Strakatá plemena králíků u nás IV. Holandská strakatost
Krátce k historii zbarvení
Jak jsem již podotknul v úvodu v první části seriálu – je těžké nyní usuzovat, kterou strakatost známe déle – zda anglickou, anebo holandskou. U holandské strakatosti máme nicméně asi více „opěrných“ historických bodů. Holandská strakatost, která je typickým znakem příslušníků plemene holandský (Ho), je v Nizozemsku hodně spjata s určitým kulturním povědomím. V naší staré literatuře je uvedeno, že původní tzv. brabantští králíci z oblasti tehdejšího Nizozemska byli u veřejnosti poměrně známí, oblíbení a dostali se i do lidových písní a maleb. Především v oněch obrazech starých mistrů můžeme nalézt typické brabantské předchůdce současného holandského králíka. V rámci dobových obrazů hovoříme minimálně již o 16. století (!). Postupem času se tamnímu chovu brabantských králíků přikládal větší a větší význam jako jatečným zvířatům a zejména v průběhu 19. století byli tito různě strakatí králíci vyváženi hromadně do tehdejší Anglie. Zde se několika milovníkům zvířat nejpěkněji „kreslených“ králíků zželelo, ušetřili je jejich jinak jednoznačnému osudu, a začali je prošlechťovat na kresbu. Postupně tak vzniklo plemeno, které je často nazýváno „králem výstav“ pro své přesné a symetrické zbarvení. U nás bylo známé již před začátkem 20. století a jako jedno z mála plemen bylo zařazeno ve všech vydáních vzorníku (standardu) plemen králíků. Obecně lze říct, že exteriér plemene procházel změnami – především pak jeho kresba, která se stále víc a víc zpřesňovala. Mezi první barevné rázy patřili např. divoce zbarvení (tehdy zvaní šedí), černí či modří „holanďáci“.
Genetická podstata holandské strakatosti
Sama holandská strakatost je geneticky podložena na lokusu S v králičím genotypu. Dominantní homozygoti (SS) nemají tuto strakatost (jsou „normálně“ jednobarevní), heterozygoti (Ss) jsou částečně strakatí (jedná se předně o široký bílý „límec“ v přední partii) a recesivní homozygoti (ss), kteří jsou již více pravidelněji strakatí – nicméně v rámci této sestavy stále je přítomno více fenotypových „podtypů“. Chci tím říct, že i když máme v genetické podstatě „výstavního“ holandského králíka (ss), tak stále existují jisté kresebné odchylky v rámci této sestavy. Chov a šlechtění králíků s holandskou strakatostí patří tedy – ze šlechtitelského hlediska – k těm nejnáročnějším. Vždy máme hodně „odpadu“, tedy nestandardně strakatých králíků, které musíme z chovu vyloučit, chceme-li směřovat náš chov a předně odchovy do plusových variant.
Popis kresby
Holandská strakatost se sestává z kresby na třech tělesných celcích, a sice na hlavě, trupu a distální („spodní“) části pánevních končetin. Bude vždy popsán ideální stav celku a poté časté exteriérové odchylky na této specifické oblasti těla. Velmi dobrá kresba je graficky popsána na fotografii č. 1.
a) Kresba hlavy
Zde se jedná o tzv. lícní kresbu. Ta má vejčitě oválný tvar, začíná symetricky na každé straně u kořene uší, pokračuje směrem dopředu přes úroveň očí, poté se na tváři zaoblí a směřuje nazpět přes líce a krajinu žvýkacích svalů dozadu, kde v krčním zářezu končí. Zezadu na týlu králíka je rovné a ostré ohraničení vůči bílé barvě krku. Dále se sem řadí i zcela pigmentované uši. Při pohledu zepředu tak vzniká lysinka tvaru obráceného písmene „V“. V rámci lícní kresby jsou i zcela pigmentované ušní boltce. Mezi časté vady lícní kresby patří např. nepravidelná, tj. kratší nebo naopak delší lícní kresba, nepravidelné okraje lícní kresby nebo nepřesná kresba v zátylku (tzv. „pěšinka“ nebo „copánek“) – viz kombinovaný ilustrační snímek č. 2.
b) Kresba trupu
Kresebným znakem na trupu je rovná, přesná a ostrá barevná hranice v půli trupu zvířete na hřbetě i břiše. Tato se nazývá tzv. prstenec. Jedná se tedy o hranici barev (zepředu bílé a zezadu barevné), nikoliv nějaký plošný kresebný útvar. Zadní část zvířete (tj. za prstencem) spolu s pánevními končetinami (vyjma tzv. manžet – viz dále) je zcela pigmentována v dané barvě. Mezi časté vady prstence řadíme zejména prstenec situovaný mimo střed trupu (tj. posunutý dopředu či naopak dozadu) anebo nepravidelný prstenec s nerovnou hranicí (záhyby) – viz kombinovaný ilustrační snímek č. 2. Tyto záhyby mohou být maximálně tři centimetry velké.
c) Kresba pánevních končetin
Zde se jedná o tzv. manžety. Jsou to plošné, bílé kresebné celky. Jde o to, že v půli chodidla králíka (resp. v půli zánártí) je rovná, přesná, ostrá hranice (podobně jako prstenec) a všechna oblast směrem dolů (tj. směrem k prstům) je čistě bílá. Zadní část zánártí je barevná a v podstatě zde navazuje na barevnou část zadní části trupu. Mezi nejčastější vady manžet patří kratší či naopak delší manžety, často kombinovaná se šikmou hranicí barev – viz fotografie č. 3.
Výskyt u plemen králíků
Holandská strakatost má poměrně malé rozšíření v rámci plemen králíků jako možný ráz. U plemene holandský (Ho) se jedná o charakteristický znak typický jen pro toto plemeno. Ho je malé plemeno o hmotnosti 2,5 až 3,25 kg se zavalitým tělem a silnými končetinami. Délka uší je 9 až 10 cm. U nás je holandský uznán v rekordním počtu 14i barevných rázů. Nejvíce se chová černý (Hoč) – – foto č. 1, modrý (Hom) – foto č. 4, madagaskarový (Homad), žlutý (Hož), japanovitý (Hoj) či divoce zbarvený (Hodiv) – foto č. 5, a činčilový (Hoči) – foto č. 6. Zcela raritní v rámci chovatelské Evropy, a tudíž i světa, je divoce havanovitý (Hodivhav) – foto č. 7. Dále se šlechtí modře japanovitý ráz „holanďana“ – viz předešlý seriál o nových a zdokonalovaných plemenech králíků. Holandský má u nás malou, ale o to více soudržnou a pravidelnou skupinku chovatelů. Od roku 1974 u nás existuje Klub chovatelů holandských králíků, kde se mohou příznivci plemene navíc sdružovat. Klub má v současnosti asi 50 členů a každým rokem pořádá speciální výstavu holandských králíků. Loni se tato konala v Novém Městě nad Metují. Na speciálních výstavách bývá pravidelně okolo dvou stovek králíků, někdy i více. Další informace se můžete dovědět na www.holandsky-kralik.wz.cz.
Jako kresebný ráz je holandská strakatost u nás uznána dále jen u zakrslých barevných (Z, resp. zde pak ZHo + barevný ráz). Tito zakrslí holandští nabývají poslední dobou na popularitě pro velmi příjemný vzhled „zakrslíka“ kombinovaný s poutavým zbarvením. Nejvíce se chovají v černé (ZHoč) – foto č. 8 nebo japanovité (ZHoj) barvě. Dále je uznána holandská strakatost i u rexovitých plemen, nicméně v současnosti se u nás jedná pouze o teoretickou možnost.
Závěr
Věřím, že jste v tomto seriálu mohli najít zajímavé informace o čistokrevném chovu králíků v rámci Českého svazu chovatelů. Právě strakatost zde představovala pojítko mezi prezentovanými plemeny. V dalším seriálu budou dominovat tzv. beranovitá plemena, tj. plemena králíků se svěšenými ušními boltci.
