývoj moravské bagdety trvá přibližně 2 až 3 roky. Během této doby se postava i další plemenné znaky nápadně vyvíjí, přičemž plné síly dosahují až ve věku dvou, spíše však tří let a také v té době dochází k plnému rozvoji ozobí a obočnic. Výlukovými vadami jsou chybějící chocholka a perlové oči.
Barevné rázy
Výčet barevných rázů není jako u jiných bradavičnatých holubů příliš velký, ale je bohatější než třeba u indiánů. Moravská bagdeta má královský ráz bílý, kde kontrastuje sněhobílé opeření s červenými obočnicemi, živě prokrveným zobákem a červenou barvou běháků. Dále jsou nejvíce rozšíření červení a žlutí recesivní, černí a šedohnědí, poté strakové a tygři v těchto zbarveních, ovšem nechybí ani rázy plavé v barevných řadách modré/černé a popelavě červené řady.
Klub
Chovatelé moravských bagdet jsou organizováni v jednom z nejmladších speciálních klubů. Na popud předsedy odborné svazové komise Miroslava Nepustila byl klub založen 13. října 1967 v Uherském Hradišti v restauraci Koruna, jejíž areál je vlastně až dodnes místem známých holubářských setkání, výstav a trhů. Moravské bagdety se původně nazývaly podle delšího zobáku šnobláci nebo nosáci, ale také turci, což bezpochyby souvisí s již zmíněným tureckým holubem nebo jiným bradavičnatým holubem z Orientu, který stál u jejich zrodu. Během uznávacího řízení měli chovatelé předvést alespoň 25 kusů, ovšem tento počet bohatě překonali 90 vystavěnými jedinci, pro které byl hned v listopadu 1967 schválený vzorník a časem se zažil i název moravská bagdeta. Od počátku činnosti klubu byly jeho aktivity založeny na obětavosti vrcholných funkcionářů, mezi nimiž vynikal dlouholetý předseda klubu Alois Chmelař, jehož nahrazuje v posledních letech Josef Opavský. Centrem chovu nadále zůstává Slovácko, ale vynikající moravské bagdety lze nalézt třeba i v Rakousku, kde př. Lehner shromáždil prvotřídní chovný materiál, se kterým dále dobře pracuje. Jeho holubi patří v oblasti délky zadní partie, postoje, držení těla i délky a výšky k tomu vůbec nejlepšímu, co znám.
Do budoucna bude nutné dále pracovat na sjednocení plemenných znaků napříč spektrem všech barevných rázů. Klubu přeji do dalších let hodně zdaru a dostatečný počet zapálených chovatelů. Nejen u moravské bagdety totiž platí, že si domácích plemen nedostatečně ceníme, vzhlížíme mnohdy do zahraničí, ale pravá krása vypěstovaná v českých a moravských rukou nám uniká.
