Jack Russell teriér a chovatelský úspěch

Na podzim roku 2009 nám uhynula více jak patnáctiletá fenka jezevčíka Cyndy. Ještě dříve, než k tomu došlo, jsme s manželem uvažovali, jakého psíka bychom si pořídili, až naše Cyndička tady jednou nebude, a věřte mi, nebyl to zrovna lehký úkol. Dlouho jsme se o tom dohadovali – já chtěla německého ovčáka s PP, manžel zase nějakého voříška, většího než jezevčík, ale menšího než německý ovčák. Oba jsme se shodli na tom, že by měl být strakatý, hravý, chytrý, ovladatelný a cvičitelný, milý k lidem a hlavně k dětem. Já měla již dlouhou dobu vyhlídnutou rasu Jack Russell teriéra a teď jsem o tom musela přesvědčit i manžela.

Dvakrát Jack Russell
Tak jsme hledali a rozumovali nad internetovými stránkami. Mezitím nadešel čas rozloučit se na věky s naší Cyndou. V ten okamžik bylo rozhodnuto a my jsme se domluvili na kompromisu, že náš nový pejsek bude s průkazem původu a právě Jack Russell teriér, jinými slovy Voříšek s PP. Bez pejska jsme to vydrželi jen 14 dní. Díky náhodě objevil manžel chovatelku, která vlastní chovnou stanici Happy florén na Jack Russell teriéry i jiné pejsky, shodou okolností tam za plotem běhala dvě odrostlá štěňata právě Jacků. Slovo dalo slovo a my jsme si odváželi pětiměsíčního pejska, který v průkazu původu má jméno Avelle, ale my mu říkáme Artuš a musím říci, že jsme naší volby nikdy nelitovali. Za osm měsíců po našem Artušovi jsme si ze stejné chovatelské stanice odváželi dalšího pejska BJ–Merlina, i když jsme plánovali přivézt si fenečku. A tak jsme měli už pejsky s průkazem původu dva. Mezitím jsme si zařídili certifikát na mezinárodní chovatelskou stanici Mystic Avellon a postupně jsme oba pejsky uchovnili. Teď už jen zbývalo pořídit si ještě nějakou fenku, abychom fungovali jako regulérní chovatelská stanice.

Do třetice fenku
Než budu pokračovat dál, tak se ještě musím zmínit, že oba máme ukončenou střední odbornou zemědělskou školu s maturitou v oboru chovatel. Chovem zvířat se oba zabýváme již od dětství a u zvířat jsme se také seznámili. Chovem a výcvikem psů jsme se začali zabývat, až když jsme se víc poznali, ale protože se nám postupně narodily tři děti, tak na nějaký větší chov nebyl čas. Děti však odrostly a zařídily si vlastní rodiny a my jsme se konečně mohli pustit do toho, co nás od mala bavilo. Jak už jsem před chvílí nakousla, ještě nám zbývalo pořídit si k našim dvěma chovným psům ještě fenku. Tak jsem se s chovatelkou z Chovatelské stanice z Jeřeně domluvila, že si od ní vezmeme štěňátko. Tajně jsem však doufala, že štěňátko bude už trošku větší, protože jsem si spočítala, že Artušovi jsou již dva roky a Merlinovi o osm měsíců méně a čekat další dva roky, než vyroste další štěňátko, se mi prostě moc nechtělo. A i tady jsme měli štěstí – 20. srpna letošního roku, když jsme absolvovali speciální výstavu Jack a Parson Russell teriérů, tak právě na této výstavě naší chovatelce, od které jsme štěňátko chtěli, vrátili majitelé fenku Finnaly Fatty, která se narodila v její chovatelské stanici. To, že si pro ni máme přijet, jsme se dozvěděli druhý den a po domluvě jsme si opravdu pro ni jeli 24. srpna 2011. Od prvního kontaktu se nám fenečka moc líbila, ona se chovala jako pravá dáma a od manžela se nechala i chovat, dalo by se říci, že jsme si padli do oka. Tam jsme se také dozvěděli, že jí 13. 11. 2011 budou tři roky a na všech absolvovaných výstavách byla oceněna jako výborná. U původní majitelky byla od svých dvou měsíců života až skoro do tří let. Stále nám ale vrtalo hlavou, proč naprosto nekonfliktní a kvalitní chovnou fenku dávali pryč. Nakonec jsme se dozvěděli od chovatelky i původní majitelky, že měla problémy s háráním a s krytím a díky tomu jim několikrát nezabřezla, a tak jako vadnou ji vrátili. A sakra, říkali jsme si, že bychom sedli na lep? Vždyť přece my také chceme ve vlastní chovatelské stanici odchovávat štěňátka.

Hárání a krytí
Přece jen nám to nedalo, protože víme a také v odborné literatuře se píše, že v praxi nezabřezává velké množství fen jen proto, že jsou kryty v nevhodnou dobu, a ne proto, že by měly nějakou poruchu reprodukce či pes byl neplodný. V mnoha případech je to jen proto, že jejich chovatel nevěnuje nejvhodnější době krytí patřičnou pozornost, nemá prostě čas, a kryje fenu, kdy se to jemu nejlépe hodí. Takovému přístupu pak odpovídá i výsledek! Tak jsme si řekli, proč to nezkusit, fenka je mladá, na výstavách hodnocena jako výborná, to by v tom byl čert, aby se to nepovedlo. Prostě za zkoušku to stojí, a když se to nepovede, tak si ji necháme jen tak. Dále jsme se dozvěděli, že prý hárá jednou do roka, letos prý hárala už v dubnu, takže další hárání máme očekávat tak v lednu až březnu, a navíc že hárá strašně dlouho. A aby toho nebylo málo, tak původní majitelka nám prozradila, že Fatty měla ještě problém s krycími psy, že byla agresivní, až hysterická, a i když se ji pokoušeli i přímo znásilnit, tak se žádné krytí prostě nepovedlo. No krása, mysleli jsme si. Navíc, i když jsme si s Týnkou, jak jsme ji začali okamžitě jmenovat, padli do oka, její aklimatizace zase tak bezproblémová nebyla. Když jsme si ji přivezli domů, byla jak v Jiříkově vidění. I když si to u nás v klidu všechno proběhla a očichala a nakonec se seznámila i s našimi pejsky, stále byla smutná a neustále hledala svou původní paničku. Největší problém byl v tom, že vůbec neslyšela na svoje nové jméno Týnka, ale bohužel ani na to svoje staré Fatty, Fattynka a vůbec nic neuměla. A tak ze začátku musela s námi chodit na procházky upoutaná na vodítku. Postupně jsme jí nechávali čím dál tím víc volna, ale ze začátku, když se ocitla na volno, okamžitě se sebrala a vydala se za svou původní paničkou a vůbec jí nevadilo, že šla sama, nebo se přidala ke kolařům, nebo k jinému páníčkovi se psem. Jenže k její smůle jsme ji vždycky dříve nebo později polapili a dovedli k nám domů. Na oplátku se nám zase několikrát počůrala, ba i pokakala do postele. Nezbývalo tedy nic jiného než ji učit venčit se, jako se učí venčit štěňátka. Čím déle však byla u nás, pomalu, ale jistě zapomínala a po čtrnácti dnech strávených u nás se rozhárala – jaké překvapení, ale samozřejmě jako zkušení chovatelé jsme toto pozorovali již několik dní před tím. Pak jsme si to také spočítali – poslední hárání bylo prý v dubnu, pokud to bylo na začátku dubna, tak nám to září krásně vyšlo po půl roce. Takže letos hárala ne jednou, ale dvakrát. Osmého září jsme zjistili, že začala barvit. Dvanáctého září jsme pozorovali již jen čirý hlen a 13. 9. (shodou okolností to je den, kdy se narodila naše dcera) došlo v nočních hodinách k prvnímu páření s naším Merlinem. No, a když jsme krytí chtěli opakovat druhý den, tak se už začala bránit, ale žádnou agresivitu, ani hysterii jsme nepozorovali. Teprve až pátý den po prvním krytí se dala nakrýt znova. No sláva říkali jsme si, a pak že nebudou štěňátka. Ale stejně jsme byli jak na trní, protože jsme si mysleli, že to první krytí 13. 9. bylo moc brzy, a netrpělivě jsme čekali dalších 24 dní, kdy 12. října 2011 jsme šli s Týnkou na ultrazvuk. Já sice tvrdila, že je březí, ale manželovi se to moc nezdálo a teprve ultrazvuk nám dal jistotu – Týnka je březí a očekává nejméně tři štěňátka.

Pět štěňátek
To nám spadl kámen ze srdce, a tak jsme Týnku chovali jako v bavlnce a ona si toho dokonale užívala. Na starý domov již úplně zapomněla a dnes je z ní úplně jiná Týnka, než když jsme si ji přivezli, přesto určitě by poznala svou původní paničku a s radostí by ji určitě vítala. Do postele se již nevyvenčí, na procházkách běhá z velké části na volno a neutíká. Pomaloučku ji učíme základní poslušnost a už umí rychle přijít na zavolání a na jméno Týna slyší dokonale. Učíme ji také, aby si sedla a lehla. S našimi psími kluky si hraje a peskuje je. S našimi vnoučaty jsou pak jeden chumel a mají se strašně rádi, to je haló, když se sejdou. Čtrnáct dnů před porodem měla již bříško jako buben a baštila několikrát za den, ke granulkám jsme jí dávali navíc tvaroh se sardinkami, nebo s mrkví a žloutkem, nebo s tresčími játry, jogurt Activii s jablíčkem, nebo s vločkami, vařené hovězí maso se žebrem a chrupavkami, vařené kuřecí, kachní nebo krůtí krky, žaludky a srdíčka atd. Když k nám přišla, vážila sotva 6 kg, čtrnáct dní před porodem měla již 7,5 kg a dva dny před porodem vážila 8,4 kg. Štěňátka se narodila přesně po 63 dnech od prvního krytí 15. listopadu, první přišlo na svět okolo 22. hodiny a poslední se narodilo dvě minuty před půlnocí. Nakonec je jich pět – tři kluci a dvě holčičky. Jména jsme jim vybrali po hrdinech a hrdinkách z historických, dobrodružných a sci–fi románů, a abychom se nehádali, jaká jména jim dáme, tak jsme každému štěňátku dali hned jména dvě. Kluci se jmenují Aesheron Athos, Archie Aramis a Absolón Porthos. Holčičky jsme pojmenovali Arenga Aura a Ashara Agátha. Doufáme, že se všechna dostanou do dobrých rukou a že je noví páníčci budou mít stejně rádi jako my a dají jim lásku, domov, pohyb a hodně hlazení a mazlení.