Chovem papoušků se zabývám asi dvanáct roků a polovinu této doby jsem choval převážně australské druhy s výjimkou mníška šedého. Stačila ale návštěva jedné menší regionální výstavy a moje preference v chovu se začaly ubírat jiným směrem. Na vzpomínané výstavě mě totiž okouzlili alexandři rudohlaví tak silně, že jsem byl rozhodnutý si je co nejdříve pořídit do mého chovu. Obecně se mi líbí všichni alexandři, ale tento druh je mezi nimi největší favorit.
Sestavení párů
Asi po roce od tohoto rozhodnutí jsem měl hotové zimoviště a začal jsem se v inzerátech ohlížet po mláďatech tohoto druhu. Zakoupil jsem čtyři mladé kusy od různých chovatelů a věřil jsem v sestavení alespoň jednoho páru, i když jsem měl v plánu do budoucna chovat páry minimálně dva. Jak už to tak ale bývá, ve věku asi 18 měsíců se u všech mladých začala postupně vybarvovat hlava do červena a zrcátka na křídlech. Tím pádem bylo jasné, že mám čtyři samce. Následné shánění starších samic nebylo nic jednoduchého, ale asi po dalším roce se povedlo sestavit dva páry z mladých samců a samic, které podle předchozích majitelů mají být obě chovné.
První neúspěch
V prvním roce, kdy už teoreticky nemělo odchovu nic bránit, jsem udělal tu chybu, že jsem se je snažil nasměrovat na jarní hnízdění ve venkovních voliérách. A i když v zimovišti jsem u obou párů pozoroval dost výrazný tok i vzájemné krmení, tak po jarním přemístění do venkovních voliér veškerá aktivita směřující k rozmnožování jakoby mávnutím kouzelného proutku ustala. Dnes jsem si jistý, že to způsobila změna prostředí. První sezóna byla tedy ztracena.
Odchov
Po této zkušenosti jsem udělal v zimovišti úpravy, aby měl každý pár svoji voliéru, a ihned po vypuštění na podzim jsem zavěsil budky. Používám překližkové s vnitřními rozměry 23×23 cm a výškou 55 cm. Vletový otvor má průměr 7 cm. Oba páry se už v polovině ledna začaly intenzivně krmit a první páření jsem pozoroval 5. února. Budku ale ani jeden pár zatím nenavštěvoval. Vše se ale změnilo během několika dní a samice už neopouštěly budky ani při krmení a úklidu. U prvního páru jsem z opatrnosti provedl kontrolu až 1. března a v budce byla k mému překvapení čtyři vajíčka. Podle doby inkubace jsem vypočítal pravděpodobné datum líhnutí a netrpělivě čekal. Sezení probíhalo přímo předpisově, po celou dobu jsem obě samice skoro neviděl. Oplozenost vajíček nekontroluji, a proto když se ani pátý den po vypočítaném dni líhnutí nic nedělo, byl jsem přesvědčený, že je snůška čistá. Druhý den ale bylo vše jinak. V budce byla vylíhnutá dvě mláďata a po třech dnech byla na světě všechna čtyři. Mladé jsem okroužkoval ve stáří 11 dní kroužky o průměru 5,5 mm. Oproti např. agapornisům to byl trochu problém, jelikož už v tomto věku mají mláďata na nožkách dost silné klouby, přes které byl trochu oříšek kroužky nasadit. Samicím kontrola nijak nevadila, vždy se jen odsunuly do rohu budky a v klidu čekaly, až vše skončí.
Druhý pár
U druhého páru vše probíhalo téměř identicky, jen se čtrnáctidenním zpožděním. Snůška byla také čtyři vajíčka a mláďata se vylíhla tři, čtvrté vajíčko zůstalo naklubané a nevylíhnuté. V průběhu odchovu se ani u jednoho páru nevyskytl sebemenší problém, a tak všichni mladí asi po 40 dnech opustili budky. I tato procedura se obešla bez komplikací. Nenásledovalo žádné divoké poletování a narážení do všeho jako například u rozel. Orientace mladých ihned po opuštění hnízd byla až obdivuhodná. Po asi 14 dnech, kdy se mladí už krmili sami, jsem je přemístil i s rodiči do venkovních voliér, a to každý pár se svými mladými zvlášť, a nechal jsem je spolu až do dalšího stěhování do zimoviště. Žádné konflikty jsem za celé léto nezaznamenal.
Krmení
Co se týče krmení, tak alexandři dostávají celoročně máčenou nebo klíčenou směs zrní v tomto složení: proso 15 %, nahý oves 20 %, slunečnice žíhaná 10 %, kardi 25 %, pohanka 20 %, pšenice 5 %, lesknice 5 % a trochu kukuřice. Tuto směs občas posypu pivovarskými kvasnicemi. Ze zeleného krmení podávám přes léto pampelišku, ptačinec a špenát. Velice rádi mají květy akátu, ale ty jsou k dispozici jen asi tři týdny v roce. Z ovoce a bobulí dávám jablka, třešně, meruňky, švestky, jeřabiny, černý bez a špendlíky. A co doslova milují, je zelený hrášek, ten si vysévám na etapy a mám ho tak celé léto. Část si dám i zamrazit spolu s klasy kukuřice v mléčné zralosti. Na podzim mám k dispozici i nedozrálou slunečnici a senegalské proso z vlastní zahrady a zkrmuji i nedozrálé obilí. Jakmile na konci zimy dojdou všechny zásoby v mrazáku, tak kupuji zeleninovou směs, ve které je mrkev, hrášek a kukuřice, tu berou také dobře. Vaječnou míchanici dělám jen z vajíček od vlastních slepic a přidám vždy trochu nastrouhaných piškotů nebo kupované vaječné směsi. Nejvíce ze všeho ale mají rádi vlašské ořechy rozloupnuté na půlky. Po jejich předložení se strhne ve voliérách doslova „mela“ a není pak nouze o výjevy, kdy jeden pták ořech drží v zobáku a další na něm visí ve snaze ho získat pro sebe.
Voliéry
Rozměry voliér, ve kterých tyto alexandry chovám, jsou 5×2×1 m v létě a 2,5×2×0,8 m v zimě. Obzvláště v prostorných letních voliérách vynikne jejich nádherný let. V zimovišti udržuji teplotu 13 °C a světelný režim mám nastavený od podzimu do konce roku na 12 hodin svícení a od ledna dobu svícení postupně prodlužuji až na 15 hodin v době odchovu.
Závěrem bych chtěl každému zájemci o chov alexandrů tento druh doporučit. Je to malý, elegantní a nenáročný druh, který má jedno velké plus, a to že má tichý a příjemný hlas. A při dobré péči a troše štěstí při sestavování párů se určitě odvděčí krásnými odchovy.