Na jedné z mnoha tiskových konferencí, které následovaly poté, když se kniha Soukromý život psů – pouhý týden po svém vydání stala bestsellerem, položil neznámý tazatel autorce Elizabeth Marshall Thomasové otázku: „Myslíte, že se psi dostanou do nebe?“ Paní Thomasová nezaváhala s odpovědí ani sekundu: „Co by to bylo za nebe, kdyby ne?“
Tajemství extrémní vytrvalosti
„Když jsou zapřaženi,
tvoří siločáru energií.
Když běží,
jsou ztělesnění elegance a výkonu.“
Mark Derr
Extrémní longové (na dlouhé vzdálenosti) závody, jakými jsou zejména Iditarod a Yukon Quest, o kterých jsme se podrobněji zmiňovali, kladou na psy vysoké nároky a vyžadují od nich extrémní vytrvalost. V čem tkví tajemství jejich mimořádných schopností? Samozřejmě závisí na jejich genetické výbavě a pak – především – na optimální výživě a na optimálním – postupném – tréninku. Úspěšní musheři mají své zaručené „tajné“ recepty, o kterých zpravidla veřejně nehovoří. Na stránkách dvou knih však do tajemné musherské kuchyně extrémní vytrvalosti můžeme nahlédnout. První z nich napsal Gary Paulsen – Závod bílou divočinou (nakl. Pavel Mervart, 2003), druhou Ann Mariah Cooková – Po zavátých pláních (nakl. Alppress, 2003). „Hlavní metodou, jak si udržet závodění schopné spřežení, je trénovat psy na stále delší vzdálenosti při udržování stále stejné rychlosti,“ píše Ann Cooková. „Aljašská spřežení můžou za sedm měsíců přivést do vrcholné formy i minimální nárůsty v délce trati, zatímco na východě (USA, pozn. aut.) se člověk musí potýkat s proměnlivým počasím i s rozbahněným terénem a jen doufat, že psi stihnou naběhat dost mil na to, aby si udrželi náskok před svými soupeři. Výsledky závodění v jižněji položených státech bývají často spíš dílem náhody a vrozeného talentu než promyšlené strategie.“
Musher musí své psy dokonale znát, musí je pozorně pozorovat a musí je empaticky vnímat. „Abychom ze spřežení dostali co nejlepší výkon, musel Georg (manžel A. Cookové, pozn. aut.) každého svěřence dobře znát,“ svěřuje se Ann Cooková. „Manželova schopnost číst v psí mimice a chování měla na úspěchu našeho spřežení vždycky velký podíl. Tažní psi jsou obecně celí šťastní, když můžou běhat a něco tahat. Pokud některý nejevil při práci přílišné nadšení, bylo to pro nás upozornění, že s ním něco není v pořádku. Na vině mohlo být zranění nebo nějaká nemoc, ať už v tělesné či citové rovině. Mnohdy bylo zapotřebí poskytnout postiženému patřičnou léčbu, odpočinek či rehabilitaci.“
Gary Paulsen jde ještě dál – usilovně zapracoval na tom, „aby se z něj stal pes“: „Doufal jsem, že psi pochopí, že to všechno dělám proto, aby mě poznali, a ze stejného důvodu že já pozoruji je. Uprostřed výběhu jsem si udělal jakýsi malý stolek, na něj položil vařič s malou pánví a vařil tam všechna jídla. Ať svítilo slunce nebo pršelo, ať byla noc nebo den. Napřed jsem nakrmil psy, potom zapálil hořák, vařil na pánvi a přitom si s nimi povídal … Ve psím výběhu jsem si četl, šil, spal, dokonce jsem si tam zřídil provizorní toaletu a vykonával tam svou potřebu. Jednoho dne jsem mezi vyjížďkami pracoval ve výběhu a z ničeho nic začalo pršet. Rozběhl jsem se směrem k domu a neuběhl jsem ještě ani dvacet metrů, když mě zastavilo truchlivé vytí. Otočil jsem se a psi zmlkli. Bylo zřejmé, že chtěli, abych s nimi zůstal. Vrátil jsem se tedy do výběhu a zmoknul. Po této příhodě jsem už dělal to, co psi. Prostě jsem akceptoval vše, co nás potkalo. Možná se to zdá prosté, ale ukázalo se, že to byl další zásadní průlom, díky němuž jsme udělali velký pokrok. Počasí, cesty, život – všechno mi připadalo pořád stejné. Když jsem se to snažil změnit, utéct od toho, všechno, o co jsem usiloval, ztrácelo na efektivitě. Když jsem se se vším smířil, stal se toho součástí a snažil se všeho co nejlépe využít, zdálo se, že to funguje mnohem lépe. Od té chvíle – déšť nedéšť, sníh nesníh, bouře, plískanice, pohodlí, zranění, útrapy – nic nás nemohlo zastavit. Jezdili jsme a jezdili. A za jízdy jsme se učili.“
Psy je třeba navíc při práci pozitivně motivovat a zároveň respektovat jejich potřeby a jejich vzájemné vztahy v rámci hierarchie jejich smečky (někteří psi se spolu prostě nesnesou a není je možné zapřahat vedle sebe v páru). Musher není „vozka“ práskající bičem nad hlavou: je to přítel, supervizor, trenér a člen teamu v jedné osobě.
Ďáblové ve psím kožichu
Systematický postupný vytrvalostní trénink při dobrém krmení a optimální regeneraci udělá z tažných psů „nezničitelné“ ultramaratonce. „Tak se mi zdá, že naši psi už bez toho běhání nemůžou být,“ sdělil mi George jednou večer, když se vrátil z tréninku. „Čím déle a tvrději je ženu, tím víc se jim to nejspíš líbí.“ Tato slova napsala Ann Mariah Cooková. A pokračuje: „Bylo to tak. Trénovali jsme pět dní v týdnu za mrazivého počasí, naši tahouni při každé jízdě urazili pětačtyřicet až osmdesát mil (1 anglická míle = 1 609 metrů, pozn. aut.), a přece se hnali kupředu jako zběsilí. V ty dny, kdy zrovna netrénovali, byli neklidní. Někdy vyli jako o život, a když je někdo z nás přišel uklidňovat, s očekáváním na něho hleděli v naději, že si tím vynutí neplánovanou jízdu. Jejich postroje jsme museli schovávat do stodoly, jinak by je naši miláčkové rozcupovali na kusy. Čas od času mi to připadalo, jako bychom chovali spíš stádečko zatoulaných koz. Naši psi totiž okusovali své kotce, větve nedalekých smrků, a občas se dokonce hryzali i do vlastních nohou, jen aby se zbavili přebytečné energie. Nestačili jsme žasnout. Tohle tréninkem vynucené nadšení bylo tak silné, že jím naši psi inspirovali i nás, své lidské protějšky.“
Změnu tažného psa v supervytrvalce popisuje výstižně Gary Paulsen: „Díky tréninku se stávají silnějšími, získávají znalosti a jistotu, pochopí, že když budou běhat, dáte jim maso, lásku, svou duši … Naučí se to cítit, rozumět tomu, znát to, a stanou se něčím úplně jiným. Už to nebudou jen psi tahající saně nebo domácí mazlíčci. Stanou se z nich psi – vytrvalci, které už nikdo nezastaví. Když jste něčeho takového svědkem poprvé, je to děsivé. Je to jako pozorovat přeměnu doktora Jekylla v mistra Hyda. Jejich ramena mohutní, nabývají na váze, protože se jim tvoří jak tukové polštáře, tak svaly, jejich srst se stává hladkou a načechranou a oni sílí a sílí, až se to zdá neuvěřitelné. Rozdíl mezi psem netrénovaným a trénovaným na dlouhé vzdálenosti je obrovský.“
Fantazie? Ne, skutečnost!
Někdy se stanou příhody, které zavánějí musherskou „latinou“. Když je to však skutečnost, jsou o to ovšem úžasnější: „Měl jsem obrovský strach,“ svěřuje se Gary Paulsen o jednom z tréninků. „Nejen z toho, že se zraním já, ale také z toho, že se něco stane některému z mých psů. Když jsem viděl tu obrovskou sílu, tu rychlost a to, jak málo kontroly nad nimi mám, bál jsem se, že některý z nich vybočí a zraní se třeba tím, že narazí do stromu. (Během závodu jsem pak skutečně viděl tímto způsobem zahynout psa z jiného týmu.) Dvě věci si však vybavuji naprosto přesně. V jednu chvíli – jeli jsme zrovna dolů z dlouhého kopce, já stál na brzdách a snažil se držet saně v co největší vzdálenosti od psů – Devil (jeden z Paulsenových psů, pozn. aut.) zakopl a upadl do sněhové závěje. Panebože, pomyslel jsem si. Panebože, saně ho naberou a rozdrtí ho. Ve zlomku sekundy se však Murphy (jiný z Paulsenových psů, pozn. aut.), jenž běžel vedle něho a vždycky vypadal, jako že ho nic nezajímá, natáhl, chňapl po Devilových postrojích v místě jejich zkřížení na hřbetě a zvedl ho na nohy. Vše se odehrálo v jediném kratičkém okamžiku, ale Murphyho bezprostřední reakce jistě zachránila Devilovi život. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl, a ani potom se mi to už nepodařilo.“
Nekonečné přípravy
Příprava na opravdu velký závod (Iditarod, Yukon Quest) neobnáší „pouze“ trénink, dokonalou výživu psů a veterinární péči. Krmivo, materiál atd. je třeba pečlivě zabalit a připravit k přepravě na jednotlivé check pointy (kontrolní body). Celý ten bláznivý kolotoč výstižně popisuje Ann Mariah Cooková takto: „Georg plnil metanolem malé kovové láhve, aby měl palivo do vařiče, a pak láhve roznášel a stavěl je pod cedulky kontrolních bodů. Počítal lithiové baterie do svítilny a odhadoval, kolik jich při každé zastávce bude potřebovat na výměnu. My dvě se Sandy jsme baterie balily do odizolovaných trubiček, protože lithiové články by o sebe při přepravě neměly narážet. Rozdělovala jsem léky, ukládala je do malých gumových sáčků po třech druzích krému na psí nohy a do každého vaku jsem připravila lékárničku. Sandy přebalila 576 porcí žrádla pro psy a rozdělila je na hromádky. Já jsem zase pod cedule roznášela Georgovy ponožky, náhradní palčáky, spodní prádlo, gumové rukavice i teplé vložky do bot. Po večerech jsme obraceli lícem vzhůru botičky pro psy. Firma rigilDesign je totiž stejně jako všichni ostatní výrobci dodávala otočené naruby. Pokud je člověk připraví předem, ušetří tím jezdci spoustu času, zvlášť když jeho psi spotřebují při tisícimílovém běhu osm až dvanáct set kousků. Když jsme botičky obrátili, zabalili jsme je do menších pytlíků podle velikosti a počtu potřebného na jednotlivé etapy. Sandy rozmixovala v kbelících mleté maso s živočišným tukem a s vitamínovým práškem, pak těsto vyválela na plastové fólii a pomocí vykrajovače na sušenky z něj nadělala něco jako velké keksy. Ty se daly zamrazit a balily se po dvanácti coby výživná přesnídávka pro psy. Georg rozdělil nařezané kostky zmrzlého krůtího masa, kůže, jehněčího i lososa. Ty rovněž měly posloužit jako svačina pro psy, a tak jsme je taky balili po tuctech. Na každém sáčku jsme uváděli celkový počet botiček, svačin i všeho ostatního, co se nacházelo uvnitř, aby Georg přesně věděl, co bere do ruky, až z toho bude něco potřebovat. Na trati už sotva bude mít čas, aby se s tím počítal …“ Podobný výčet nabízí Cooková čtenáři na mnoha dalších stranách. Rozhodně to není nudné čtení: dává přesný obraz, co je vše nezbytné připravit pro nejnáročnější mushingový závod světa. Každá maličkost, zdánlivá malichernost, která v „civilizovaném“ světě vypadá téměř zbytečně, rozhoduje v drsném klimatu Severu o přežití psů i lidí.
Jako lidskou stravu si Cooková nemůže vynachválit dehydrovanou potravu: „Sušené jídlo se totiž dá namočit a mražené zase rozmrazit na vařiči. Jedná se vlastně o přenosná kamínka se zhruba sedmi až jedenáctilitrovou nádobou na vodu. Sníh, umístěný v horké nádobě, taje a ohřátou vodu pak jezdec může použít k pití i napájení psů, může si ji nalít do termosky na cestu a rozmrazit s její pomocí předem připravené vakuově balené jídlo.“
Myslet jako pes
Jak jsme již naznačili v úvodu tohoto dílu, Gary Paulsen tvrdí, že je třeba mysl mushera nastavit na mysl psí. Alespoň on to tak dělal: „Už jsem to nebyl já, kdo řídí saně, a psi, kdo je táhne. Už existovalo jen, my?. Znělo mi to téměř majestátně – my. Stal jsem se jedním z nich a přestal přemýšlet jako člověk. Během prvního týdne jsem prakticky přestal mluvit s ostatními lidmi. Když jsem se řízl do ruky, natřel jsem si ji mastí na psí tlapy a pokračoval dál. Když jsem porcoval nebo ohříval maso pro psy, o němž jsem věděl, že jim bude chutnat, začínaly se mi sbíhat sliny a já musel ochutnat. Když byl teplý den (což znamenalo, že nebylo méně než sedmnáct stupňů pod nulou) a my někde zastavovali, aby si psi odpočinuli, automaticky jsem je ukládal do stínu, jelikož jsem věděl, že ve stínu jim bude lépe. Pokud bylo naopak zima a větrno, poohlížel jsem se po závětrném a prosluněném místě… Začal jsem přemýšlet jako pes.“
V cíli
Pocity Garyho Paulsena, které zažíval v cíli svého prvního Iditarodu, jsou fascinující. Gary je vyjádřil více jak sugestivně: „Stál jsem tam v roztrhaném a mnohokrát sešívaném oblečení, s dámskou vložkou přilepenou na krvácející zadnici, neschopen vůbec myslet, boky a záda bolavé od neustálého nadskakování na sanicích, stál jsem tam jako vrak kocábky, která po sedmnácti dnech, dvanácti hodinách a třiceti osmi minutách strávených na cestě byla konečně vyvržena na břeh. Stál jsem tam se slinami zamrzlými ve vousech, s omrzlými tvářemi, s dvěma prsty na nohou dokonale zčernalými, se vzpomínkami na útočící losy a zákeřné vichřice, na nekonečnost vnitrozemských plání … A odpověděl jsem s neochvějnou vírou: Vrátím se a tenhle zatracenej závod vyhraju!“