Měkkožraví chovanci našich voliér Pěvci (Passeriformes) 2
Kystráčkovití (Meliphagidae)
Jejich nejbližšími příbuznými jsou modropláštníci (Maluridae), pardaloti (Pardalotidae) a střízlíkovci (Acanthizidae). Dohromady pak všichni tvoří nadčeleď Meliphagoidea.
Starší název kystráčků zní medosavky. Ten dobře vystihoval jejich potravní specializaci. Mají totiž v oblibě nektar květů a jiné sladké šťávy. Tvoří tak jakýsi asijsko–australský ekvivalent afrických strdimilů (Nectariniidae) a novosvětských kolibříků (Trochilidae).
Na rozdíl od kolibříků však při sběru potravy nedokážou „stát“ ve vzduchu u vybraného květu, ačkoliv někteří menší zástupci občas vznášení ve stylu kolibříků dokážou napodobit.
Preferují rychlé létání z větve na větev, natahování se ke vzdálenému květu nebo visení hlavou dolů. Mnoho rodů této čeledi má na konci jazyka vyvinutý „kartáč“ pro lepší sběr nektaru.
Spolu s kolibříky jsou však jedněmi z mála ptáků na světě, kteří díky zvláštní stavbě kostry křídel dokážou letět dozadu.
Evoluční vztahy mezi kystráčky a kvetoucími rostlinami z jejich domoviny jsou prozatím neprozkoumané, ale pravděpodobně budou významné. Velká část australských kvetoucích rostlin je opylována kystráčky, konkrétně rostliny z čeledí proteovitých (Proteaceae), myrtovitých (Myrtaceae) a postrmincovitých (Epacridaceae). Taktéž jsou důležitými opylovači Nového Zélandu, a zřejmě i jiných oblastí.
Kromě nektaru se všechny, nebo téměř všechny druhy živí také hmyzem a jinými drobnými živočichy.
Několik větších druhů, např. medosavka šedokorunkatá (Lichenostomus leucotis) a kystráček tasmánský (Melithreptus validirostris), sbírají hmyz a jeho larvy pod kůrou stromů.
Mnoho druhů si také potravu doplňuje ovocem a u několika druhů tvoří plody podstatnou skladbu potravy. Například medosavka ozdobná (Grantiella picta) je tak specialista na bobule různých druhů jmelí.
Obecně jsou však medosavky / kystráčci nektarožraví pěvci, kteří si svou krmnou dávku doplňují různými bezobratlými živočichy.
V chovech zoologických zahrad ani soukromníků příliš zastoupeny nejsou. Pochopitelně nejvíce jsou chovány v australských zahradách, kterým v tomto ohledu kraluje Alice Springs Desert Park.
U nás jsou chovány pouze dva následující druhy, ale v porovnání s ostatními zeměmi je i to obrovským úspěchem.
Medosavka / Kystráček modrolící (Entomyzon cyanotis)
Je jediným druhem svého rodu. Jeho nejbližšími příbuznými jsou kystráčci z rodu Melithreptus. Délka těla činí průměrně 29,5 cm, váha asi 105 gramů a je tak na zástupce této čeledi poměrně velkým druhem.
Rozšířen je od regionu Kimberley na SZ Austrálie východně do Queenslandu, kde se vyskytuje v Cape Yorku jižně ve východních a středních oblastech státu, tedy ve východní Austrálii. V jiných regionech Austrálie se vyskytuje jen zřídka.
Na Nové Guineji se vyskytuje od města Merauke ležícího na jihovýchodě indonéské provincie Papua a východně přes celou oblast Trans–Fly. Také byl pozorován na ostrovech Aru.
Většinou je to druh stálý, ačkoliv může podnikat nomadické či sezónní migrační cesty.
Obývají širokou škálu biotopů od deštných lesů, suchých eukalyptových lesů, otevřených lesnatých oblastí, pandánového houští, porostů kajeputů (Melaleuca), mangrovů, okolí vodních toků a vlhčích oblastí polopouští přes parky, zahrady a golfová hřiště.
Nejčastěji však obývá eukalyptové lesy s podrostem travin rodu Triodia, nebo s podrostem tvořeným keři nebo malými stromy, jako jsou grevilley, kajeputy, akácie, sapanovitá dřevina Erythrophleum chlorostachys nebo terminalie (Terminalia ferdinandiana).
Sociální vztahy tohoto druhu v přírodě prozatím dle literatury příliš prozkoumány nebyly. I tak se toho dočteme o mnoho více než o jiných druzích. Obvykle se vyskytuje v párech, rodinných skupinách nebo malých hejnech. Občas se také přidružuje ke skupinám medosavky australské (Manorina flavigula). Jeho predátorem bývají krahujci (Accipiter sp.), sovka ryšavá (Ninox rufa) nebo bývá parazitován kukačkou (Eudynamys orientalis).
Bylo u něj zaznamenáno i kooperativní hnízdění, při kterém hnízdícímu páru pomáhali 1 i více hnízdních pomáhačů. Rodiče jsou poměrně nebojácní a od hnízda vyhání i nežádoucí návštěvníky typu psa, sovy, varany, a dokonce odeženou i ptáka typu kvakoše rezavého (Nycticorax caledonicus).
Jakožto sociální pták je poměrně hlučný. Při skupinovém sběru potravy jsou ptáci v neustálém hlasovém kontaktu. Byly u nich také pozorovány různé „hry za letu“. Osamocený jedinec byl pak pozorován při napodobování a hře s nedospělým flétňákem (Cracticus tibicen).
Kystráček modrolící se také rád koupe ve vodě. Pokud se koupe najednou celá skupinka, tak je ve vodě vždy jen jeden jedinec a ostatní hlídají prostor okolo nich.
Z bezobratlých parazitů u něj byli v přírodě zjištěni následující: Taenia globata, Cyrnea spirali a Ptilonyssus philemoni.
Potravu sbírá většinou ve skupinkách okolo sedmi jedinců, zaznamenány byly skupiny i o 30 jedincích, a byl také pozorován při společném sběru potravy se zoborožíkem malým (Philemon citreogularis).
Jeho potrava se skládá z hmyzu, pojídá šváby, termity, rovnokřídlé a ploštice, jako jsou mery (Psyllidae), puklice (Coccidae) a kněžice (Pentatomidae), brouky, jako jsou chrousti (Melolonthinae), šupinovky (Xanthophaea), potemníci (Chalcopteroides a Homotrysis), mandelinky (Paropsis), slunéčka (Scymnus), nosatci (např. Platypus australis) a nosatci rodů Mandalotus, Polyphrades a Prypnus. Požírá však také mouchy, motýly, včely a vosy, mravence a pavouky. Dokonce byli pozorováni při požírání malých ještěrek. Kořist obvykle loví náhlým výpadem z pozorovatelny, ale potravu také aktivně hledají. V Národním parku Kakadu bylo vypozorováno, že hmyz rádi vybírají mezi listovými bázemi pandánů.
Zbytek jejich potravy tvoří rostlinný materiál – bobule, pyl a nektar. Ty sbírá na rostlinách, jako jsou žlutokap (Xanthorrhoea), blahovičník (Eucalyptus phoenicea). Z kulturních plodin požírá banány nebo hroznové víno. Z květů si vybírá především květy kalichovitého tvaru. Takové jsou květy blahovičníků (Eucalyptus miniata a E. tetrodonta) a jim příbuzné dřeviny Corymbia polycarpa. Následují je štětkovité květy od banskií a kajeputů a hrdlovité květy grevilejí. Ostatních si prakticky nevšímají.
Hnízdní sezóna probíhá od června do ledna, a za tuto dobu mívají jednu až dvě snůšky. Hnízdo je hluboké, neuspořádané, miskovitého tvaru z větví a kůry často stavěné ve vidlici stromů, v parožnatkách, slezinících nebo žlutokapech. V australské oblasti Mackay s oblibou hnízdí ve vzrostlých pandánech. Často přebudovávají a používají stará hnízda jiných druhů, nejčastěji od timáliovce šedotemenného (Pomatostomus temporalis), méně často pak od timáliovce pruhokřídlého (Pomatostomus ruficeps), jiných medosavek, jako je zoborožík křiklavý (Philemon corniculatus), zoborožík stříbrokorunkatý (Philemon argenticeps), medosavka hlučná (Manorina melanocephala) a laločnatka jihoaustralská (Anthochaera carunculata), a také od lasoletů (Artamidae), jako jsou flétňáci, nebo dokonce popeláček černobílý (Gallina caynoleuca) z čeledi lejskovců (Monarchidae).
Snáší dvě, vzácněji tři červeno–hnědá nebo purpurová vejce žlutohnědě či růžově skvrnitá.
Samice je inkubuje sama po dobu 16 až 17 dní. Mláďatům se otvírají oči ve věku čtyř dnů, peří na křídlech vyrůstá v šesti dnech, na zbytku těla pak v 7. a 8. dni. Krmena jsou oběma rodiči.
Hnízdo bývá parazitováno pacifickou kukačkou (Eudynamys orientalis) a kukačkou australskou (Cuculus pallidus). Snůšku a mláďata pak nejčastěji vybírá ledňák obrovský (Dacelo gigas).
V chovech se jedná, podobně jako u tyrana bentenviho, o jedinou medosavku se zvládnutým rozšířeným chovem. Ostatní medosavky se vyskytují ve dvou třech zoologických zahradách na celém světě, tato jediná je široce rozšířená a dobře se rozmnožuje. Jen v Evropě ji najdeme ve 20 zoologických institucích zapsaných v databázi ISIS a aktuálně je zde chováno 95 jedinců. U nás je chována ve čtyřech zoologických zahradách, a to v Zoo Dvůr Králové nad Labem, Zoo Ostrava, Zoo Plzeň a Zoo Praha. Je zde také odchovávána.
Zoborožík přilbový (Philemon buceroides)
Tento velice zajímavý druh patří s dalšími 14 druhy do rodu Philemon. Rozšířeni jsou v Austrálii, na Nové Guineji, ve východní Indonésii a v Nové Kaledonii. Živí se nektarem, bezobratlými, květy, plody a semeny. Jejich typickým znakem je nevýrazné šedohnědé opeření a v různé míře absence opeření na hlavě. Často mívají na hlavě opeření jen na očním okruží. V českém i odborném jazyce si pak spojení se zoborožci vysloužili díky rohovitému výrůstku u kořene horní čelisti, který mají některé druhy. Typickým druhem s holou hlavou a vyvinutým „růžkem“ je například z. křiklavý (P. corniculatus) nebo právě z. přilbový.
Samotný z. přilbový obývá Indonésii a severní Austrálii. Jeho přirozeným biotopem jsou subtropické nebo tropické suché eukalyptové lesy, vlhké nížinné lesy, monzunové lesy a mangrovy.
Dorůstá délky 36 až 38 cm. Pohlaví jsou si podobná. Juvenilní pták má menší výrůstek na zobáku a méně výrazné proužky na krku a hrdle. Hlas je drsné, opakující se skřehotání, které jen těžko přeslechnete.
Živí se převážně nektarem a hmyzem. Ten chytá ve květech, na kůře nebo i za letu.
K ostatním ptákům u potravy je velice agresivní.
Vytváří tři poddruhy. P. b. yorki se vyskytuje na poloostrově Cape York a na pobřeží severovýchodního Queenslandu. Růžek na zobáku je velký. Poddruh P. b. gordoni je menší a obývá ostrov Melville. Třetím je pak P. b. amnitophila. Tento poddruh je větší, obývá oblast Arnhem a má malý růžek na zobáku.
Poddruh P. b. yorki je někdy vyčleňován jako samostatný druh.
Ve své domovině je to běžný, nomadický druh, který se pohybuje v závislosti na dostupnosti květů.
Vzhledově je podobný druhu zoborožík stříbrokorunkatý (Philemon argenticeps), ale má jiný tvar růžku a také jiný tvar holé kůže na lících.
V chovu se jedná o velmi vzácného ptáka. Mají jej pouze dvě zoologické zahrady na celém světě. První je americká San Diego Zoo a druhou je naše Zoo Praha.
