Chování
Kůň je zvíře, které si nenechá lhát. Dokáže člověka odhadnout ze způsobu řeči, pohybu, postoje. Kůň pozná ustrašeného člověka, který se jej snaží přesvědčit, že nemá strach, dokáže odhalit nepozornost i neznalost a využít je ve svůj prospěch (zpravidla pro své pohodlí, když se jezdce podaří přesvědčit, že vlastně pracuje a že by po něm jezdec neměl nic dalšího chtít, i když se po pravdě vysloveně fláká). Jezdci usilující o změnu chování koní vůči vlastní osobě nemají moc na výběr. Mohou se snažit koně přechytračit nebo silou donutit, aby plnil jejich přání navzdory jejich nedostatkům, což většinou určitým způsobem funguje, avšak ze strany koně se tento postup setkává s odporem a různými formami protestu a vzdoru. Nebo musí změnit sami sebe, aby se stali pro koně akceptovatelnými společníky, partnery, vůdci … či jak chcete nazývat vztah, v němž kůň je ochoten se podřídit vedení ze strany člověka navzdory nutnosti podávat vyčerpávající výkon.
V chování lidí, kteří skutečně dokážou pracovat s koňmi, můžeme vysledovat některé společné vlastnosti a vzorce. Najdeme zde například trpělivost, mírnost, určitou bezelstnost a v dnešní době až překvapivou přímočarost, schopnost sebeovládání, cílevědomost, ale i pokoru. To jsou některé z vlastností, na nichž lze stavět úspěch při práci s koňmi. Pokud patříte k těm, kteří mají spíš rádi všechno hned, když něco nejde, nejraději by do toho praštili, jste pohodlní, nerozhodní, liknaví, u ničeho dlouho nevydržíte, či máte jinou z řady vlastností, které ke koním příliš nepasují, a přitom chcete pracovat s koňmi, není nutné nad sebou lámat hůl s tím, že se z vás koňák nikdy nestane. Každý člověk si nese určitý vklad, s nímž se může naučit pracovat. Ani ten nejlepší jezdec se se všemi potřebnými vlastnostmi nenarodil. Od těch nejúspěšnějších se můžeme učit, jak dosáhnout pokroku.
Učení nikdy nekončí
Prvním krokem na cestě ke zlepšení svých jezdeckých schopností a dosažení lepších výsledků s koňmi je pokora, která umožní jezdci shledat, že má určité nedostatky. Čím pokročilejší jezdec je, tím hlubší je i poznání vlastních nedostatků. Dobrý jezdec analyzuje, co by měl udělat lépe on sám, aby se změnilo chování koně. I pokročilejším jezdcům se stane, že použijí špatně pomůcky a kůň nezareaguje přesně podle jejich představ, ale jejich zkušenost je v tom, že v reakci koně najdou svůj nedostatek a dokážou zrealizovat nápravu.
Analýza vlastních nedostatků není nic příjemného, avšak může vyústit ve velmi pozitivní proměny v životě člověka. Poznání vlastních nedokonalostí je prvním krokem k jejich změně. Tato změna je velmi dlouhodobý proces a je také jedním z důvodů, proč výuka jízdy na koni trvá tak dlouho a prakticky nikdy nekončí. Nelze ani dát přesný návod, od čeho začít a jak dál postupovat, protože každý člověk i každý kůň jsou jiné osobnosti, které na sebe v procesu jezdeckého vzdělávání působí.
Podstatné však je, že všichni směřují k jedinému cíli, dosažení harmonie s koněm. Cestu může usnadnit výběr koně podle temperamentu. Začínající flegmatický jezdec s pomalým líným koněm, nebo cholerik s výbušným koněm mají práci výrazně těžší, protože chování koně je vybízí spíš k negativním projevům vlastním jejich temperamentu. Nutnost sebeovládání a sebepřekonávání může být nad jejich síly a vést k ukončení snahy o dosažení ovládnutí jezdeckého umění. Přiměřeně temperamentní kůň naopak může být výbornou motivací pro vlastní změnu, protože dokáže ukázat jezdci i malý pokrok a navést jej na správnou cestu. Podobné je to i s dosavadním vzděláním koně. Začínající jezdec s nezkušeným koněm snadněji zabřednou do chyb vedoucích ke vzájemnému odcizení než v kombinaci začátečníka na jedné straně a pokročilého na straně druhé.
„Koňák“
Často se setkávám s nářky starších nad tím, jak oni museli v oddílech dlouho pracovat, aby mohli vůbec nasednout na koně, a že dnešní mládež má všechno naservírované a nemusí hnout prstem. Není to však jen výsada mládeže, i mnozí starší se domnívají, že si za peníze mohou koupit úspěch s koňmi. To, co si člověk může za peníze koupit, jsou však jen podmínky pro rozvoj. To podstatné, co dělá koňáka koňákem, zůstalo od dob oddílů stejné. Nejde o počet odpracovaných hodin před prvním nasednutím, ale o určitý řád, vytrvalost, nutnost sebezapření a odhodlání vytrvat navzdory obtížím. Tím si musí projít i ten, komu rodiče koupí vytouženého koníka k Vánocům. Pokud si nechá koně někde ustájit a pojede se za ním podívat párkrát do roka (ze začátku častěji), nikam se neposune, podobně jako ten, co po prvních problémech v oddílu skončil. Pokud však začne na sobě pracovat, obětuje koni čas a překoná své pohodlí, nastoupí na nekonečnou cestu sebepřekonávání, která je odměněna dobrým pocitem ze života s koněm, zvířetem, které dokáže člověka změnit.