Kůň v pohodě Díl 21.: Pohoda v zimních měsících
Zima je pro lidi většinou nepříjemným obdobím a o pohodě můžeme mluvit pouze sedíce u praskajícího krbu. Je to logické – předkové člověka pocházeli z Afriky a přizpůsobení se teplému prostředí je charakteristickým rysem všech lidí, i těch, co již staletí a tisíciletí žijí třeba za polárním kruhem. Lidé se umí dobře ochladit a výrazně hůř si naopak teplo udržují. Koně jsou ale stvořeni pro úplně jiné životní prostředí; jejich pravěkou domovinou je mírné klimatické pásmo. Je to jako s lidmi; některá plemena či typy koní už staletí či tisíciletí žijí i v subtropech a jsou jim částečně přizpůsobeny, charakteristické rysy však jasně říkají, že chlad je jim milejší.
Ať to my lidé chápeme nebo ne, koně jsou prostě v pohodě při teplotách, kdy si my na sebe navlékáme kožichy nebo se raději zavíráme doma ve vyhřátých pokojích. Z tohoto rozporu vychází celá řada omylů a chyb, kterých se lidé v tom nejlepším úmyslu na svých koních dopouštějí: jakmile teplota klesne pod (pro lidi) únosnou mez, chtějí koně oblékat (deky), zahřívat (horké nápoje) a zavírat v teple (utěsněné či dokonce vytápěné stáje). Je to ale ve skutečnosti opičí láska – protože všechno toto jednání koním spíš škodí a ve finále pro ně představuje spíš nepohodu! Představte si, že byste byli „domácími mazlíčky“ třeba takového leguána, který by vás ve chvíli, kdy teplota konečně klesla pod 30 °C, strkal pod rozpálenou žárovku …
Více než trvající chlad je pro koně nepříjemnější, a dokonce i škodlivější pro jeho zdraví náhlé střídání chladu a tepla. Jít z teplé stáje do mrazu na vyjížďku či do výběhu je velký záběr pro jeho termoregulaci i imunitní systém. Naopak, pokud koni dopřejeme pobyt v poměrně neměnných nebo pomalu se měnících teplotách, jeho organismus se přizpůsobí a dokáže se s nimi výborně vyrovnat. Denní/noční výkyvy, změny teploty ze dne na den – přestože se nám to nelíbí, pro přizpůsobené koně to není nic nepřekonatelného. Přizpůsobený kůň je kůň pobývající v tomto prostředí ideálně nepřetržitě po dobu nejméně 2 až 3 týdny. Ideální je, pokud je kůň navykán na venkovní prostředí od konce léta / začátku podzimu, ale pokud je o něho dobře postaráno, zdravý jedinec si zvykne (adaptuje se) na zimu i mnohem později. Jde o to, že během procesu přizpůsobování se koni mění srst – naroste mu hustá srst s výraznou podsadou, která výborně hřeje, upraví se jeho metabolismus tak, že je schopen z potravy více vytěžit, což využije v podobě větších tukových zásob i v podobě lepšího „topení“ zevnitř. Přizpůsobený kůň pak nemá problém pobývat v teplotách až do přibližně minus 10 °C a přitom vlastně vůbec nemusí nastartovat jeho termoregulace, stačí mu naježení srsti a případný pohyb.
Dekovat, či nedekovat?
Toť otázka! Ani jedno není správně či špatně – vždy totiž bude záviset na situaci, čili na stavu koně a na tom, jak se s ním bude pracovat. Dá se říct, že ve většině případů není koně nutné – a často ani dobré – dekovat. Rozhodně se nemají dekovat koně, kteří jsou řádně nasrstěni, protože se snadno mohou přehřát. Pro dekování se může majitel rozhodnout většinou v těchto případech:
– Hodlá s koněm aktivně pracovat i přes zimu, a aby se kůň nepotil a nepřehříval, ostříhá ho nebo ho nenechá nasrstit. Pak samozřejmě musí chybějící srst nahradit, aby se kůň nepodchladil, a dá na něho deku / různé deky.
– Kůň není přizpůsoben venkovnímu prostředí, nemá kvalitní zimní srst, nemá kvalitní metabolismus, které by ho ochránily před zimou, podchladnutím, hubnutím či onemocněním. Například se jedná o koně, který poměrně pozdě v zimě přišel ze stáje do venkovního ustájení, z nížiny do hor apod.
– Kůň je nemocen, podvyživený, starý apod. a není schopen se vyrovnat s nástrahami nízkých teplot.
– Kůň pobývá část dne v poměrně teplé stáji, pak je možné ho dekovat do výběhu, především tehdy, když nemá zajištěn neustálý pohyb a krmení senem.
– Počasí se náhle zhoršilo a koně se nemohou nebo nechtějí jít schovat například do přístřešku, přestože jeví známky nepohody (obvykle svalový třes); pak se mohou na tuto dobu zadekovat.
– Dekovat lze i koně brzy na podzim, což je častá praktika u koní, kteří budou i v zimě aktivně pracovat. Účelem toho je, aby koni nenarostla hustá zimní srst a on se v ní tolik nepotil a nepřehříval. Samozřejmě lehké podzimní deky se později v zimě změní v deky těžší, teplé.
Aby byl kůň v pohodě, nelze zastávat a praktikovat žádné extrémy. Jedním extrémem je dekování řádně „nasrstěných“ koní kdykoli, kdy je člověku „zima“. Snadno se tímto přehřejí, což není ani trochu příjemné, mohou se pod dekou zpotit a potom i prochladnout. Na druhou stranu nelze za každou cenu zastávat „přirozenost“ a nepomoct koni ani ve chvíli, kdy mu je skutečně zima, kdy se třese, nebo dokonce hubne. Takovým koním se oslabuje mimo jiné imunita a jsou pak náchylnější na nejrůznější infekce, kterým jiní – co jim není zima – bez problémů odolají.
Nejen srst či deka
Jedním ze základních požadavků pro pohodu koní v zimě je také možnost se schovat do přístřešku či aspoň závětří / pod stromy apod. v případě, kdy se počasí náhle zhorší. Bylo zjištěno, že pokud koně mají tuto možnost, sníží se jejich tepelné ztráty až o 20 %! Nemyslím, že by lidé nevěděli, že koně mají mít k dispozici neustále přístřešek, problém většinou bývá jinde. Jak zajistit, aby se koně do přístřešku schovali skutečně tehdy, když to potřebují, a ti, kteří to potřebují? Tady už musí majitel nebo ustajovatel zapnout mozek a mnohdy i ruce, což často „bolí“. Přístřešek má být opravdu prostorný, aby se tam vešli všichni koně ze stáda, má mít aspoň dva velké vchody, pokud je koní hodně, i více, protože dominantní jedinci nezřídka vchod zastoupí a podřízené nikam nepustí, byť je uvnitř spousta prázdného místa. V tom většinou poslouží přístřešek, který nemá celou jednu dlouhou stěnu (a je nahrazená například živým plotem kus před přístřeškem či řadou stromů apod.). Dále je třeba, aby skupinka koní v „zimním“ výběhu byla co nejmenší a koně měli podobné vlastnosti a preference (například skupinka několika koní mladých, pak skupinka koní starých, koní jezdecky aktivně využívaných, skupinka poníků apod.). Často se totiž stává, že chladem trpí jen jeden kůň (například starší, hubenější, „výš v krvi“), ale do přístřešku nejde ani v dešti či vánici, protože ostatní koně tu potřebu nemají a klidně stojí uprostřed širé planiny výběhu. Pokud by byl s dalšími dvěma staroušky (hubeňoury apod.), dost pravděpodobně se vydají všichni najednou schovat pod střechu.
Ale ani srst plus funkční přístřešek plus dobré složení stádečka není všechno; koně v zimě potřebují motivaci k pohybu, snad i více než v létě. Pohyb je totiž zahřeje, udržuje jim činné všechny tkáně od kopyt přes klouby až po kůži, podporuje jejich trávení a zlepšuje náladu (a ovladatelnost v případě ježdění či jakékoli jiné práce). Zatímco v létě není s pohybem problém, protože koně pobývají na větších pastvinách a popocházení od trsu trávy ke druhému jim zajistí dostatek pohybu, v zimě je toto často znemožněno. Pastviny bývají z pochopitelných důvodů „zavřené“ a regenerují do další pastevní sezóny (i když sněhová pokrývka je před kopyty ochrání), vysoké sněhové závěje jsou pro koně zbytečná námaha, takže raději nikam nechodí, rozšlapané zmrzlé hroudy podobné „tankodromu“ jakbysmet. V neposlední řadě výrazně omezí pohyb nedostatek motivace: koně většinou dostanou k dispozici balík sena, okolo kterého se rozestaví, a den tráví postáváním, požíráním a kálením si pod kopyta. A tady právě vy můžete zasáhnout! Nejlepší motivací je žrádlo! Když je mokro, zkuste před ničivými kopyty koní ochránit některé plochy výběhu/pastviny, takže až zmrzne, zůstanou rovné. Popřípadě ve sněhu proházejte několik cestiček „dokola“ plus několik větších ploch, včetně prostoru před přístřeškem. Vezměte seno a rozházejte malé kupičky všude po místech, která jste pro pohyb koní připravili. Nebo seno dejte do menších sítí a rozvěste na stromy / stěny/ohradu. Na jedno místo dejte nádobu s vodou, na jiné místo zase nastelte slámu (na sníh, na zem) – bude sloužit jako záchod. Jinde zase koně uvazujte a čistěte nebo krmte jádrem. Uvidíte, jak se dosud líně postávající skupinka koní rozchodí!
Jak koně zahřát zevnitř
Koně jsou zvířata stvořená pro život pod širým nebem v chladnějších oblastech Země. Navíc jim jejich životní styl brání spoléhat na to, že se zahřejí zvenčí – norou, teplým pelechem či postáváním okolo ohně. Nezbývá jim nic jiného než se zahřát zevnitř. A to ne všelijak! Trávicí aparát koně není uzpůsoben příjmu horké potravy, jako například u šelem, které pozřou čerstvě ulovenou – a tedy dost teplou – kořist. Příliš vysoká teplota krmení může u koní poškodit jícen a žaludek, proto nelze rozhodně doporučit „zahřívat“ koně tím, že budou mít jádro zalévané horkou / teplou vodou či se do něj budou přidávat čerstvě uvařené čaje. Kdo chce koně zahřát, ten mu zajistí dostatečný příjem vlákniny, především sena. Vláknina je ve střevě koně fermentována bakteriemi a při tomto chemickém procesu vzniká hodně tepla, které koně velmi dobře zahřívá. Proto je potřeba, aby koně, kteří tráví zimu venku nebo mají chladnou stáj, mohli neustále oždibovat seno, popřípadě trávu či jinou píci.
Je však třeba dávat pozor na jedno. Pokud kůň žere hodně sena (což v zimě může být klidně až ke 20 kg na den u teplokrevného koně!), potřebuje také hodně vody. V opačném případě hrozí dehydratace a zácpa. Vody se kůň napije rád po krmení či po práci a právě v tuto dobu by měl mít k dispozici takovou vodu, které přijme co nejvíce. To je vlažnou, ne ledovou! Podávejte koni vodu o takové teplotě, která vyhovuje i vám; to vám zajistí, že kůň jí vypije více, než kdyby byla hodně studená. Ledová voda – nebo ještě více sníh! – koně kromě nedostatečného zavodnění ochlazuje, protože jeho tělo spotřebuje hodně tepla na ohřátí přijaté tekutiny.
Pokud klesnou teploty kus pod bod mrazu, koně zapnou termoregulaci a začnou si „topit“. Přitom samozřejmě spotřebují více energie, takže se může stát, že bude třeba je přikrmovat. Jinak budou hubnout. Můžete jim přidat seno, ale také třeba přimíchat do jádra řepné řízky (namočené) nebo vše zalít jedlým rostlinným olejem. Koně se právě takto nejlépe udrží v teple a dobré výživné kondici po celou zimu.
Práce a poflakování
Mnozí majitelé na svých koních v zimě nejezdí nebo jezdí výrazně méně. Je to logické – nevhodný povrch, brzy tma. Omezené ježdění však v žádném případě nesmí znamenat omezený kontakt s koněm, omezenou kontrolu jeho zdravotního a výživného stavu a omezený pohyb koně! I když na něm nejezdíte, je dobré ho pravidelně čistit, vybírat kopyta a prohlížet celé jeho tělo, chtít po něm nějaké základní úkony a celkově ho nezanedbávat. Nástup zimy by pro koně neměl začínat konec aktivního života s lidmi.
Závěrem
A jsme u toho: aby byl kůň v zimě v pohodě, je vhodné mu zajistit následující body, pokud má kůň pobývat stále venku nebo většinu času venku (což rozhodně doporučuji):
– postupné navyknutí na venkovní ustájení ideálně od podzimu,
– ponechání jeho zimní srsti nebo (pokud s koněm chcete i přes zimu aktivně pracovat) ostříhání a pak velmi pečlivé a kvalitní dekování,
– zajištění závětří, přístřešku či jiné ochrany před nepříznivým počasím a vyřešení stáda / skupiny koní, aby se tam skutečně v případě potřeby schovávali a mohli schovat všichni,
– ponechání ho naboso,
– zajištění nonstop přísunu sena a v mrazech pod asi minus 10 °C zvážit i možnost přikrmování (nebo příkrm zvýšit),
– podávat mu vodu zahřátou asi na 11 až 15 °C aspoň 2× denně,
– zajistit mu neustálý pohyb a fyzickou činnost – možnost uždibování trávy, rozhazování hromádek sena po výběhu apod.,
– časté a pravidelné kontrolování jeho stavu plus pravidelné čištění „nasucho“ pro důkladné promasírování těla.
Pokud kůň pobývá i ve stáji, pak:
– stáj musí být velmi dobře větraná, aby teplota uvnitř odpovídala zhruba teplotě venku a jen tlumila extrémy, a aby se v ní nehromadily dráždivé plyny, prach, vlhko apod.,
– prostor pro koně má být i ve stáji větší, aby se zde mohl pohybovat a tak se zahřál,
– i ve stáji zajistit nonstop seno,
– kontrolovat napáječky, aby nezmrzly nebo neměly omezený průtok vody,
– zajistit koni co nejvíce pohybu venku.
