Současné české holubářství (15) Brněnský voláč
Historie
Velmi obšírně se historií i praktickým chovem brněnských voláčů zabýval Jindřich Voráček, z jehož pera v první polovině 20. století vzešlo mnoho prací. Z novějších odborných publikací se sluší vyzvednout Horsta Markse, který ve své knize Kropftauben (přel. voláči) z roku 1986 cituje všechny významné autory německy psaných děl 19. a 20. století a jejich zásadní pasáže. Hned v úvodu přední znalec voláčů Marks uvádí, že není nad žádnou pochybnost, že brněnský voláč pochází z česko–moravského prostoru. Z citovaných autorů z 19. století, tedy období, kdy česká dobová literatura nepřinášela k brněnskému voláči hlubší odborné poznatky, se zdá, že nejvěrohodnější informace předkládají Friedrich a Neumeister. Friedrich v roce 1863 uvádí, že: „Brněnský voláč se do Německa dostal díky obchodu z Brna. V té době již byl 50 let chován i ve Vídni.“ Název brněnský voláč mu byl přisouzen v Německu. Heise (1955) byl názoru, že: „Do Německa přišli z Čech kolem roku 1850, přičemž první písemné zprávy v německém jazyce jsou známy od 60. let 19. století.“
Neumeister v roce 1869 ztotožňuje českého neboli brněnského voláče s voláčem pražským a oba tyto malé voláče popisuje jako hladkonohé. Samozřejmě neopomíná rozlišení mezi hladkonohým pražským voláčem čapíkem a rousným sedlatým pražským voláčem. Uvádí: „Pražského voláče jsem poprvé spatřil v roce 1838 v Drážďanech, kde jsem zakoupil několik párů.“ V té době Neumeister tzv. čapíky ještě neznal. Pražský voláč (myšleno sedlatý) byl velmi pěkné postavy, jen o něco větší než brněnský voláč.
Brněnské voláče popsal Neumeister následovně: „Tento oblíbený holub je nejútlejší a nejjemnější mezi všemi voláči. Tělesnou stavbou připomíná holandského voláče, přesto je daleko štíhlejší, nohy jsou vyšší, velmi slabé a neopeřené. Ačkoliv má po celém těle poměrně řídké opeření, přesto je to velmi dobrý letec. Stehna jsou umístěna velmi vpředu a vysoko, i patní kloub je držen tak vysoko, že vypadá spíše jako koleno. Křídla jsou držená nad ocasem a kříží se přes sebe. Volatost je velmi dobrá, avšak přiměřená tělesným tvarům. Tento holub je velmi dobrý letec s vynikající výdrží. Létá s nafouknutým volátkem, což se jeví jako nápomocné, neboť během letu se dovede i padesátkrát až šedesátkrát propadnout, přitom rozevírá křídla nahoru nad ramena a během propadnutí s nimi nehýbe. Létá i čtyřikrát denně v době kolem 30 minut ve velkém okruhu kolem holubníku. Dobře létají i jiní voláči, ale žádný ne tak dobře jako brněnský či český voláč.“
O historii plemene vzniklo v posledních letech několik pojednání, ve kterých se mimo jiné autoři přou, zda brněnský voláč vznikl v Brně nebo v Praze, respektive na Moravě nebo v Čechách. Pomineme-li tyto pro dnešní stav nepodstatné debaty, ve většině seriózních děl převládají informace, že ačkoliv byl oblíben a chován v Brně, odkud se prvně dostal i do zahraničí, centrem jeho chovu byla Praha a okolí. Jindřich Voráček již roku 1934 poznamenal: „Naše staré holubářské paměti se přenášely z pokolení na pokolení především v ústním podání. Staří pamětníci vypravovali, že rájem holubářů v Praze bývalo zvlášť staré Podskalí, stará část Nuslí, Vršovic, Michle a nejstarší část Nového Města, kde dnes stojí řady činžáků. Sám pamatuji, že to bylo především staré Podskalí s Vyšehradem, tehdy ještě bez tunelu, odkud až k dnešnímu Palackého mostu stály domky s prejzovými střechami a ohrady plné dříví ze šumavských lesů. Zde byl chován brněnský voláč nejen jako holub okrasný, ale proháněl se i s pražskými rejdiči.“
Na základě jakých křížení brněnský voláč vznikl, můžeme usuzovat na základě studia jeho plemenných znaků, životních projevů a barevnosti, ale jak věrohodné tyto názory mohou s odstupem více jak dvou století být, nechť posoudí sami čtenáři. Dle mého názoru základ plemenného typu i barevnost získal do vínku od holandského voláče, který byl později přejmenován na voláče saského. Tento voláč patří mezi nejstarší plemena středních voláčů, je rousný, vzpřímený a oblíbený v bělopruhém vzorku, včetně barevného rázu isabel. Životní projevy brněnského voláče a popsané letové mistrovství, včetně dodnes oblíbeného orlování, během kterého drží voláč na několik sekund nehybně křídla nad sebou, zase vedou k tleskačům, potažmo stavákům. Ti měli také neopeřené nohy a v případě tleskačů i poměrně malou postavu a slabý zobák. Jindřich Voráček o vyšlechtění plemene poznamenal: „Jestliže si naši šlechtitelé řekli a již tehdy opravdu dokázali, že líbivější, elegantnější a krásnější je holub hladkonohý s pěknými pruhy, pak dnešní brněnský voláč je skvělou výslednicí tohoto starého šlechtitelského směru. Podařilo se jim sloučit v jedno ustálené plemeno různé směry původního křížení, odpěstovali jednak mnohdy úporně se dědící rousky, přenesli na hladkonohé bílé pruhy i vysokou a štíhlou postavu těch holubů, kteří se dříve vyskytovali s rousky. To je naše české šlechtitelské umění, jemuž se právem obdivuje celý chovatelský svět. Požadavkem je, aby se vrkající holub ukláněl co nejméně, nejvýše 45 stupňů. Jeho hlas musí být takový, jako by mu vrkání činilo obtíže, jako by měl hrdlo sevřené. Takové vrkání je vlastností jedinců dokonalých postav a dobře formovaných volátek.“
Plemenné znaky
Brněnský voláč si udržel do současnosti jemné tělesné tvary s velmi štíhlou postavou, je mu vlastní kulovité podvázané vole a znatelná hrudní kost, křížící se úzká křídla a další znaky, pro které patří k plemenům holubů s nejvyšší výstavně sportovní hodnotou. Typické jsou jeho dlouhé nohy s jen mírným uvolněním v patních kloubech. V posledních pěti, šesti dekádách prodělal obrovský vývoj v procesu zušlechťování plemenných znaků a zdá se, že intenzivní šlechtění dále pokračuje. Cesta k modernizaci jeho typu se otevřela krátce po druhé světové válce v Německu, kde počalo křížení s anglickými zakrslými voláči a částečně i s francouzskými voláči. Důraz byl kladen na dominantní přední partii, která v poměru k zadní činí 2 : 1. Velmi důležité je vzpřímené držení celého těla kolem 60 stupňů. Délka těla měřená od špičky zobáku po konec ocasu činí kolem 37 cm. Postava je štíhlá nejen ve spodní a střední části, ale ponejvíce mezi rameny a v oblasti pod nasazením volete. Zeštíhlení horní hrudi způsobuje, že křídelní štíty v ramínkách mírně odstávají od těla. Samotné křídelní štíty jsou co nejužší, z bočního pohledu nezasahují do hrudní linie, ale jsou posunuty 1 až 2 cm za ní. S avizovanou štíhlostí korespondují i zkřížená křídla, která se však nekříží až na konci, ale co nejblíže k tělu a platí zde pravidlo čím více, tím lépe. Vyžadujeme dokonale kulovitý tvar vysoce nasazeného volete s výrazným vydutím v zadní části krku. Vole je zřetelně podvázáno při přechodu na hruď a je vyklenuto jak před hrudí, tak i nad křídelními štíty, přičemž nesmí zasahovat do ramínek. S volátkem si nesmí jedinec pohrávat, mělo by vykazovat naprosto symetrický tvar.
Hlava je jemnější konstituce s nepříliš výrazným čelem. Při nafouklém voleti je vidět z předního pohledu. Barva očí je u bílých a sedlatých vikvová, u všech ostatních rázů žlutá až oranžová. Důležité je, aby obočnice nikdy nebyly červeně zbarvené, což v minulosti bylo žádoucí třeba u bílých. Barva zobáku přechází v závislosti na zbarvení opeření hlavy od světlé přes rohovou až k černé. Velmi dlouhý kýl hrudní kosti je z bočního pohledu viditelný. Nesmí však být obnažený. Záda jsou dlouhá a úzká. Mimořádný důraz je kladen na dosažení hladkého a přiléhavého opeření. Nedostatky v této oblasti se objevují zejména na opeření volete a lýtek. Co se v posledních letech v této oblasti podařilo zlepšit třeba u žlutých nebo černých, je obdivuhodné. Neméně důležité je i uspořádání ocasních per. Výsadou nejlepších jedinců je úzce složený ocas, bez uvolněných pírek či stříškovitého uspořádání. Délka nohou i těla se v posledních letech nápadně zvýšila, v oblasti délky krku takový pokrok nenastal, neboť volatost je kulovitá a při příliš dlouhém krku inklinuje k oválnému tvaru. I přes tuto skutečnost se dostává brněnský voláč na samou velikostní hranici. Připustíme-li, že vyšší nohy a delší hruď brněnského voláče zvedly, je i tady určitá hranice, přes kterou bychom neměli pokračovat. Z chovu vyřazujeme jedince s příliš širokým či úzkým postojem, s tvarem nohou ve tvaru písmene O či X. Ideálem dneška je užší nasazení nohou. Vzorník hovoří o vzdálenosti nasazení nohou 2–3 cm, ale u šampionů posledních let není výjimkou, že se oba bérce v nasazení téměř dotýkají. Bérce (tzv. „stehna“) vycházejí z těla plynule bez výrazných zlomů. Vzdálenost nohou se při přechodu do prstů mírně zvětšuje a krajní vnitřní prsty obou běháků se tak téměř dotýkají. Čím více jsou nohy nasazeny vzadu, tím je postoj brněnského voláče vzpřímenější. Prsty se nedotýkají jako u většiny plemen podložky, ale jsou napjaté a váha těla spočívá na předních prstech. Jedince s „tvrdým“ postojem z chovu vyřazujeme, podobně jako ty s deformacemi anatomie prstů. K výstavním účelům se nehodí ani voláči s podkleslýma nebo naopak kolmýma nohama, ovšem do chovu je lze při určité opatrnosti využít. Vzhledem k celkové štíhlosti brněnského voláče se zdají být jeho prsty poněkud velké, nic to ale neubírá na kráse plemene. Barva drápků odpovídá barvě zobáku. Mezi největší vady patří přerostlá a těžkopádná postava, vodorovnější držení těla, široká ramena, široký nebo rozbíhavý postoj, příliš úzký a nízký postoj, nižší nohy, široké křídelní štíty a letky, málo křížené letky, široká záda a všechny vady volatosti, zejména jiný než kulovitý tvar volete a chybějící či slabší volatost na zadní části krku. Jemností zpravidla výletci předčí starší holuby a z výletků pak mladé holubice vyhrávají nad holuby, proto se osvědčilo vystavování brněnských voláčů ve skupinách dle pohlaví a věku. Starší jedinci mívají robustnější tělo a širší křídla s menším křížením letek.
Barevné a kresebné rázy
Barevně kresebná škála zahrnuje více jak čtyři desítky barevných rázů, které popisuje také poslední vzorník, publikovaný v knize Národní plemena okrasných holubů České republiky, kterou vydala vloni Ústřední odborná komise chovatelů okrasných a užitkových holubů při ČSCH. Zahrnuje holuby bílé, černé, andaluské, šedohnědé, stříbrné (plnobarevně mléčné), recesivně červené a žluté, kapraté a pruhové v rázech modrém, stříbřitém, červeném i žlutém popelavém, včetně mléčných. Původním českým rázem jsou bělopruzí, nyní uznaní v černé, modré, stříbřité, stříbrné, červené recesivní, žluté recesivní a jako isabely. Tygři i čapíci se vyskytují jako černí, modří, červení a žlutí, zatímco měsíčkoví (srdcoví) ve všech již uvedených rázech. Velmi kontrastní jsou sedlatí černí, modří, stříbřití, červení recesivní a žlutí recesivní. Oblíbení jsou též bělouši modří, stříbřití, červeně plaví a žlutě plaví. Šlechtitelské aktivity po celém světě jsou u brněnských voláčů neomezené, o čemž svědčí třeba rázy hnědý, mandlový (oba plnobarevné i plavé) či zlatý.
Klubová činnost
Klub chovatelů brněnských voláčů byl založen v Praze 1. června 1924, tedy 14 let poté, co vznikl klub německý. Při šlechtění brněnského voláče na území Československa měl klub zásadní zásluhy, později ulehčené spoluprací s chovateli z východního Německa, až do doby otevření našich hranic, kdy mezinárodní kooperace na nejvyšší úrovni počala být prohlubována v celé řadě evropských zemí a vede až do zámoří. Holubi ze zahraničí pomohli v posledních letech ke zlepšení typologie našich voláčů, kteří zase pomáhají v řadě jiných zemí. Výborně se daří rozvíjet mezinárodní výstavy brněnských voláčů jak v České republice, tak i v jiných zemích Evropy. V roce 2014 by měla tato důležitá oblast kulminovat v Evropskou výstavu brněnských voláčů uspořádanou v České republice u příležitosti 90 let činnosti klubu. V současnosti klub brněnských voláčů vede Ivan Janoušek, jeho nedávno založenou moravskou pobočku Marek Fila. Vynikající internetové stránky klubu naleznete na adrese www.klubbrnenskychvolacu.estranky.cz, kde jsou připraveny nejen informace o historii, chovu a šlechtění tohoto voláče, ale též rozsáhlá fotogalerie, klubové zpravodaje a informace z pořádaných akcí, zejména speciální výstavy, která se koná každoročně v lednu v Lysé nad Labem.
Životní projevy
Pro úspěšné vedení chovné sezóny potřebují tito voláči pouze odpovídající teplotní podmínky, neboť v chladném období hrozí slézání z vejcí. Ve všech dalších aspektech chovu jsou zcela nenároční, mají výbornou oplozenost (poměrně podlouhlých) vejcí, výtečné rodičovské schopnosti, velmi brzy opětovně nasedají a mohou být použiti i jako chůvky pro náročnější holuby. Žádné zvláštní nároky nemají ani na krmení, kde nepohrdnou ječmenem, a na ustájení, kde by měly vždy být přítomny tzv. bodové sedačky, které upřednostňují před dlouhými bidly. Brněnský voláč se pro svoji mimořádnou jemnost, patrnou zejména na holoubatech a výletcích, nelíbí na první pohled každému milovníku holubů. Tyto předsudky či antipatie dokáže hravě překonat při ukázce svých životních projevů, které nemají v říši zvířat obdoby. Patří mezi ně žabí skoky při dvoření holubici, aktivní našlapování na špičky předních prstů, úklony při imponování, tleskání křídly, orlování a vrkání z jakoby sevřeného hrdla. Snad nejlépe projevy temperamentu popsal Jindřich Voráček: „Z klece vypuštěný brněnský voláč si vykračuje majestátně a lehounce po špičkách prstů, takže se zdá, jako by se země nedotýkal. Dvoří se své vyvolené nejsladšími zvuky, stále ji obskakuje, točí se kolem ní, představuje se ve všech něžných posicích, nadýmá volátko vždy více a více, až konečně rozprostře ocasní pera do vějíře, přitiskne je k zemi a žabími skoky blíží se ke své vyvolené, která vypjatá a pěkně fouklá stojí jen na špičkách prstů. Kdo by nevěřil, ať si v jarní době zajde k některému chovateli brněnských voláčů a uvidí něco, co třeba jako dlouholetý holubář na jiném holubníku nikdy neviděl.“
